Má izraelský národ, který odmítl Krista, stále biblický mandát na území svaté země?
Pokud nahlédneme do Nového zákona, tato otázka zde není explicitně řešena. Jistě by bylo dobré zamyslet se proč. Při pohledu do textů Písma je zřetelně vidět, že Nový zákon řeší především spásu, nikoliv územní požadavky. Pokud je zde zmíněna Abrahamova smlouva, je to často v kontextu naplnění na pohanských národech ve smyslu spásy (Galatským 3,8; Římanům 4,16). List Židům pak ukazuje na její definitivní naplnění na věčnosti (Židům 11,16 a 4,9) a ve Skutcích je konstatována skutečnost, že zemi Bůh zaslíbil otcům Izraele (Skutky 7,5), aniž by z toho autor, Štěpán, vyvozoval územně právní závěry pro budoucnost. Jde o konstatování historické reality. Bylo by ovšem chybou se domnívat, že texty Nového zákona nelze v dané problematice využít.
Idea národních územních celků
Základní kámen biblické geopolitiky nacházíme v Deuteronomiu 32,8, kde se píše, že Nejvyšší vymezil národům hranice podle počtu „synů Božích“ (či synů Izraele dle jiných rukopisů). Každý národ dostal svůj prostor, který mu byl svěřen do správy. Tuto myšlenku rozvíjí apoštol Pavel ve svém projevu na Areopagu (Skutky 17,26). Zde jasně uvádí, že Bůh určil národům stanovená údobí a hranice jejich sídel. Územní stabilita a vědomí hranic mají v člověku vyvolat pokoru a vědomí závislosti na Stvořiteli. Jak hluboce byl tento princip zakořeněn v izraelském vědomí, vidíme při putování do zaslíbené země. Izrael věděl, že určitá území (např. Edóm, Moáb nebo Amón) dal Bůh do vlastnictví potomkům Ezaua a Lota (Deuteronomium 2,4–5.9.19).
Přestože byl Izrael Bohem vyvoleným národem, nesměl si tato území svévolně přivlastnit ani jimi procházet bez svolení. Respektování suverenity území, které Bůh dal jiným, bylo projevem poslušnosti vůči Božímu řádu. Suverenita národů nad územím však není absolutní. Bůh je vlastníkem celé země a národy jsou pouze nájemci. Písmo ukazuje, že když se národ zkazí, Bůh jej „přelévá“. Například o Moábu se píše: „Moáb žil v bezpečí od svého mládí, v klidu si hověl jako víno na kvasnicích. Nebyl přeléván z nádoby do nádoby, do vyhnanství neputoval. Proto mu zůstala jeho chuť a jeho vůně se nezměnila“ (Jeremiáš 48,11).
Specifika Izraele
Při úvahách o hranicích a suverenitě nelze pominout specifický akt, kterým Bůh vyčlenil Kanaán právě pro Izrael. Zatímco ostatním národům byla území přidělena v rámci obecného rozdělení lidstva, darování země Izraeli je představeno jako přímý smluvní závazek. V Genesis 15,18–21 uzavírá Hospodin s Abrahamem smlouvu, kde jasně definuje geografické rozmezí od Egyptské řeky až k řece Eufratu. Toto zaslíbení není prezentováno jako odměna za zásluhy, ale jako suverénní Boží rozhodnutí vytvořit prostor pro národ, skrze který bude požehnáno všem národům. Tento nárok byl následně potvrzen skrze Izáka a Jákoba a zpečetěn vyvedením z Egypta. Kanaán se tak stal „svatou zemí“ pro exkluzivitu Božího daru, který dává etnickému Izraeli trvalou adresu v Božím geopolitickém plánu.
Ztratil Izrael biblický mandát na svatou zemi?
Supersesionismus (teologie nahrazení) definuje vlastnická práva tělesných potomků Abrahama na Kanaán jako již naplněná, tedy neplatná nebo spiritualizovaná. V tomto pohledu je církev „duchovním Izraelem“, který nahradil Izrael jako primární nástroj Božího plánu. Zaslíbení země se interpretuje jako symbol Božího požehnání, které se naplnilo v Kristu (Židům 4,8–11; Galatským 3,16; Římanům 4,13). Zánik chrámu a rozptýlení Židů v roce 70 po Kr. je chápáno jako konečné potvrzení ukončení teritoriální smlouvy, neboť držba země byla podmíněna poslušností (Židům 8,13; Deuteronomium 28,15). Konečné dědictví Božího lidu je v tomto pojetí nebeské, nikoliv geografické (Židům 11,16; Filipským 3,20).
Komu nyní patří svatá země?
Argument, že dědicem země se stal Ježíš, což následně etnické Izraelce vyloučilo z dědictví, je z hlediska křesťanského sionismu neudržitelný. Zaslíbení se týká fyzického přebývání Abrahamova potomstva v zemi. Ježíš jako král a Mesiáš se svého dědictví plně ujme při svém druhém příchodu, o čemž mluví v podobenství o urozeném muži, který odešel do daleké země, aby přijal královskou hodnost a poté se vrátil (Lukáš 19,12; Matouš 25,31).
Křesťanský sionismus zastává přesvědčení, že Abrahamova smlouva je věčná a na rozdíl od té Mojžíšovy nebyla zrušena (Genesis 17,7–8; Židům 7,18–19). Dary a povolání Boží jsou neodvolatelné (Římanům 11,28–29). I když je hlavním Potomkem Kristus, země nadále patří Izraeli. Kristus převzal vládu nad celou zemí (Efezským 1,20–22), aniž by byla dotčena vlastnická práva národů a etnických potomků skrze linii Izáka a Jákoba (Žalm 105,8–10). Kristus nyní přebývá v nebi, kde sedí po pravici Otce, a zatím neosídlil zemi jako tělesný, zaslíbený potomk Abrahamův; jako Mesiáš, král Izraele. Brzy se však svého vlastnictví ujme.
Když Ježíš plakal nad Jeruzalémem, vynesl ortel slovy, že „jejich“ dům se jim ponechává pustý, dokud neřeknou: „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově“, což je v podstatě inaugurační provolání Krista králem (Matouš 23,38–39). To předpokládá shromáždění Izraele v zaslíbené zemi. Samotné vyhnanství se naplnilo v roce 70 po Kr., kdy byl národ pro svou nevěru rozptýlen (Lukáš 21,24). Že Bůh svou zemi střeží pro svůj lid i v dobách exilu, dokazuje historické svědectví o asyrském zajetí, kdy Hospodin trestal cizí národy lvy, dokud se nenaučily řádům Boha té země (2. Královská 17,25–27). Podobně babylonský exil sloužil k tomu, aby si izraelská země odpočinula a vynahradila si sabatní roky (2. Paralipomenon 36,21). Z Ježíšových slov je zřejmé, že i nyní stále mluví o "jejich", tedy Izraelské zemi, která bude pustá až do doby, kdy se Mesiáš vrátí, aby naplnil zaslíbení. I v dobách exilu Bůh stále střežil území, které Izraeli navěky přislíbil.
Definitivní naplnění
K tomuto biblickému výhledu je nutné doplnit, že v konečném završení dějin dojde k momentu, kdy se i duchovní potomci Abrahama stanou plnoprávnými vlastníky zaslíbeného území. List Židům v 11. kapitole ukazuje, že víra otců nesměřovala pouze k dočasnému pozemskému držení, ale k městu, jehož stavitelem je Bůh (Židům 11,10.16). Tento eschatologický rozměr potvrzuje i Ježíšovo blahoslavenství, že „tišší obdrží zemi“ (Matouš 5,5). Použité řecké slovo gé, které odpovídá hebrejskému erec, v biblickém kontextu primárně odkazuje na konkrétní zaslíbenou zemi – Kanaán.
Tehdy i ti věrní, kteří byli de jure za svého života právoplatnými dědici, ale de facto zůstávali v zemi jen jako poutníci a hosté v cizím prostředí (Židům 11,13), obdrží plnost Abrahamova požehnání na věky. V tomto bodě se protnou obě linie: etnický Izrael, kterému byla země zaslíbena, i duchovní potomstvo naroubované skrze víru. Tehdy se definitivně naplní Boží záměr, že potomci Abrahama skrze jeho pravého Potomka, Krista, se navěky a natrvalo usadí v zemi, kterou jim Hospodin pod přísahou zaslíbil. Toto dědictví již nebude podléhat zkáze, hříchu ani vyhnanství, neboť Kristus svou vladařskou přítomností naplní zemi slávou svého věčného království.
Dodatek
Tomu, kdo by namítal, že Izrael zamítl Krista, a tudíž nemá na zaslíbené území nárok, je třeba připomenout, že Bůh respektoval územní celistvost i u národů, které byly k Hospodinu nepřátelské. Izrael musel žádat o dovolení k průchodu jejich územím, jelikož Hospodin respektoval jejich vlastnická práva (Deuteronomium 2,4–5). Z tohoto pohledu je zřejmé, že víra v Krista se týká spásy a duchovního stavu jednotlivce, nikoliv historických a smluvních vlastnických práv k zemi, která Bůh delegoval konkrétním národům. Pokud Bůh respektuje majetková práva nevěřících pohanů (jak ukazuje historie putování pouští), pak nevěra Izraele nemůže být právním důvodem k absolutnímu zániku jeho teologického, věčného a Boží přísahou potvrzeného nároku na Kanaán. Nevěra sice může vést k vyhnanství (ztrátě dispozice), ale ne k anulaci věčné smlouvy (ztrátě vlastnictví).