Recenze knihy „Na Izraeli záleží“ od Geralda R. McDermotta
Nedávno jsem napsal sérii článků, v nichž jsem se poněkud kriticky pozastavil nad některými projevy „křesťanského sionismu“. Vnímal jsem je jako snahu o adoraci určité skupiny lidí pouze na základě jejich etnického původu. Připadalo mi to jako jistá inverze rasismu, kdy lze určité etnikum diskriminovat či zvýhodňovat jen kvůli jeho etnickému původu. Poté jsem vedl některé polemiky, kde jsem vysvětloval, že i já jsem „křesťanským sionistou“, který věří, že současný návrat Židů z celého světa do jejich domoviny je proroky předpovězenou „alijou“. Netušil jsem tehdy, že dojde k eskalaci blízkovýchodního konfliktu a k prohlášení historických církví v Jeruzalémě, které označí „křesťanský sionismus“ za herezi. Nemohl jsem vědět, že bude spáchán atentát na mj. prominentního „křesťanského sionistu“ Charlieho Kirka. Nevěděl jsem, že vystoupí kritici jako Tucker Carlson, kteří nazvou "křesťanský sionismus" nebezpečným mozkovým virem. A dnes, v den zveřejnění této rezenze, hlásí Izrael s USA preventivní útok na Írán. Jak se tedy na věc dívat?
Čeští křesťané obvykle znají jen jednu polohu „křesťanského sionismu“, a tou je dispenzacionalismus. Ten v podstatě tvrdí – přes veškeré své historické modifikace – že Bůh v současnosti jedná s církví a aby se mohl obrátit Izrael, musí církev zmizet do nebe (tzv. vytržení; 1. Tesalonickým 4:17). Poté se obrátí Izrael, který se stane aktérem tzv. „velkého soužení“, z něhož bude vysvobozen příchodem Krista v bitvě národů proti Izraeli v údolí Armageddonu (Zjevení 16:16). Proto jsem byl mile překvapen, že v českém překladu vyšla kniha anglikánského učence Geralda R. McDermotta, která se hlásí k historickému „křesťanskému sionismu“, aniž by zastávala eschatologické nuance dispenzacionalismu. Kniha podle mého názoru uvádí mnoho vynikajících postřehů, které stojí za promýšlení a vybízejí k revizi řady teologických postulátů. Nicméně obsahuje i pasáže, jako je diskuse o platnosti Mojžíšova zákona, spáse Židů bez vyznání Krista nebo prostřednické úloze izraelské země ve spáse pohanů. Uvědomuji si, že zde předkládám pouze svůj náhled a že autor některé aspekty otevírá jen jako náměty k diskusi. Přesto jsem se rozhodl na ně upozornit formou této recenze.
Kdo je Gerald R. McDermott?
Abychom pochopili autorův úhel pohledu, je dobré jej ve stručnosti představit českému čtenáři. Gerald R. McDermott je anglikánský teolog. Dříve působil jako luterán, ale později konvertoval k anglikanismu a byl vysvěcen na kněze v Anglikánské církvi v Severní Americe. Je známý především jako odborník na Jonathana Edwardse a mezináboženský dialog. McDermott odmítá dva extrémy – na jedné straně názor, že ostatní náboženství vznikla čistě dílem démonů, a na druhé straně náboženský relativismus, který tvrdí, že všechna náboženství jsou stejně pravdivá. Razí cestu, kdy uznává existenci pravdy, krásy a dobra i v nekřesťanských systémech, přičemž věří, že jejich zdrojem je Bůh (Logos; Jan 1:1-4). Napsal několik zásadních knih, například Can Evangelicals Learn from World Religions? (Mohou se evangelikálové učit od světových náboženství?) nebo God’s Rivals (Boží rivalové), kde zkoumá, proč Bůh existenci jiných náboženství vůbec dopustil. V upoutávce na jeho knihu lze nalézt následující citát:
„Tato kniha je začátkem evangelické teologie náboženství, která se nezabývá otázkou spásy, ale problémem pravdy a zjevení, a bere vážně normativní tvrzení jiných tradic. Zkoumá biblické tvrzení, že Ježíš je světlem, které osvěcuje každého člověka (Jan 1:9) a že Bůh se nenechal bez svědectví ani mezi nekřesťanskými tradicemi (Skutky 14:17). Tvrdí, že pokud se svatý Augustin naučil lépe rozumět evangeliu od novoplatonismu, pokud se Tomáš Akvinský naučil lépe rozumět Písmu svatému od Aristotela a pokud se Jan Kalvín to naučil z renesančního humanismu, možná se evangelikálové budou moci naučit od Buddhy – a dalších velkých náboženských myslitelů a tradic – věci, které jim mohou pomoci jasněji pochopit Boží zjevení v Kristu. (Gerald McDermott, v úvodu knihy Can Evangelicals Learn from World Religions?)
Daný citát považuji za podstatný i pro pochopení autorových východisek při jeho zkoumání vzahu církve k judaismu.
Gerald R. McDermott
V únoru 2026 byl Gerald McDermott jedním z řečníků na ICEJ Connection v České Těšině, což je je křesťanská konference o Izraeli a současném Božím díle na Blízkém východě určená věřícím všech denominací z České republiky, Slovenska a Polska.
Zevrubný popis knihy
O čem kniha je? Budu se zde zabývat pouze teologickými závěry a vynechám popis současného arabsko-izraelského konfliktu, který je v knize rovněž rozebrán.
V první kapitole McDermott nejprve uvádí výčet církevních osobností od prvního století, které se přiklonily k tzv. supersessionismu neboli teorii náhrady. Nelze se ubránit dojmu, že již raná církev supersessionismus učila a chápala samu sebe jako „nový Izrael“. Považuji za poctivé, že to autor připouští a nesnaží se v literatuře nacházet postoje potvrzující jeho východiska, o což se stoupenci různých směrů často až křečovitě snaží. Zároveň však autor přesvědčivě dokládá, že mnozí z těchto učitelů zároveň věřili, že se časem Izrael navrátí do své domoviny, čehož si možná stoupenci supersessionismu nejsou dostatečně vědomi. K celkovému zlomu dochází až s reformací, kdy se zejména v Anglii mezi puritány objevují autoři odmítající teorii náhrady, a to dlouho před vzestupem dispenzacionalismu. Další zlom nastává po holokaustu, kdy se zejména mezi evangelikály začíná plně konstituovat „křesťanský sionismus“.
V druhé kapitole autor dokazuje, že nikde v Novém zákoně nenalézá doklad pro to, že by slovo Izrael bylo vztaženo na církev a že by tak církev byla označena jako „nový Izrael“. Interpretuje zde řadu novozákonních textů, které poukazují na postavení Izraele a jeho budoucí úlohu. Zaměřuje se zejména na evangelia a list Římanům, v nichž hledá starozákonní paralely (např. Římanům 11:25-29).
Ve třetí kapitole se autor systematičtěji věnuje „křesťanskému sionismu“ v průběhu církevních dějin. Řadí sem nejen puritány a představitele evangelikálů v Anglii a USA, ale všímá si i postojů církevních otců zmíněných v první kapitole. Ukazuje, že tyto postoje převládaly zejména u premilénialistů (ale později i u některých postmilenialistů, jako Johnatan Edwards), z nichž mnozí nezastávali a nezastávají dispenzační pohled.
Čtvrtá kapitola teologicky vysvětluje zaslíbení země Abrahamovi a jeho potomstvu (Genesis 15:18). Ukazuje, že součástí smlouvy bylo i vlastnictví země, a vysvětluje, že Ježíš nezrušil dílčí smlouvu Izraele týkající se jeho území. Zaslíbená spása světa neruší konkrétní dílčí zaslíbení, která byla Izraeli dána bezpodmínečně. Uvádí, že neposlušností je Izraeli odňato dispoziční právo na zemi, zatímco právo vlastnické zůstává nedotčeno. Kapitola je uzavřena pasáží o budoucím zaslíbeném návratu Izraelců na jejich území (např. Ezechiel 36:24).
Pátá kapitola se snaží prokázat úlohu Izraele v době Nového zákona. Ukazuje Krista jako Žida, který dodržoval Zákon a vedl k tomu i své učedníky (Matouš 5:17-19). Autor je přesvědčen, že i apoštol Pavel dodržoval Zákon (resp. Tóru). Věří, že v zaslíbení země „tichým“ v kázání na hoře je míněna izraelská země (Matouš 5:5), a je přesvědčen, že i další zmínky o zemi v evangeliích a epištolách odkazují na Kanaán, i když tento konkrétní termín v knize neuvádí.
Šestá kapitola se zabývá politickým aspektem blízkovýchodního konfliktu a sedmá rozebírá teologické námitky. Autor věří, že Tóra je pro církev stále v platnosti, byť v duchovním významu, a naznačuje možnost budoucí obnovy izraelského chrámu a jeho významu pro Izrael. Poté uvádí, že samotná příslušnost k Izraeli ještě nezaručuje individuální spásu (Římanům 9:6).
Osmá kapitola pak čtenáře nabádá k zamyšlení, k čemu by jej měl souhlas s uvedenými závěry vést. Půjde o nový přístup k Izraeli jako k národu, dále o změnu pohledu na Zákon (resp. Tóru) a zřejmě i o přehodnocení pohledu na historii církve včetně připuštění křivd spáchaných křesťany na Židech. Dojde také k novému pohledu na podstatu arabsko-izraelského konfliktu a novodobé dějiny státu Izrael.
Devátá kapitola shrnuje v šesti bodech návrhy, které z „křesťanského sionismu“ vycházejí a budou rovněž předmětem kritické části recenze. Jedná se o teze: 1) že v Izraeli vidíme sami sebe; 2) že toto pojetí vnímá spásu jako pokračující proces vykoupení; 3) že proroctví o Izraeli jsou sice pravdivá, ale tajemná; 4) že až do konce se mohou dít věci, které z proroctví plně nepochopíme; 5) že mezi Izraelem a církví existuje nerozlučné pouto a 6) že dějiny Židů nám ukazují na působení sil temnoty.
Kritická reflexe
Než se pokusím o formulaci svých námitek, rád bych zdůraznil, že autor volí teologický a umírněný jazyk. Mnoho z řečeného je spíše naznačeno nebo připuštěno, než aby bylo hájeno s doktrinální razancí. Proto tam, kde se pokusím vymezit vůči autorovým postřehům, budu raději používat konkrétní citace, přičemž každého nabádám k pročtení celého kontextu. Všichni v mnohém chybujeme, což se týká autorů knih i jejich recenzentů.
Ve stručnosti by se dalo říci, že souhlasím s autorovým pohledem na naplňování abrahámovského zaslíbení a na identifikaci státu Izrael jako předmětu naplňování starozákonních i novozákonních proroctví. Mám však výhrady v několika oblastech.
Platnost Tóry
Vztah mezi Zákonem a milostí a jeho důležitost či význam v životě novozákonní církve bývají často předmětem sporů mezi křesťany. Jak naznačuje text Nového zákona, zřejmě ani mezi apoštoly nebyla v tomto směru úplná jednota. Ačkoliv koncil v 15. kapitole Skutků vznesl vůči křesťanům z pohanů naprosto minimální požadavky (Skutky 15:28-29), zdá se, že ani poté mezi židovskými apoštoly nenastala úplná jednota. Petr sám Mojžíšův zákon nedodržoval a byl proto napomenut Pavlem, když couval před zastánci obřízky, kteří nutili pohany Zákon zachovávat (Galatským 2:11-14). Sám Pavel byl pragmaticky Židům Židem a pohanům pohanem, jelikož jeho Zákonem byl Kristus (1. Korintským 9:20-21). Činil tak, aby získal Židy. Avšak na to, do jaké míry zachovávali Zákon ostatní Židé v apoštolské církvi, a co z toho pro ně vyplývalo, není mezi teology jednotný názor. Byly jich však desetitisíce (Sk 21:20).
McDermott k tomu ale uvádí: „Neexistují žádné důkazy o tom, že by Pavel někdy porušil základní židovská pravidla života podle zákona – například tím, že by jedl nekošer potraviny nebo znesvěcoval sobotu nebo židovské svátky (s. 80)“ a pokračuje: „Ve Skutcích 21–26 Pavel ujišťuje o své identitě Žida dodržujícího Tóru, dokonce farizea, který se nedopustil porušení Tóry ani znesvěcení chrámu“ (s. 83).
Domnívám se, že právě zde se jedná o apologetické pasáže, kde byl Pavel Židům Židem, aby získal Židy. V listu Galatským totiž poukazuje, že Zákon není v silách člověka dodržet (Galatským 3:10) a že Zákon byl přidán k Abrahamovu zaslíbení spásy z víry jen do doby příchodu Prostředníka (Galatským 3:19). Zákon sám byl jen vychovatelem k víře (Galatským 3:24). I apoštolové potvrzovali, že pro Izrael bylo prakticky nemožné nést jho Zákona (Skutky 15:10). Přesto Pavel složil v Kencherejích nazírský slib (Skutky 18:18), který si později v Jeruzalémě zopakoval (Skutky 21:23-26). Aniž bychom detailně zkoumali význam Zákona pro tehdejší Židy, je sporné tvrdit, že Pavel Zákon závazně praktikoval nebo dokonce učil nařízení Tóry pro židovské křesťany. Přesto McDermott uvádí:
„Co když byla Tóra pro jeho (Ježíšovy) následovníky ze Židů stále závazná a pro jeho následovníky z pohanů důležitá v jiném smyslu, ale nyní mohla být skrze jeho slova a činy vnímána mnohem jasněji.“(s. 84)
McDermott jako křesťanský teolog jistě ví, že Ježíš byl za svého pozemského života ve všem podroben Zákonu (Galatským 4:4) a své učedníky tudíž vedl i k praxi Tóry. Nicméně skrze jeho jeho smrt byl zákon ustanovení a předpisů přibit na kříž (Koloským 2:14) a skrze jeho krev byla s učedníky uzavřena nová, lepší smlouva (Lukáš 22:20). A to nikoliv na základě Levitárního zákona obsaženého v Tóře, ale na základě lepších zaslíbení a Kristovy dokonalé, melchísedechovské oběti (Židům 7-8; Židům 8:6). Přesto mne překvapují McDermottova slova, když uvádí, že Mojžíšův zákon, přes jasné vyjádření v Písmu (Židům 8:13), není zastaralý:
„Tento systém není zastaralý, protože Ježíš přinesl svou dokonalou oběť.“(s. 113)
Jakoby Kristova oběť nebyla zrušením obřadního zákona, ale jeho potvrzením. Vždyť McDermott dále uvádí:
„Byl živoucí Tórou a vyzval lidské bytosti, aby se staly jedno s ním, a tím i jedno s Tórou. Stejně jako on nikdy nezemře, tak ani Tóra nikdy nepomine. Jsou jedno a totéž (s. 115). V mesiánském věku budou lidé z různých národů cestovat do Izraele, aby se učili Tóře (Iz 2:1-4).“
Ježíš je skutečně inkarnací Slova (Jan 1,14) a proroctví Tóry nepominou, dokud se vše nestane (Matouš 5,18), ovšem zdá se, že McDermott nijak nerozlišuje dobu platnosti Mojžíšovy smlouvy, která platila před Kristovým ukřižováním (ano, Kristus zemřel v těle), a novou skutečností, která nastala po jeho vzkříšení. Vždyť chrámová opona se roztrhla, starý řád byl zrušen a nahrazen novým a celý obřadní systém obětních zvířat Mojžíšova zákona podle Tóry zanikl (Matouš 27:51; Židům 10:9). Ježíš se stal novým Veleknězem, který přinesl vlastní krev (Židům 9:11-12). Opravdu se lidé v mesiánském věku (patrně míněno milénium) budou učit Tóře, a nikoliv evangeliu a epištolám, stojících na lepším zaslíbení než nařízení Tóry?
Církev a Izrael
Poněkud zvláštní pohled McDermott nabízí i v eschatologickém pohledu na budoucí vztah církve a Izraele, když píše:
„… zdálo se, že se Pavel těší na budoucnost, kdy budou mít Židé velmi odlišný vztah s církví a jejím evangeliem (s. 33).“
V budoucnu je opravdu Izraeli zaslíbeno obrácení (Římanům 11:2-31), ale jak jinak si představit obrácený Izrael, než jako součást církve, které byli součástí apoštolé? Vždyť dvanáct apoštolů, jejichž jména jsou jednou provždy na branách nebeského Jeruzaléma, jsou jmény židovských apoštolů (Zjevení 21:12-14). Církev, která vznikla o letnicích, byla založena kompletně na Židech a mezi jejími apoštoly nebyl původně jediný pohan. Budoucí obrácený Izrael nebude součástí něčeho jiného, než byli židovští apoštolé a pro budoucí mesiánské Židy budou závazné epištoly Nového zákona. Nebo snad budou následovníci Krista z řad Židů někým jiným, než byli Petr, Pavel nebo Jan? McDermott ovšem nevidí rozdíl mezi „Izraelem a církví“ jen v budoucnu, ale vidí jej i v biblických dobách. Alespoň tak chápe Pavlovy výroky:
„Kdyby byl Pavel přesvědčen, že víra v Krista smazala rozdíly mezi Židy a pohany, proč by se tak podrobně zabýval židovskými zvláštnostmi a trval na tom, že i po Kristově vzkříšení stále existují? Také autoři evangelií psali tak, jako by rozdíly mezi Židy a pohany byly stále důležité“(s. 85).
Zde, tuším, že je nutné poněkud rozlišovat. Evangelia spadají z převážné části do doby platnosti obřadního Mojžíšova zákona. Není proto divu, že akcentují rozdíly mezi Židy a pohany. I budoucí misii mezi pohany Ježíš svým židovským učedníkům nařídil až po svém vzkříšení (Matouš 28:19). Proto z této perspektivy nelze srovnávat pohled evangelií a epištol. A pokud McDermott uvádí, že Pavel věnoval rozdílům mezi židovskými a pohanskými následovníky Krista tolik pozornosti, tak obvykle proto, aby tyto rozdíly umenšoval, nikoliv potvrzoval. Sám uvedl, že Kristus zbořil zeď mezi Židem a pohanem a z obou učinil jednoho nového člověka (Efezským 2:14-15). Nezáleží tudíž na obřízce, ale na novém stvoření (Galatským 6:15).
Nikde v Novém zákoně není uvedeno, že by Pavel nebo apoštolové vedli k tomu, aby se Židé oddělovali od pohanů a zakládali nezávislé mesiánské sbory. Všechny Pavlovy zmíněné popisy rozdílů, které jsou uvedeny v jeho epištolách, mají za cíl demonstrovat univerzalitu evangelia v etnicky smíšených sborech. Pavel všechny národy uzavíral pod závaznost svých epištol, které měly univerzální platnost pro všechny údy Kristova těla. Ano, Pavel například nabádal, aby pohané měli ohled na zachovávání dnů, sobot a svátků (Římanům 14:5-6), ale zároveň uváděl, že jde pouze o stín, který již nemá reálný význam (Koloským 2:16-17).
Země vs svět
Za problematický považuji i autorův výklad zaslíbení země Kristovým následovníkům. Když Pán Ježíš v kázání na hoře zaslibuje tichým, že obdrží zemi (Matouš 5:5), jde nepochybně o dědictví pramenící z abrahámovského požehnání. Ať už máme na konkrétní naplnění jakýkoliv názor, stěží bychom zde mohli vidět jen konkrétní území Izraele, i když to vskutku mohlo jeho židovským posluchačům tak znít. Autor totiž píše:
„Matouš bezpochyby předkládal do řečtiny hebrejský text ze Žalmu 37,11, kde – jak se všeobecně uznává – hebrejské slovo erec znamená zemi Izrael. Fráze ‚obdrží zemi‘ jasně odkazuje na zemi Izrael.“(s. 47)
McDermott má vynikající postřeh, že Matouš 5:5 vychází z Žalmu 37, kde je tichým zaslíbena země. V originále je použito slovo erec, což posluchačům jistě znělo jako erec Jisra'el (Izraelská země). Kontext Nového zákona ovšem jistě neznamená (jen) území na Blízkém východě, ale podíl na Božím království jako takovém, resp. dědictví země vzkříšeným svatým (Židům 11,10). Nelze zpochybnit, jak uvádí sám McDermott, že Bible stojí na principu odvození obecného od konkrétního. Tedy, že zde existuje extrapolace mezi Izraelci a Izraelem a křesťany a světem. Nicméně usuzovat, že se v budoucích zaslíbeních evangelia explicitně myslí země Izrael, je podle mne duchu Nového zákona vzdálené.
Je jistě rovněž pravdou, že hebrejské erec je transponováno do Nového zákona skrze řecké gé (země). McDermott zde však činí jakousi univerzalitu a odvozuje, že i další texty se vztahují k zemi Izrael. Například autor věří, že Kristovo konstatování „Vy jste sůl gé“ (s. 90) je směřováno k Izraeli. Avšak Boží služebníci měli být v kontextu univerzálnosti evangelia solí a světlem celému světu, zemi. Vždyť i lokální a dočasné zaslíbení země Kanaán se s konečnou platností z novozákonní perspektivy naplní až při vzkříšení na nové Zemi, v nebeském Jeruzalémě, kam vírou směřoval již Abraham (Židům 11:10).
Prostřednická role Izraele ve spáse
Izrael měl jistě v době platnosti Mojžíšova zákona misijní poslání. Odmítnutím Krista ovšem toto poslání není schopen plnit. Jak by mohl zvěstovat toho, v koho neuvěřil a skrze koho je světu nabízena spása (Římanům 10:14)? Těžko si představit, jak McDermott může říci:
„Podobně i my, pohané, když se setkáme s Izraelem jako národem, vstupujeme do Boží prozřetelné realizace jeho stále probíhajícího vykoupení.“(s. 144)
Jistě by se tento výrok dal vysvětlit s ohledem na budoucí obnovu Izraele, jejíž procesu jsme dnes, jak věřím, svědky. Ale obávám se, aby se namísto korekce učení, že církev nahradila Izrael, nakonec neprosadilo učení, že Izrael nahradí církev. Vždyť autor dále uvádí:
„Jak Izajáš, tak Ježíš naznačují, že na obnovené zemi budou Židé stát v čele celého světa coby kněží Krále.“(s. 142)
Opět, dá se to chápat z miléniálního pohledu (pokud tím autor myslí „mesiánský věk“), ale je třeba dodat, že kněžími jsou již nyní všichni křesťané, resp. všichni následovníci Ježíše z Nazareta, nikoliv pouze příslušníci etnického Izraele (1. Petrova 2:9; Zjevení 5:10). Jen velmi nerad bych vkládal autorovi do úst něco, s čím by se sám nemohl ztotožnit. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že McDermott přikládá váhu nikoliv působení Ducha svatého, kterého člověk obdrží pouze na základě víry jako naplnění Abrahamova požehnání na pohanech (Galatským 3:14), ale samotnému etnickému původu a že nachází zalíbení i v judaismu, který popírá Syna, a tím i Otce (1. Janův 2:23).
„Ale naše neshody v této otázce by nám neměly bránit v tom, abychom seděli u nohou izraelských mudrců, jak to činili někteří křesťanští otcové, například Jeroným.“(s. 147)
Když touží sedět u nohou židovských mudrců a učit se od nich, nemá zjevně na mysli Mesiánské Židy. Možná mu ale lépe porozumíme, vezmeme-li v potaz, že se chce učit například i od Buddhy.
Autor rovněž nahlíží na Izrael jako na světlo světa, což lze stěží obhájit, když takto nazval Ježíš své následovníky (Matouš 5:14). Toto zaslíbení původně skutečně platilo etnickému Izraeli (Izajáš 42:6), ovšem být světlem je spojeno s Duchem svatým (1. Efezským 1:17–18), který přebývá v chrámu svých následovníků bez ohledu na jejich etnický původ (1. Korintským 6:19). Nový zákon dokáže pak jasně deklarovat, že kdo nemá Syna, nemá ani Otce a že duch, který popírá Syna, není Duchem svatým, ale duchem antikrista (1. Janův 2:22-23; 1. Janův 4:3). McDermott však vyvozuje, že právě proto, že je Izrael světlem, stává se terčem sil nepřítele:
„Zlo nenávidí to, co je dobré. Síly zla nenávidí zdroj dobra – Boha Izraele. Co je lepší než zaútočit na lid, který si tento Bůh vyvolil, aby byl světlem světa?“(s. 151)
Není jistě pochyb o tom, že se Izrael během celé své existence stával terčem pogromů démonských ideologií, jako byly komunismus nebo fašismus. Ale pokud zde chceme vidět cílené působení zla, pak možná proto, že připomíná říši temnosti čas, který se krátí (Zjevení 12:12), a jelikož Izrael připomíná ďáblu ukončení jeho působení právě v souvislosti s jeho obrácením. Mnoho „křesťanských sionistů“ si neuvědomuje to, čemu věřili již církevní otcové, jako Irenaios, a koneckonců i všichni dispenzacionalisté, a to, že antikrist svede Izrael a uzavře s ním na krátký čas smlouvu (Daniel 9:27). Popis odpadlého Izraele a Jeruzaléma jako Sodomy a Egypta (Zjevení 11,8), který zavrhl Mesiáše – jakkoliv má vůči němu církev svůj dluh – tomuto učení odpovídá jen stěží.
Spása Židů
Ve světle výše uvedených konstatování možná již není překvapující, že McDermott spekuluje o možnosti, že židé mohou být spaseni i bez víry v Krista. Nejprve uvažuje o možnosti jakéhosi neveřejného uvěření:
„Je možné, že Židům, kteří milovali svého Otce v nebi – Ježíšova Otce! – ale nebyli schopni vidět Ježíše jako Mesiáše kvůli nenávisti křesťanů vůči nim ve jménu hlásaného „Krista“ – je možné, že těmto Židům byl Ježíš zjeven nějakým způsobem a v nějakém čase, o kterých ví pouze Bůh? Je možné, že v nějakém způsobu a v nějakém čase, o kterých ví pouze Bůh, vyznali svými ústy a uvěřili ve svém srdci?...(s. 148)
Ale poté pokračuje již přímo v naznačené možnosti:
„Ježíš naznačil, že existují těžké případy, kdy může být odpuštěno někomu, kdo nemá zjevení Ducha svatého a v důsledku toho mluví proti Ježíši: „A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by mluvil proti Duchu svatému, nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím“ (Mt 12,32). Nevíme, co se stane v těchto těžkých případech, kdy křesťanská nenávist zaslepila židovské oči. Můžeme však tyto těžké případy přenechat Ježíši. Mezitím můžeme říct, že jsme ve společenství se všemi Izraelci, kteří milují našeho nebeského Otce, jenž je Bohem Izraele, a kteří jsou na cestě k tomu, aby kromě Otce poznali také Syna.“(s. 148)
Zdá se, že je tedy možné přijít k Otci i bez Syna a že křesťané mohou mít s takovými lidmi obecenství v Duchu. Toto myšlení mi v něčem evokuje liberální doktrínu o implicitním Ježíši, kdy pohané či příslušníci jiných náboženství budou spaseni na základě Kristovy oběti, aniž by v něho uvěřili, jelikož víru v něho zastávali, aniž by si to sami uvědomili.
Závěr
Lze pozorovatl, že se v historii církve občas objeví nějaká opomenutá pravda. Může jít o důraz na spásu z milosti, obnovu duchovních darů nebo budoucí obnovu Izraele v jeho historických hranicích. Tento objev naráží na nekritické stoupence i nesmiřitelné kritiky, přičemž se formují dva břehy. Zdá se, že i teorie náhrady může mít svůj druhý břeh. Ten spočívá v přesvědčení, že s Bohem lze mít láskyplný vztah bez prostřednické a explicitní role Ježíše Krista na základě etnického původu a osobní zbožnosti nebo že Izrael je světlem světa i bez Ducha svatého.
Obávám se, že ve vyhrocené debatě, kterou nyní pozoruji v církvi, ale i ve světě, mohou být tyto extrapolace nebo dokonce postulace důvodem, proč může být „křesťanský sionismus“ odmítnout jako celek. A to by podle mne byla škoda. Jak řekl Žid, který sám Zákon nedodržoval, apoštol Petr: „Není pod nebem jména, v němž bychom mohli dojít spásy, a to je Ježíš Kristus“ (Skutky 4:12). Zde pramálo záleží, zda je člověk obřezán, či nikoliv, zda dodržuje Mojžíšův zákon, nebo zda má nějaký zvláštní etnický původ. Záleží pouze na novém stvoření, a jak říká Pavel, toto pravidlo spásy skrze víru v Krista platí všem i Izraeli Božímu (Galatským 6:15-16).
Hlavní problém ale vidím v tom, že McDermottovy obecné postuláty bývají ortodoxní, zatímco konkrétní postřehy se mi s nimi jeví být v rozporu.
Kniha má celkem 170 stran, každá kapitola obsahuje poznámkový aparát zahrnující odborné publikace a vysvětlivky. Vyšla v roce 2026 ve vydavatelství Křesťanský život s doporučením Mojmíra Kalluse a Bohuslava Wojnara.