Bude v Jeruzalémě vystaven třetí chrám?
O tom, zda bude v Izraeli vybudován třetí chrám, se mezi křesťany vedou dlouhé teologické debaty. Nicméně všichni se shodnou, že chrámem Božího lidu je Kristus (Jan 2,21), resp. jeho tělo (církev), jehož jsou křesťané jednotlivými údy (1. Korintským 3,16 a 12,27). Rovněž společenství Božího lidu na věčnosti je bez chrámu, resp. jeho chrámem je opět Kristus, Beránek (Zjevení 21,22).
Ve starověkém Izraeli měl chrám několik funkcí. Byl místem Boží přítomnosti, zejména ve velesvatyni, kde dlela archa úmluvy (Exodus 25,22; Žalm 27,4). Byl centrem bohoslužby a vyučování (Lukáš 19,47; Jeremiáš 7,2; Žalm 27,4), přinášely se zde oběti (1. Královská 8,62-64 / Leviticus a Numeri) a hlavně to bylo místo setkávání s Bohem (Exodus 29,43; Izajáš 56,7).
To vše tvoří pro křesťany Kristus a jakýkoliv jiný závěr nebo jeho náhrada by byl krok zpět, pod Starou smlouvu, resp. znehodnocení Kristovy oběti.
Teologická pozice
Je proto vcelku pochopitelné, proč Izrael touží vybudovat chrám. Nepoznal totiž doposud svého Mesiáše, a proto je mylně přesvědčen, že vybudováním chrámu vrátí svému náboženství národní legitimitu.
Jsou ovšem i křesťanské směry, které jsou přesvědčeny, že zbudovaný chrám by mohl být domem modlitby pro všechny (Izajáš 56,7; Marek 11,17) nebo dokonce, že Bůh přijme zvířecí oběti jako připomínku Kristovy oběti, podobně, jako dnes křesťané slaví Večeři Páně. Toto byla idea klasických dispenzacionalistů, jako byl Scofield, nicméně dnešní progresivní dispenzacionalisté, jako Lambert, to spíše odmítají, protože věří v Kristovu dokonalou oběť, kterou nelze připomínat podle levitárního zákona.
Je ovšem zajímavé, že prakticky všechny směry, které věří v obnovu chrámu, který bude Bůh v miléniu podle nich akceptovat, rovněž věří, že do chrámu vstoupí Antikrist, případně, že to bude sám Antikrist, který chrám zbuduje (2. Tesalonickým 2,3-4). Tato myšlenka ovšem není invencí dispenzacionalismu, ale věřili ji někteří apologeti, jako Irenaeus a církevní otcové jako Hippolytus.
Přehled židovských chrámů v Jeruzalémě
Historie posvátného místa na Chrámové hoře v Jeruzalémě je rozdělena na dvě hlavní chrámové etapy, které byly odděleny obdobím exilu.
První chrám nechal postavit král Šalomoun kolem roku 957 př. n. l. Chrám sloužil jako centrum náboženského života, místo Boží přítomnosti (především ve velesvatyni) a vykonávání obětí. Tento chrám zanikl v roce 586 př. n. l., kdy ho při dobytí Jeruzaléma zničila vojska Babylonské říše pod velením krále Nebukadnezara II., načež následovalo babylonské zajetí Židů.
Po návratu z babylonského exilu byl na stejném místě postaven druhý chrám. Jeho výstavba probíhala pod vedením Zerubábela a velekněze Jéšuy a byl dokončen kolem roku 515 př. n. l. Tento chrám byl později monumentálně rozšířen a přestavěn králem Herodem Velikým (od roku 19 př. n. l.), a proto je často označován jako Herodův chrám. Ačkoliv se jednalo o rozsáhlou a velkolepou přestavbu, formálně se stále jednalo o druhý chrám. Jeho osud byl definitivně zpečetěn v roce 70 n. l., kdy jej zničila římská vojska pod velením Tita v rámci potlačení prvního židovského povstání. Od té doby nebyl chrám nikdy obnoven.
V současnosti se na tomto „svatém místě“ nachází Skalní dóm a mešita Al-Aksá.
Kdo byl Herodes Veliký
Herodes Veliký byl Idumejec (Edomita), který nastoupil na trůn židovského krále okolo roku 35-37 př. n. l. (datace se liší). Židy byl chápán jako vazal Říma. Podle Josefa Flavia to byl člověk nejen lstivý a vypočítavý, ale i paranoidní. Ze strachu před spiknutím nechal zabít i svou milovanou židovskou manželku Mariamné a židy milovaného velekněze Aristobula III., na kterého žárlil, nechal zřejmě utopit v bazénu při společném plavání.
Srdce Židů si nikdy nezískal, i když se o to ucházel. Nalezl ovšem způsob, jak si Židy naklonit, když jim slíbil monumentální přestavbu Zerubábelova (druhého) chrámu. Jednalo se snad o největší náboženskou stavbu na Předním východě.
O jeho povaze svědčí i fakt, že ze strachu o svůj trůn nechal vyvraždit novorozené chlapce v Betlémě, když se dozvěděl, že se narodil král Židů (Matouš 2,16). Není divu, že tento král byl mnohými teology později chápán jako předobraz Antikrista, stejně jako egyptský farao, který, i když z jiného důvodu, učinil stejnou věc (Exodus 1,22).
Co je však s podivem, že Ježíš akceptoval jeho chrám, učil v něm a tvrdil, že se mělo jednat o dům modlitby pro všechny národy (Marek 11,17). A to je i důvodem, proč jsou mnozí přesvědčeni, že i chrám, který nechá vystavět Antikrist, Bůh nakonec přijme, nebo jej alespoň dočasně toleruje pro naplnění proroctví.
Židovské myšlení
O tom, jak Židé chápali předměty, resp. stvoření, svědčí nejlépe pasáž, kde byly dále použity kněžské kadidelnice, které sloužily vzdorokněžím, kteří se postavili ve vzpouře proti Mojžíšovi a Áronovi. Po vzpouře Kóracha a jeho stoupenců, kteří zemřeli, nařídil Hospodin synu velekněze Árona, Eleazarovi, aby sesbíral měděné kadidelnice 250 mužů (Numeri 17,3-5). Tyto kadidelnice byly považovány za posvěcené tím, že v nich bylo obětováno Hospodinu, a proto byly roztlučeny na tenké pláty, jimiž byl pokryt oltář zápalných obětí. Tímto aktem nebyly posvátné předměty zničeny, ale jejich substance byla přeměněna a dostala nový účel – sloužit jako trvalé znamení pro Izraelce, že kadidlo smí přinášet pouze ustanovené Áronovo kněžstvo.
Podobný princip, kdy není nutné věci zničit, ale proměnit jejich účel nebo je očistit, můžeme vidět i v případě jedovaté polévky, kterou uvařili proročtí žáci (2. Královská 4,38-41). Elíša tehdy nenařídil polévku vylít, což by odpovídalo současné etice, ale nařídil ji zahustit moukou (možná předobraz rozdrceného zrna v předobrazu Kristovy oběti) a polévka přestala být toxická. Podobně došlo k uzdravení otráveného pramene vhozením soli (obraz smlouvy) (2. Královská 2,19-22) a pramen byl uzdraven (možná narážka v Marek 16:18).
Na obdobném principu Mojžíš na radu svého tchána Jetra zorganizoval Izrael do hierarchické struktury soudců (Exodus 18,13-27). I zde nebylo cílem zničit dosavadní systém, ale dát formě nový obsah (organizace je naplněna Božím zákonem), kde funkční princip (obsah) je spravedlivé soudnictví.
Důležitý pro Boha je zřejmě i účel, za jakým jsou věci vytvořeny, a v případě chrámu zde jde zřejmě o místo, které On sám určil. Zato předměty, které byly stvořeny pro modloslužbu, musely být zničeny, aby se předešlo pokušení (Deuteronomium 7,5; Exodus 34,13; 2. Paralipomenon 34,4 a 7.) Například, modly (sochy a obrazy) a pohanské oltáře musely být rozbity, spáleny a jejich prach rozptýlen.
Na tomto principu je možné připustit, že i chrám, který by byl postaven Bohu Antikristem, by po jeho smrti mohl být akceptován například v podobě naplnění Izajášova proroctví o domu modlitby pro všechny národy.
Účel třetího chrámu v Bibli
I kdyby ovšem platil výše uvedený princip (o proměně a novém účelu), k čemu by byl Bohu kamenný chrám, když chrámem je Kristus? Vždyť v základech budoucího nebeského Jeruzaléma je 12 jmen apoštolů i 12 jmen židovských patriarchů a pohané a Židé v Kristu tvoří jednoho nového člověka (Efezským 2,15), nové stvoření (2. Korintským 5,17). Důvodů, proč by se měl budoucí chrám v Písmu objevovat, může být několik.
- Půjde o společný dům modliteb pro všechny národy, do kterého budou putovat v miléniu národy, jak učí dispenzacionalisté nebo například noví sionisté? Tato teorie vychází z doslovného výkladu starozákonních proroctví (Izajáš 2,2-3; Zachariáš 14,16), která hovoří o budoucím chrámu a obětech, jež by měly v miléniu sloužit jako památník nebo připomínka Kristovy oběti. Tato možnost vychází z předpokladu, že Ježíš učil v Herodově chrámu, který byl také zpochybnitelnou stavbou, a proto nebude vadit původní antikristovské zneužití.
- Nebo půjde jen o historický artefakt poblouzněného Izraele, který si Bůh jen využije ke svému účelu, aniž by se k chrámu přiznal (např. aby se v něm naplnilo proroctví o Antikristu)? Bude ale poté chrám pokračovat až do milénia nebo bude zničen zemětřesením?
- Nebo je popis eschatologického chrámu jen obrazem církve, chrámu Ducha svatého? Tato amilleniální a postmilleniální interpretace vnímá všechny zmínky o chrámu od 1. století dál jako symbolické zobrazení Krista nebo církve.
Zkusme se ale blíže podívat na biblické texty, které o chrámu mluví.
Třetí chrám v pohledu eschatologie
Nový zákon
Existují tři podstatná místa v Novém Zákoně, z nichž se dá předpokládat existence kamenného chrámu v budoucnosti. Začněme od konce. Zjevení:
1. Chrám a ti, kdo se zde klanějí
Prvním místem je 11. kapitola, verše 1-2 z knihy Zjevení:
Byla mi dána míra, podobná holi, a bylo mi řečeno: »Vstaň a změř Boží chrám a oltář i ty, kteří se v něm klanějí. Vnější chrámové nádvoří však vynech a neměř je, protože je dáno pohanům...«
Jan napsal své Zjevení okolo roku 95 n. l. (obvykle se uvádí rozmezí 90–95 n. l.), když byl ve vyhnanství na ostrově Patmos. Nemůže se tedy v jeho spisu o budoucnosti jednat o popis chrámu, který zničili v roce 70 n. l. Římané.
Je zde podstatné, že chrámové nádvoří bylo vydáno pohanům, což by mohlo naznačovat Lukášova slova, že po tomto místě budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí (Lukáš 21,24). To by ovšem znamenalo, že znovu vystavěný chrám bude existovat již v období, kdy se ještě neskončí doba pohanů, tedy nikoliv až v miléniu.
Z nějakého důvodu zde Boha zajímají ti, kteří se klanějí v chrámu, nikoliv ti, kteří nejsou s chrámovou bohoslužbou nikterak spojeni. Nejedná se přitom o křesťany, jelikož město, kde se nachází chrám, je nazváno Sodoma a Egypt, kde byl ukřižován Pán (Zjevení 11,8). Teprve při soudu města a přicházejícím zemětřesení vzdají (zřejmě Židé) Bohu chválu (11,13). Zde vize chrámu, kde jsou na nádvoří pohané a uvnitř Židé (uctívači, kteří jsou měřeni) ve chvíli, kdy je město ve vzpouře vůči Bohu a je jím souzeno, se jen těžce alegorizuje na církev. Stěží to odpovídá i roku 70, jelikož výsledkem je pokání a počet zabitých je mnohem nižší než v roce 70 (Zjevení 11,13). Pokud nejde o symboliku či alegorii, musí se tedy jednat k kamenný chrám v Jeruzalémě, vystavený ještě v době, kdy Bůh zatvrdil Izrael v jeho srdci.
2. Příchod Antikrista do chrámu
Druhým místem je popis příchodu Antikrista do chrámu, což je popsané v 2. Tesalonickým 2,3-4:
Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží, nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha.
Do 4. století přetrvávala víra, že se jedná o doslovný chrám, kam vstoupí Antikrist. Podobně učinil jeho předobraz Antiochus IV. Epifanés v roce 167 př. n. l., když znesvětil Zerubábelův chrám, kde obětoval prase (1. Makabejská 1,54 a 59). Pavel by tak v podstatě navazoval na rozšířenou prorockou figuru, kdy Antikrist zřejmě znesvětí chrám a prohlásí se zde za Boha. Antikrist by tak v podstatě, jako Šalomoun, předobraz Krista, mohl vstoupit do chrámu a svolat zásvětný oheň z nebe na oběť, což evokuje i část ze Zjevení, kde druhá šelma koná veliké divy a "svádí oheň z nebe na zem před zraky lidí" (Zjevení 13,13). Tím by se Antikrist identifikoval jako Mesiáš a král Izraele.
3. Kristovo proroctví o ohavnosti zpustošení
Poslední, dvojitou zmínkou v Novém zákoně, je Kristovo proroctví o konci časů, které zaznamenali Matouš 24,15 a Marek 13,14, kteří mluví o ohavnosti zpustošení na místě svatém (Daniel 9,27 a 11,31)
Až tedy uvidíte 'ohavnost zpustošení', o níž mluvil prorok Daniel, jak stojí na svatém místě – kdo čte, ať rozumí!
Zatímco Lukáš 21,20 mluví o Jeruzalému, který obkličují vojska, a nespojuje tuto událost ještě s koncem, Matouš uvádí, že bezprostředně nastane druhý Kristův příchod (Matouš 24,29-30).
Vykladači se přitom shodují, že jde o popis zničení chrámu Římany v roce 70. Jedná se zřejmě o duální eschatologickou figuru, o které mluví Daniel, a na kterou se odkazoval Ježíš. Původně se jednalo o znesvěcení chrámu již jmenovaným Antiochem Epifanem (1. Makabejská 1,54), podruhé se tato figura naplnila zpustošením chrámu v roce 70 n. l. Titovými vojsky za císaře Vespasiana (Titus byl Vespasianův syn a generál) a potřetí se – podle některých – bude jednat o znesvěcení znovu vybudovaného chrámu Antikristem (2 Tesalonicenským 2,3-4). Tak tomu věřili křesťané prvních století a rovněž někteří dnešní křesťaští sionisté.
Starý zákon
Začneme nyní tam, kde jsme v Novém zákoně skončili, a to je Danielovo proroctví.
1. 70. týden let
Zde Daniel mluví o tzv. týdnu let (Daniel 9,24-27), který byl prvními křesťany chápán futuristicky a měl ukazovat sedmileté období vlády Antikrista, který uzavře sedmiletou smlouvu a po 3,5 letech ji vypoví. Koho by tato problematika zajímala blíže, toho odkazuji na svoji starší seminární práci. Aniž bychom se zde zabývali detaily, právě tato pasáž je tím, na co Daniel ukazuje, když mluví o ohavnosti zpustošení. Upozorňuji, že různé Bible právě zde mají různočtení a že daný fragment nejstaršího rukopisu se nedochoval, a tudíž se za nejspolehlivější materiál považuje hebrejský leningradský kodex. Inkriminované verše 26-27 zní následovně:
Po uplynutí šedesáti dvou týdnů-let bude pomazaný zahlazen a nebude již. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid vévody, který přijde. Sám skončí v povodni, ale až do konce bude válka. Je rozhodnuto o pustošení. Vnutí svou smlouvu mnohým v jednom týdnu-let a v polovině toho týdne-let zastaví obětní hod i oběť přídavnou. Hle, pustošitel na křídlech ohyzdné modly, než se naplní čas a na pustošitele bude vylito rozhodnutí.
Je paradoxní, že Ježíš se ve svém stěžejním popisu budoucnosti odvolává právě na Danielův týden let a klade jej do budoucnosti. Nejde tedy jen o věc minulosti. Pokud bychom tuto událost chtěli vidět jak naplněnou primárně v době Antiochově, nevycházela by nám ani datace celých sedmdesáti týdnů let (490 let), která – jak se shodují snad všechny teologické školy – ukazuje na Krista, tedy na rok 30/33 n. l. Daniel tuto událost zmiňuje ještě dvakrát, a to v 11,31 a 12,11. Zatímco první zmínka bývá chápána (nyní skutečně) jako popis znesvěcení svatyně Antiochem Epifanem, druhá zmínka je zasazena do kontextu konce časů (jde zřejmě o stejnou událost z Danielova týdne), kde se píše o vyproštění Izraele v době velkého soužení (Daniel 12,1) a následném vzkříšení (Daniel 12,2) a je zde vymezující rámec 3,5 let (konkrétně 1290 a 1335 dní). Navíce se Daniel výslovně ptá na dobu konce těchto věcí a v odpovědi dostává právě verše, jichž je citace součástí. Může se samozřejmě jednat o kondenzovanou podobu konce, která zahrnuje více etap, ale tento popis je i v souladu s chápáním minimálně vlivné části prvních křesťanů posunut do budoucího konce věků.
Jsou pak i další místa, která popisují existenci chrámu z eschatologického pohledu.
2. Izajáš, Ageus a Zacharjáš
Například prorok Izajáš mluví o tom, že do „Jákobova domu na Hospodinovu horu“ budou proudit národy (Izajáš 2,2–3), což mnozí chápou jako potvrzení existence miléniálního chrámu. Bývají sem řazena i slova proroka Agea, že sláva druhého domu bude větší než toho prvního (Ageus 2,6–9), což se částečně možná vztahuje na Herodovu stavbu, kam vstoupil Mesiáš, a částečně to může mít i futuristický přesah. Podobně i prorok Zacharjáš uvádí, že v „Hospodinově domě“ nebudou již žádní Kananejci (Zacharjáš 14,20–21), což je chápáno jako zaslíbení pro budoucí dobu (zřejmě milénia).
I když samozřejmě existují i alegorické nebo typologické výklady daných pasáží, které je možné vztáhnout na církev, tyto verše mluví o věcech, kterým tehdejší posluchači museli rozumět jednoznačně. Jsem přesvědčen, že dobrá hermeneutika počítá s tím, že oslovení jsou schopni chápat danou věc jednoznačně, i když prorocké figury jsou často duální i ternární. Viz Daniel.
3. Ezechielův chrám
Asi nejdiskutovanějším obrazem je podrobný popis chrámu z 40.–48. kapitol proroka Ezechiele. I u něho se konkrétní popis prolíná do alegorických a eschatologických podob. Asi málokdo by si troufl vidět v popisu doslovný obraz přinášení obětí kněžími v době milénia, i když klasickým dispenzacionalistům nebyl ani tento pohled odcizen. Reformovaná tradice zde pak má důslednou paralelu se Zjevením, včetně útoku Góga a Magóga,
Jak bude uvedeno později, Ezechielův doslovný popis se stal i modelem chrámu, který hodlají některé kruhy v Izraeli vybudovat na Chrámové hoře.
Historické snahy o obnovu chrámu
Možná někoho překvapí, že o obnovu chrámu se v historii pokusilo už několik osobností. Asi nejznámějším byl císař Julianus, zvaný Apostata, který se nedokázal smířit s křesťanským směřováním Římské říše. Ačkoliv můžeme mít různé názory na tehdejší "křesťanskou orientaci" spojenou s konstantinovským křesťanstvím, motivy Juliana byly ryze antikřesťanské. Myslel si, že posílením judaismu a postavením chrámu delegitimizuje křesťanský kult, který byl chápán jako nástupce judaismu. Převládal totiž názor, že církev je duchovní Izrael, který nahradil Izrael fyzický. Vlivem teologů jako Augustin, Origenes nebo Jan Zlatoústý se objevila teorie náhrady (supersesionismu), která nebyla zcela vlastní prvním křesťanům, v jejichž premiléniálních eschatologických vizích (budoucí vláda Krista na Zemi s chrámem) bylo pro Izrael stále místo. Bylo by ovšem zřejmě pošetilé tyto křesťany považovat za sionisty. Nicméně Julián chtěl docílit toho, že vzkřísí Izraelský kult a oslabí křesťanství.
Podle dobových zdrojů, včetně křesťanského historika Sókrata Scholastika, došlo krátce po zahájení prací na Chrámové hoře k silnému zemětřesení a následnému požáru, které zničily stavební nástroje a stavební práce a způsobily smrt dělníků. Křesťanští autoři tu událost často interpretovali jako přímý Božský zásah mající potvrdit křesťanství a naplnění proroctví o zničení chrámu. Brzy poté, ještě v témže roce 363 n. l., Julián zemřel v bitvě s Peršany. Jeho křesťanský nástupce, Jovianus, neměl zájem projekt obnovovat, čímž byl celý pokus definitivně ukončen.
Současný chrám
Mezi křesťany je všeobecně známo, že se některé kruhy v Izraeli snaží zbudovat Třetí chrám. Než se pokusím odpovědět, napadá mne jedna paralela s Českou republikou. V roce 1918 byl žižkovskými hasiči pokácen Mariánský sloup, který byl chápán jako symbol poroby Čechů, resp. české reformace protireformací. Nechci zabíhat do podrobností. V roce 1990 se Společnost pro obnovu Mariánského sloupu v Praze rozhodla sloup obnovit. Nejprve se jim podařilo umístit na místo cedulku s názvem "Zde stál a opět bude stát Mariánský sloup ". Replika sloupu byla vyrobena v roce 2000 (ve skutečnosti se práce na obnově protáhly a replika byla na místě odhalena až později). Po mnoha jednáních – podle svědků i zákulisních – se v roce 2020 podařilo skutečně sloup obnovit, ačkoliv většina společnosti, včetně renomovaných historiků, poukazovala na pravý a militantní význam sloupu. I když paralela s chrámem jistě pokulhává, chci jen ukázat na princip. A to, že na první pohled nemožné věci se mohou překvapivě uskutečnit navzdory převládající skepsi.
Má-li tento akt i nějaký teologický význam, pak by se zřejmě muselo jednat o kopii Ezechielova chrámu.
Pokud ale bude někdo chtít rekonstruovat chrám včetně obnovení bohoslužby, bude muset podle Zákona naplnit řadu nuancí. Zaměřme se na dvě z nich. A to je nalézt kněze a posvětit je. Opět se pokusím ukázat jen zkratku:
Vyhledání kněží
Vyhledávání kněží probíhá po dvou liniích. Podle analýzy jména Levi a Kohen, a na genetickém základu. Průzkum z roku 2019 ukázal, že jednoznačný "židovský gen" neexistuje. Genetické sledování původu je spolehlivé pouze pro otcovskou linii a umožňuje vysledovat původ k rodům kohanim nebo levijim pomocí markerů na Y chromozomu. Avšak standardní židovský původ se odvozuje podle matky, kde jednoznačný genetický marker není k dispozici. Studie týkající se mitochondriální DNA, která se dědí výhradně po matce, sice identifikovaly specifické haploskupiny u 40 % populace Aškenázů, ale ty tvoří menšinu, neboť 60 % Aškenázů a většina Sefardů tyto markery nemají. Nicméně výzkumy pokračují a identifikace není úplně vyloučena. Snaha současných vědeckých institucí analyzovat kompletní genom člověka, snad po celém světě, je značná, což může narážet na odpor etických komisí. Nicméně genetické testy nejsou oficiálně uznány Halachou (židovským právem) jako jediný nebo primární nástroj pro určení, zda je někdo způsobilý pro kněžskou službu v budoucím chrámu. Klíčová zůstává uznávaná rodová tradice.
Posvěcení kněží
Druhou věcí je jejich posvěcení. Zatímco před lety bylo velkou senzací, že se podařilo najít přírodní zdroj purpuru z mořských měkýšů a k obarvení části liturgického roucha (konkrétně nitě techelet a argaman), dnes se stejně tak intenzivně hledá tzv. červená jalovice (Parah Adumah), přičemž její popel by měl sloužit k posvěcení. Nedávno jsem slyšel názor, zda by k vytvoření dokonale červené jalovice nemohla být rovněž využita genetika. Šlechtitelé by se zaměřili na existující plemena skotu, která mají přirozeně červené zbarvení (např. Hereford, Red Angus) nebo některá plemena Simentálského skotu s červeným zbarvením, a dále by se selektovala zvířata splňující náročné náboženské požadavky. Použili by DNA testy k identifikaci zvířat, která nesou geny pro čistě červenou barvu a zároveň postrádají geny pro bílé nebo černé skvrny (které by diskvalifikovaly jalovici). Tato metoda výrazně urychluje tradiční šlechtění, protože umožňuje vybrat vhodná zvířata již v raném věku a nejedná se přitom o diskutabilní GMO technologie.
Vypadá to docela exoticky, ale mezi náboženskými Židy a Araby podobné věci rozhodně nejsou brány na lehkou váhu.
Každý, koho by daná problematika zajímala, si může najít podrobnosti na stránkách Chrámového institutu (nebo jiných organizací, které se tím zabývají, např. Boneh Israel).
Jaká je současná idea chrámu
Idea stavby chrámu je uvedena na stránkách The third Temple:
Účelem bylo postavit První chrám a tím i dům Boží pro všechny národy... Přesné rozměry a umístění Třetího chrámu byly odhaleny již v Ezechielově proroctví kolem roku 600 př. n. l. Chrám zde dole má svůj ekvivalent „nahoře“ a božská přítomnost je na vrcholu…
Většina futuristů se shoduje v tom, že chrám má posloužit budoucímu Antikristu, který má jako mírotvorce smířit Araby a Židy, nebo dokonce křesťany, což se bude pojit s dobou odpadlictví církve (apostaze), kdy ekumenismus opanuje ortodoxii. Co k tomu říkají samotní obnovitelé chrámu?
Náboženství již přitahují stále méně stoupenců. Někteří se identifikují jako muslimové, ale nedodržují pravidla (alkohol, Ramadán, modlitby, chování...), jiní, kteří jsou křesťané, již nechodí do kostela a kritizují chování svých kněží, pastorů a Vatikánu. A konečně, ti, kteří praktikují judaismus jako náboženství, se postupně odklánějí od podstaty Tóry. Po výstavbě Třetího chrámu bude dosaženo uznání jediného Boha pro všechny lidské bytosti. Nicméně bude stále možné se modlit v mešitách nebo synagogách, a to i na místech, která nepředstavují modlářství... Na výše uvedených místech se lidé jistě dozví o sedmi Noemových zákonech, které jsou branou do budoucího světa. Stejné návrhy uvedené výše budou relevantní i pro hinduistické nebo buddhistické chrámy. Náboženství postupně zmizí a bohoslužebná místa budou i nadále existovat vedle Chrámu. Budou vydávány modlitební knihy pro všechny národy, aby se každý člověk přiblížil k jeho bližnímu, Zemi a Bohu. Každý národ znovuobjeví své poslání na Zemi a lid Izraele bude ve službách národů, aby jim předával božské poselství… jedná se o projekt pro 8 miliard lidí na Zemi, kteří touží po lepším, nezaujatém, pravdivějším a mírumilovnějším životě a zároveň respektují odlišnosti svých sousedů.
Do takto zbudovaného chrámu, zřejmě i s posvěcením dané vize, nakonec vstoupí Mesiáš:
Bůh pošle Mesiáše v čase, kdy se rozhodne, ale mezitím musíme udělat vše pro to, abychom jeho příchod urychlili: zvyšovat úroveň našeho vědomí studiem Tóry a praktikováním micvot (přikázání z Tóry), žít v Izraeli pro Hebrejce a rozvíjet zemi, mluvit hebrejsky, svatým jazykem, a samozřejmě šířit kolem sebe dobro a spravedlnost. Studium stavby Třetího chrámu se v ješivách (studijních centrech) zatím nevyučuje. Opakují se stejné předměty jako v době, kdy jsme žili v exilu… Je čas studovat, pochopit a proto postavit Třetí chrám, jedno z pozitivních přikázání Tóry, stejně jako si nasadit tefilin nebo jíst košer!
Doporučuji každému, aby si našel Noemovy zákony a přečetl si jakoukoliv knížku od konzervativních teologů, jak chápou Antikrista. Zvláště doporučuji církevní otce, které lze dnes online najít na internetu.
Teologický přesah
Přesto bych rád předeslal, že některé druhy charismatického sionismu nepočítají s vládou Antikrista, ale zastávají teologii „převládnutí“ (dominionismus). Tyto kruhy pak učinily eschatologický posun a období zvýšených srážek, které jsou zaslíbeny obnovujícímu se Izraeli (s odkazem na proroctví o „pozdním dešti“ v Jóel 2,23 a Zachariáš 10,1), vztáhly na církev v podobě metafory vylití Ducha svatého. Takto posílená církev má pak ovládnout svět nebo se dokonce ujmout vlády z obnoveného židovského chrámu. Naproti tomu Pawson zdokumentoval graf, kdy po roce 1948 prudce vzrost počet srážek v Izraeli, což by odpovídalo významu proroctví pro Izrael.
A tak zatímco klasičtí sionisté a dispenzacionalisté vidí, že zpočátku bude z chrámu vládnout Antikrist, podle kruhů tzv. „Hnutí Pozdního deště“ vstoupí do obnoveného chrámu Kristus, kterému zatím církev (skropená deštěm Ducha svatého) podmaní nepřátele pod jeho nohy. Tuto vizi sdílel George Warnock, později ji naznačil Earl Paulk a její difuzi můžeme zřetelně najít v kruzích Nové apoštolské reformace (NAR). Jedná se o zradikalizovanou doktrínu tzv. „probuzení poslední doby“, zastávanou ranými letničními. Této změny paradigmatu si před časem povšiml i významný protagonista charismatického hnutí a nazval ji na stránkách Života víry teologií náhrady.
I někteří současní charismatičtí premilénialisté, jako například Craig Keener a Michael Brown, vyřazují z eschatologického schématu historického premilénialismu 70. Danielův týden (tj. budoucí období 3,5 let vlády Antikrista před Kristovým návratem) a Brown nalézá v sionismu důvod k ospravedlnění probuzení poslední doby. Oba protagonisté jsou spojeni se „čtvrtou vlnou“: Brown byl hlavním teologem probuzení v Pensacole a Keener obhajuje (spolu s Mariánskými zázraky) například divy v hnutí Bethel. Nutno ovšem zmínit, že oba ve futuristické řádění Antikrista věří.
Současné pentekostální kruhy se pak spíše odklánějí od „klasického sionismu“ a kloní se k restauracionismu a často přitom rozvíjejí doktrínu „pozdního deště“, kterou můžeme nalézt už u klasických letničních, i když v benigní formě, odmítající dominionismus. Assemblies of God pak v konfrontaci s učením hnutí Pozdního deště ve 40. letech inaugurovaly doktrínu „vytržení“ před „velkým soužením“, čímž se dominionismu elegantně vyhnuly (vytržená církev nemusí ovládnout Zemi). Ale „pozdní déšť“, k tomu směřující, nerevidovali. Dnes ovšem letniční teologové, jako W. E. Nunnally, eschatologii mírně revidují.
Závěr
Zdá se, že dnešní doba - v některých konzervativních kruzích - spěje k návratu k eschatologii apoštolských otců s tím, že Izrael se ocitá zpět ve své vlasti, jak někteří z nich předpokládali, zatímco jiní již Izrael odepsali a jsou znepokojeni současným děním. Bude proto zajímavé sledovat dění ohledně obnovy chrámu. Přesto je třeba zdravé skepse. I v případě, že se obnova uskuteční, současná vize vskutku připomíná spíše příchod velkého náboženského Mírotvorce a Sjednotitele, který bude usilovat o společné uctívání nejen v rámci „Abrahamovských náboženství“, ale zřejmě i v souručenství s buddhismem a hinduismem na základě etického náboženství bez Krista. Pokud mají premileniální futuristé pravdu, pak ale ani původní záměr stavitelů chrámu a příchod Antikrista do chrámu nemusí nutně znamenat ukončení chrámové existence před dobou milénia. Až nová zěmě je prostá chrámu, neboť její chrámem je Beránek.