Biblická Apologetika

Obnova chrámu, budoucí smlouva s Antikristem a uchvácení svatých

Kritika dispenzacionalismu

Dispenzacionalismus je v současné době terčem kritiky teologů ze všech stran věroučného spektra. Důvodů je hned několik. Některé se mi zdají být pochopitelné, některé již méně.

O diskreditaci dispenzacionalismu se zasloužila zejména skupina internetových kazatelů, pro které se vžilo označení „výtržníci“, a kteří už několik let úspěšně sbírají „lajky“ vypočítáváním dne „neviditelného“ Kristova příchodu, pro který se vžil ne zcela přesný termín „vytržení“. To lze považovat za efektivní a masivní útok na dispenzacionalismus zevnitř, dokonce jeho vlastními stoupenci.

Druhým bodem je zesílení tzv. apokalyptického sionismu, kdy se některé křesťanské kruhy oddaly podpoře zahraniční politiky Izraele s cílem zvítězit v budoucí bitvě u Armagedonu. 

Třetím důvodem je silný exkluzivismus, kdy určité skupiny se zřejmě sebeidentifikují  jako ty, které jsou „uprostřed pravdy“, a cítí se povolány poučovat ostatní. Kdo sdílí jiný názor, je občas nahlížen až skoro jako heretik nebo apostata.

Čtvrtým je, že někteří křesťané věří, že Židé se mohou dostat k Bohu skrze praktikování Mojžíšova zákona a že tato praxe se znovu projeví po "vytržení" církve.

Posledním důvodem, který zde nalézám, je přílišné odlišování církve a Izraele, které se zde projevuje i v tom, že při vzkříšení zůstane církev v nebi jako „nebeský lid“ a Izrael na zemi jako „lid země“.

Nabízené alternativy

Na druhou stranu, s dispenzacionalismem je mylně spojován snad veškerý eschatologický futurismus a premilenialismus obecně. Existuje zde sice skupina, která se dnes hrdě hlásí k „historickému premilenialismu“, ale neuvědomuje si, že křesťané, kteří zastávali tento pohled, často hleděli na Římskou říši jako na konečnou destinaci lidstva a římský císař pro ně byl Šelmou a Antikristem. Jsem přesvědčen, že pád Západořímské říše, který zažíval Augustin (354–430 n. l.), jej vedl i k eschatologické redefinici, která se projevila v jeho základním spise De civitate Dei (O Boží obci). Tak konstituoval amilenialismus s jeho symbolickými, alegorickými a anachronickými výkladovými figurami knihy Zjevení. Každému, kdo by se o tuto problematiku blíže zajímal, doporučuji knihu Stanley J. Grenze „Co s tisíciletým královstvím?“ (vydal Křesťanský život 2019).

Ale vraťme se k dispenzacionalismu. Po sérii falešných proroctví o Kristově příchodu, jistě i v ČR vzroste – i mezi jeho podporovateli – odpadlictví od tohoto systému. V ČR vyšla v poslední době řada knížek, které jistě uspokojí poptávku z těchto odpadlických kruhů po tom, jak se v nastalé situaci zorientovat. Mám na mysli knihy od Davida Pawsona „Obrana křesťanského sionismu“ nebo „Porozumění druhému příchodu“, které hájí premileniální pohled, aniž by opakovaly chyby dispenzacionalismu. Zásadní knihou je i studie C. Keenera a M. Browna „Nemít strach z Antikrista“. (Všechny tři knihy vydalo nakladatelství DanielKnihy.cz v letech 2021-2025).

70. Danielův týden let

Přesto bych si dovolil varovat před opuštěním jedné eschatologické figury, která bývá kritizována, a to je futuristický výklad Danielova sedmdesátého týdne let, jako by mělo jít o konstrukci dispenzacionalismu, což činí jak Keener tak Brown. Jenže tomu tak není. (Jedná se o americké teology, kteří obecně nekladou důraz na historickou ortodoxii, jako tomu bývá u jejich evropských kolegů, a tak lze toto přehlédnutí prominout).

O co se zde jedná? Daniel v 9. kapitole popisuje budoucí sedmiletí, v němž je na konci věků nahlížena smlouva Antikrista s Izraelem, která bude po třech a půl letech vypovězena a nastane tří a půlleté "Velké soužení". Jedná se o eschatologickou „Ockhamovu břitvu“ mezi eschatologickými koncepty, která je dnes neprávem opomíjena, a která vedla například Pavla Steigera k opuštění dispenzacionalismu. Jeho série článků v Zápase o Duši pak položila teoretické základy k vlně novokalvinismu v České republice. Tak se zrodila skupina křesťanů, která se později diferencovala na „zodity“ a „macarthuriány“. Hlavním rozdílem mezi nimi je právě eschatologie, resp. pohled na 70. Danielův týden let. Zodité (podle časopisu ZoD) jsou historicisty, zatímco macarthuriáni (následníci amerického kazatele Johna F. MacArthura) jsou fututristy.

Kde se tedy vzala koncepce Danielova týdne ve futuristické verzi? Je dobré si zde uvědomit, že knihu Zjevení, která ukazuje budoucnost a která na několika místech operuje tří a půlletým intervalem jako dobou soužení, napsal apoštol Jan. Kolem Jana byla shromážděna v Malé Asii skupina učedníků, kam patřil i Polykarpos ze Smyrny. Vyrůstal zde i mladý Irenaeus (asi 130–202 n. l.), který sice již Jana nezažil, ale znal se se skupinou křesťanů, kteří Jana pamatovali. Irenaeus z Lyonu napsal obsáhlou studii, která je známa pod názvem Adversus Haereses (Proti herezím). Jedná se zřejmě o první dochovanou systematickou teologii v historii církve. Dnes, díky internetu a překladačům, si v ní každý může číst ve svém rodném jazyce.

Irenaeus z Lyonu

Možná se mnozí podiví, že církev (je-li to tak možné říci) viděla 70. Danielův týden jako budoucnost již v 2. století. Pokud někdo potřebuje důkaz, je zde citát z Irenaea, Adversus Haereses (Kniha V, Kapitola 29, §2–4):

„Navíc [apoštol] také poukázal na to, co jsem mnoha způsoby ukázal, že jeruzalémský chrám byl postaven na příkaz pravého Boha. Neboť sám apoštol, mluvíc za sebe, jej jasně nazval chrámem Božím. Ve třetí knize jsem ukázal, že apoštolové, když mluví sami za sebe, nenazývají nikoho Bohem, kromě Toho, který je skutečně Bohem, Otcem našeho Pána, na jehož příkaz byl jeruzalémský chrám postaven k účelům, o kterých jsem se již zmínil; v němž [chrámu] bude sedět nepřítel a snažit se ukazovat se jako Kristus, jak i Pán praví: „Až však uvidíte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, stát na svatém místě – kdo čte, rozuměj – tehdy ať ti, kdo jsou v Judsku, uprchnou do hor;“ A kdo bude na střeše, ať nesestupuje, aby si co vzal ze svého domu, neboť tehdy nastane velké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dodnes a nikdy nebude…

A pak poukazuje na dobu, po kterou bude trvat jeho tyranie, během níž budou svatí zahnáni na útěk, ti, kteří Bohu obětují čistou oběť: A uprostřed týdne, říká, bude odstraněna oběť a úlitba a ohavnost zpustošení [bude vnesena] do chrámu; až do konce času bude zpustošení dokonáno. Tři roky a šest měsíců tvoří půl týdne…

…nyní však uvádí číslo jména, abychom se mu vyhnuli, až přijde, a věděli, kdo je. Jméno je však zamlčeno, protože není hodné být zvěstováno Duchem Svatým. Kdyby je totiž zvěstoval On, mohl by snad (Antikrist) dlouho zůstat. Ale jako byl a není, a vystoupí z propasti a jde do zatracení, jako ten, kdo nemá existenci, tak ani jeho jméno nebylo zvěstováno, neboť jméno toho, co neexistuje, se nezveřejňuje. Ale až tento Antikrist zničí všechny věci na tomto světě, bude kralovat tři roky a šest měsíců a usedne v jeruzalémském chrámu. A pak přijde Pán z nebe na oblacích v slávě Otce a pošle tohoto člověka i ty, kdo ho následují, do ohnivého jezera. Pro spravedlivé však přinese časy království, to jest odpočinek, posvěcený sedmý den, a navrátil Abrahamovi zaslíbené dědictví, v němž království Hospodin oznámil, že mnozí, kteří přijdou od východu i západu, budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem…“

Zde ovšem narážíme na problém. Irenaeus nemohl citovat kapitoly a verše, jelikož k rozdělení Bible do kapitol a veršů došlo až ve 13. a 16. století. Rozdělení do kapitol provedl Štěpán Langton (kolem roku 1205) a do veršů Robert Estienne (v roce 1551 pro Nový zákon) a Šalomoun ben Izmael (pro Starý zákon v 10. století).

Přesto je vidět, že autor, v rámci budoucího Danielova "týdne let" v období panování Antikrista, rozděluje 7 let na 3,5 letá období, vztažená k „ohavnosti zpustošení“. Daniel o ohavnosti zpustošení mluví na třech místech (Da 9:27; 11:31 a 12:11). Verš 11:31 zde popisuje typ Antikrista, což jest Antioch IV. Epifanés, který znesvětil svatyni v roce 167 př. n. l. Dále je to popis vévody, který zpustoší svatyni v budoucnu (Da 9:26–27) a verše 12:11 se pak zřejmě odkazují na tuto událost a vyčíslují dobu ve dnech (1290 dní).

Pokud si přečteme Irenaea podrobněji, pak – jak plyne i z výše uvedených citátů - Irenaeus mluví o chrámu  a příchodu Antikrista, který vstoupí do chrámu jako Bůh a začne pronásledovat Boží lid po době 3,5 roku. Zde může jít i o alegorické chápání chrámu jako církve, ale podstatný je zde fututistický výklad. Teprve na toto učení navázal John Nelson Darby (1800–1882) a Cyrus Ingerson Scofield (1843–1921). Nešlo ale zdaleka o jejich výmysl.

Pokud se týká "vytžení", pak Ireneus zřejmě počítá s tím, že církev bude čelit Velkému soužení, které ji protříbí a pročistí (kniha V, kap 29, verš 1).

"A proto je stvoření přizpůsobeno [potřebám] člověka; neboť člověk nebyl stvořen pro sebe, ale stvoření pro člověka. Ty národy, které samy od sebe nepozdvihly oči k nebi, ani se nevzdaly díky svému Stvořiteli, ani nechtěly spatřit světlo pravdy, ale které byly jako slepé myši skryté v hlubinách nevědomosti, slovo právem považuje za odpadní vodu z nádoby a za závaží na vahách - ve skutečnosti za nic. Přesto mají svůj účel: jsou užitečné spravedlivým, podobně jako strniště pomáhá růstu pšenice a sláma, když se spálí, přispívá k výrobě zlata. A proto, když bude církev nakonec z tohoto světa náhle uchvácena, je řečeno: „ Bude soužení, jaké od počátku nebylo a ani nebude.“  Neboť toto je poslední zápas spravedlivých, v němž, když zvítězí, budou korunováni neporušitelností".

Zde je ovšem třeba uvést, že někteří na základě větného rozboru zde chápou, že Irenaios vyučoval vytržení před velkým soužením. Rámcové, jazykovědné pojednání zde napsal Svingel.

Hippolytus Římský

Jistě nelze eschatologii stavět jen na Irenaeovi, ale je třeba zdůraznit, že nebyl sám. O půl století později, zřejmě i v jiné geografické lokalitě, tuto tezi rozvinul Hippolyt Římský (žil asi mezi lety 170–235 n. l.) ve svém pojednání O Kristu a Antikristu (De Antichristo). Také on byl premileniální futurista, jak uvádí ve 47 kapitole:

„Jan totiž praví: „Dám moc svým dvěma svědkům, aby prorokovali tisíc dvě stě šedesát dní, oděni v žíněné roucho.“ To je polovina týdne, o které mluvil Daniel. „To jsou ty dvě olivy a dva svícny stojící před Pánem země. A kdo by jim chtěl ublížit, vyjde z jejich úst oheň a pohltí jejich nepřátele; a kdo by jim chtěl ublížit, musí být takto zabit. Ti mají moc zavřít nebe, aby nepršelo ve dnech jejich prorokování; a mají moc nad vodami, aby je proměnili v krev a bili zemi všemi ranami, kdykoli budou chtít. A když dokončí svůj běh a své svědectví,“ co praví prorok? „Zvíře, které vystupuje z propasti, bude proti nim bojovat, přemůže je a zabije je,“ protože nebudou vzdávat slávu Antikristovi. To je totiž míněno malým rohem, který vyrůstá. Nyní, když je v srdci povznesený, začíná se povyšovat a oslavovat jako Bůh, pronásleduje svaté a rouhá se Kristu, jak praví Daniel: „Pohlédl jsem na roh a hle, v rohu byly oči jako oči lidské a ústa mluvící pyšné věci. Otevřel ústa, aby se rouhal Bohu. A ten zrozený bojoval proti svatým a zvítězil nad nimi, dokud nebyla šelma zabita a nezahynula, a její tělo nebylo vydáno k upálení.

Podobné spekulace, dochované ve druhém fragmentu Komentářů k Danielovi, verších 21 – 22, pak tuto dobu rovněž zasahují do Danielova týdne let:

Proto tedy anděl říká Danielovi: „Zapečeť slova, neboť vidění platí do konce času.“ Kristu však nebylo řečeno: „Zapečeť,“ ale „rozvaž, co bylo svázáno od pradávna, abychom skrze jeho milost poznali vůli Otce a uvěřili v toho, kterého poslal k spáse lidí, v Ježíše, našeho Pána.“ Proto říká: „Vrátí se a bude postavena ulice i zeď.“ Což se skutečně stalo. Lidé se totiž vrátili a postavili město, chrám i zeď kolem.“ Pak říká: „Po šedesáti dvou týdnech se naplní časy a jeden týden uzavře smlouvu s mnohými. Uprostřed týdne budou odstraněny oběti a dary a v chrámu bude ohavnost zpustošení.“ Neboť až se naplní šedesát dva týdny a Kristus přijde a evangelium bude kázáno na každém místě, a časy se naplní,zbude už jen jeden týden, poslední, v němž se zjeví Eliáš a Enoch, a uprostřed něj se zjeví ohavnost zpustošení, totiž Antikrist, který ohlásí světu zpustošení. A až přijde, budou odstraněny oběti a dary, které nyní národy na každém místě přinášejí.“

Jak je vidět, i Hippolytus zasazuje poslední týden do období Antikrista a rovněž zde nalézá budoucí 3,5 letou dobu soužení. Přímo pak uvádí, že jako Kristus zbudoval chrám svého těla, Antikrist v Jeruzaléme postaví chrám kamenný (verš 6):

"Pán dal pečeť těm, kdo v Něj uvěřili, a podobným způsobem je zapečetí [Antikrist]. Spasitel se zjevil v lidské podobě a také [Antikrist] přijde v lidské podobě. Spasitel povstal a ukázal své svaté tělo jako chrám a v Jeruzalémě, [Antikrist] postaví chrám kamenný". 

Obě díla, jak Irenaea, tak Hippolyta, jsou rozsáhlá a je vidět, že eschatologii měli tito antičtí myslitelé často mnohem lépe promyšlenou a rozpracovanou než mnozí dnešní teologové.

List Barnabášův

Pokud se podíváme na apoštolské otce, můžeme si všimnout, že často očekávali závěrečnou dobu soužení, kterou má církev projít, ale komplexní eschatologie zde nebyla zpracována nebo dochována. Přesto zde můžeme vidět jejich premileniální očekávání. Například List Barnabášův, který byl napsán zřejmě okolo roku 100 v Alexandrii, dokládá církevní historii jako analogii stvořitelského týdne. Šest tisíc let (šest dní) existence naší doby, sedmý den jako milénium a osmý den jako nové nebe a novou zemi (Kapitola 15). Tak to ostatně, jak bylo uvedeno výše, chápal i Irenaeus. Barnabáš píše:

„Ještě osobotě, svátečním dnu. Je o něm řeč v desateru, jež pronesl Pán k Mojžíšovi na hoře Sinaj. "A posvěťte sobotu Pána čistýma rukama a čistým srdcem". A jinde: "Budou-li moji synové zachovávat sobotu, tehdy budu mít s nimi slitování". O sobotě mluví při stvoření světa. "I učinil Bůh v šesti dnech dílo svých rukou a dokončil je sedmého dne a odpočinul v něm a posvětil jej". Pohleďte, děti, co říká! "Dokončil v šesti dnech". Říká to proto, že v šesti tisíci letech Pán vše dokončí. Den je totiž u něho tisíc let. Sám to dosvědčuje slovy "Hle, dnešní den bude jako tisíc let". Tedy, děti, v šesti dnech, v šesti tisíci letech, bude vše dokonáno. "I ustal sedmého dne". To znamená: až přijde jeho Syn, smete vládu nepřítele, bude soudit hříšné, změní slunce, měsíc i hvězdy. Tehdy sedmého dne bude pěkně odpočívat. Nakonec říká: "Posvětíš sedmý den čistýma rukama a čistým srdcem". Kdo může nyní tento den, který Bůh posvětil, posvětit čistým srdcem? Ve všem jsme zhřešili. Nuže, posvětíme jej správným odpočinkem, když budeme spravedliví a přislíbíme, že již nebudeme hřešit, až se zbavíme špatnosti, až Pán učiní všechny novými lidmi. Až sami napřed budeme posvěceni, tehdy budeme moci posvětit sabbat. Nakonec jim praví: "Vaše novolůní a sabbaty nesnáším". Podívejte se, jak to říká: Nejsou mi milé ty nynější sabbaty, nýbrž sabbat, jejž jsem ustanovil, v němž jsem odpočinul a jímž učiním počátek osmého dne, to jest, počátek jiného světa. Proto slavme radostně ten osmý den. V něm Ježíš vstal z mrtvých, pak se zjevil a vystoupil na nebesa.“

Premiléniální pohled, včetně literalistického chápání milénia, je zde zřetelně akcentován.

Poučení

Co z toho všeho plyne? Především to, že ne vše, co rozpracovali dispenzacionalisté, ať už klasičtí nebo progresivní, je nutné zamítat. Idea vybudování chrámu v Izraeli, kterou zřejmě přepokládal Hippolytus, patrně odpovídá existenci chrámu, o které mluví i Jan v 11. kapitole Zjevení. Tří a půlleté soužení, které se opakuje jak u proroka Daniela (7:25 a 12:7), tak ve Zjevení (11:2-3; 12:6,14 a 13:5), je něco, co se v církvi objevovalo od počátku a snaha o alegorizaci nebo přímo vypuštění nemusí odpovídat historické ortodoxii. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že církev nutně zastávala nějakou jednotnou eschatologii. Těžko ovšem mohou historicisté a préteristé mluvit pouze o novodobých výkladech.

Pokud je tedy třeba opustit dispenzacionalismus, je zřejmě dobré rozloučit se s ideou vytržení před Velkým soužením a neustálým křečovitým vyhlížením jeho naplnění. Stejně tak je třeba se rozloučit s rozlišováním Izraele a církve v Kristu a zejména na věčnosti, neboť Kristus z Žida a pohana vytvořil jednoho člověka (Efezským 2:15). O existenci dvou smluv, jedné pro Izrael a druhé o církev - což již opouští samotní dispenzacionalisté - už ani nemluvme.

Problém premilenialismu

Pokud je tedy o futuristický výklad skutečností, nebylo by pak možné jednoduše v danou chvíli datovat Kristův návrat?  Kristův příchod po sedmi letech vlády Antikrista, nebo alespoň po zřetelnějších třech a půl letech od začátku porušení smlouvy Antikristem a počátkem doby jeho řádění, by se přeci spočítat dal.

Dispenzacionalismus zde nabídl řešení, jak se tomu vyhnout. Jednoduše rozdělil Kristův příchod na dvě části: první je neviditelný, který nelze spočítat, a druhý viditelný, který se církve nebude týkat. Zdálo by se, že tím se navždy odstraní ono sektářské vypočítávání. Opak je však pravdou. Dispenzacionalisté už od svého vzniku měli vždy snahu identifikovat Antikrista a vypočítávat pak den nebo alespoň údobí vytržení. Netýká se ale něco podobného i klasických premileniálistů, případně „pos-trib“ dispenzacionalistů? Vždy budou lidé, kteří se - přes Kristova varování - o to budou snažit. Pokud věříme v jediný a viditelný Kristův příchod, pak vytržení stejně bude Kristovu viditelnému příchodu předcházet. Zda  bude prodleva sedm minut nebo sedm let je z tohoto důvodu nepodstatné. Vždy proto bude snaha o dataci.

Závěr

Není ovšem nutné, a podle mne ani zdravé, opouštět křesťanský sionismus, který se zřejmě logicky pojí s premilenialismem, a není nutné zavrhovat ideu obnovení chrámu, ve kterém stane Antikrist. Vždyť i Herodův chrám byl rozsáhlou přestavbou Druhého chrámu, kterou zahájil král Herodes Veliký (bývá některými teology považován za předobraz Antikrista) kolem roku 20–19 př. n. l., aby si získal přízeň židovského obyvatelstva. Stavba byla dokončována postupně a celý komplex byl dokončen až kolem roku 63–64 n. l., jen několik let před jeho zničením Římany v roce 70 n. l. Přes nečisté motivy Heroda byl tento chrám navštíven Kristem. Proč by budoucí chrám nemohl být místem, kam vstoupí Antikrist? Takové uvažování přece neznamená nutnou petrifikaci židovské chrámové obětní bohoslužby, která se s tím zřejmě bude pojit; pokud ovšem nebude chrám zamýšlen jako dům modlitby pro všechny národy dle Izajášova nadčasového proroctví. Podle Hppolyta ale půjde o chrám pro Antikrista.