Jak zacházet se svým poznáním pravdy v Písmu?
V teologii existuje nepřeberná řada teologických systémů a konstrukcí, které bezděky přebíráme. Za ta léta, co se tím zabývám, zpravidla během pár vět poznám, čemu křesťané věří, respektive kam patří, jak budou věci chápat a jak jim rozumět. Dotyční si obvykle myslí, že mají pravdu. Věřící z Křesťanských sborů bude přesvědčen, že nemůže ztratit spásu, a těší se na vytržení. Zodián bude přesvědčen, že je vyvolen, má nezadatelné místo v nebi, duchovní dary pro něho skončily a již vládne spolu s Kristem v miléniu. Charismatik je uzdraven Kristovými ranami a přebírá vládu ve jménu Krista od satana, kterému ji Adam předal, a šíří Boží království. Macarthurián zavrhl, že by k němu Bůh mluvil jinak než čtením Bible, a vyhlíží přicházejícího Antikrista. A dalo by se pokračovat.
Někdy mě ovšem zaráží, že si jsou všichni tak jisti svou pravdou a tím, že se ostatní mýlí. Jsou přesvědčeni, že to vyčetli z Bible, ale mají to hluboce zaryté v podvědomí díky četbě oblíbených autorů a sledování kázání svých oblíbenců. Málokdy si přečtou něco jiného nebo dopřejí sluchu opačným výkladům. Přitom ti stejní lidé, pokud by vyrůstali v jiném prostředí, by se stejnou vehemencí přijali i místní teologický systém, který by si pak promítali do svého vidění Bible.
Jistě nemá cenu diskutovat s těmi z nich, kteří jsou přesvědčeni, že stojí uprostřed pravdy, a celý svůj intelekt použijí k tomu, aby svou „svatou věc“ – často ve svaté válce o udržení té jediné správné doktríny – obhájili.
Rád bych se zde podělil o to, jaká exegeze se mi osvědčila. Karl Popper kdysi formuloval udivující definici vědy. Zjednodušeně řečeno: pravda je to, co nelze falzifikovat. Jinak řečeno, to, co nelze zpochybnit, je možné považovat za pravdu. Jako křesťané se snad – kromě některých teologů – shodneme, že Bible je pravdivá, bezchybná a vnitřně konzistentní. Naše výklady ovšem už zdaleka takové nejsou.
Já sám mám jistě svá přesvědčení. Jsem formován těmi, kdo mě vedli, knihami, které jsem přečetl, a podobně. Ostatně jako každý. Poměrně dost času ale věnuji tomu, že se snažím si své dosavadní poznání zpochybnit; rád vyhledávám oponenty, kteří můj systém kritizují. Pokaždé, když jim mohu dát za pravdu, mám radost. Znamená to, že mě kousek posunuli. Rád proto čtu reformované teology a snažím se proti svému kontinualismu, futurismu a arminianismu bojovat jejich argumenty. Už se jim podařilo zbořit opravdu mnoho. Jsou ovšem věci, na kterých stojím dále, jelikož už nemám kam ustoupit. A jsou věci, které u nich vidím jako chybné. Uvědomuji si přitom relativitu svého chápání.
Bible prostě učí, že Kristus zemřel za všechny; jednoduše nemohu alegorizovat veškerá starozákonní proroctví, nikde nečtu, že zanikly duchovní dary, a milénium mi zatím dává teologický smysl. Rovněž vidím, že Izrael nebyl nahrazen církví a proroctví o jeho obnově se naplňují. A to i přesto, že se některým oponentům snažím dát za pravdu čím dál více.
Myslím, že kdyby křesťané své nadání, vzdělání, znalosti a intelekt byli ochotni použít i proti svým vlastním systémům, zjistili by, že mnohé sice obstojí, ale mnohé se zboří jako domeček z karet. I proto jsem stále letničním, ale nikoliv charismatikem.