A co když se mýlím?
V posledních několika měsících jsem se zabýval otázkou Izraele. Nevedl mě k tomu primárně zájem o tuto zemi, ale spíše jsem se setkával s tím, že křesťané se natolik touto problematikou zabývali, že podle mě až ztráceli zřetel na Krista. Byli to často bratři a sestry, kteří jsou upnuti k tzv. „vytržení“, které každou chvíli z netrpělivosti vyhlásí, a tak se jejich duchovní život vyvíjí ve vlnách naděje a zklamání.
V poslední době ve mně narůstala i kritika vůči Izraeli. Nebyl jsem nadšen z bombardování Íránu ani z odvetné akce v pásmu Gazy. Ostatně, četl jsem mainstream, a to jen okrajově, a vím, jak je to ošidné. Má pochybnost ale začala již ve chvíli, kdy izraelský premiér vyhlásil snad nejtvrdší protikovidové restrikce, nutil k očkování a tvrdil, že se Izrael stal laboratoří firmy Pfizer. Má letitá sympatie k jediné demokracii na Blízkém východě začala trochu chladnout.
V jednu chvíli jsem dokonce zapochyboval, zda jsou důrazy křesťanského sionismu správné. Zvláště, když jsem se na sionistických stránkách setkával s tím, že pasáže z Písma, která naplnil Kristus, byly přisuzovány budoucí roli Izraele.
Chtěl jsem si udělat jasno a dal jsem nejprve stranou všechny výklady a názory teologů a vzal jsem si Bibli a začal jsem studovat proroctví jak z Nového, tak ze Starého zákona. Stále jasněji jsem zde viděl zaslíbení druhého exodu a spásu Izraele, stejně jako jeho roli v miléniu. Tomu jsem ostatně věřil i před tím. Oprášil jsem poté i řadu knížek ve své knihovně, stáhnul jsem si pozitivní i kritické články a tak nějak jsem se ujistil, že to, čemu jsem věřil, netřeba příliš revidovat.
Ale přes to všechno si kladu otázku: vidím to skutečně správně, nemýlím se? Uvědomil jsem si, jak často přijmeme nějaký teologický systém a poté do něho jen dosazujeme jednotlivosti a pokud nám do toho něco nesedí, pak to ohneme tak, abychom to do něho vtlačili. Můžeme si stokrát myslet, že jsme nepředpojatí, ale své předporozumění si každý neseme s sebou. Pokud je někdo pohlcen svým systémem, stokrát se může zaklínat, že vychází jen a jen z Bible, zatímco je konzumentem učení svých oblíbenců, kteří přeci také vycházejí „jen a jen z Bible“.
Sám musím uznat, že mám nyní i spoustu otázek, na které nemám zatím uspokojivé odpovědi. Nechápu třeba Ezechielův chrám. Nemám problém uvěřit, že by mohl být postaven, ale přeci jenom zvířecí oběti v miléniu v době vlády Krista se mi nezdají. Chápu vysvětlení, že by to mohla být připomínka Kristovy oběti. Ale to je přeci Večeře Páně; proč se vracet k tomu, co bylo stínem, když známe pravý význam?
A co třeba napadení ze severu Gógem a Magógem? Do jakého období tuto bitvu umístit? Opravdu přijedou národy na koních a mezcích a Izraelci budou sedm let topit štíty, luky a oštěpy? Jistě existuje způsob, jak to vysvětlit, ale musel bych to hodně ohnout, abych to napasoval do svého systému. Četl jsem mnohá vysvětlení, ale jednoduše nevím. Vidím, že ale i ten, kdo bere veškerá proroctví doslova a tuto bitvu chce vidět futuristicky, zde náhle musí přiznat, že štíty, luky a oštěpy jsou obrazným a symbolickým vyjádřením moderních zbraní. Kde je pak doslovnost?
Také si uvědomuji, že tím, že budu mnohá proroctví vztahovat na Izrael, mohu opomenout, že mají oslovit církev a především mě. Že to, co říkal Bůh Izraeli, je nadčasové. Mohu se tak zaměřit na Izrael, že ztratím ze zřetele Krista a nebudu ho vidět jako centrum Starého zákona, který k němu směřoval. To vše, a zřejmě i mnohem více, si musím uvědomit.
Teologické systémy ovšem dokáží vysvětlit úplně vše. Vzpomněl jsem si přitom na jedno staré varování. Jen hlupák má na všechno odpověď. Proto nemám příliš důvěru ke kazatelům, kteří vše napasovali do svého systému a podrobili to specifické hermeneutice. Vždy proto, když píšu nějaký článek, mám obavy, abych někoho nesvedl. Uvědomuji si, že jsem člověk chybující, který poznává zčásti.
V našich povahách často není potřeba hledat, ale spíše přesvědčovat druhé. A toho se obávám i u sebe. Vím dobře, že někdy je třeba vystoupit proti bludu, a pak se i jen umírněný popis dané věci setkává s tuhým odporem a dehonestací. Znám to velmi dobře. Ale dodnes jsem přesvědčen, že kdo má skutečně v něčem pravdu, pak mu Duch Boží dá mírnost a pokoj.
Ale abych se vrátil k tématu. Po tom všem, co jsem doposud přečetl, má Izrael mé sympatie. Vidím jej, jak od začátku čelí naprosté přesile okolních nepřátel na území, které mu dal Bůh a které si dokonce později vykoupil z rukou přistěhovalců a zúrodnil je. Vidím, jak je mu zakazováno se bránit proti těm, kteří jsou odmalička učeni, že je třeba jej zničit a svět by pak možná i s uspokojením hleděl na jeho likvidaci. Vidím staletí trvající vlny pogromů a antisemitismu. Přál bych všem, kdo mluví o „genocidě“, aby si nastudovali, co je Palestina (římské označení podle Filištínů, nepřátel Izraele, které vymysleli Římané) i osud Arabů, kteří z území odešli s vidinou, že Izrael bude zničen. Tuto vidinu mají dodnes.
Vidím ale také, že je v tom Boží ruka a že jde o vyvolený národ, který se Bohu vzepřel a odmítl svého Mesiáše. Věřím také, že až se od Izraele odkloní úplně všichni, včetně USA (moc nevěřím v nezištnost apokalyptických sionistů a současného prezidenta USA) a nezbyde jim než se spolehnout na svého Boha, pak uvěří i v Mesiáše, který je přijde vysvobodit. Nevím přesně kdy, ale čtu o tom v Bibli, že uvidí, koho probodli a v něm přivítají toho, jenž přichází jako král ve jménu Hospodinově.
Poznámka na okraj: Po anexi Krymu v roce 2014 a podpoře separatistů na Donbase, kdy EU uvalila na Rusko sankce a po invazi Ruska na Ukrajinu v roce 2022 se EU snažila ukončit svou závislost na ruských fosilních palivech, přičemž plyn a ropu nahradila zejména zvýšeným dovozem zkapalněného zemního plynu z USA, Kataru a jiných zemí, a také navýšením dodávek z Norska. Ovšem ruský plyn stále proudí do Evropy. Primárně se jedná o dodávky přes Turecko. Plyn a ropa jsou nadále dováženy také z arabských zemí.
A nyní to podstatné: Tyto země (ať už jde o transportní Turecko nebo dodavatelské arabské země) historicky zaujímaly protiizraelské postoje. K úmyslnému ropnému embargu ze strany Organizace arabských zemí vyvážejících ropu došlo v roce 1973 během Jomkipurské války. Cílem embarga bylo donutit západní země, včetně USA a Evropy, aby změnily svou politiku vůči Izraeli. Spojené království bylo mj. z podobných důvodů (i když zdaleka nejen z těchto) již před válkou i po válce tlačeno ke změně migrační politiky vůči Židům v Palestině, což mimo jiné zabránilo statisícům Židů uniknout před holokaustem. Historickou postavou, která aktivně spolupracovala s nacistickým Německem a protestovala vůči emigraci, byl Muhammad Amín al-Husajní, Velký muftí jeruzalémský. Když k tomu nyní připočteme protiizraelské a propalestinské demonstrace muslimských imigrantů v zemích EU, naskýtá se otázka, zda to nemůže podpořit další pogrom (které mají v Evropě své staleté tradice), kdy vlády, drženy v šachu naftovými šejky, budou mít svázané ruce?
Mohlo by se pak stát, že skutečná vlna exodu do Izraele z Evropy nás teprev čeká.