Proč se církev zdráhá rozsuzovat proroctví?
Existuje jeden velice jednoduchý způsob rozsouzení proroctví. Pokud se pozitivní proroctví nenaplní ve stanoveném čase, jednoduše se jednalo o falešné proroctví.
V devadesátých a nultých letech povstávali různí křesťané, kteří vyhlašovali jedno proroctví o probuzení za druhým. Obvykle se jednalo o stoupence tzv. torontského požehnání, které mělo být naplněním podivné letniční doktríny tzv. Probuzení poslední doby neboli vylití pozdního deště, kdy se zaslíbené množství srážek pro obnovený Izrael typologizovalo na obrácení obrovského množství pohanů před Kristovým příchodem.
Letniční a charismatické církve tímto „probuzením“ žily. Vše se konalo ve jménu probuzení. Zakládaly se sbory, školili služebníci, vydávala literatura. Ten tlak byl obrovský a nebylo možné se mu vyhnout. Tu a tam přijel nějaký prorok, který vyhlásil potřebný způsob zahájení probuzení ve smyslu „teď máme to pravé“, ať už šlo o zástupné vyznávání hříchů, boj proti vesmírným mocnostem, gastronomické kurzy evangelia bez pokání apod. Kolik času, úsilí a energie to vše stálo, a kromě zklamání a sekularizace církve nebo několika rozdělení to nic dobrého nepřineslo.
Jenže jednotlivci i církve tomu obětovali čtvrt století života, mají na to nostalgické vzpomínky a bylo založeno mnoho služeb a institucí, z nichž některé existují dodnes. No, řekněte, copak je dnes možné připustit, že to bylo celé špatně? Že to byl omyl nebo dokonce hereze? To je nemyslitelné! Jak těžké by muselo být říci: celých těch třicet let jsem věřil a žil pro něco, co je nereálné, zcestné a vymyšlené. Není přece možné, aby se všichni ti proroci, ty popsané stovky stránek knih a časopisů mýlili. Církev přece je sloupem pravdy.
A tak se dnes mlčí, případně se hledají výmluvy. Například: proroctví byla pravá, ale málo jsme se snažili. Nebo: ďábel nám to ukradl skrze naši nejednotu. Dovedu si živě představit, co všechno jsou křesťané schopni vymyslet, jen aby nemuseli uznat svůj omyl.
Falešní proroci se však vždy vyznačovali tím, že majestátně a halasně prorokovali duchovní průlomy, pokoj a prosperitu. Zaklínali se slovy „chrám Hospodinův“, dnes by se řeklo „Tělo Kristovo“. Až do těch nejhořčejších dob před babylonským zajetím tito proroci provolávali pokoj a vítězství. Král Achab si před zcela prohranou a devastující bitvou nechal přivést čtyři sta falešných proroků, kteří mu provolávali to, co chtěl slyšet. Tito lidé nikdy neuznali svůj omyl a spíše pronásledovali ty, kdo je s jejich chimérami konfrontovali.
Přesto si myslím, že každý, kdo najde odvahu učinit pokání, prožije skutečné a osobní probuzení a Bůh ocení odvahu každého církevního vedoucího, který se pokoří a uzná omyl. Přesto se obávám, že mnozí budou jednoduše hrát mrtvého brouka, případně vymýšlet, jak se své odpovědnosti vyhnout. Nejčastěji se lidé zaklínají dobrými úmysly: vždyť chtěli to nejlepší, spásu! Hlásali přece to pozitivní. Radím však každému: nenesme si své omyly až k Božímu soudu. Pak už může být příliš pozdě. Vždyť falešné proroctví je porušením přikázání, že nebudeme brát Boží jméno nadarmo. Slíbit v Božím jménu faleš, byť pozitivní, je hřích. Je úplně jedno, zda je proroctví negativní nebo pozitivní. Důležité je, zda je pravé nebo falešné. A tato proroctví jednoduše falešná byla.