Trojí odpočinutí Božího lidu a konečná spása
Nedávno jsem si přečetl jako celek list Židům. Někdy je vhodné nezabývat se detaily, ale prozkoumat jednotlivé biblické knihy v jejich celistvosti a pokusit se shrnout jejich hlavní poselství. Tento list je napsán Židům, a proto zdůrazňuje především prvky, které jsou pro ně typické. Kristovo božství, kněžství a uvedení Božího lidu do odpočinku.
Kristovo božství a kněžství
Nejprve je zde zdůrazněno Kristovo božství (Židům 1,1–4) a jeho úřad Velekněze. Autor ukazuje, že Kristus je Pánem a Veleknězem podle řádu Melchisedechova (Židům 7,1–17), čímž převyšuje levitské kněžství. Na rozdíl od pozemských kněží, kteří museli oběti opakovat, Kristus vstoupil do nebeské svatyně s vlastní krví jednou provždy (Židům 9,11–12) a stal se prostředníkem nové smlouvy.
S tím souvisí i srovnání Krista s Mojžíšem. Zatímco Mojžíš byl v Božím domě jen služebníkem, Kristus je jeho Pánem (Židům 3,1–6). Autor tím vyzdvihuje Kristovu nesrovnatelnou autoritu – Mojžíš na vysvobození a odpočinutí pouze ukazoval, ale Kristus je tím, kdo jej skutečně dává.
Trojí odpočinutí
Samotné odpočinutí je zde vyjádřeno ve formě vstoupení do zaslíbené země jako analogie Božího odpočinutí sedmého dne (Židům 4,4–5), které je pouze předobrazem konečné spásy. Následuje odpočinutí vírou v Kristu, které je nabízeno jako vnitřní a plnější obraz tohoto odpočinku (Židům 4,3), a konečně odpočinutí po vzkříšení, což bude konečné naplnění Abrahamova požehnání v příslibu trvalého vlastnictví Země všem jeho potomkům v Kristu (Židům 11,10–16; Matouš 5,5).
Pisatel tímto ukazuje i na určitý historický vývoj dějin spásy z pohledu Izraele, respektive Abrahamova příslibu jeho potomkům. Bůh totiž Abrahamovi zaslíbil život v jeho zemi jako obraz spásy, respektive odpočinku. Nejdříve proto popisuje cestu Izraele pouští jako analogii cesty víry křesťana a varuje před odpadlictvím (Židům 3,12). Do Kanaánu (odpočinku) vešli jen ti, kteří věřili, zatímco ostatní padli na poušti (Židům 3,16–19). I po tragickém minutí se cíle většiny Izraelců Bůh svému lidu nabízí jiné „dnes“, kdy může vstoupit do Božího odpočinutí (Židům 4,7). Do něj lid vchází skrze víru v Krista, který nabízí odpočinek všem, kteří k němu přijdou (Matouš 11,28). Konečnou vlastí všech Kristových následovníků a konečným odpočinutím je až nebeský Jeruzalém, což je i naplněním Abrahamova požehnání (Židům 12,22).
Souhrn
Existují tedy tři formy odpočinku. Dva předobrazy, a to izraelská země (minulost), spočinutí v Kristu (přítomnost), a nakonec vzkříšení a nebeský Jeruzalém (budoucnost). Kristus je zde zcela zásadní; byl duchovním doprovodem již při cestě pouští do zaslíbené země (1. Korintským 10,4); je to on, kdo jako dokonalý velekněz připravil cestu k současnému odpočinutí (Židům 10,19–20) těm, kteří k němu přicházejí (Matouš 11,28–29), a je to rovněž on, kdo přislíbil svým následovníkům, že budou tam, kde je on, až je vezme k sobě (Jan 14,3).