Husité a Židé
Kdo byli husité
Husitské hnutí představuje zásadní křesťanskou reformní iniciativu pozdního středověku, která se integrálně propojila s etnickými a sociálními tenzemi a vyvrcholila v českých zemích v průběhu 15. století. Hnutí je pojmenováno po svém ideologickém zakladateli, mistru Janu Husovi (asi 1369–1415). Husité významně ovlivnili evropské dějiny prostřednictvím své reformní doktríny a vojenskými triumfy v pěti křížových výpravách (1420–1434), které měly za cíl jejich pacifikaci.
Dobová římskokatolická církev husity pejorativně označovala za „judaistickou sektu“, což bylo motivováno především jejich odlišným postojem ke Starému zákonu a rezignací na kult relikvií a svatých. Radikální frakce dokonce uvažovaly o implementaci židovských pravidel stravování a rituální porážky (šechity).
Podpora Židů
Židovská komunita projevovala skryté sympatie k husitům, vnímajíce v jejich aktivitách obrat k judaismu. Táborité, radikální křídlo, se identifikovali s biblickým Izraelem a svá centra pojmenovávali biblickými toponymy jako Choreb a Tábor. Název Tábor přetrval jako geografické určení města a jako označení shromáždění. Poslední bašta husitské opozice po vojenské porážce v roce 1434 nesla symbolický název Sion.
Husité iniciovali zásadní změnu v postojích k Židům, ovlivněnou především výklady Matěje z Janova, který chápal postavu Antikrista jako katolickou, nikoli židovskou. Sám Hus však Židy kritizoval za jejich odpor vůči křesťanství. Obvinění z „konzultací s Židy“ při jeho exekuci postrádá historickou evidenci.
Jakoubek ze Stříbra a Matěj z Janova
Jakoubek ze Stříbra, představitel umírněné kališnické frakce, ve spisu De usurae („O lichvě“) naznačil, že konverze Židů by byla snazší, pokud by se angažovali v zemědělství a řemeslech, čímž by redukovali čas na studium a byli přístupnější konverzi. Přestože regenti zajišťovali ochranu Židů z ekonomických motivů, Jakoubek doporučoval v této ochraně pokračovat.
Ve věroučných otázkách se husité přikláněli spíše k Matějovi z Janova. Jejich chápání Židů bylo ovlivněno koncepcí dějin jako střetu mezi Kristem a Antikristem. Křesťané byli chápáni jako členové jednoho z těchto dvou korpusů, zatímco Židé se dle husitů již tohoto konfliktu neúčastnili.
Husité se chápali jako „Boží bojovníci“, kteří triumfují nad „vojáky Antikrista“ (německými katolickými křižáky). Ačkoli na Židy přímo necílili, stávali se tito vedlejšími oběťmi husitských vojenských operací. Po dobytí Chomutova v roce 1421 byli Židé upáleni spolu s katolíky. V Praze v roce 1422 došlo k plenění židovské čtvrti souběžně se Starým Městem. Tyto akty byly dúsledkem boje proti katolíkům.
Další vývoj
Ve 20. letech 15. století byli Židé diskreditováni obviněním z dodávání zbraní husitům, což vedlo k masovým perzekucím a exilům ze strany Rakouska (1421), Bavorska (1422) a Jihlavy (1428). Rabínské autority projevovaly husitům rezervované sympatie. Anonymní hebrejský kronikář je popsal jako hnutí inspirované Avigdorem Karou, který zkomponoval piyyut (liturgickou báseň), reflektující mesiášské aspirace pražských Židů. Definitivní zánik husitství byl pro Židy zdrojem deziluze.
Jednota bratrská
Pozdější dědicové husitské tradice, Jednota bratrská (Čeští bratři), demonstrovali intenzivní zájem o judaismus. Identifikovali se s biblickým Izraelem a své exilium v roce 1548 přirovnávali k galutům (židovským exilům). Vydali rovněž český překlad Flaviových Židovských válek. Kniha Historie židovská (1592) Václava Plácela projevuje neobvyklou míru empatického porozumění pro osud Židů. Někteří Židé se dokonce připojili k jejich komunitě. Jeden z nich, Lukáš Helic, se účastnil na překladu Kralické Bible.
V důsledku perzekucí někteří bratři volili konverzi k judaismu před nucenou konverzí ke katolicismu či emigrací. Některé české židovské rody odvozují svůj původ od těchto konvertitů. Během habsburské katolické dominance došlo k částečnému sblížení mezi tajnými bratry a Židy. Jejich dědictví se znovu projevilo při vzniku sekty Abrahamitů v 18. století.
Dědicové Jednoty
Po holocaustu se mnoho synagog změnilo na modlitebny Českobratrské církve evangelické nebo Církve československé husitské. Tyto církve převzaly správu židovských hřbitovů a pro tuto příležitost zavedly speciální modlitbu. (Věstník židovských náboženských obcí v Československu, 11, 1949, s. 532).
Zdroje: E. Schwarz, in: JGGJČ, 5 (1933), 429–37; R. Kestenberg, ibid., 8 (1936), 1–25 (incl. bibl.); J. Macek, Hussite Movement in Bohemia (1958); Baron, Social, 13 (1969), 209–16, 416–21; H.H. Ben-Sasson, in: Divrei ha-Akademyah ha-Le'ummit le-Madda'im, 4 (1969/70), 66–69; R.R. Betts, Essays in Czech History (1969); H. Kaminsky, A History of the Hussite Revolution (1967); Kestenberg Gladstein, in: Journal of the Warburg Institutes, 18 (1955), 245, 254, 288–9; idem, in: Judaica Bohemiae, 4 (1968), 64–68.
Originál článku je překlad z Židovské virtuální knihovny