Stanovisko k inspiraci, neomylnosti a autoritě Písma
Přijato Generálním radou starších na zasedání 1.–3. srpna 2015
Pojetí Písma v rámci Assemblies of God je dlouhodobě vyjádřeno v prvním článku Prohlášení o základních pravdách našeho společenství: „Písmo, Starý i Nový zákon, je verbálně inspirováno Bohem a je Božím zjevením člověku, neomylným a autoritativním pravidlem víry a života (2.
Vysvětlení pojmů
Bibli proto rozumíme jako samotné Boží slovo v tom smyslu, že Bůh sám zjevil svou vůli a záměry vyvoleným pisatelům (Amos 3:8), kteří věrně a přesně zaznamenali to, co jim bylo zjeveno, aby to bylo následně z Boží prozřetelnosti zahrnuto do našeho kánonu šestašedesáti knih.
Inspirací (vdechnutím) rozumíme onen zvláštní akt Ducha svatého, jímž vedl pisatele Písma.
Infallibilitou (neomylností ve smyslu ne selhání) rozumíme, že Písmo je pravdivé a spolehlivé v tom, co zamýšlí tvrdit. Inerrance (bezchybnost) je blízkým synonymem infallibility a v poslední době se používá k dalšímu potvrzení, že Písmo, jak bylo zaznamenáno v původních rukopisech (autografech), je bez chyb. Jelikož je Písmo bezchybné a naprosto pravdivé, je absolutně hodnověrné (2. Samuelova 7:28; Žalm 119:160; Jan 17:17; Koloskými 1:5). Infallibilita a inerrance se rovněž vztahují na celé Písmo.
Autoritou rozumíme, že vše, co Bible potvrzuje a učí, je pravda. Jakožto zjevená Boží vůle a záměr je určující pro to, čemu věříme a jak jednáme. Proto potvrzení, že Bible je „autoritativním pravidlem víry a života“, chápeme jako výzvu k přijetí Písma jako konečné a neměnné autority pro věrouku a etiku.
Biblické úvahy
Východiskem pro správné pochopení nauky o Písmu je Bible sama, která opakovaně a mocně svědčí o své vlastní povaze. Jasně si nárokuje božskou autoritu a plnou inspiraci.
Základem pro naše porozumění je Ježíšovo učení. V Matoušovi 5:18 říká: „Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nenaplní.“ Ať už tuto narážku na hebrejskou abecedu chápeme doslovně nebo obrazně, její význam je stejný. Ježíš považoval Písmo za věčně významné i v jeho nejmenším detailu. Pokud by Ježíš nevěřil v plnou inspiraci a neomylnost Písma, síla jeho argumentu by se vytratila.
Ježíšovo trvání na pravdivosti a autoritě každé části Písma je patrné i v dalších pasážích. V Janovi 10:34–38 poukazuje na krátký výrok z Žalmů (82:6) a argumentuje, že ani on, ani ostatní části Zákona nemohou být zrušeny. Kdyby Ježíš považoval Písmo za inspirované jen částečně a podléhající chybám v detailech, jistě by takto nemluvil. V Matoušovi 22:32 závisí platnost Kristova výroku na přesném detailu textu, konkrétně na přítomném čase slovesa „já jsem“. Při jeho dotazování farizeů v Matoušovi 22:43–45 spočívá váha rozhovoru na použití jediného slova „Pán“.
Ježíšova důvěra v detaily Písma se odráží i v novozákonních listech. Například v Galatským 3:16 staví Pavel svůj argument na rozlišení čísla – jednotného a množného – „potomstvu“ versus „potomstvům“. Takové spoléhání na drobné detaily týkající se gramatických časů, konkrétních slov a mluvnického čísla má smysl pouze ve světle plně inspirovaného Písma, které je bezchybné i ve svých detailech.
Jedno z nejsilnějších prohlášení o plné inspiraci Písma se nachází ve 2. Timoteovi 3:16. Tato pasáž začíná slovy: „Veškeré Písmo je vdechnuto Bohem“. Řecký termín překládaný jako „inspirovaný“ nebo „vdechnutý“ je theopneustos, doslova „Bohem vydechnutý“.
Za povšimnutí stojí také bezprostřední a praktický význam „Bohem vydechnutého“ Písma pro život Božího lidu. Pavel pokračuje slovy, že Písmo „je schopné učit, usvědčovat, napravovat a vychovávat ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2. Timoteovi 3:16–17). Inspirované Slovo má prostupovat a usměrňovat každý aspekt veřejného i soukromého přesvědčení a jednání křesťanů.
Tato pasáž také tvrdí, že co platí o jedné části Písma, platí o celém Písmu; to znamená, že Písmo v částech i jako celek je jedinečným Božím dílem. Písmo v době, kdy Pavel psal Timoteovi, představovalo to, co známe jako Starý zákon. Pavel však vyzval Timotea, aby do pojetí Písma zahrnul i jeho (Pavlovo) „učení, způsob života, úmysly, víru, trpělivost, lásku, vytrvalost“ (3:10). Navíc Pavel Timotea nabádal, aby „setrvával v tom, čemu se naučil a o čem se přesvědčil“ (3:14). Od dětství byl poučován ve „svatých Písmech, která mu mohou dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše“ (3:15). Pavel tedy do svého „veškerého Písma“ zahrnuje poselství, které mu bylo svěřeno a které kázal, tedy poselství, jež tvořilo základ Nového zákona. A Petr skutečně potvrzuje, že Pavlovy listy patří mezi Písma (2. Petrova 3:15–16).
Další důležitou pasáží, která poskytuje hluboký vhled do funkce a povahy inspirace, je 2. Petrova 1:21: „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž lidé mluvili z Boha, puzeni (pheromenoi) Duchem svatým.“ V kontextu tento verš naznačuje jedinečnost Písma ve srovnání s výroky inspirovanými lidmi a prohlašuje „prorocké slovo za něco naprosto spolehlivého“ (1:19).
Jednotné svědectví Písma je tedy jasné: Bůh komunikoval s myslí pisatele (zjevení); Duch svatý vedl přenos Jeho zjevení do slov (inspirace); a skrze pokračující působení Ducha svatého (iluminace neboli osvícení) přijímáme původní zjevení při setkání s Písmem.
Důsledky této nauky
Tvrzení, že Písmo je Božím zjevením lidem a autoritativním pravidlem víry a života, vyžaduje, aby bylo vnímáno jako hodné takového uznání. Poskytl by Bůh lidem vadný nástroj, podle něhož mají řídit své životy? Nezajistil by, aby zdroj víry a jednání byl bez chyb a plně důvěryhodný? Inspiroval pisatele Duchem svatým a v tomto procesu nám pro naše vedení a nasměrování daroval texty, které jsou plně spolehlivé, aby nás vedly ke spasení, uctívání a službě.
Je pozoruhodné, že Písmo se opakovaně prohlašuje za „Boží slovo“. Starý zákon oplývá frázemi jako „i řekl Bůh“ (Genesis 1:3, 6, 9, 14, 20, 24), „Toto praví Hospodin“ (Exodus 4:22; 1. Samuelova 2:27 a více než čtyři sta dalších pasáží) a „Stalo se slovo Hospodinovo“ (Genesis 15:1, 4; 1. Samuelova 15:10; Jeremiáš 1:2, 4, 11, 13). V jiných pasážích je Písmo přímo ztotožňováno s božským autorstvím: „Říká“ (Římanům 3:19; 15:10; 1. Petrova 2:6); „Je psáno“ (Matouš 4:4, 6, 10; Skutky 1:20); a „Písmo praví“ (Římanům 9:17; 10:11; 11:2). To ukazuje, že Boží hlas mluvící k prorokům je ztotožňován s Písmem. Pisatelé si nárokují, že píší Boží slova.
Písmo se navíc opakovaně prohlašuje za „pravdu“, jak je živě vyjádřeno v Ježíšově velekněžské modlitbě: „Tvé slovo je pravda“ [alētheia, nikoli alēthēs; tedy „pravda“ jako podstata, nikoli jen „pravdivé“ jako přívlastek] (Jan 17:17). Starý zákon pravidelně potvrzoval Boží pravdomluvnost: „Bůh není člověk, aby lhal“ (Numeri 23:19); „Panovníku Hospodine, ty sám jsi Bůh! Tvá slova jsou pravda a svému služebníku jsi přislíbil toto dobro“ (2. Samuelova 7:28); „Hospodine, tvé slovo navěky stojí v nebesích“ (Žalm 119:89); a „Všechna Boží řeč je prověřená“ (Přísloví 30:5). Podobné pasáže z Nového zákona nacházíme v Pavlově učení o „Bohu, který nelže“ (Titovi 1:2) a v listu Židům, kde se podobně uvádí, že „je nemožné, aby Bůh lhal“ (Židům 6:18).
Při potvrzování bezchybnosti (inerrance) Písma odkazujeme na autografy (původní rukopisy, jak vzešly od autorů). Přísná bezchybnost je nárokována pouze pro původní spisy. Tyto původní rukopisy samozřejmě již neexistují; jejich znění však lze určit s úžasnou přesností. Odborníci v textové kritice v průběhu staletí prováděli a nadále provádějí důsledná srovnávání tisíců starověkých biblických textů, aby pečlivě určili originál. Bible je ve skutečnosti nejlépe doloženou knihou starověku a jsme si jisti spolehlivým textem, který je skutečně důvěryhodný. Navíc to dokazuje Boží prozřetelnou péči v precizní a mravenčí práci věrných písařů a učenců v průběhu staletí.
Můžeme si být také jisti, že naše hlavní překlady Bible, v rozsahu, v jakém jsou věrné původním textům, dnes spolehlivě sdělují neomylné Boží slovo. Čtenář může věřit, že tyto hlavní překlady byly vytvořeny a jsou neustále revidovány uznávanými učenci, kteří jsou oddáni úkolu přesně předávat Boží slovo z původních jazyků moderním čtenářům.
Je důležité poznamenat, že nároky na bezchybnost se vztahují k tomu, co Písmo potvrzuje a tvrdí, nikoli k informacím, které jsou pouze přesně zaznamenány. Bible správně zaznamenává falešné výroky bezbožných lidí (např. Jobových utěšitelů) a dokonce i slova Satana (např. Genesis 3:1–5). Bibličtí pisatelé také občas citují z nekanonických a neinspirovaných spisů, což ukazuje na pravdivost citovaného, ale nepřidává to autoritu zdroji (např. Judovo použití Nanebevzetí Mojžíšova a knihy Henoch). Stejně tak ne každý skutek zaznamenaný v Písmu má být proto považován za souladný s Božím řádem.
Bezchybnost Písma musí být také posuzována ve světle jeho historického a kulturního zasazení. Bible k nám přichází ze starověkého Blízkého východu, z kultury a doby vzdálené od současnosti.
Podobně jako moderní autoři, i bibličtí pisatelé používali jazyk jevů k popisu svého světa. To znamená, že psali ze své perspektivy, nikoli v technických termínech. Mohli tedy mluvit (jak to dělají i moderní lidé) o „východu“ nebo „západu“ slunce a být přitom plně pravdiví. Pokud jde o zázraky, pisatelé nám říkají, co viděli a zažili, aniž by se snažili vysvětlit tajemství vědeckými termíny. Například zázrak přechodu Rudého moře je zaznamenán věcně: „Hospodin hnal moře silným východním větrem a obrátil moře v souš“ (Exodus 14:21–31). Ostatní starozákonní i novozákonní zázraky byly podobně hlášeny přesně tak, jak byly pozorovány. Pisatelé zaznamenávají mocné Boží činy, které prožili, a připisují tyto činy Jeho milostivému zásahu. Jejich konečným cílem při psaní je povolat své čtenáře ke stejné víře, jakou oni sami projevili v mocného Boha.
Bezchybnost Písma není zneplatněna použitím četných řečnických figur a různých literárních žánrů. Podobenství, analogie, alegorie, přirovnání, metafory, hyperboly, symboly atd. se nacházejí v celé Bibli. Pisatelé při předávání Boží pravdy používali mimo jiné žánry narativní, poetické, apokalyptické, prorocké, didaktické a epistolární (listy). Přesná interpretace biblických textů vyžaduje pečlivou pozornost k jejich literární formě.
Vzhledem k tomu, že Duch svatý použil při vzniku Písma lidi, je třeba chápat, že lidští autoři uplatňovali své konkrétní gramatické dovednosti. Nalezení toho, co by moderní lidé mohli považovat za nesprávné gramatické konstrukce, tedy nijak neubírá na biblické bezchybnosti.
Nalezení věcí v Bibli, které nejsou v současnosti srozumitelné nebo se mohou zdát chybné či rozporuplné, neznamená, že Bible je v chybě. Pokračující historické, archeologické a filologické studie znovu a znovu potvrzují biblické zprávy, o nichž se kdysi tvrdilo, že jsou chybné. Historické detaily Bible mají úžasný záznam o svém ověření. Pokora od nás vyžaduje, abychom při setkání s občasnou problematickou pasáží nadále hledali porozumění a neukvapeně neposuzovali Písmo jako obsahující chybu.
Osobní Bůh stvoření, vykoupení a dovršení si natolik přál komunikovat s lidmi, které stvořil, že se rozhodl dát se poznat. Dohlížel na předání této zjevující činnosti do písemné podoby tak mocným způsobem, že je plně důvěryhodná. V moci Ducha svatého i nadále osvěcuje své psané zjevení v srdcích a myslích lidí, kteří se otevírají čtení, slyšení a poslušnosti Bible v její životodárné síle.
Historické úvahy
Pokud jde o nauku o inspiraci, stejně jako u ostatních stěžejních doktrín křesťanské církve, je důležité rozumět tomu, čemu církev věřila v průběhu staletí. Zatímco diskuse o bezchybnosti Písma je především fenoménem posledních let, přehled církevních dějin naznačuje, že církev dlouhodobě zastávala vysoký pohled na inspiraci Písma, přičemž víra v neomylnost a bezchybnost byla v tomto pohledu implicitně obsažena.
Během patristického období byla Písma považována za jedinečné dílo Ducha svatého přinášející božské poselství. Pro církevní otce se inspirace vztahovala i na slovní formulace Bible. Klement Alexandrijský zdůraznil Kristova slova v Matoušovi 5:18, když řekl, že nepomine ani jota, ani čárka, protože „ústa Pána, Ducha svatého, tyto věci promluvila“. Řehoř z Nazianzu naznačuje, že i ty nejmenší čárky v Písmu jsou výsledkem péče Ducha svatého a že musíme pečlivě zvažovat každý nejnepatrnější odstín významu. Justin Mučedník rozlišoval mezi lidskou a božskou inspirací a mluvil o božském Slovu, které hýbalo pisateli Písma. Ireneus tvrdil, že si můžeme být „zcela jisti, že Písma jsou skutečně dokonalá, protože byla vyslovena Božím Slovem a jeho Duchem“. Nelze pochybovat o tom, že raní otcové měli velmi vysoký pohled na inspiraci a že se tento pohled vztahoval i na drobné detaily Písma.
Reformátoři při hledání autority ochotně přijali doktrínu inspirace a z ní vyplývající neomylnost a bezchybnost. Zwingli se při své obhajobě čistého křesťanského učení odvolával jak na Starý, tak na Nový zákon. Kalvín tvrdil, že protože Duch svatý potvrzuje Písmo, „prohlašujeme s naprostou jistotou (přesně tak, jako bychom hleděli na samotnou velebnost Boží), že k nám přiteklo ze samotných Božích úst skrze službu lidí“. Luther argumentoval pro vysoký pohled na inspiraci a považoval Písmo za stojící nad chybou. I když reformátoři nevěnovali tématu inspirace rozhodující část své teologie, je nezpochybnitelné, že přijímali plnou autoritu Písma.
Věk racionalismu zaútočil na aplikaci inspirace na detaily, tedy drobnosti Bible. V duchu renesance vzkvétaly lingvistické a textové studie. Racionalistický přístup naznačoval, že pokud lze prokázat existenci chyb v textu Písma, celá doktrína inspirace se zhroutí. Tento způsob myšlení vyvolal vlnu tvrzení, že Bible je plná chyb, přičemž kritici doufali, že tím zničí celou nauku o inspiraci.
Odpovědí na obvinění, že Písmo je plné chyb, je nejprve odvolání se na nároky Písma samotného, jak bylo učiněno v tomto dokumentu. Přijmeme-li, že Písmo je Boží slovo, jak je jasně uvedeno v biblickém textu, musí mít toto Slovo přednost před našimi racionalizacemi. Písmo je bezchybné, protože je inspirováno Bohem – není inspirováno proto, že by bylo bezchybné. První přístup je biblický a vede ke správnému pohledu na inspiraci a neomylnost; druhý přístup je racionalistický a otevírá dveře lidským spekulacím.
Autorita Písma
Potvrzujeme, že Bůh pro všechny časy poskytl inspirovaný, bezchybný a autoritativní záznam svého zjevení v Bibli, našem Svatém písmu. Zastáváme názor, že Písmo je Božím dostatečným a autoritativním odhalením pro spasení všech lidí, a proto je autoritativní pro víru, učení a praxi. Písmo definuje věřícího světonázor, morálku a etiku. Písmo navíc není pouze jednou z mnoha autorit; je autoritou konečnou. Duch svatý, který inspiroval pisatele při jejich úkolu zaznamenat Boží zjevení, vdechuje život do těchto spisů i skrze ně, takže nadále mluví jasně a autoritativně k současnému čtenáři. Nemluví skrze domnělé proroky nebo náboženské vůdce, aby učil jakoukoli víru nebo jednání, které není potvrzeno v Písmu. V souladu s tím odmítáme jakoukoli současnou filosofii, interpretační metodu nebo údajné proroctví, které se pokouší odporovat nebo měnit povahu a význam „víry, která byla jednou provždy svěřena Božímu svatému lidu“ (Juda 3, 2. Petrova 1:20–21).
My, společenství víry, přicházíme s pokorou k biblickému zjevení a prosíme, aby skrze ně mluvil Duch svatý a formoval podle něj naši vůli a světonázor. Udělujeme biblickému zjevení absolutní prvenství s jistotou, že nás uvede do veškeré pravdy.