Landsmanšaft, maďarský premiér a církev
Eschatologická očekávání se obvykle zaměřují na oblast Blízkého východu. V biblické knize Zjevení však významnou část děje zaujímá čtvrtá šelma, kterou mnozí vykladači ztotožňují s obnovenou Římskou říší. Podobně jako je exodus Židů do zaslíbené země neoddělitelně spojen s očekáváním Kristova příchodu, lze takto vnímat i události v Evropě, kde měla tato říše své historické sídlo. Na její tradici navázal útvar Svaté říše římské, úzce propojený s úřadem papeže. Pokud se chceme na vývoj světových dějin dívat futuristickou optikou, je vhodné upírat pozornost nejen na východ, ale také na západ. Předpokládá se totiž, že má-li být znovu osídlen Izrael, obnovuje se i tato říše.
Pohrdání národem a státem
V centru tohoto útvaru, na který později navázalo Rakousko-Uhersko, se nacházely také národy dnešního Česka a Slovenska. Při jejich formování sehrála klíčovou roli vlna vlastenectví a národního cítění. V současné době se však vlivem levicového globalismu tato slova často ocitají v negativním světle. Za společensky uvědomělého a relevantního bývá dnes považován spíše mladý člověk s kosmopolitním přesvědčením a nejasnou genderovou identitou, který se věnuje politickému aktivismu, a který se od těchto pojmů distancuje. Kritický postoj k vlastnímu národu a státu se proto pro mnohé mladé lidi stal nedílnou součástí moderního světonázoru. Ideálem se zde stává levicový kosmopolita, který pociťuje stud za vlastní historii, národ a stát, což bývá provázeno zpravidla neznalostí historických souvislostí.
EU, následník Habsburské monarchie?
Pokud se vrátíme k eschatologii, můžeme vedle konfliktů na Blízkém východě sledovat také procesy sjednocování a rozšiřování území, které vycházejí z habsburského dědictví, jak o něm vzhledem k založení a smyslu EU uvažoval Ota Habsburský. Dokladem těchto procesů je i konflikt na Ukrajině, který v základu započal událostmi na Majdanu poté, co tehdejší demokraticky zvolený prezident odmítl podepsat Asociační dohodu s EU.
Smíření jako sjednocení
V této souvisosti dnes mimo hlavní pozornost angažovaných médií zůstaly dvě zajímavé události: brněnský sjezd landsmanšaftu ve jménu "usmíření" (tomu prý brání tzv. Benešovy dekrety) a vyjádření nového maďarského premiéra o potřebě revize Benešových dekretů. Přestože nás kosmopolitní intelektuálové ujišťují, že tyto dekrety jsou již neúčinné a vyhaslé, vyvstává otázka, proč se tedy stále objevují snahy o jejich přehodnocení či úplné zrušení?
Zde lze spatřit paralelu v přístupu Římskokatolické církve, která v nadnárodních evropských strukturách vždy majoritně působila. Ta rovněž spolu se svými sympatizanty mezi protestanty obvykle přichází s myšlenkou takzvaného „smíření“. Obsah tohoto pojmu však bývá málokdy přesně definován. Při hlubším pohledu si lze všimnout, že za projev „neusmířenosti“ je v tomto pojetí považována samotná existence samostatných protestantských konfesí. Nejde tedy jen o přátelské vztahy; římskokatolická nauka má v sobě zakódovanou výlučnost a pro protestanty se v tomto rámci nabízí smíření především formou začlenění do stávající struktury. Samostatná existence konfese je pak vnímána jako projev vzdoru.
Češi a Němci; Slováci a Uhry
Podobnou otázku si můžeme položit u „smíření“ se sudetskými Němci. Stejně jako v náboženských otázkách se i zde málokdy jde ke kořeni věci – například k odkazu upálení Mistra Jana Husa, exkomunikaci Martina Luthera (kteří jsou i přes diplomatickou mluvu stále vnímáni jako heretici) nebo k období násilné rekatolizace. V případě Sudetských Němců se také málokdy mluví o nacismu a opci německých obyvatel Sudet s Velkoněmeckou říší. Jakkoliv jsou prý tyto události politováníhodné, přesto se nabízí otázka, zda již nenastal čas na návrat do lůna „Matky“ církve nebo snad navrácení majetků nebo návratu obyvatel Sudet? A není tedy i čas navrátit se pod křídla monarchie?
V tomto kontextu se proto objevují i úvahy, zda k tomuto "smíření" není zapotřebí zrušení Benešových dekretů? Jejich existence nevadí jen Sudetským Němcům a některým Maďarům, ale obvykle i katolíkům a charismatikům, tedy proudům, které velmi usilují o jednotu křestanů. Vkrádá se proto otázka, zda by se neměly Horní Uhry opětovně přimknout ke své původní otčině a zda by např. české šlechtické rody, mnohdy (zdaleka ne vždy) spojené s nacistickým režimem, neměly získat zpět svá léna? Celkově vyvstává i podnět k zamyšlení, zda by se pak i další „národní státy“ neměly vzdát své "sobeckosti" a znovu se začlenit do rámce tradiční říše?
Co na to církve?
O tom, že k tomuto vývoji směřujeme, lze jen stěží pochybovat. Mnozí protestanti se pravděpodobně navrátí ke středověké církevní tradici a národní státy se pod vlivem mládeže vychované kosmopolitním mainstreamem nejspíše vzdají myšlenky národovectví.
V minulosti byly brzdou těchto procesů reformace, neboť křesťanská probuzení obvykle upevňovala svébytnost národů, které Bůh stvořil a svěřil jim jejich území. Dnes však mnohé církve následují moderní trendy a podporují myšlenky levicového globalismu, včetně témat jako LGBT, feminismus, ekologismus či migrace. Pokud tedy sůl ztratí svou chuť, nelze se divit, že tomuto procesu již nikdo neklade odpor.
