Dějiny Apoštolské církve - 3. díl: 2004-2008: Rudolf Bubik: portrét hliněné nádoby
Motto: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! (Židům 13:7)
Dětství polovičního sirotka
Rudolf Bubik se narodil 11. ledna 1941 v Karviné do neklidných válečných let, což se podle jeho vlastních slov podepsalo na jeho křehkém zdraví. Od dětství mu nikdo neřekl jinak než Rudek a toto jméno ho pak provázelo po celý život. V pouhých jedenácti letech ztratil matku a jeho otec krátce nato utrpěl těžký úraz. Přestože se dětem snažila matčinu náruč nahradit obětavá babička a teta Koloczková, sestra z matčiny strany, musel se malý Rudek předčasně chopit odpovědnosti a postarat se zpočátku o naléhavé potřeby rodiny.
Jeho maminka však před smrtí myslela na budoucnost svých nejbližších. Přála si, aby se otec znovu oženil s její přítelkyní žijící v Polsku, která by dětem byla dobrou oporou. Otec ji skutečně vyhledal, ovšem namísto romantického vyznání jí předložil spíše upřímnou prosbu o pomoc při zabezpečení osiřelé domácnosti. Žena s návrhem souhlasila a i přes četné úřední průtahy se nakonec přestěhovala do Československa, aby rodině vdechla nový život.
Rudka od útlého dětství provázela celá řada neduhů. Trpěl oční vadou, kvůli které se často stával terčem posměchu, trápil ho ekzém na rukou i vleklá chronická rýma. Byl natolik zimomřivý, že i ve dnech, kdy ostatní odkládali svršky, on nesundával svetr. V pozdějším věku navíc přišel o zuby, a protože nesnesl zubní protézu, jeho tvář získala charakteristický, vertikálně zkrácený rys. Když k těmto fyzickým handicapům přičteme drobný vzrůst, znemožněné vzdělání a ve vyšším věku postupující hluchotu, málokdo by v něm hledal budoucího zakladatele církve. Přesto se právě z tohoto muže stal uznávaný apoštol a prorok letničního hnutí, a nakonec i první biskup Apoštolské církve.
Kdo ho však poznal blíž, brzy pochopil, že tato křehká „hliněná nádoba“ v sobě skrývá neobyčejný obsah. Pod neduživým zevnějškem se nacházel jeden z největších znalců Písma, vášnivý milovník historie a mimořádně prozíravý církevní stratég. Ale nepředbíhejme.
Obrácení a povolání do služby
Rudek prožil své obrácení ve třinácti letech, hluboce toužíc po životní změně. Do té doby pro něj byla církevní shromáždění spíše nekonečnou nudou, kterou si krátil počítáním vymalovaných kytiček na stěnách modlitebny. Jeho duchovní průlom byl však ryze letniční: Po jednom z kázání začal s nečekanou intenzitou volat k Bohu a vylévat mu své srdce. Přitom měl pocit, jako by se cele ponořil do zářivého světla, a v nábožném vytržení zřejmě i pozvedl ruce. Když se konečně probral, zjistil, že zatímco ostatní už dávno tiše sedí, on jako jediný stále stojí. Tento prožitek byl pro něj natolik intimní a neobvyklý, že si jej raději nechal pro sebe.
Ačkoliv byl Rudek vnímán jako tichý a zakřiknutý chlapec, po svém obrácení pocítil silné nutkání omluvit se rodičům za dřívější neposlušnost. Protože se však o své vnitřní proměně nikomu dalšímu nesvěřil, jeho počáteční zápal po dvou měsících postupně vyprchal. Následujících pět let zůstala jeho víra skrytá a navenek se nijak neprojevovala.
Po absolvování základní školy nastoupil do učiliště na obor soustružník. V té době se u něj rozvinula neobvyklá závislost na četbě knih o hrdinech komunismu, které si neustále půjčoval a s touto vášní jen stěží a dlouho neúspěšně bojoval. Po vyučení začal pracovat na Dole 1. máj a právě tehdy přijal vodní křest. Pod vlivem rozhovorů se svým strýcem Františkem Koloczkem, výraznou postavou slezského letničního hnutí, a svědectví dalšího tehdejšího letničního koryfeje Josefa Wojnara, v něm vzplála touha po křtu v Duchu svatém. Přestože byl členem sboru Jednoty českobratrské v Karviné, srdce ho táhlo spíše k letničním společenstvím v Něborech a Žukově.
V té době navštívil Slezsko evangelista Groves, jehož kázání podle pamětníků doslova zapálila duchovně vyprahlý kraj. V Žukově se shromáždění protahovala až na osm hodin a duchovní křest zde prožívaly i malé děti. To vyvolalo pohoršení u tehdejšího předsedy Jednoty českobratrské Jana Urbana a věřící byli přesvědčeni, že právě na jeho popud státní orgány modlitebnu uzavřely.
Samotný křest v Duchu svatém byl tehdy vnímán spíše jako odměna za svatý život projevující se mocnými úkazy než jako dar přijímaný vírou, a mnozí o tuto zkušenost zápasili celá léta. Rudkův prožitek byl však navenek téměř neznatelný; provázela jej jen tichá, přetékající vděčnost a několik neznámých slov, která mu vytanula v mysli.
Zlomový okamžik nastal jednou při cestě domů, když procházel pod stromem se zvláštně pokroucenými větvemi. Právě tam k němu promluvil Boží hlas: „Rozhodl jsem se povolat tě, abys vedl můj lid v této zemi, ale přijmeš-li, projdeš i branami vězení.“ Rudek, vědom si všech svých slabostí, se v duchu podivil, jak by Bůh mohl z tak skromného materiálu vytepat vůdce. Přesto na toto povolání nakonec odpověděl „ano“, které se stalo krédem celé jeho budoucí služby ve vztahu k Bohu.
Od malých začátků
V roce 1961 začal Rudek pravidelněji kázat a jeho první skutečná služba se v letech 1963–1964 soustředila na ty nejmenší v dětské besídce. O dva roky později jej starší sboru ustanovili vedoucím žukovské mládeže a mezitím, již v roce 1963, se stal i členem staršovstva. Práce s mládeží mu však zpočátku připadala nesmírně obtížná a nevděčná; scházel se jen s hrstkou dětí starších členů, které ho v podstatě ignorovaly. Teprve po vroucích modlitbách přišlo zaslíbení o průlomu, který se sice nedostavil okamžitě, ale o to byl později výraznější – mládež začala růst takřka explozivně.
Služba v rostoucím společenství mladých lidí s sebou však nesla i nečekané výzvy. Přestože byl Rudkův zevnějšek lidsky jen málo atraktivní, jeho silné charisma působilo na mladé dívky natolik, že mu občas dávaly najevo své sympatie. Aby předešel komplikacím, rozhodl se oženit.
Při hledání životní partnerky postupoval jako tradiční letniční věřící: celou věc předložil v modlitbách Bohu. Jak sám uváděl, během rozhovoru s Bohem přijal jméno sestry, se kterou často cestoval vlakem na shromáždění, kterou byla Marie Gattnarová. Ta do té chvíle neměla o jeho úmyslech ani tušení a k Rudkovi zpočátku nic necítila. Podle dobových zvyklostí nejprve záměr oznámil svým rodičům a následně požádal o ruku rodiče oné sestry. Marie přijala vnitřní ujištění, že Rudek je opravdu mužem od Hospodina, a prosila o dar lásky k budoucímu manželovi.
Své „ano“ si řekli v roce 1963. Tak se zrodilo harmonické a pevné manželství, které sice v počátcích provázela řada bouřlivých konfliktů a hádek, ale nakonec v něm vyrostlo pět dětí. Tento model hledání partnera byl pro klasické letniční křesťany snad jedinou správnou cestou a Rudkův zástupce jej ještě po mnoha letech předkládal jako vzor ve svých vyučováních na stránkách časopisu Život v Kristu.
Krize letničního hnutí
V roce 1963 sbory v Dolním Žukově a Neborech oznámily vystoupení z Jednoty českobratrské o ocitly se mimo povolené struktury a jejich modlitebny byly uzavřeny. V roce 1968, během Pražského jara, došlo k pokusu o obnovu spolku Rozhodných křesťanů a byly znovu otevřeny letniční modlitebny. Nicmé v té době zasáhly Slezsko dvě výrazné vlny: branhamisté pod vedením Evalda Franka a skupina známá jako „norští bratři“. Jejich působení vedlo k hlubokému rozštěpení tamního letničního hnutí, které vyvrcholilo odchodem značné části něborského sboru k branhamismu. V této pohnuté době se navíc začalo realizovat vystěhování asi třiceti rodin do polských Bieszczad. Impulsem bylo dřívější proroctví Josefa Konderly o hrozící zkáze Slezska, u něhož však dodnes není jisté, zda varování před zničením nebylo k původnímu textu přidáno až dodatečně. Následná srpnová okupace pak zasadila hnutí pomyslnou ránu z milosti a nastupující normalizace postupně uvrhávala letniční věřící zpět do ilegality.
Státní represe v roce 1972 definitivně přinutily letniční k odchodu do podzemí a v roce 1973 byly modlitebny opět oficiálně uzavřeny. Přesto se již od Dubčekovy éry slibně rozvíjely kontakty se slovenskou Apoštolskou církví. Počátky tohoto sblížení však provázela vzájemná nevraživost pramenící z odlišných tradic. Slováci byli zvyklí na společné hlasité modlitby v jazycích a při Večeři Páně praktikovali umývání nohou, které dokonce považovali za podmínku spasení. Právě díky Rudkovu diplomatickému úsilí se podařilo tyto rozepře překlenout. Vzhledem k tomu, že na Slovensku byla Apoštolská církev legalizována, zatímco v českých zemích působila tajně, začali Češi slovenské sbory hojně navštěvovat. Při jednom z takových setkání Rudek sloužil slovenské mládeži vkládáním rukou a modlitbou za křest v Duchu svatém. Slováci s tím zpočátku měli problém, neboť věřili, že o tento duchovní dar je třeba – podobně jako kdysi v Česku – zápasit třeba i celé roky.
Služba mládeži v Čechách však Rudkovi kromě radosti přinášela i trpká zklamání. Ve vedení sboru se proti němu zformovala opozice, což vedlo k vnitřním sporům, kvůli nimž nakonec v roce 1974 službu mládeži opustil, byť ve sboru nadále kázal. Později toto rozhodnutí vnímal jako projev vlastní neposlušnosti vůči Bohu, který jej za tento čin soudil, ale pro jeho pokání mu dal milost a novou šanci obnovit službu mládeži. Svědčil i o tom, že opuštěním svěřených mladých lidí zavinil rozpad jejich společenství a jejich následný odchod do „světa“.
Odchod z Jednoty českobratrské a státní represe
Poté, co čeští letniční kvůli hlubokým neshodám s předsedou opustili řady Jednoty českobratrské, začali usilovat o vlastní samostatnou registraci. Svazek s Jednotou byl pro ně od počátku jen nouzovým řešením poté, co režim vynutil zrušení jejich původních spolků. Nová politická situace a stupňující se tlak komunistické moci však nyní nekompromisně vyžadovaly oficiální legalizaci. To s sebou neslo nutnost vybrat z vlastního středu jednoho jasného mluvčího, ačkoliv do té doby letniční věřící uznávali v podstatě jen kolektivní vedení. Starší sboru tehdy bez váhání pověřili právě Rudka, aby před státními orgány vystupoval jako vedoucí. Tím se začalo naplňovat Boží povolání, které přijal ještě jako chlapec pod oním zvláštním stromem.
Pokus o založení církve
V roce 1977 došlo k prvnímu odvážnému pokusu o oficiální založení církve. Byla svolána celocírkevní konference, kterou se sice státní orgány pokusily rozehnat, ale ještě předtím se podařilo vyhotovit formální zápis. Právě na tento dokument se pak letniční odvolávali po celou následující dekádu, která se stala poslední kapitolou jejich cesty k legalizaci – kapitolou poznamenanou tvrdými vlnami represí.
Zlomový byl rok 1980, kdy Státní bezpečnost odhalila Rudka při pokusu o pašování ruskojazyčných Biblí do Sovětského svazu. Po dohodě s vedením církve a na přímý návrh některých starších tehdy přistoupil na riskantní hru: formálně souhlasil se spoluprací s StB. Jeho cílem však bylo získat roli dvojitého agenta – chtěl církev včas varovat před zásahy a komunistům podávat jen takové informace, které by kryly skutečnou ilegální činnost věřících. Tato strategie nakonec vedla k tomu, že byl pro svou naprostou nečinnost a předávání bezvýznamných zpráv z evidence agentů vyřazen.
Vězení a nové zjevení
V roce 1984 stanul Rudek tváří v tvář přímé perzekuci, když spolu s dalšími bratry strávil 60 dní ve vyšetřovací vazbě. Na svobodu se dostal i díky vlně mezinárodních protestů, které letniční křesťané organizovali před československými ambasádami. Tomuto věznění však předcházely dva mrazivé pokusy o jeho likvidaci. Nejprve se jej neznámý vůz pokusil vytlačit ze silnice, ale z kolize však zázrakem vyvázl. Jeho vůz vyrazil přímo do kopce, jako by poháněn neznámou silou a dotyčnému ujel. Později byl během jedné z církevních akcí nastražen zastavovací pás s hřeby přes odjezdovou cestu. Účastníci jej však náhodou objevili a včas odstranili. Právě díky tomu mohl Rudek bezpečně přejet železniční přejezd ve chvíli, kdy se k němu řítila lokomotiva. Její průjezd byl zjevně synchronizován se zvedajícími se závorami tak, aby auto s propíchnutými pneumatikami smetla přímo na kolejích. Rudek však díky nepoškozeným kolům stačil z trati včas sjet.
Přestože vazbě nakonec neunikl, čas strávený za mřížemi pro něj nebyl ztracený. Prožil tam řadu duchovních zjevení, která zásadně ovlivnila jeho budoucí službu. Dvě z nich stojí za zvláštní zmínku: spatřil démonickou mocnost, které se měl jako budoucí vůdce české církve postavit, v kleče či v stoje, a přikázat jí, aby propustila český národ ze svého sevření. Zároveň přijal vnitřní příkaz, aby se jako „velekněz“ dvakrát denně modlil za ostatní církevní vedoucí. Jelikož v té době nenašel pro boj s „démonickým knížetem“ u ostatních křesťanů pochopení, nechal si tyto prožitky dlouho pro sebe.
Opodstatnění pro tuto vizi přineslo až charismatické hnutí, kterému se Apoštolská církev (AC) později otevřela. Rudek tehdy v podstatě přijal praxi argentinského evangelisty Carlose Annacondii, podle jehož démonologie Adam ztratil vládu nad světem ve prospěch satana. Církev, která skrze Krista získává Boží moc zpět, má nyní na satanu vyžadovat navrácení ztraceného území. Není přitom známo, že by Rudek sám tuto teorii přijal, i když vycházel ze stejné praxe. AC dokonce toto učení odmítla na konferenci o hnutí Víry v roce 1993. Pod vlivem učení Watchmana Nee o delegované autoritě pak Rudek vypracoval i svérázné hierarchické pojetí duchovního boje: každá autorita bojuje s tou třídou démonů, která odpovídá jejímu postavení. O řadu let později pak AC pod jeho vedením pořádala modlitební konference, kde vedoucí systematicky atakovali „teritoriální duchy“ podle stupně a lokality své duchovní pravomoci.
Z ilegality k registraci
Po propuštění z vězení Rudek svoji energii upřel k dosažení registrace církve. Stát se v té době sice snažil letniční včlenit pod křídla některé z již uznaných institucí, ale tyto pokusy opakovaně selhávaly. V pozadí těchto nezdarů věřící spatřovali vliv Jana Urbana, tehdejšího předsedy Jednoty českobratrské (později Církve bratrské), kterého považovali za prodlouženou ruku režimu.
Historikové jsou dodnes fascinováni strategií, kterou letniční zvolili: paradoxně podali na stát žalobu za to, že maří církevní dozor a zanedbává svou zákonnou roli tím, že odmítá jejich registraci. Tato taktika nesla rysy podobné Chartě 77 – obě iniciativy obviňovaly totalitní aparát z nedodržování vlastních závazků a zákonů. Už samotný pokus o založení církve v roce 1977 působil státní správě nemalé vrásky právě kvůli této nebezpečné analogii s disentem.
V té době Rudek se svou ženou Marií (Maňkou) každoročně v létě otevírali svůj dům v Albrechticích věřícím z celé republiky. Jejich pohostinnost však neunikla pozornosti Státní bezpečnosti, pro kterou měla akce krycí název „rodinné rekreace“. Zatímco Maňka obětavě vařila a spala v provizorních podmínkách za závěsem na chodbě, aby uvolnila ložnici hostům, v domě probíhaly intenzivní modlitby a vyučování. Zde se v podstatě formovala pozdější věrouka Apoštolské církve, která měla svůj základ v lidové slovesnosti. Tyto modlitební řetězce trvaly dnem i nocí a účastníci se v nich pravidelně střídali. Na tuto obětavost rodiny Bubikových mnozí dodnes s vděčností vzpomínají, neboť zde byla na denním pořádku uzdravení z nemocí, závislostí i náprava rozvrácených vztahů. Shromáždění se účastnili také katolíci, což významně přispělo k rozvoji katolické charismatické obnovy v Čechách. Když pak jedno ze setkání násilně rozehnala Státní bezpečnost, Rudek byl připraven přijmout veškerou odpovědnost i následnou perzekuci na sebe.
Povolení církve
Rudek se osobně podílel i na formulování dopisů státním úřadům ohledně žádostí o registraci a pravidelně vážil cestu na Ministerstvo kultury do Prahy. Dne 7. prosince 1988 prožil v pražském metru hluboké vnitřní ujištění, že tentokrát si pro povolení skutečně jede. O necelé dva měsíce později, 20. ledna 1989, pak Československá televize ve večerních zprávách oznámila oficiální povolení letniční církve.
Radost z legalizace však záhy vystřídalo i mírné zklamání nad tehdejším zákonem, podle něhož měly nárok na státní příspěvek pouze církve financované již v minulosti. Rudek se proto, navzdory protestům části souvěrců, pustil do dalšího zápasu – tentokrát o zajištění prostředků ze státního rozpočtu. Jako biblický argument mu posloužil text z knihy Ezdráš o perském králi Kýrovi, který dotoval stavbu jeruzalémského chrámu.
Dne 1. března 1989 se Rudolf Bubik stal historicky prvním placeným předsedou Apoštolské církve se sídlem v Kolíně. Navzdory počátečním rozpakům se AC nakonec stala příjemcem státních dotací, které byly v pozdějších letech velmi štědré.
Po revoluci
V devadesátých letech se na české scéně začalo výrazněji formovat charismatické hnutí mimo zavedené denominace, což vedlo ke vzniku Křesťanských společenství. Rudolf Bubik již dříve otevřeně hovořil o tom, že vede zápas na dvou frontách. Na jedné straně stáli klasičtí evangelikálové, reprezentovaní zejména Církví bratrskou, která si udržovala protiletniční odstup. Na straně druhé se objevilo dravé charismatické hnutí a nově vzniklá Křesťanská misijní společnost (KMS). Ta se netajila protidenominačním zaměřením a ústy svých představitelů deklarovala vizi vlastního vedení Božího lidu v zemi, přičemž své nauky úspěšně infiltrovala i mezi letniční. AC se tak vskutku ocitla v dvojím ohni.
Ještě v roce 1993 uspořádala AC konferenci namířenou proti hnutí Víry. Tím se Rudek dostal do křížku s charismatiky z KMS, kteří v té době ve velkém vydávali knihy Kennetha Hagina či Wolfharda Margiese, a jasně se tak vymezil proti naukám, které považoval za nebezpečné hereze. Není divu, že Život víry opakovaně tuto konferenci kritizoval a vyhraňoval se vůči ní.
Napětí s charismatiky polevilo až ve chvíli, kdy AC pod vlivem argentinského probuzení přijala charismatické učení, čímž pro konzervativní evangelikály přestala představovat hrozbu a k letničním přestali od evangelikálů přicházet noví členové. Trend se časem paradoxně obrátil a mnozí letniční dodnes nacházejí své duchovní zázemí u evangelikálů.
Od roku 1993, kdy se klasická letniční církev stále rozrůstala, se Rudek vydal na intenzivní cesty do zahraničí. Navštívil Singapur, Soul, Pensacolu a opakovaně se vracel do Argentiny. Přestože ještě počátkem devadesátých let na půdě evropského pentekostalismu varoval před „torontským požehnáním“ a AC se distancovala i od konference s věhlasným Yonggi Cho, tyto cesty jeho postoj k charismatismu zásadně obměkčily.
Zlomovou událostí se stala krize a následné druhé rozdělení brněnského sboru v roce 1996. Rudkův tehdejší zástupce a tlumočník František Pala se ostře vymezil proti učení o delegované autoritě i vůči charismatickým excesům, což vedlo k vyhrocenému osobnímu konfliktu. Rudek byl z tohoto sporu frustrován natolik, že se podle svých slov nedokázal ani modlit. V tomto rozpoložení navštívil v Maďarsku shromáždění Claudia Freidzona. Ačkoliv byl k jeho službě původně skeptický a prohlašoval, že lidem prožívajícím bouřlivé manifestace by doporučil spíše „projít se do půl těla sněhem“, nakonec přijal od Argentince žehnající modlitbu. Pocítil pak hlubokou úlevu, která jej proměnila z kritika torontského požehnání v jeho umírněného stoupence a posléze v propagátora.
Příklon k charismatismu
I když byl Rudek zpočátku ochoten připustit, že „torontské požehnání“ nese i nepatřičné prvky, ve chvíli, kdy toto hnutí proniklo na letniční půdu skrze severoamerický sbor Assemblies of God v Pensacole, stal se jeho horlivým zastáncem. Pod tímto vlivem uvěřil proroctvím o nadcházejícím duchovním probuzení v českých zemích a sdílel osobní ujištění, že se členská základna AC ještě za jeho života rozroste na sto tisíc věřících.
Na tomto novém směřování měl zřejmě svůj podíl i jeho syn Stanislav. Ten se ve snaze naplnit proroctví o nutnosti vystoupit z otcova stínu upnul k vizím zahraničních učitelů a postupně se otevíral vlivům Toronta a později i Nové apoštolské reformace. Stanislavova cesta nabrala dramatický směr: od kontroverzních prohlášení o vlastní identitě (tvrdí, že o sobě může říci „já jsem“), přes rozvod a nový sňatek, spolupráci s prominenty hnutí Víry až po současné pořádání konferencí s mužem, který propaguje mimotělní zkušenosti a v halucinogenech spatřuje možnou cestu ke křesťanské spiritualitě, od čeho se (konečně) distancuje i Apoštolská církev. Má to však svůj logický vývoj.
Toto napětí mezi otcem a synem v otázkách dogmatiky bylo patrné již od počátku devadesátých let a vyvrcholilo na synodu v Nymburce, kde Stanislav otevřeně vystoupil proti svému otci, který se zde distancoval od hnutí Nové apoštolské reformace, která byla palivem, pohánějícím Církev bez hranic. Záhy poté byl Stanislav jmenován seniorem oblasti, což Rudek osobně, přes podiv mnohých, zaštítil a což nakonec přineslo i své ovoce.
V období této teologické reorientace se Rudkův zdravotní stav začal povážlivě horšit. Postupující hluchota, dva infarkty a posléze i onkologické onemocnění značně omezily jeho akční rádius, což šlo ruku v ruce s proměnou jeho věroučných důrazů. Začal pořádat modlitební setkání zaměřená na boj s temnými mocnostmi a přijal zjevení, že někteří křesťané žijí pod kletbou kvůli svému nemanželskému původu. Jedinou cestu k osvobození viděl v modlitbě duchovních autorit. Tak se v jeho učení protnul koncept delegované autority - kterou nebylo možné z nižších pozic korigovat a která prakticky stála i nad církevní ústavou - s praxí duchovního boje proti démonům.
Co se nezměnilo
Přesto Rudek nijak neslevil ze svých vysokých etických měřítek, zejména v pohledu na svatost a hloubku osobního vztahu s Bohem. Jeho celoživotní krédo „Ano, Otče“ zůstávalo pevným základem, i když se zdálo, že samotné chápání Boží vůle prochází v této etapě proměnou. Tyto vnitřní posuny se pak výrazně projevily i na rovině sekulární. Jako zástupce AC v Ekumenické radě církví totiž po dlouhá léta dokázal blokovat církevní restituce a konkordát, neboť byl až do konce desátých let hluboce přesvědčen o jejich nebezpečnosti.
Zlom nastal v roce 2008. Po období vytrvalého odporu, během něhož hledal posilu u Hospodina, Rudek změnil svůj názor a uvěřil, že ho k tomuto obratu nyní vede sám Bůh. Jelikož měl ve svém okolí spolupracovníky, kteří nebyli v této otázce tak vyhranění, otevřela jeho duchovní proměna a následný souhlas cestu k realizaci církevních restitucí a potažmo i k pozdějšímu konkordátu. Samotný zákon o restitucích byl nakonec protlačen v symbolický předvečer výročí bitvy na Bílé hoře, a to i díky hlasu trestně stíhaného poslance.
Jaký vlastně byl?
Řada Rudkových přátel a členů církve na něho vzpomíná jako na apoštola a proroka. Byly doby, kdy při jeho kázáních byl sbor doslova elektrizován jeho sugestivním projevem. Jeho prostá slova, okořeněná „šlonzáckým“ dialektem, doslova probodávala srdce účastníků shromáždění a vynášela skryté věci. Dokázal prostými slovy během jedné minuty sdělit to, k čemu druhým nestačila hodina. Existuje řada svědků, že se jeho prorocká slova naplnila, čehož svědkem je i autor. Jeho neustálá chronická rýma jej nutila přerušovat svá kázání smrkáním a typickým odfrkováním, což nepůsobilo nijak rušivě, ale propůjčovalo jim to punc lidskosti a autenticity.
Rudek na první pohled nebudil u druhých sympatie a děti a ženy se jej často bály. Nosil proto po kapsách bonbóny, aby rozptýlil počáteční dětskou nedůvěru. Dokázal být nesmírně laskavým a mezi jeho nejčastější oslovení patřilo „drahý bratře“, „drahá sestro“, aniž by snad kdokoliv mohl pochybovat o tom, že to myslí upřímně. Dokázal poslouchat se sklopenou hlavou kritiku nebo výčitky, aniž by se jakkoliv bránil. Neviděl jsem nikdy, že by vůči někomu nosil v srdci hořkost. Pro mnohé se proto stal duchovním otcem a jeho životní styl do morku kostí Bohu oddaného křesťana byl nakažlivý a napodobovali jej mnozí.
Byl jsem však rovněž svědkem, jak se pod vlivem torontského požehnání stával jakoby někým jiným. Jeden z jeho zástupců, i když sám stoupenec charismatických experimentů, o způsobech jeho rozhodování v konkrétní situaci prohlásil: Rudkovi sedí na jednom rameni bílý anděl a na druhém rameni černý anděl. Ten bílý mu říká „nedělej to“ a ten druhý „udělej to“. Rudek pak přemýšlí a nakonec to udělá. Existovala v té době i řada lidí, která jej před novou, charismatickou cestou odrazovala. Vedle členů církve to byl například i David Wilkerson. Přesto na jejich varování nedal a vydal se v ústrety směru, který dříve odmítal a který nakonec téměř uhasil letniční oheň a vedl církev do excesů falešného prorokování, nenaplněných slibů a namísto vedení Duchem se začaly prosazovat různé duchovní techniky.
Ke konci svého života se věnoval literární tvorbě. Sepsal dějiny letničního hnutí a dokonce i dějiny církve. Nicméně tyto knihy psal jako beletrii, čímž církevním historikům ztížil orientaci. Kontroverzní témata se zde odehrávají často formou přímých řečí mezi historickými postavami a čtenáři je tak předáván jakoby nezávislý pohled. To by ovšem nebylo přesné, jelikož tyto rozhovory rovněž odrážejí autorovo chápání historie.
Závěr
Rudek je pro mne podoben některým skvělým izraelským králům, kteří měli své velké pády a selhání a často pak bořili i to, co sami vybudovali. Rudek umíral zesláblý ve svém domě v Albrechticích a ti, kdo jej před smrtí navštívili, svědčí o zvláštní Boží přítomnosti, kterou zde zažívali. Věřím, že dnes je již se svým Pánem, kterého miloval a jemuž zasvětil celý svůj život, a to beze zbytku. O jeho životě je možné se dočíst v mnohých knihách, přičemž značná část z nich je autobiografie.
Jsem osobně přesvědčen, že kdyby dnes mohl přijít z nebe, chtěl by, aby tento můj článek a později kapitola z Kroniky Apoštolské církve byla mnohem kritičtější, protože si jistě už uvědomuje, jak moc se ke konci své služby zmýlil, včetně vynášení falešných proroctví, a již to nemůže napravit. Věřím zároveň, že jeho odměna násobně převyšuje to, čím svého Pána zarmoutil. Byl ale nejednou varován.
Zemřel dne 14. 4. 2016 a jeho spolupracovník, který jej v Radě AC zastupoval řadu let i po jeho smrti, v podstatě naznačil, že současná AC již v mnohém nenavazuje na jeho odkaz.
Čest jeho památce!
Věnováno výročí uplynutí deseti let od úmrtí Rudolfa Bubika. Nekrácená verze, včetně citátů a zdrojů, vyjde v knize Kronika Apoštolské církve, 3. díl.