Jak uvěří celý Izrael? Pracovní poznámky
Motto:
Víme, že se tak musí stát, neboť Bůh tak pravit ráčil, celý Izrael uzná svého Spasitele a k dřívější slávě se navrátí: Z jeho příkazu znovu vybudován, Jeruzalém opět povstane a jeho chrám na hoře Mória bude stát.
Charles Wesley
Tato studie si neklade za cíl popsat detailně budoucí obrácení Izraele. Nabízí pouze dílčí pohledy a snaží se poskytnout náměty k zamyšlení. Autor si nenárokuje "jediný" správný pohled.
Spása Izraele se dokoná příchodem Mesiáše
Mnoho křesťanských sionistů se shoduje, že obrácení Izraele představuje až fázi následující po exodu. Je však důležité poznamenat, že v současnosti není „celý Izrael“ repatriován na svém historickém území v Kanaánu. Dokonce se objevují tendence k exodu opačným směrem, jelikož Izraelci mají sklon navracet se z Izraele zpět do Evropy. Proto se počty repatriantů liší a ukazuje se, že jich ve vlasti nežije ani polovina z celkového počtu a toto číslo nepatrně klesá. Bude zajímavé sledovat, jak se demografická situace bude vyvíjet s ohledem na vzrůstající světový antisemitismus. To však není podstatné. Ačkoliv se ani po babylonském zajetí většina Izraelitů nenavrátila, přesto se prorocká zaslíbení o návratu Izraele do domoviny naplnila a tito repatrianti byli považováni za reprezentanty celého národa.
Německý evangelický teolog Otto Siegfried von Bibra rovněž očekával duchovní obnovu v závěsu za exodem:
„Očekávat už nyní duchovní znovuzrození Izraele by bylo zcela pochybné. Obrácení Izraele k Mesiáši Ježíši není ještě z hlediska dějin spásy na pořadu dne. Jako Pán daroval vzrušujícím způsobem politické obnovení Izraele, stejně tak jistě dokoná i druhé dějství úžasným zásahem ve svůj čas tím, že sešle svému lidu Ducha svatého. O této druhé fázi hovoří následující slova: …vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převeliké vojsko (Ezechiel 37,10). Obě etapy nesmíme směšovat, nýbrž je musíme striktně oddělovat. První fáze probíhá, druhý akt se dokoná až při parusii, kdy se Ježíš objeví v oblacích jako král“.
Bibra zde nejen odděluje obě fáze, ale mluví i o procesu, který bude završen příchodem Páně. Přestože Písmo ukazuje, že toto dokonání bude náhlé a podobně jako o Letnicích postihne velkou, možná reprezentativní skupinu Židů, obrácení jednotlivců je, jak také naznačuje Písmo, dlouhý proces.
Abychom mohli vytvořit obecný rámec pro porozumění obrácení „celého Izraele“, je nezbytné analyzovat tuto problematiku biblickou optikou. Dále je důležité zohlednit časovou souslednost a posoudit historické precedenty, které mohou osvětlit současný i budoucí vývoj této otázky.
Izrael očima Nového zákona
Pohled Nového zákona na události zákona Starého je zde určující.
Židé a pohané
V Lukášově evangeliu a listu Římanům se píše, že po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas nenaplní (Lukáš 21,24), a že až vejde plný počet pohanů, bude spasen celý Izrael (Římanům 11,25–26). Z tohoto spojení Lukášova a Pavlova pohledu lze usuzovat, že dojde k národní obrodě znovu usídleného Izraele, i když ji list Rímanům explicitně nezmiňuje. Je přitom dále nepodstatné, zda se mluví o spáse etnického Izraele, nebo zda se Izraelem myslí obrácení Židé a obrácení pohané, k čemuž se podle znalců přiklání řecká gramatika. V každém případě to etnický Izrael zahrnuje. Zároveń to evokuje, že možnost spásy bude v určitém bodě uzavřena, což může nastat pouze při jediné události, a tou je Kristův návrat spojený se vzkříšením z mrtvých. V tomto duchu hovoří i list Římanům, když obrácení Izraele spojuje se vzkříšením (Římanům 11,15), které jde ruku v ruce s Kristovým příchodem (1. Tesalonickým 4,16–17, 1. Korintským 15,22–23 a Jan 6,39–40).
Je třeba si jasně uvědomit, že jsme to my, pohané, kdo jsou naroubováni na ušlechtilou olivu, nikoliv Izrael do církve z pohanů (Římanům 11,17–24). Přesto Ježíš zbořil zeď, která obojí rozdělovala, a učinil je jedním (Efezským 2,14); není již Žid ani Řek (Galatským 3,28). Jsme údy jednoho Kristova těla (1. Korintským 12,12–27). Toho si byl vědom i Pavel, když psal křesťanům do smíšených sborů, aby zachovávali jednotu Ducha a respektovali vzájemné odlišnosti (Efezským 4,3–6). Jednota neznamená stejnost. Odmítám proto názory, které striktně oddělují Žida od pohana i v Kristu. Pavel nijak neupřednostňoval Timotea nad Titem, ani pro ně nestanovoval speciální úkoly. V první církvi existovaly smíšené sbory a Pavel napomíná Židy, že v Kristu nemají žádnou přednost (Římanům 3,9) a ani pohané se nemají vynášet skrze vylomení přirozených větví Izraele (Římanům 11,18).
Izrael
Kniha Zjevení pak na mnoha místech zřetelně akcentuje izraelskou symboliku a mluví nadále o existenci izraelských pokolení (Zjevení 7:4–8), která budou při Kristově příchodu v jeho eschatologickém království při obnově všech věcí apoštolové soudit (Matouš 19:28). K pochopení však existují rozdílné hermeneutické klíče, které předurčují náš pohled. Jedno místo je zde určující.
Jedenáctá kapitola Zjevení mluví o chrámu, jehož nádvoří je vydáno pohanům, aby po něm šlapali, dokud neskončí jejich čas, což opět evokuje Lukáše 21,24 a Římanům 11,25–26. Přímo je zde uveden údaj, že se tak bude dít po dobu 42 měsíců (tři a půl roku), což někteří ztotožňují s časem velkého soužení, které Daniel dále nazývá soužením Jákobovým (Daniel 12,1).
Vynecháme-li podrobnosti, pak se jedná o chrám v Jeruzalémě, tedy ve městě, kde byl ukřižován Kristus a které je zde hanlivě pojmenováno jako Sodoma a Egypt (Zjevení 11,8). To naznačuje, že toto město není možné považovat za obrácené a že Izrael ještě nedospěl k pokání. Přesto je Jeruzalém nadále dějištěm závěru lidských dějin před miléniem (Zjevení 11,8) i po miléniu (Zjevení 20,9). Jen s tím rozdílem, že toto město je po miléniu označené již jako milované Bohem a není předmětem soudu, ale naopak ochrany (Zjevení 20,7-9). Vzhledem k tomu, že jde o zjevení budoucnosti a chrám byl zničen v roce 70, musí se zřejmě jednat o chrám budoucí. Nicméně i někteří dispenzacionalisté, jako Bubik, vidí tento chrám v intencíhc symbolu církve.
Soud nad Jeruzalémem
Existuje zde další zajímavá věc, a to, že po zabití a vzkříšení dvou svědků, v nichž mnozí vidí Mojžíše a Eliáše (jiní Enocha a Eliáše), dochází k pozoruhodné události: „V tu hodinu nastalo veliké zemětřesení, desetina toho města se zřítila a v zemětřesení zahynulo sedm tisíc lidí. Ostatních se zmocnil strach a vzdali čest Bohu na nebesích“ (Zjevení 11,13). Za zmínku stojí dvě skutečnosti: zemětřesení a obrácení jeruzalémských. To je podobné popisu příchodu Krista u proroka Zachariáše, který rovněž mluví o zemětřesení (Zachariáš 14,4–5) a obrácení Izraelců (Zachariáš 12,10). Teprve poté obyvatelé města vzdávají čest Bohu, což lze chápat jako následek obrácení a uvěření (Zjevení 11,13). Nicméně je zde podstatný rozdíl. Ve Zjevení 11 nejsou žádná vojska ani se zde ještě nevrací Kristus. Proto jde možná o vyjádření postupného procesu. Stejně jako nejprve prožili naplnění Duchem apoštolové (Skutky 2,4), později se obracely další tisíce Židů (Skutky 2,41).
Zachariášova slova „Budou hledět na mne, kterého probodli“ pak cituje Jan, když příchod Krista popisuje jako viditelnou událost, při které budou lidé lomit rukama a uzří ho i ti, kteří jej probodli (Zjevení 1,7). Popsané truchlení při Kristově příchodu pak někteří ztotožňují s popisem Matouše „všechna pokolení země budou kvílet“ (Matouš 24,30), což opět evokuje Zachariášova slova: „Budou nad ním naříkat“ (Zachariáš 12,10). Kristův příchod pak Zachariáš umístil na Olivovou horu, což souhlasí i se slovy andělů, kteří při odchodu Krista do nebe z Olivové hory, jeho oblíbeného místa pro setkávání se svým Otcem (Lukáš 22,39; Jan 18,2), učedníkům sdělují: „Tento Ježíš se zase vrátí tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Skutky 1,11).
Znesvěcující ohavnost
Když Kristus popisuje svůj příchod, mluví o znesvěcující ohavnosti, kterou když Židé spatří, mají se dát na útěk. Tak to vidí Matouš a Marek (Matouš 24,15–22; Marek 13,14–20), zatímco Lukáš píše o příchodu času pohanů v souvislosti s obklíčením Jeruzaléma vojsky (Lukáš 21,20-24). Podle Matouše i Marka je pak tato doba zřejmě spojena nejen s rokem 70 n. l . a zničením chrámu, ale i s příchodem Mesiáše, a toto proroctví má duální charakter, ukazující do minulosti i budoucnosti. Například Irenaios a později Pawson v této pasáži proto vidí i jedno ze znamení poslední doby v Izraeli, kdy povstane světový diktátor (Antikrist) a Židé jsou vyzváni k opuštění Jeruzaléma, zřejmě v souvislosti s jejich pronásledováním.
Mnozí se pak na základě 70. Danielova týdne let snaží dobu Antikrista rozdělit na dvě tříapůlleté periody, kdy Antikrist nejprve uzavře mírovou smlouvu, kterou v polovině vypoví a začne pronásledovat Židy (Daniel 9,27). Podle tohoto náhledu by pak Zjevení mělo popisovat nástup Antikrista jako jezdce na bílém koni (Zjevení 6,2) přes Zjevení 12,6, kdy žena – Izrael – utíká na poušť, kde setrvává dalších 3,5 roku (1260 dní) až po kapitolu 18, kde je zničen Babylon, padlý nábožensko-politický systém.
Podle Daniela je pak jako typ Antikrista nahlížen Antiochos Epifanés, který takto jednal s Židy ve druhém století př. Kr. Tato konstrukce není ovšem zdaleka všemi přijímána a někteří trvají na historizujícím pohledu 70. Danielova týdne let, který se naplnil již po ukřižování Krista nebo právě v době Epifanova znesvěcení svatyně ve 2. století před naším letopočtem.
Misie církve směrem k Izraeli?
Jak ale Židé uvěří? Bude zde mít nějaký vliv církev, nebo se vše udá nadpřirozeně, například na základě svědectví dvou svědků, které mnozí nahlížejí jako doslovné působení fyzických a historických osob? Něco o tom by mohly naznačit úvodní kapitoly listu Zjevení, kde se píše o sedmi sborech (církvích). Málokdo by se snažil popřít, že tyto sbory znamenají konkrétní historické církve. Stejně tak by ovšem málokdo zpochybňoval nadčasovost Kristova poselství. Někteří proto tyto sbory proto nahlížejí nejen historicky, ale i diachronně, což by znamenalo, že jejich řazení vyjadřuje jakousi evoluci církve od prvního století až do Kristova příchodu. Jinými slovy Efez má znamenat apoštolskou církev, zatímco Laodikea je poslední církví před Kristovým příchodem
Mezi českými křesťany koluje například brožura Watchmana Nee, který je přesvědčen, že některé církve, respektive jejich formy, již zanikly, zatímco jiné zde budou až do Kristova příchodu. Sem patří i dvě závěrečné, a to Filadelfia a Laodikea, které jsou v některých kruzích chápány i jako dvě závěrečné, antagonistické církve, někdy ztotožňované s nevěstou (Filadelfia) a nevěstkou (Laodikea). Filadelfia pak zde má zajímavé zaslíbení:
„Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. „Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval.“ (Zjevení Janovo 3,9).
To by mohlo minimálně evokovat, že Židé (nebo jen někteří z nich) budou na základě křesťanské misie přivedeni před příchodem Krista k obrácení. To je vlastně obrácený postup, kdy nejprve Židé evangelizovali pohany. To zároveň boří koncepci, která dovoluje Bohu jednat s Izraelem až poté, co církev zmizí do oblak (pretribulacionismus). Ledaže by se jednalo o zanechané křesťany, ovšem ti by stěží Janem mohli být označeni jako příkladná Filadelfia.
Eschatologický pohled
Židům je pak věnována i část v knize Zjevení. Svůj pohled zde poskytl Hedánek, podle něhož kapitola 7, která je vložena jako intermezzo mezi šestou a sedmou pečeť, odhaluje klíčový moment v Božím plánu pro poslední časy, obnovu Izraele. Dramatické kosmické a geologické soudy šesté pečetě jsou dočasně zdrženy na příkaz Boží (Zjevení 7,1). Čtyři andělé dostávají rozkaz zadržet větry soudu, aby neublížily zemi ani moři, dokud nebudou zapečetěni Boží služebníci na čele. Tato pečeť (Zjevení 7,3) slouží jako viditelné znamení Božího vlastnictví a ochrany před nastávajícím hněvem. Je to 144 000 vybraných mužů, rozdělených po dvanácti tisících z každého z dvanácti kmenů synů Izraele (Zjevení 7,4–8).
Jmenování kmenů zdůrazňuje, že tato skupina může být chápána jako fyzický Izrael, čímž se teologicky odlišuje od mučedníků církve (jež je představena v následujících verších jako zástup ze všech národů). Účelem zapečetění je pak povolat Izrael k specifické službě v poslední době, přičemž nejčastěji se předpokládá jejich role v hlásání evangelia před druhým příchodem Krista. Může jít o potvrzení, že Bůh v čase soudu nezapomíná na svůj vyvolený národ a připravuje ho k uskutečnění konečného prorockého poslání.
Dispenzacionalisté zde mohou vidět zanechaný Izrael a vytrženou církev, zatímco klasičtí sionisté zde mohou nahlížet křesťanské mučedníky, kteří zemřeli během soužení.
Prorocká zaslíbení a jejich perspektiva
Při studiu proroků je důležité si uvědomit, že prorocké obrazy prvního a druhého příchodu Krista se často v textech prolínají nebo jsou odděleny jen krátkými pasážemi, ačkoliv ve skutečnosti mezi nimi leží tisíce let. Z premilleniálního pohledu se milénium často jeví, že splývá s věčností nebo bývá identické s duchovním pohledem na Boží lid. Dále, že některé prorocké postavy a události mají více naplnění a jejich primárním účelem není chronologie, ale napomínání a povzbuzování Božího lidu v každé době. To, že se každá generace křesťanů považovala za tu poslední, není tudíž chybou, ale spíše znakem jejich vroucí víry a biblického entusiasmu. Je však nutné přidat hlas teologické skepse, který si přisvojení eschatologického očekávání již „tady a nyní“ ochladí důrazem na alegorii či symbolismus a vede k poučení z historických omylů. Tento přístup pak tlumí „klamná doufání“ a snahy o bližší vymezování doby Kristova příchodu, před čímž Písmo varuje, ale zároveň nezastírá eschatologický horizont naděje, který si každý věřící může oprávněně osvojit.
Obrácení u velkých proroků
Zde uveďme několik stěžejních pohledů, nikoliv podrobné exegeze celých knih, které jsou pro velké proroky typické vzhledem k prorocké, náboženské a etické obnově etnického Izraele.
Izajáš
Izajáš působil v 8. století př. n. l., za vlády judských králů Uzijáše, Jótama, Achaze a Chizkijáše. Babylonského zajetí se tudíž nedožil – to nastalo až o více než sto let později, roku 586 př. n. l. po dobytí Jeruzaléma Nabukadnezarem. Izajáš nabízí úchvatnou scenérii, kdy se Izrael ožení se svojí zemí, jako ženich s nevěstou a budou spolu navěky spojeni (Izajáš 62,4–5). To jen dokládá nerozlučnost obrácení Izraele, které je takřka vždy chápáno v souvislosti s jeho přebýváním na území Kanaánu. Jeho vize není judaizující jako u Ezechiele ani narativně pesimistická, jako u Jeremjáše. Izajáš popisuje budoucí obnovu v optimistickém, prorockém duchu, což ho činí i atraktivním z hlediska rabínské eschatologie, na kterou často navazuje Johanes Gerloff. Izajáš pak poskytuje vizi znovuzrození národa expresivními slovy jako zrození člověka těhotnou ženou, která symbolizuje Izrael (Izajáš 66,7–8). Tomu odpovídá i struktura jeho ebedských písní (písní o služebníku), ve které judaismus vidí Izrael (např. Rashi, Ibn Ezra), zatímco Nový zákon je vztahuje na Krista samotného (Skutky 8,32–35, Matouš 8,17).
Tento dvojí pohled (vztažení Izajášových proroctví na Izrael i na Krista) je možné uvidět i prismatem knihy Zjevení, napsané též Židem (apoštolem Janem), kdy těhotná žena, v níž mnozí spatřují Izrael, rodí pacholíka (Zjevení 12,1–5). V tomto pacholíkovi antičtí apologeti, stejně jako ti dnešní teologové (např. Irenaeus, Tertullianus nebo Luther), spatřovali Krista, zatímco Izajáš v podobné optice popisuje zrození národa: „což může být národ zrozen v jednom dni?“ (Izajáš 66,8). Není divu, že jsou i teologové, kteří i v analogickém obraze ženy ze Zjevení, rodící pacholíka, vidí expresivně popsanou obnovu izraelského národa (Zjevení 12,1–5). Mezi zastánce tohoto výkladu (že žena symbolizuje Izrael, resp. věrný Boží lid v Izraeli, a pacholík znovuzrozený Izrael) patří mnozí historicisté a futuristé, jako Charles Ryrie. V neocharismatických krizích je pak těhotná rodící žena ve Zjevení chápána jako církev, která porodí „přemožitele“ nebo-li křesťany nového druhu, kteří jako vojáci Joelovy armády zahájí konečné probuzení poslední doby a stanou se vládci nad zemí. Tuto figuru zastával kanadský učitel George Warnock a tento výklad není chápán jako ortodoxní.
Izajášovy úchvatné a poetické vize národní obnovy, spojené s duchovní proměnou, pak vidí obnovu Izraele - stejně jako ostatní proroci - jako prakticky jednorázovou událost. Každý z proroků pak reflektuje specifický úhel pohledu v důsledku oslovení dílčí skupiny Židů, ať už diasporních, exilních či zanechaných v zemi.
Jeremjáš
Jeremjáš začal prorokovat kolem roku 627 př. n. l., za vlády krále Jóšiáše. Působil i za jeho nástupců: Jójakíma, Jójakína a Sidkijáše. Jeho služba trvala přibližně 40 let – až do pádu Jeruzaléma v roce 586 př. n. l.. Jeremjáš, prorok utrpení, ačkoliv byl zaměřen především na babylónské zajetí a na varování, rovněž obsahuje velké pasáže zaslibující národní obnovu. Asi nejvíce ze všech mluví přímo o Nové smlouvě, kterou uzavře se svým lidem Hospodin. Tato smlouva je spojena s exodem a je popsána v 32,37–41. Jejím předmětemje opět národ:
„Hle, shromáždím je ze všech zemí, kam jsem je v hněvu, zuřivosti a velikém rozhořčení zahnal. Přivedu je zpět na toto místo a dám jim bezpečí. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby mě ctili po všechny dny – pro jejich dobro i pro dobro jejich dětí po nich. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu – nikdy už od nich neodejdu, abych jim prokazoval dobro.“
Mnozí zde argumentují tím, že tato a podobné pasáže mluví o návratu z babylónského zajetí. Jiní, jako Charles L. Feinberg nebo John F. Walvoord ale poukazují na to, že se Hospodin zavazuje, že už od této chvíle od nich nikdy neodejde, k čemuž zatím ještě nedošlo, a proto toto proroctví nemohlo být naplněno babylónským exodem. Jeremjášova místa o Nové smlouvě ale přejímá i Nový zákon (Židům 8,8–12), kde nicméně v roce 70 následoval Boží soud ve formě rozprášení Židů mezi národy (druhé vyhnání). Zřejmě tedy jde opět o duální proroctví, poukazující na Novou smlouvu uzavřenou Kristem v apoštolských dobách, na kterou přistoupí i eschatologický Izrael. Pokud by Jeremjáš tedy popisoval pouze poexilní událost, znamenalo by to, že Židé již nikdy nebudou rozprášeni, k čemuž ale právě rokem 70 došlo. Stoupenci teologie Nové smlouvy by jistě argumentovali, že Jeremjáš popisuje duchovní obraz církve. Pokud by šlo ovšem pouze o obraz církve, bylo by nutné zpochybnit prorokův autentický význam národní obnovy, kterou prorok Izraeli slibuje.
Ezechiel
Prorok Ezechiel byl mladší současník Jeremjáše. Byl odveden do babylonského exilu při první deportaci a prorokoval mezi vyhnanci. Službu zahájil kolem roku 593 př. n. l., pátého roku zajetí krále Jójakína. Jelikož působil odtržen od země a od jeruzalémského chrámu, bývá považován za jednoho ze zakladatelů judaismu. I závěr jeho knihy je v podstatě judaistický, což mate mnoho teologů. Jeho sugestivní líčení stavu Izraele jako údolí suchých kostí (Ezechiel 37) je křesťanskými sionisty považováno za snad vůbec nejzřetelnější a nejpůsobivější průkazní text obnovy Izraele. Vize totiž spojuje duchovní obnovu s návratem z exilu z národů, kam byl Izrael rozptýlen. To lze biblicky vyložit Kristovým proroctvím o rozptýlení Židů mezi ostatní národy (Lukáš 21,24):
„I padnou ostřím meče a budou odvlečeni do zajetí mezi všechny národy. A Jeruzalém bude pošlapáván pohany, dokud se nenaplní časy pohanů.“(Lukáš 21,24)
Ezechiel je také autorem proroctví o Gógu a Magógu (Ezechiel 38–39), které popisuje útok na již obnovený Izrael na sklonku časů. Nepřítelem má být koalice národů z nejzazšího severu, mezi které patří například Méšech a Túbal (Ezechiel 38,2–6):
„Synu člověka, obrať svou tvář proti Gógovi v zemi Magóg, knížeti Roše, Méšechu a Túbalu, a prorokuj proti němu.“ (Ezechiel 38,2)
Zatímco většina teologů jsou ohledně identity těchto národů zdrženliví, Hal Lindsey ve své knize The Late Great Planet Earth (1970) identifikoval nepřítele ze severu v Sovětském svazu a nabídl klíč i k identifikaci dalších zemí, v podstatě jako je Írán, Sudán, Etiopie, Lybie a Turecko. Lindseyho strhující politická vize způsobila, že se jeho kniha stala vůbec nejprodávanější non-fiction knihou 70. let. Měla vliv i na řadu politiků. Někteří se domnívají, že Ronald Reagan rozpoznal své nepřátele v islámských zemích a obával se jejich útoku na Izrael, a proto utvářel politiku USA k jeho obraně. Tím získal podporu dispenzacionalistických kazatelů. Historici Timothy Weber a Melanie McAlister se shodují, že Reaganova politika a rétorika (včetně pojmů jako „říše zla“ a Armagedon) byly výrazně ovlivněny dispenzacionalistickými představami. Identifikovat Góga a Magóga je ovšem úkol spíše pro teology než pro politiky, a ti jsou zde nadmíru opatrní. Vždyť i jiné zmínky tohoto jména v Písmu (Zjevení 20,8) nedovolují učinit jednoznačný výklad:
„a vyjde, aby svedl národy ve čtyřech koutech země, Góga a Magóga, a shromáždil je k boji. Jejich počet je jako písek v moři.“ (Zjevení 20,8)
Například David R. Barnhart popisuje Góga a Magóga jako symbolické postavy konečného odporu proti Bohu a jeho lidu, zatímco C. I. Scofield je v kontextu Ezechiele definuje jako doslovné, budoucí severní nepřátele Izraele a vidí za jmény Mešek a Tubal Moskvu a Tobolsk. Současní teologové spíše mluví v intencích teorií a náznaků, aniž by propadli pokušení identifikovat zde klíčový nepřátelský národ, natož jeho historického představitele. Zdrženlivější je i Lance Lambert, když váhá, zda Góg a Magóg nepředstavují jen další velkou válku navazující na sérii např. Šestidenní války nebo války Jom kipur, nebo zda se již jedná o popis finální bitvy národů u Armagedonu (Zjevení 16,14–16). Zvažuje rovněž, zda se jedná o popis premiléniální, nebo až postmiléniální (Zjevení 20,8). I on je obezřetný v identifikaci nepřítele ze severu. Bere ovšem do úvahy sdílenou představu, že Roš je Rusko, Mešek Moskva, Túbal Tobolsk a Gomer Německo. Vylití Ducha pak vidí až jako následnou záležitost po výše uvedené události (Ezechiel 39,29):
„A už před nimi nezakryji svou tvář, neboť vyliji svého Ducha na dům Izraele, praví Panovník Hospodin.“(Ezechiel 39,29)
Lambert zde vyvozuje pre-figurativní princip, že válek proti Izraeli bude přibývat (miniarmagedony) a Bůh v nich bude stále více Izraeli ubírat manévrovacího prostoru, dokud Židům nezbyde, než se plně obrátit ke Kristu, v němž rozpoznají toho, koho probodli. Konečný konflikt pak podle něho zřejmě zasáhne mnohem širší území než Izrael.
Vyloženým hlavolamem je pak obraz Ezechielova chrámu na konci knihy (Ezechiel 40–48). Někteří jej chápou jako skutečný chrám, v němž se budou v miléniu pořádat zvířecí oběti na připomínku Kristovy oběti (Charles C. Ryrie), zatímco pro reformované teology, jako je Louis Berkhof, je takové vyjádření anachronické, jelikož Kristova oběť je definitivní a oběti v chrámu vidí jako symbolické, čemuž Lambert, sám umírněný dispenzacionalista, v podsataě přitakává. Stoupenci teologie Smlouvy i Nové smlouvy zde pak vidí obrazné pojetí církve, které opisuje některé rysy závěrečných kapitol knihy Zjevení. Jde o symbolický obraz duchovní skutečnosti – především obnovy Božího lidu a přebývání Boží slávy mezi ním.
Daniel
Daniel byl jedním z přesídlenců, který působil kolem roku 605 př. n. l., kdy byl jako mladý muž odvlečen do Babylónu při první deportaci za krále Jójakína. Sloužil u dvorů Nabukadnezara II. a později Belsazara. Ačkoliv jeho kniha patří mezi stěžejní texty křesťanské eschatologie, Daniel nebývá často citován k podpoře eschatologického exodu. Přesto je jeho kniha zásadní pro pohled na budoucnost židovského národa, přičemž jsou stěžejní minimálně čtyři pasáže.
První je pasáž o soše, která byla ukázána Nabukandenasarovi. Ukazuje totiž na Kristův příchod v závěru obnovené Římské říše. Ta zde sice není jmenována, ale je představena jako železo (Daniel 2, 32), které se v závěru mísí s hlínou a rozděluje do deseti prstů na noze. Zde mnozí, v souladu s knihou Zjevení, nalézají deset závěrečných zemských regionů (Daniel 2, 41-43; Zjevení 13,1). Druhým citovaným obrazem je tzv. Danielových sedmdesát týdnů let (Daniel 9,27) chápaných jako 490 let, přičemž nejdůležitější je poslední týden (posledních 7 let), o kterém již bylo pojednáno v předchozích článcích. Třetí je jedenáctá kapitola, která popisuje budoucnost Izraele a příchod Antikrista ve vztahu k Izraeli. A poslední je dvanáctá kapitola, poukazující na dobu soužení. Celá kniha má chiastickou strukturu a například Bubik zde rozlišuje pasáže psané aramejsky, které se podle něho vztahují k pohanům (2-7) a hebrejské (1; 8–12), které platí pro Židy. S tím lze souhlasit, jelikož použití aramejštiny, která byla v té době mezinárodním diplomatickým jazykem, odráží širší, než jen židovské zaměření těchto příběhů.
Ponecháme-li nyní stranou týden let, pak pro budoucí obrácení Židů mohou být stěžejní pasáže 12,1 a 12,10. Uvádí se zde, že na konci věků povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu (Izraele). Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn izraelský lid, resp. každý, kdo je zapsán v Knize (života). Pasáž slibuje konečné vysvobození pro ty, kteří budou věrní v době velkého soužení, a opět z toho lze vyrozumět, že jde o Izrael ve své domovině. Z popisu je jasné, že jde o spasené Izraelity, jejichž jméno je zapsáno v knize života a k této záchraně dojde v době velkého soužení, tedy zřejmě v závěrečných tři a půl letech Antikristova panování, odpovídající deváté kapitole. Toto velké soužení zde sehraje úlohu bělení a tříbení.
Daniel však nabízí zajímavou pasáž, a to exodus z různých zemí, kam byli Izraelité rozehnání před babylónským zajetím (Daniel 9,7). To je v rozporu s křesťanskými sionisty, kteří často argumentují, že pasáže exodu z různých zemí se nemohou vztahovat k tomuto období, jelikož se jednalo pouze o Babylón. Podle Písma se však zřejmě mohlo jednat o Asýrii ((2. Královská 17,6), Babylón (2. Královská 25,11), Egypt (Jeremiáš 43,7) nebo Elam (Izajáš 11,11). Ovšem tento exodus nebyl nikterak spjat s dnem Hospodinovým a zřejmě ani s výše uvedenými událostmi u jiných proroků, což poukazuje na exodus v době církve.
Obrácení Izraele u malých proroků
Jak bylo vysvětleno v předchozích částech, velcí proroci jako Jeremjáš, Ezchiel a Izajáš naznačují, že k obrácení Židů dojde až po jejich závěrečném a definitivním exodu, kdy již Židé nebudou rozptýleni. Někteří malí proroci pak počítají s tím, že při druhém příchodu Krista, resp. při dni Hospodinově, bude již Izrael opět ve své zemi, jelikož mluví k Izraeli, nikoliv k židovským diasporám. Každý z nich pak přispívá dílčím pohledem.
Jóel
Stejně jako některé ostatní prorocké knihy, nabízí Jóel pohled na první i druhý Kristův příchod. Jeho teologie však není zaměřena, nebo spíše vykládána, vzhledem k první osobě Trojice, nýbrž ke třetí, tedy z pohledu vylití Ducha svatého. Například letniční teologové, kteří jinak tendují k dispensacionalismu, se snad příliš obávají duálního pohledu. Možná proto, že by to oslabilo teologii druhé zkušenosti a tak zkušenost vylití Ducha vztahují pouze na církev. Někteří pak exkluzivně vidí dualismus naplněn na vlastním hnutí. Vypomáhají si metaforou raného a pozdního deště (Jakub 5,7–8), kdy jako raný déšť vidí Letnice, a jako pozdní déšť chápou své hnutí. Ne všichni k takovémuto exklusivismu sklouzávají, ale v lidové slovesnosti pentekostalistů jde o častou figuru. Například William Sloos uvádí, že toto byl i jeden z důvodu rozchodu letničních s dispenzacionalismem.
Nevidět ovšem dualismus Letnic eschatologicky je podobné, jako snažit se interpretovat Zacharjáše z hlediska prvního příchodu dle Jana (Ezechiel 36,26-27) a odmítat stejný popis jedné události v budoucnu dle Zjevení (Zacharjáš 12,10; 14,4). V prorockých figurách se prostě střetává minulost s budoucností. Ostatně, tuto perspektivu (tj. duální nebo vícenásobné naplnění proroctví) dokládá i hebrejská gramatika, která se zaměřuje spíše na vid (perfektum a imperfektum) a stav (dokonavost/nedokonavost) než na striktní časovou souslednost.
Stejně jako Petr o Letnicích prohlásil, že se Jóelovo proroctví naplnilo během prvního příchodu Krista o Letnicích (Skutky 2,16–21), toto proroctví dojde ke svému naplnění také v budoucnu při Kristově druhém příchodu (Jóel 2,28-29). Při prvním vylití Ducha svatého byli adresáty židovští apoštolové a Židé z diaspory shromáždění v Jeruzalémě (Skutky 2,5; 2,36–41), adresáty následného vylití Ducha bude Izraelský národ (Ezechiel 37,9–10). Tato historická zkušenost naznačuje logický vzorec. Pokud Kristus při svém prvním příchodu přišel primárně k Židům (Matouš 15,24), pak i Pavel v listu Římanům předpovídá budoucí příchod Spasitele ze Sióna právě k židovskému národu (Římanům 11,26). Jestliže tedy o Letnicích následovalo vylití Ducha svatého jako přímý důsledek toho, že Židé přijali Krista (Zacharjáš 12,10, Skutky 2,38), je pravděpodobné, že i budoucí masové vylití Ducha na Izrael bude následnou zkušeností po jejich budoucím přijetí Spasitele (Zacharjáš 12,10, Jóel 2,28-29). Tato duchovní obnova zde následuje po obnově země: „i stane se potom…“ (Jóel 3,1).
Zatímco Zachariáš (viz níže) dává důraz na soud Izraele a válku, Jóel zdůrazňuje duchovní obnovu a soud nad národy. V Jóelovi 4,12 se totiž píše o soudu národů v dolině Jóšafat, které budou souzeny podle toho, jak se stavěly k Izraeli, zřejmě v dobách jeho soužení, což může být spojeno s dobou, kdy se již obrátili ke svému Mesiáši a prošli soužením (Matouš 24,9-14). Je zajímavé, že o soudu národů se mluví i v Matoušovi 25,32-33, kde je napsáno, že národy budou souzeny podle toho, jak se chovali ke Kristovým bratřím, což nelze chápat jinak než k jeho následovníkům. Zatímco dispenzacionalistům nezbývá než striktně trvat na tom, že se zde jedná pouze o Židy (církev již podle nich bude vytržena), klasický sionismus zde umožňuje vidět následovníky Krista jak z řady obrácených Židů, tak z řad pohanů.
Ti, kteří zastávají historický premilenialismus nebo posttribulacionismus, zde pak mohou nahlížet, že po Kristově druhém příchodu, až budou přeživší a žijící národy postaveny před Krista, nastane rozdělení na ovce a kozly podle toho, jak jednali s křesťany (Matouš 25,31–46). Pro někoho matoucí slova o tom, že kozlové budou ihned uvrženi do ohnivého jezera, může být přijatelné Stampsovo vysvětlení, že se jedná o ponechání k pekelnému trestu až po jejich konečném soudu před Bílým trůnem a vzkříšením. Pokud by Matouš 25 měl být pohledem na konečný soud, mohlo by to znamenat spásu ze skutků, což koliduje s celým učením Nového zákona o spáse z milosti.
Sofonjáš
Prorok Sofonjáš přináší zprávu o dni Hospodinově ke konci časů, spojeném se soudem, který má být dnem hněvu, soužení, zničení a zkázy. Tento soud se týká nejen Judy a Jeruzaléma, ale všech národů a dokonce i celého stvoření (Sofonjáš 1,2-3). Než k tomu ovšem dojde, Izrael je podrobován Božímu důkladnému zkoumání; kdo neobstojí, bude vyhlazen (Sofonjáš 1,12-13). Soudy se budou (nejprve) výslovně týkat Jordánska (Moáb a Amón), oblastí Súdánu a Etiopie (Kúšijci) a Iráku (Ašúr). Výslovně dopadnou i na Izrael, respektive na Jeruzalém. Ostatek, což se týká se to lidu celé země (Sofonjáš 3,9) a Izraele (Sofonjáš 3,13), obstojí, avšak trestu neujdou ti, kdo Izrael pokořují.
Prorok Sofonjáš tak nabízí relativně obšírný eschatologický pohled na závěr dějin, kde se dá předpokládat nejen obrácení již shromážděného Izraele ve své zemi, ale i duchovních potomků Abrahamových ve všech národech. Nyní procházejí tříbením společně až ke dni, kdy se stanou Hospodinovým lidem. Izraeli je zaslíbeno, že bude shromážděn, jeho úděl změněn a dostane jméno mezi národy (Sofonjáš 3,20).
Zachariáš
Prorocká kniha Zacharjáše je považována za klíčovou pro pochopení křesťanské eschatologie, zejména s ohledem na Krista a národní obnovu Izraelského národa, na něhož odkazuje v kapitolách 6 a 13. V rámci výkladu proroctví se zde uplatňuje klasický duální pohled, týkající se prvního i druhého Kristova příchodu.
Verše Zacharjáš 13,8–9 popisují utrpení, po němž zaniknou dvě třetiny lidstva, což je událost, kterou někteří vykladači ztotožňují s Velkým soužením jako s budoucím dějem. Naproti tomu jiní, pravděpodobně navazující na církevního otce Eusebia, interpretují tyto verše jako předobraz událostí roku 70 n. l., kdy došlo k masivnímu úmrtí Izraelců. Očišťování „ohněm“ popsané Zacharjášem pak někteří spojují s konceptem „přečišťování zlata ohněm“ z Izajáše 48,10. Zde Bůh zkoušku ukončí a provede obrácení zbytku pro sebe samotného a své jméno (Izajáš 48,11), což souhlasí s bělením ostatku dle Daniele (Daniel 12,10).
Toto období „čištění“ někteří aplikují na pronásledování židovského národa v 19. století uprostřed pohanských národů, které předcházelo eschatologickému shromáždění Židů v Izrael nebo budoucí události předcházející Mesiášovu příchodu v závěrečné fázi lidských dějin. Ryrie a Walvoord, zde vidí narážku na holocaust nebo budoucí pronásledování Židů pod vládou Antikrista. Scofield Reference Bible zastává dvojí pohled, podle něhož je zničení chrámu v roce 70 n. l. zároveň předobrazem Velkého soužení v době vlády Antikrista. Tato teze je zpochybňována například Demarem, zastáncem preterismu, který argumentuje, že Ježíš svá podobenství adresoval svým současníkům a vyjadřuje údiv nad tím, proč křesťanští sionisté povzbuzují Židy k návratu do vlasti s vidinou tak masivního soužení, když Ježíš své následovníky před hrozbou podobných událostí vyzýval k útěku.
Jestliže je ale pohled na Marka 13 a Matouše 24 duální, je zvláštní, že by budoucí doba soužení, předpovězená i Danielem (Daniel 12,1) měla být mírnější, než rok 70, který ovšem Josefus Flavius ve své Židovské válce označil jako největší soužení, jaké svět kdy viděl. Bůh by jistě Izrael varoval před soužením, pokud by se jednalo o obrácené a poslušné následovníky, jak to učinil zde, když křesťanům doporučoval útěk (Lukáš 21,21). Nicméně zde se jedná o následné přetavení a přepálení Izraele k tomu, aby jej rozpoznal, podobně, jako to učinil v Egyptě, když Abrahamovi sdělil svůj záměr vrátit jeho potomky, až budou naplněny hříchy Emorejců (Genesis 15,13–16). Pro zatvrzelý Izrael byl rok 70. soud, zatímco křesťanům byl doporučen únik. I budoucí soužení bude soudem, ale ne k rozptýlení, ale k sjednocení v Mesiáši, přičemž i Izajáš nabízí svému věrnému ostatku únik před hněvem (Izajáš 26,20).
Následná 14. kapitola Zacharjáše pak popisuje eschatologické vize a prorocké předpovědi týkající se konce časů, přičemž začíná popisem „dne Hospodinova“, kdy Hospodin zasáhne do událostí na zemi a Jeruzalém bude obléhán národy, které se proti němu postaví. Prorokuje, že Hospodin zasáhne a zachrání Jeruzalém, čímž se projevuje jeho milost a věrnost k lidu (Zacharjáš 14,3–5). Dále zdůrazňuje Boží přítomnost mezi svým lidem a vize o budoucím království, kde Hospodin bude kralovat nad celou zemí, přinese pokoj a spravedlnost (Zacharjáš 14,9–11). Kapitola má zřejmě mileniální přesah, kdy zmiňuje, že pohanské národy, které se postavily proti Jeruzalému, budou muset uznat Hospodinovu moc a uctívat Ho, přičemž ti, kdo se neúčastní na svátku stánků, budou potrestáni (Zacharjáš 14,16–19). Důležitá je zde pasáž, kterou cituje i Nový zákon:
„Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ (Zacharjáš 12,10)
„Hle, přichází v oblacích a uvidí ho každé oko, i ti, kteří ho probodli; a budou nad ním naříkat všechna pokolení země. Ano, Amen.“ (Zjevení 1,7)
Zjevení 1,7 situuje dané prohlášení do doby příchodu Krista a srovnáme-li je se Zacharjášem, můžeme poměrně přesně identifikovat dobu, kdy Izrael je již obrácen nebo kdy se obrací. Bude to v době, kdy Hospodin shromáždí všechny národy, aby táhly na Jeruzalém, kde budou zahlazeny, zatímco na Izrael bude vylit Duch svatý (Zacharjáš 12,8-10). Podrobněji pak situaci popisuje 14 kapitola:
„Shromáždím k Jeruzalému do boje všechny pronárody. Město bude dobyto, domy vypleněny, ženy zhanobeny. Polovina města bude vysídlena, zbytek lidu však nebude z města vyhlazen.“(Zacharjáš 14,2)
Přímý účastník války v roce 1948 uvedl, že izraelští velitelé dávaly ženám zbraně se slovy, aby si poslední kulku nechaly pro sebe a své dcery, neboť je hrozné upadnout do rukou nepřátel. Ostatně i události teroristického útoku ze 7. října 2023 jsou výmluvných důkazem nenávisti vůči Izraeli. Celá situace pak popisuje zásah Hospodinův, resp. Kristův příchod na Olivovou horu, ve chvíli, kdy už Izrael pozbyde jakékoliv lidské naděje na záchranu. A opět, Izrael je v této fázi již ve své zemi.
Tento kontext pak zpochybňuje jakékoliv snahy podmiňovat exodus obrácením nebo si možná i činit naděje na spásu Izraele dříve, než přijde jeho čas. Tento národ, tolik odmítající Krista a nepřátelský vůči evangeliu, bude muset zažít ještě velmi těžké chvíle, než se oddá tomu, který za něho zemřel, který k němu před staletími poprvé přišel.
Tato závěrečná bitva pak bývá ztotožňována se závěrečnou bitvou ze Zjevení u Armagedonu, kterou rovněž svým příchodem završí Kristus, který přijde z nebe (Zjevení 19,11–21).
Malachijáš
Prorok Malachiáš rovněž poskytuje duální pohled na konec časů. Líčí jednak příchod Mesiáše (Malachiáš 3,1) a jednak příchod dne Hospodinova (Malachiáš 3,19). Pro jedny bude den Hospodinův soudem, ale druhým vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích (Malachiáš 3,20). Přichodu Mesiáše bude předcházet prorok Elijáš (Malachiáš 3,23–24). Ten se pak skutečně objevil v Janu Křtiteli (Lukáš 1,17; Matouš 11,14) a podle některých výkladů, například Ireanaia, přijde znovu jako jeden ze dvou svědků k výstraze světa (Zjevení 11,3–6), přičemž apoštol Jan jej umisťuje do Jeruzaléma.
Je ovšem zjevné, že Jeruzalém, ač shromážděn ve své zemi, není zatím obnoven, neboť je popsán jako Sodoma a Egypt (Zjevení 11,8), a potřebuje být přiveden k pokání. Toto pokání vedoucí k obnově musí být založeno jak na Zákoně (svědek Mojžíš), tak na Duchu (svědek Elijáš).
Zatímco jiní proroci akcentují soudy a války (zejména Zacharjáš ohledně válek a Jóel se Sofonjášem ohledně soudu), Malachiáš naznačuje, že celému plánu předchází duchovní, prorocká příprava. Přestože Eliáš vystupoval mocně a vydal přesvědčivé svědectví, podobně jako Jan Křtitel, národní obnova se ani tehdy nedostavula ihned.
Souhrn
Souhrnem lze říci, že Izrael, který je přiveden zpět do své země, bude pročišťován řadou válek, soudů a katastrof. Každá následná katastrofa, jak je již vidět i z nedávné historie jeho obnovení, jej bude vést stále těsněji k závislosti na Hospodinu, až mu nezbude, než se na Něho spolehnout zcela. V těchto soudech budou odhalovány jeho hříchy a bude podle nich souzen. Soud se bude týkat i ostatních národů, zejména těch, kteří jej budou utlačovat. Geograficky to odpovídá arabským zemím současnosti, které vyznávají islám a s nimiž již Izrael v minulosti i nedávné současnosti vedl řadu vítězných válek. Výslovně je uveden Amón a Moáb, tedy dnešní Jordánsko (Sofonjáš 2,8–11). Je v tom možná vidět i prorocká předpověď boje Izáka a Izmaele, který stíhá svého bratra (Genesis 27,36; 1. Mojžíšova 16,12).
Velcí proroci ukazují, že s Izraelem bude na sklonku věků uzavřena Nová smlouva (Jeremiáš 31,31–34) a obdrží Ducha svatého (Ezechiel 36,26–27). Resp. tato smlouva již uzavřena byla a Izrael do ní vstoupí. Nebude se jednat zřejmě o duchovní evoluci, ale o jednorázový křest Duchem, který se v historii Izraele udál o Letnicích (Skutky 2,17–21), jelikož pramen spásy bude Izraeli otevřen v jediném dni (Zachariáš 13,1). Možná se bude týkat již postupně obrácených Izraelců, jako tomu bylo na den Letnic.
Je reálné, že se zde projeví misijní vliv Filadelfské církve (Zjevení 3,9), kdy církev Izraeli oplatí to, čím je Izraeli dlužna, což jest Mesiáš, Písma a smlouvy (Římanům 9,4–5). Zřejmě ovšem nepůjde ještě zatím o národní obrácení. Tato obnova se dokoná v době nejposlednější, kdy Jeruzalém bude dobyt, a boj okolních národů v bitvě u Armagedonu vyvrcholí. Do té doby bude předmětem Božích soudů, ačkoliv jej Hospodin po celou dobu neopustí (Římanům 11,1–2). V tom se projeví Boží přísnost k odpadlému Izraeli, ale láska, milost a shovívavost k těm, kteří se obrátili, což popisuje Pavel (Římanům 11,22), když uvádí zatvrzelost a budoucí obnovu Izraele (Římanům 11,25–26).
Spása se ovšem bude týkat jen ostatku (Římanům 9,27; Sofonjáš 3,13), který projde závěrečným přetavením (Daniel 12,1), v němž Izrael pozná Krista jako svého Zachránce, kterého probodl (Zachariáš 12,10). Tato sláva bude zjevena v době konečného soudu nad lidstvem, v němž obstojí tělesní i duchovní potomci Abrahamovi, kteří uvěřili Kristu. Je možné, že ke Kristu se obrátí i značná část potomků Izmaele poté, co vykonají Boží pověření k očistě Izraele a mezi Izraelem, Irákem a Egyptem bude nastoleno přátelství (Izajáš 19,23–25). To bude zřejmě i počátek milénia, na jehož prahu budou národy souzeny podle toho, jak se stavěly k Ježíšovým následovníkům (Jóel 4,2; Matouš 25,31–46).