Proč je pro teology tak těžké věřit Bibli?
Ve svém životě jsem se setkal s různými teology. Většina českých teologů, zvláště pokud dosáhli vědecké hodnosti, má velkou skepsi věřit doslovně tomu, co Bible říká. Můžeme se samozřejmě přít, co je doslovnost. Rozhodně tím nemám na mysli ignorování básnických obrazů či metafor, ale spíše přijímání textu v jeho přirozeném literárním smyslu – tedy s důvěrou, že historické pasáže popisují reálné události a duchovní pravdy jsou trvale závazné.
Zjednodušeně bych proto použil vyjádření, že Bible je psaná pro prosté lidi a její autoři předpokládali, že člověk, který ji s vírou čte, je sám schopen posoudit, co je historický popis a co je obraz nebo alegorie.
Mnozí badatelé však z mně neznámého důvodu nabyli přesvědčení, že teprve několikaleté studium dokáže člověku nabídnout klíč k tomu, aby mohl správně vyložit daný text. Jako by snad Bibli napsali v různých šifrách akademici, kteří získali výkladový klíč a předali jej jen těm, kteří pronikli do intelektuálních zákoutí. Netvrdím, že Písmu je možné plně porozumět, ale tomu podstatnému ano.
Kladu si otázku, proč je pro současné teology tak obtížné věřit, že Bible je Boží slovo, které je pravdivé jak historicky, tak eticky a doktrinálně, a že mu může kdokoliv správně porozumět?
Skepticismus
Jeden z mých nejoblíbenějších učitelů historie, kterého nebudu jmenovat, měl pro nás připravenou přednášku o dějinách české reformace. Vzpomínám, že mluvil o tom, jak část těch nejbibličtějších křesťanů propadla přesvědčení, že se Kristus vrátí za jejich života, a začali proto budovat města, kam se má Ježíš vrátit. Univerzitní mistři, kteří nebyli považováni za ty správně věřící, tomu samozřejmě nevěřili. Tento učitel sdělil, že teologové jsou „školení skeptici“, a proto tak snadno nepropadají momentálním teologickým halucinacím. Poté se na nás podíval a dodal, že i my, jako budoucí akademici v tomto oboru, jsme školení skeptici. Ten učitel to myslel dobře a bezděky mi odhalil hlubokou pravdu.
Člověk vzdělaný v historii a dějinách dogmatu tak snadno nevybočí a nenechá se nadchnout pro kdejakou novotu. Tento milý pedagog však pokračoval, že pokud by člověk nebyl školeným skeptikem, mohl by snadno uvěřit i všemu tomu, co popisuje Bible. A takto nějak tito odborníci uvažují: Bible sice říká toto, ale my víme, že to ve skutečnosti znamená toto. Pomocí historického pozadí, archeologie, hermeneutiky a exegeze se pak může odvysvětlit prakticky vše, co se vzpírá lidskému rozumu.
Ne všichni z nich popírají autenticitu Kristových zázraků, ale věřit ve stvořitelský týden, v historického Adama a Evu, v celosvětovou potopu a historicitu Noema, jeho rodiny a archy, to už se akademickému smýšlení vzpírá. Toto nastavení, kdy je možné zpochybnit historicitu popisovaných událostí, pak podle mne logicky vede k popírání nebo reinterpretaci i dalších pasáží, jako jsou Pavlovy a Petrovy směrnice pro odlišnou službu muže a ženy, hříšnost homosexuality nebo ospravedlňování toho, co Písmo nazývá smilstvem, což je sexuální styk před manželstvím.
Vědeckost
Tento bod trochu souvisí s předchozím. Teologické vzdělání je vysokoškolským zákonem dáno na úroveň přírodovědným a humanitním oborům. Doktor teologie může nabýt přesvědčení, že je vědcem, a používat k obhajobě doktrín vědecké metody. To je podle mne omyl.
Teolog musí především věřit a nemá jak své postuláty empiricky ověřit. Jako farmaceutický technolog můžu produkty svého bádání fyzikálně a biologicky verifikovat. V duchovních otázkách však neexistuje žádná možnost podat materiální důkaz o Bohu a jeho činnosti. A pokud snad někdo věří, že je možné postupovat vědecky, pak nemůže používat metody, které používá přírodovědec. Nelze učinit pokus s Bohem a následně bez Boha a srovnat výsledky. Neexistuje žádný vědecký způsob, jak potvrdit stvoření. Pokud chce ovšem teolog držet krok se sekulárním světem, musí k Bibli přistupovat jako k normální historické knize. Pokud najde rozpor mezi archeologickým nálezem a textem Bible, nezbyde mu než se přiklonit k archeologii jako vědecké metodě. Jinými slovy, je pak ochoten připustit, že Bible se mýlí, zatímco archeologie má pravdu.
Problémem zde přitom není věda jako taková, ale spíše materialistický předsudek, se kterým se k ní přistupuje. Že se i archeolog může zmýlit v dislokaci, použít chybnou metodu verifikace stáří, neodhadnout stratifikaci nebo že může selhat samotná sekulární interpretace nálezu, nebývá obvykle bráno v potaz. Je to podobné, jako bych chtěl neustále ověřovat váhový etalon běžným závažím. Místo aby se skrze Písmo nahlíželo na vědu, používá se věda, aby se ověřovalo Písmo. Historie z dlouhodé perspektivy, pokud vím, nakonec biblické texty potvrdila nebo nevyvrátila.
Dnešní badatel by ovšem byl v pokušení dát za pravdu momentálním sekulárním interpretacím spíše než biblickému textu. Vím, že píšu maximálně zjednodušeně, ale jde mi o to postihnout princip, nikoliv konkrétní, například mnohem složitější kazuistiku.
Společenská přijatelnost (Plauzibilita)
Pro každého teologa, který věří v Ježíše Krista, platí, že věří bláznivé zvěsti, kterou budou učení tohoto věku pohrdat. Naučit se latinsky, hebrejsky a řecky je hrozná dřina. Znalost původních jazyků a historických souvislostí je nesmírně cenným nástrojem, který by měl sloužit k hlubšímu pochopení Písma a k ochraně církve před bludy. Pro člověka, který tuto námahu podstoupil, však může být psychologicky těžké přijmout, že tyto vědomosti získal na základě studia zvěsti, jež se sekulárnímu světu jeví jako pošetilá.
Teolog totiž nezískal své poznání proto, aby mohl být přijat mezi akademiky, i když je to jistě lákavá představa. Jeho úkolem je sloužit prostým věřícím ze své církve. Ti na něj však někdy mohou nahlížet s nedůvěrou jako na intelektuála, který vše jen komplikuje, jelikož je správně skeptický k mnoha úletům, které právě frčí jeho denominací.
Nebezpečí nastává tehdy, když se hluboké studium odtrhne od živé víry a bázně před Bohem a stane se jen akademickou hrou. Teolog se pak může uzavřít, vyhledávat společnost stejně smýšlejících kolegů a zatoužit po uznání. Tato touha po plauzibilitě – tedy snaze být vnímán sekulárním okolím jako intelektuálně věrohodný – je v nás hluboce zakořeněna. Proto přirozeně hledáme prostředí, s kterým splyneme.
Školství
I tento bod lze stěží oddělit od předchozích. Souvisí s vědeckostí i s touhou po uznání. V minulosti církev zakládala univerzity. Oxford, Cambridge, Yale i Univerzita Karlova zde byly k tomu, aby nabízely teologické vzdělání. Vedle teologických fakult pak vznikaly i artistické (filozofické fakulty) a později medicína. Za královnu věd ovšem byla považována teologie a křesťanský světový názor utvářel veškeré poznání. O tom bych se mohl rozepsat více, ale nyní tu pro to není prostor. Teprve mnohem později vznikaly další fakulty přírodovědných a humanitních oborů.
S osvícenstvím se však vzdělání stále více sekularizovalo a do popředí se dostal rozum a empirie. Vše, co nešlo logicky vysvětlit a ověřit, bylo považováno za nevědecké. Teologie sice z těchto univerzit nezmizela, Univerzita Karlova má dokonce tři teologické fakulty, ale náhle již nebyla sekulární věda její služebnicí. Naopak, církevní studia začala být posuzována dle scientometrických měřítek.
Zdatný teolog je, stejně jako vědec, hodnocen podle počtu publikací a citací, ale jednoduše nemůže soutěžit s přírodovědcem. Nemůže si podat patent nebo užitný vzor. Přesto jsou tito akademici tlačeni k neustálému psaní prací. Zjistil jsem, že například letniční Pneuma bylo zařazeno do vědeckých databází Web of Science do slušného druhého kvartilu.
Dobrý autor se pak musí podřídit vědeckému diskurzu a co nejvíce publikovat. To není jen špatné, vytváří to tlak na vzdělanost a preciznost. Mám ovšem jednu zkušenost. Když napíšu knížku na své stránky, má mnohem větší ohlas než vytištěná a recenzovaná kniha, kterou si zakoupí zlomek těch, kteří si ji přečtou zdarma online. Proto se stalo, že mediálně zdatní křesťané sesadili z trůnu zkušené odborníky, kteří již nepíší pro lidi, ale pro akademickou obec. Pokud napíšu srozumitelný článek na své stránky, takový text by byl jen stěží přijat k odbornému tisku.
Akademický článek musí mít navíc svůj vlastní sloh. Musí zde být nezbytná slůvka jako reflexe, narativ, diskurz apod. Teprve když je text pro laika dostatečně „nesrozumitelný“, je vhodný k vydání. Samozřejmě přeháním. Znám odborníky, kteří se snaží psát i pro „normální“ čtenářskou obec, ale jejich výstupy jsou natolik přetíženy pro laika nesrozumitelnými pojmy, že zůstávají bez odezvy.
Závěr
Jsem bytostně přesvědčen, že církev potřebuje vzdělané teology. Rovněž věřím, že tito lidé by měli získat, jeli to možné, i respekt i v akademické obci. Ale vždy by se měli vyvarovat pokušení scientismu a snahy o lacinou společenskou přijatelnost. Jejich primárním cílem není vysoké skóre ve scientometrii a dosahování akademických postů. Jsou povoláni k službě své církvi. Musí si osvojit srozumitelný jazyk svých farníků a nepropadnout pokušení intelektualismu. Neměli by se stydět věřit Bibli, a pokud budou považováni za blázny, měli by to hrdě nést. Může se jim stát, že budou pro akademickou obec bráni jako nedovzdělanci a pro členy církví jako intelektuálové. Ostatně, apoštol Pavel byl brán jako nevzdělanec i jako člověk, jehož vědomosti jej připravily o rozum. To je nemsí odradit!