Komu vadí křesťanský sionismus nejvíc?
Evangelikálové, jako promotoři sionismu
Arabské centrum ve Washingtonu (USA) zveřejnilo zajímavou analýzu, která ukazuje významné demografické změny mezi bílými evangelikály. Vyplývá z ní, že v letech 2006 až 2020 kleslo jejich zastoupení v populaci USA z 23 % na 14,5 %. Tato skupina zároveň stárne: 22 % jejích příslušníků je starších 65 let, zatímco věkovou kategorii 18 až 29 let tvoří pouze 7 %. Průzkum z roku 2021 zaznamenal i celkové snížení podpory Izraele ze 75 % v roce 2018 na pouhých 34 % v roce 2021 v této komunitě.
Důvodem je rostoucí zájem mladých Američanů o sociální spravedlnost. Jejich generace tak začíná vnímat konflikt v Izraeli optikou sociální spravedlnosti namísto studiem tradičních biblických proroctví. V hnutí roste i podíl černošské populace, která je k otázkám podpory Izraele zdrženlivější. Ačkoli hnutí zůstává pro Izrael nadále velmi vstřícné, naznačené trendy vedou k úvahám, zda je zde podpora Izraele nezvratná. Otázkou zůstává, zda generaci pravicových otců nahradí generace synů s průpravou ze současných progresivněji orientovaných univerzit.
Tento posun vnímání silně souzní se skutečností nedávno proběhlých propalestinských a antisemitských demonstrací na amerických univerzitách v souvislosti s invazí Izraele do Pásmy Gazy. Jednalo se zejména o čtyři prestižní ústavy, kam patří Pensylvánská univerzita, Harvardova univerzita, Kalifornská univerzita a Massachusettský technologický institut. Studenti zde napadali své židovské spolužáky a vedení univerzit bylo pohroženo zastavením státních dotací ve formě grantů. Tato situace je často považována za důsledek progresivismu a obecně levicové orientace západních univerzit, kde převládá koncept takzvané „rovnosti“, egalitarianismu, který nepožaduje pouze rovnost přístupů, ale i příležitostí a výsledků.
Kritici tohoto prostředí argumentují, že je na muže z principu nahlíženo jako na utlačovatele žen a na bělochy jako na historické otrokáře, přičemž je bílým mužům vnucován pocit viny. Podobně optikou rasismu je zřejmě nahlížen Izrael, který je chápán jako utlačovatel Palestinců. Aktivisté se ovšem brání, když prohlašují, že tyto protesty, byť se zde objevily antisemitské projevy, jsou v mnoha případech vedeny snahou o kritickou analýzu izraelské politiky a lidských práv, kterou v této formě mnozí považují za legitimní v rámci akademické debaty.
Angažovaná teologie jako ideový náběh antisionismu
To vše se promítá i do teologie, kde je klasický komplementarismus, při němž se ve službě Bohu doplňuje prvek mužský a ženský, nahrazován egalitarianismem, který namísto rovnosti v právech prosazuje stejnost ve službě. Namísto jednoty v rozmanitosti se pod rouškou rovnosti rozvíjí i takzvaná „angažovaná eschatologie“, která není zaměřena na Kristův příchod, ale na prosazování sociální spravedlnosti, nahlížené v egalitářském rovnostářství. Někteří dokonce mluví o teologii osvobození.
Zatímco v komplementarismu jde o rovnost před zákonem a spravedlnost, egalitarianismus požaduje „sociální spravedlnost“, která je vnímána jako zestejnění všech oblastí. Zastánci názoru, že tato ideologie není schopná rozeznat agresora a oběť, uvádějí, že v ochranné roli muže, který chrání svoji ženu, vidí agresora a uzurpátora. Není proto překvapivé, že nová generace studentů vidí Izrael jako agresora a Palestince jako oběť. Tento diskurz razí celá nová plejáda profesorů, a ačkoliv již není v módě salónní antisemitismus, existuje zde adekvátní náhrada ve formě antisionismu.
Profesor Richard Cravatts, ředitel programu komunikace a managementu na Simmons College School of Management k tomu poznamenává, že kampusová válka proti Izraeli a Židům ukazuje na degeneraci vzdělávání, kde je vědecká práce devalvována zaujatostí ze strany levicového profesorského sboru. Politická agenda zde angažuje Izrael jako nového agresora ve jménu „sociální spravedlnosti“. Cravatts dále tvrdí, že vedení univerzit se při mírnění tohoto nového antisemitismu ukázalo jako bezradné, buď si nejsou vědomi studijních oborů, které byly zneužity akademickými podvodníky a morálně nekonzistentními vědci, nebo sympatizují a stali se spoluviníky na produkci pseudovědy, akademické agitace a zavádějících studijních zkušeností. Výsledkem je jednostranný a zkreslený přístup k pochopení izraelsko-palestinského konfliktu.
Tato tendence západních univerzit má svou tradici již v dobách, kdy západní intelektuálové obdivovali Sovětský svaz v naději, že uskutečnil jejich utopické sny o socialismu a prakticky zrealizoval ideu rovnosti a spravedlnosti v podobě beztřídní společnosti. Tuto iluzi jim definitivně narušil až Alexandr Solženicyn svou knihou Souostroví Gulag.
Institut antisionismu
Před rokem rovněž odstartoval ambiciózní projekt k vytvoření Ústavu křesťanského sionismu (ISCZ). ISCZ jakožto vícerozměrná iniciativa usiluje o to, aby byl primárním zdrojem pro studium, kritiku a reakci na křesťanský sionismus a prvním místem, kam se lidé obracejí pro cokoli, co souvisí s křesťanským sionismem. Křesťanský sionismus je zde představen jako hnutí, které poskytuje extremistické vládě Izraele sítě politické, ekonomické a falešné teologické a ideologické podpory na všech kontinentech. Podle ISCZ probíhá pokračující vyvlastňování Palestinců z jejich půdy, zatímco Izrael zavádí rasistický systém apartheidu a aktivně pracuje na snížení palestinské populace, přičemž izraelská vize je nastolit suverenitu nad celou historickou Palestinou s plnou politickou a ekonomickou podporou USA. Křesťanské sionistické hnutí prý bylo až doposud podceňováno a často odmítáno politiky, náboženskou komunitou a palestinskými aktivisty a analytiky, píše se na jejich stránkách.
Představitelé ISCZ uvádějí, že jejich cílem je formulovat ortodoxní, biblicky podloženou "teologii osvobození", která je oddaná spravedlnosti a rovnosti, a zároveň zesilovat a vybavovat prorocký hlas Církve, pokud jde o Izrael/Palestinu. Chtějí prezentovat skutečný biblický postoj k Palestině/Izraeli, na rozdíl od názorů hlásaných křesťanskými sionisty, zatímco křesťanský sionismus je zde nahlížen jako „destruktivní hereze“. Panuje zde zřejmě názor, že křesťanský sionismus vedl k založení státu Izrael v roce 1948 jako něčeho, co privilegizuje Židy a jak vidno, je zde slyšet stejný tón a diskurz, jako u univerzitních levicových aktivistů.
Výseč z historického pozadí
Je přitom nesporné, že v Izraeli našlo útočiště statisíce Židů přeživších holocaust, které nechtěly přijmout, často z důvodu přetrvávajícího antisemitismu, vlastní země. Tito Židé od arabských osídlenců vykoupili území na kterém se usadili, a které poté obdělali a zavlažili. Izrael je však přesto kritikou nahlížen jako primárně okupační stát, který utiskuje Palestince. V tomto kontextu je zvažován osud Palestinců, kteří odešli ze svých domovů během války v roce 1948 (známé jako Nakba).
Je ovšem známou skutečností, že k opuštění domovů Palestinci došlo často na výzvu arabských vůdců, kteří je vyzvali k odchodu, jelikož chtěli zničit Izrael, a jejich zbraně prý neumí rozlišit Židy a Araby. Tito vůdci jim pak slíbili rychlý návrat po porážce Izraele, která se ale neuskutečnila. Od té doby jsou Palestinci v mnoha případech považováni za rukojmí muslimských vlád okolních států, které je nechtějí plně integrovat, aby mohl být zachován statut uprchlíků. Kritici ovšem prohlašují, že odešli ze strachu před masakry a přímým vyháněním ze strany izraelských vojenských a polovojenských jednotek, což bylo nedílnou součástí událostí Nakby.
Příliš se nevzpomíná, že v roce 2005 Izrael jednostranně vyklidil Pásmo Gazy, které obsadil v šestidenní válce v roce 1967. Izrael tehdy kompletně evakuoval všech 21 židovských osad a stáhl veškeré své vojenské síly z celého území. Současně s tím demontoval i čtyři menší židovské osady v severní části Západního břehu Jordánu. Parlamentní volby v Palestině pak v roce 2006 vyhrálo hnutí Hamás se ziskem 44,45 % hlasů, díky čemuž získalo většinu křesel. Tyto volby byly mezinárodními pozorovateli považovány za svobodné a spravedlivé. Hamás měl ve svém programu likvidaci Izraele, a v původní chartě má i pasáže týkající se nutnosti zabíjení Židů mimo jeho území.
Není divu, že se Pásmo Gazy záhy stalo základnou pro teroristické a raketové útoky a pronikání sebevražedných atentátníků na území Izraele. Reakcí Izraele pak bylo postavení bezpečnostní plotové bariéry, která vražedným útokům prokazatelně bránila. Tato bariéra je však především Palestinci, mezinárodními organizacemi (např. OSN, organizacemi pro lidská práva) a některými vládami označována jako "vězení pod širým nebem", bránící pohybu lidí a zboží, porušující mezinárodní humanitární právo. V důsledku těchto bezpečnostních opatření byli palestinští teroristé nuceni hledat alternativní metody, jako je kopání útočných tunelů, aby mohli provádět útoky proti izraelským civilistům a vojenským cílům.
Den 7. října 2023, pojmenovaný "Operace Potopa Al-Aksá", znamenal nejrozsáhlejší a nejkrvavější vpád na izraelské území v historii země, který zahrnoval masivní raketovou palbu a koordinovaný průnik tisíců ozbrojenců z Pásma Gazy na území jižního Izraele. Teroristé Hamásu a dalších skupin překonali hraniční bariéru a zaútočili na vojenské základny, pohraniční přechody, města a kibucy (např. Sderot, Kfar Aza, Be'eri) a spáchali masakr na hudebním festivalu Supernova poblíž kibucu Re'im.
Při těchto útocích, které byly Izraelskými obrannými silami zpočátku pomalu a chaoticky odráženy, bylo zavražděno přes 1200 lidí, drtivá většina civilistů, a přibližně přes dvestě osob bylo uneseno jako rukojmí do Pásma Gazy. Byly zaznamenány činy mimořádné brutality a závažná zvěrstva, která šokovala i zkušené vojáky a záchranáře. Teroristé úmyslně a systematicky cílili na civilisty, včetně žen, dětí a seniorů v jejich domovech a na hudebním festivalu, zaměřeném na podporu LGBT.
Doložená zvěrstva zahrnovala mučení, mrzačení těl, upalování obětí zaživa, stětí, znásilnění a sexuální násilí, a to často přímo před zraky rodinných příslušníků. Rozsah, míra chladnokrevnosti a extrémní sadismus, s jakým byly tyto činy páchány, překračovaly standardní válečné násilí. Izraelští vojáci a forenzní týmy, které dorazily na místa masakrů, popsali scény jako nepředstavitelné a hovořili o tom, že i pro ně, přestože jsou zvyklí na válečné trauma, bylo zjištění rozsahu a povahy vraždění psychicky zničující a někdy jen brečeli, neschopni pokračovat v práci.
Tento útok vedl k bezprostřední a rozsáhlé izraelské vojenské reakci, válce v Pásmu Gazy, s cílem zničit Hamás a osvobodit rukojmí, čímž zásadně eskaloval izraelsko-palestinský konflikt. Izraelské obranné síly (IOS) oficiálně uvádějí, že cílí výhradně na vojenské objekty Hamásu, jako jsou velitelství, odpalovací místa raket a rozsáhlá síť tunelů ("Gazanské metro"), a snaží se minimalizovat civilní oběti prostřednictvím varování, evakuačních koridorů a použití sofistikovaných zbraní.
Tomuto úsilí však extrémně brání skutečnost, že Hamás systematicky používá palestinské civilisty a civilní infrastrukturu jako lidské štíty, což je mezinárodním právem zakázaná taktika. Hamás záměrně umisťuje svou vojenskou infrastrukturu (včetně tunelů a skladů zbraní) pod nemocnice, školy, mešity a obytné budovy, což činí rozlišení mezi legitimními vojenskými a civilními cíli mimořádně obtížným. Izrael je poté za vysoký počet civilních obětí a rozsah zničení obviňován ze strany OSN a některých lidskoprávních organizací, které poukazují na použití nepřiměřené síly. Izrael však nadále trvá na tom, že dodržuje válečné právo a že za utrpení civilistů nese primární odpovědnost Hamás zneužíváním obyvatel Gazy jako válečné strategie.
Když se ovšem vrátíme k západním univerzitám, pohled na situaci v Palestině je opět aktivizoval natolik, že nepokrytě provolávají protizraelská hesla a sympatizují s palestinskými frakcemi. Příkladem je i švédská klimatická aktivistka Greta Thunbergová, která spolu s řadou levicových aktivistů obviňuje Izrael z genocidy. Oponenti však poukazují na skutečnost, že na území Izraele žijí dva miliony palestinských Arabů, kteří se jakožto občané Izraele těší ochraně policie a armády, tudíž se nejedná o genocidu. Zároveň palestinští voliči v Gaze zvolili stranu (Hamás), která deklaruje zničení Izraele a zabíjení Židů po celém světě.
Je Izrael nakloněn křesťanství?
Podle jednání některých křesťanských sionistických organizací by se mohlo zdát, že Izrael je světlem světa, Božím lidem, skrze který Bůh dnes zjevuje svou vůli. Někteří mu dokonce v budoucnu přisuzují roli, kterou křesťané vyhrazují Mesiáši, jehož rozpoznávají v Ježíši Kristu. Objevují se dokonce články, jak izraelští superhrdinové zachraňují západní civilizaci. To je však tragický omyl, neboť Izrael je jedním z nejrezistentnějších států vůči evangelizaci.
Například představitelé mesiánských Židů v Izraeli, kteří uznávají Krista jako Mesiáše, mají nyní tendenci k liberální teologii, zatímco jiné skupiny se naopak začínají přiklánět k ortodoxnímu judaismu a do své liturgie a učení začínají zavádět judaistické prvky, jakoby se měl Izrael úplně rozloučit s křesťanstvím.
Tato krize se objevila v roce 2005 s publikací knihy Marka Kinzera s názvem Post-misijní mesiánský judaismus. Kniha měla podtitul „Přeformulování křesťanského zapojení do vztahu s židovským národem.“ Michael Brown se k celé aféře vyjádřil slovy, že post-misijní mesiánský judaismus je počátkem k odpadlictví pro židovské i pohanské křesťany a povede k oslabování a umírání skutečného „mesiánského judaismu“ pro mnohé kongregace.
V březnu 2023 pak byl dokonce v Knesetu předložen návrh zákona, který se zaměřuje na bránění konverzi ke křesťanství a jiným náboženstvím v Izraeli. Tento návrh zákona, který předložili dva poslanci z ortodoxní strany Sjednocený judaismus Tóry, měl kriminalizovat sdílení evangelia křesťanů s Židy a trestat přesvědčování k náboženské konverzi (misijní činnost) v závažnějších případech až rokem vězení. Cílem zákona bylo posílit ochranu judaismu a omezit konverze, zejména ke křesťanství, které je v Izraeli historicky citlivým tématem. Návrh byl však po vlně mezinárodní kritiky a odmítnutí ze strany premiéra Benjamina Netanjahua stažen.
To vše dokresluje, že Izrael není Božím královstvím, ale sekulárním státem, a jeho města se nikterak neodlišují od západních metropolí, včetně propagace LGBT agendy a dalších progresivních prvků současné západní společnosti. Radovat se christianizace židovské společnosti, k čemuž vyjádřili někteří křesťanští sionisté jako David Pawson nebo Johanes Gerloff mírný optimismus, se zřejmě zatím zdají jako předčasné.
Je křesťanský sionismus produktem 19. století?
Dnes by se ovšem mohlo zdát, že křesťanský sionismus je pouze výmyslem teologů 19. století, spojených se skotským teologem jménem John Nelson Darby. Tento systém ovšem předpokládá, že církev musí zmizet do nebe (vytržení), aby Bůh mohl opět jednat s Izraelem. Tento názor převládl v USA díky Scofieldově referenční Bibli s výkladovými poznámkami. Jenže tomu tak úplně není.
Američtí evangelikálové sice široce přijali doktrínu "vytržení před velkým soužením" (pre-tribulation rapture), ale křesťanský sionismus měl zejména mezi americkými puritány vždy prominentní pozici. Počítali se mezi ně takoví velikáni jako John Owen nebo Jonathan Edwards. Jeho teorietické zázemí mu vytvořili teologové jako Increase Mather a Cotton Mather (otec a syn z Nové Anglie), kteří již v 17. století věřili v budoucí doslovnou obnovu Izraele a shromáždění Židů do jejich původní vlasti v souladu s biblickými proroctvími. Pro zajímavost: mezi významné rané zastánce patřil například anglický teolog a vědec Sir Isaac Newton, jehož spisy se rovněž zabývaly budoucím návratem Židů do Svaté země.
Michael Brown a Tricia Millerová pak shromáždili řadu selektivních citátů historických postav, z nichž lze ocitovat:
-
„Bude vhodné, aby se křesťané radovali, a ne truchlili, z obnovení Izraele, pokud je pravda, že celá naše naděje je úzce spjata se zbývajícím očekáváním Izraele“ (Tertullianus, cca 160 – cca 222).
-
„Když Židé na konci světa přijmou víru, ocitnou se v oslnivém světle, jako by se k nim náš Pán vracel z Egypta“ (Jeroným, cca 347 – 420).
-
„Přijde čas, přijde konec světa a celý Izrael uvěří; ne ti, kteří jsou nyní, ale jejich děti, které tehdy budou“ (Augustin, 354 – 430).
-
„Nuž, vrátí se znovu do Jeruzaléma? Nic není jistější: proroci to všude potvrzují a kladou na to důraz“ (Thomas Brightman, 1562 – 1607).
-
„...pohané musí prokázat svou věrnost tím, že aktivně pomohou Židům vrátit se, a měli by být ochotni přepravit Židy do jejich vlastní země vozy, koňmi a dromedáry“ (John Cotton, 1585 – 1652).
-
„Vrátí se do své země; budou si ji užívat jako klidné a věčné vlastnictví, jejich protivníci budou zničeni; budou také naplněni světlem a poznáním Boží vůle a uctívání, aby byli průvodci a požehnáním pro zbytek pohanů, kteří hledají Pána, a možná jim bude svěřena velká říše a vláda ve světě. Většina z nich je o nich předpovězena, a to nejen v jejich vlastních prorockých spisech, ale také božskými pisateli různých knih Nového zákona“ (John Owen, 1616 – 1683).
-
"Izrael bude opět samostatným národem a křesťané budou mít volný přístup do Jeruzaléma, protože Židé budou na křesťany pohlížet jako na své bratry" (parafráze) (Jonathan Edwards, 1703 – 1758).
-
„Mohu jen říci, že v mých očích se budoucí spása Izraele jako lidu, jejich návrat do Palestiny a jejich národní obrácení k Bohu jeví stejně jasně jako jakékoli proroctví v Božím slově“ (J. C. Ryle, 1816 – 1900).
-
„Myslím, že nepřikládáme dostatečný význam obnově Židů. Nepřemýšlíme o tom dostatečně. Ale pokud je v Bibli něco slíbeno, je to jistě toto. Představuji si, že Bibli nemůžete číst, aniž byste jasně viděli, že dojde ke skutečné obnově dětí Izraele“ (Charles Spurgeon, 1834 – 1892).
Jak si jistě pozorný čtenář povšimne, zdaleka ne všechny citáty lze považovat za sionistické (navíc zde chybí prakticky celý středověk) a obnova Židů zde není nutně spojována s repatriací Židů na původním historickém území. Zde má jistě vliv i tehdejší novověký postmilénialismus, který věřil v postupnou christianizaci světa, tedy včetně Židů. Někteří proto mluví raději o duchovní než teritoriální obnově (restauracionismus). Nicméně se zapomíná, že obnova Židů byla obvykle chápána v souladu s jejich návratem do Kanánu na základě proroctví o exodu z národů. Jiné citáty jsou proto jasnější a dokazují, že ačkoliv se v církvi nejednalo o většinový názor, nešlo o křesťanskou herezi, ale o jeden z legitimních pohledů. Sionismus tedy zdaleka není až výsledkem dispenzacionalismu.
Nicméně diametrálně odlišné selektivní výroky sesbíral Karel Orlík:
-
"Dosáhli jste vrchol vaší zkázy tím, že jste zabili Spravedlivého" (Justinus, 110 - 168).
-
"Krev Ježíše Krista padá na všechny generace Židů až do konce světa" (Origenes, 185-254).
-
"Zidovské modlitebny jsou horším místem, než nevěstinec... nenávidím synagogy a Židy" (Chrisostomos, 347 - 407).
-
"Opravdový obraz Hebrejců vytvořil Jidáš, který prodal našeho Pána. Žid nemůže nikdy rozumět Bibli a ponese věčnou vinu za Ježíšovu smrt" (Augustin, 354 - 430).
-
"Není žádného odčinění pro Židy... Bůh je má navždy v nenávisti' (Jeroným, 347-420).
Autor poté vypočítává celou škálu antisemitských výroků středověkých církevních představitelů a církví, přes inkvizici až k Lutherovi, jehož citátů se pak chopil Adolf Hitler, když sdělil: "vykonám jen to, co církev prohlašovala".
Komu vadí křesťanský sionismus?
Proč ale arabským aktivistům tolik vadí křesťanský sionismus? To může být pro prakticky sekulární Evropany nepochopitelné, jenže ne pro religiózní muslimy. Představa, že Izrael má teologický nárok na území, které dal jednou provždy místopřísežně do vlastnictví Bůh Izraele, je brána jako mnohem vážnější hrozba než tisíce rezolucí OSN.
Pro mnoho religiózních muslimů (a aktivistů) je otázka vlastnictví Jeruzaléma a celé země ("Al-Quds" a "Filastin") primárně náboženskou záležitostí. Islám považuje tuto zemi za posvátný islámský majetek (Waqf), který byl jednou dobyt a patří tak výhradně muslimům. Jakýkoli nárok založený na trvalém Božím zaslíbení v Bibli (jak jej interpretuje křesťanský sionismus) je proto brán jako rouhání proti islámskému učení a věčné ohrožení islámské suverenity, které nelze vyřešit pouhým politickým kompromisem nebo územními ústupky.
Výzva křesťanským teologům
Křesťanští teologové by měli odhlédnout od ideologie a nestranně prozkoumat jak historii, tak texty Bible, zahájit dialog a objektivně a komplexně posoudit danou problematiku z hlediska Nové smlouvy. Z pohledu vlivu teologů na společnost se nabízí k diskusi, zda je konstruktivnější nekritická fascinace Izraelem, která může vést k judaizaci křesťanství, nebo inklinace k intelektualismu a filozofování, které odvádějí od reality směrem k ideologickému aktivismu. Muslimští radikálové jsou si totiž důležitosti teologické interpretace z pozice samotného křesťanství mnohem více vědomi než samotní křesťané.
Literatura
Arab Center Washington DC. (n.d.). Evangelical Diversity and Support for Israel. Získáno z
Broda, P. (2020). Egalitarianism and Bias. Jewish Political Studies Review, 31(1/2), 245–264.
Brown, M. (2025, 2. listopadu). The truth about Christian Zionism. Townhall. Získáno z https://townhall.com/columnists/michaelbrown/2025/11/02/the-truth-about-christian-zionism-n2665744
Cravatts, R. (2011). Antisemitism and the campus left. Journal for the Study of Antisemitism, 3(2), 407–442.
Israel365 News. (2024, 18. říjen). No Tucker, Christian Zionism Is Not Christian Heresy. Získáno z
Study Christian Zionism. (n.d.). Vision. Získáno z
One For Israel. (n.d.). Messianic Judaism: Messianic Jews. Získáno z
Orlík, K. (1991). Zápas o zemi zaslíbenou. Ichtys.