Má Izrael teologický nárok na Kanáan?
Úvod
Rád bych předeslal, že tato úvaha je mým osobním pohledem na problematiku křesťanského sionismu a tvoří dílčí část celku článků, které jsem se zde rozhodl zveřejnit v rubrice "Židovské kořeny". Přiznávám, že první články vznikly jako polemika s hypertrofovanými projevy křesťanského sionismu, které hledí obdivně k vylomeným větvím olivovníku, jakoby v nich proudil Duch svatý a který hledí na stát Izrael, jakoby se již jednalo o zaslíbené obnovené království. Bez přijetí zaslíbeného Ducha jde ovšem stále o sekulární stát. Nezastírám však, že za jeho vznikem shledávám Boží ruku, která ostatně jedná i s jinými národy, ať už ony mají nebo nemají vztah k Ježíši Kristu. Netvrdím ale, že to nehraje roli v tom, jak s nimi Bůh jedná.
Když jsem se touto problematikou však začal blíže zabývat, zjistil jsem, že vycházím z podobných pozic jako zapálení sionisté, jen se distancuji od některých projevů. Prosím proto laskavého čtenáře, aby k tomuto článku přistoupil shovívavě, jako k dílu omylného člověka. Nejsem zdaleka odborníkem na sionismus a v této části jsem se pustil do tématu, na které neexistují zatím sjednocené postoje. Jsem apologeta, nikoliv teolog, a proto se zdráhám vstupovat do oblastí systematické teologie bez předchozí průpravy.
Hebrejské a řecké myšlení
Nový zákon obsahuje kontrastní stanoviska, zejména co se týká Židů, a křesťané jsou proto v pokušení přiklonit se pouze na jednu stranu.
Bible je ovšem knihou dialektickou, která definuje skutečnost na základě hebrejského myšlení. Jádro problému spočívá v rozdílném přístupu dvou myšlenkových paradigmat: hebrejské myšlení hledá pravdu často jako dialog dvou paradoxů a akceptuje napětí (např. svobodná lidská vůle versus Boží předurčení), zatímco řecké myšlení (zejména to odvozené od Platóna a Aristotela) je spíše zaměřeno na logiku, definici, systematizaci a snahu paradox odstranit, neboť nedokáže myslet v protikladech.
Nový zákon je přitom typickým příkladem židovského myšlení, neboť byl napsán Židy a Ježíš se inkarnoval v těle Žida. Řecké myšlení se v touze po řádu obvykle přikloní na jednu stranu paradoxu, vytvoří teologický systém, a tím vznikne nový -ismus (např. v otázce předurčení a svobodné vůle, nebo v otázce Boží a lidské přirozenosti Krista).
Někdo kdysi trefně poznamenal, že teologie vznikla, když evangelium přišlo do kontaktu s řeckým myšlením. Ačkoliv se s tím nelze plně ztotožnit, existence snad stovek teologických směrů a tisíců protestantských denominací svědčí minimálně o snaze vtěsnat Boží neomezené jsoucno a Boží jednání do lidského myšlení a filozofických konstrukcí. Zatímco židovské myšlení jednoduše konstatuje paradox, řecké myšlení má tendenci ho rozumově vysvětlit, a tím i odstranit, a upadá tak do pastí nových a nových ismů.
Židé a Nový zákon
Začněme tedy s negativy, a to zejména proto, aby později mohla vyniknout pozitiva. Text Nového zákona tak bude shledán jako objektivní, který, stejně jako jeho inspirující Duch, nikomu nestraní.
Negativní pohled na Židy
Nový zákon si o židovském národě (ostatně jako o lidstvu jako takovém) nedělá žádné iluze. Popisuje předáky lidu, jak se lstí rozhodli zabít Krista, hledají a podplácejí proti němu falešné svědky (Matouš 26,59-60), obviňují jej z rouhání (Marek 14,64) a ďábelství (Jan 10,20 a 8,48-59). Celý národ nakonec volá po Kristově krvi a svolává kletbu i na své děti (Matouš 27,25). Jan proto popisuje tehdejší synagogu jako dílo ďáblovo (Zjevení 2,9 a 3,9) a Pavel ukazuje, že Židé odmítající Krista jsou nepřáteli Božími skrze evangelium (Římanům 11,28). Pokud takto jednají, stávají se Bohu odpornými lidmi, na kterých se již začíná zjevovat soud (1 Tesalonickým 2,15-16).
Sám Ježíš Židům tvrdí, že budou pobíjeni, vysídleni a rozptýleni mezi národy (Lukáš 21,24), jejich dům se jim ponechá prázdný (Matouš 23,38) a Boží království bude předáno jinému národu (Matouš 21,43). Ve svých podobenstvích proti předákům lidu pak uvádí, že i když jej nechtěli za krále, jednou se jako Král vrátí a nechá je pobít (Lukáš 19,27). Jsou proto dále v epištolách zobrazeni jako větve vylomené olivy (Římanům 11,17-21), jelikož pravým Židem je ten, kdo přijal Krista, nikoliv ten, kdo je pouze tělesným potomkem Abrahama (Římanům 2,28-29) a jeho syny jsou jen ti, kdo věří v Krista (Galatským 3,7).
Ježíš sice uznává, že jsou Židé tělesnými potomky Abrahama, ovšem nejsou jeho dětmi, jelikož nejednají jako on, ale jsou dětmi ďábla, když jej chtějí zabít (Jan 8,37-44). Podobně Pavel nevyvrací tělesnou příbuznost Židů vzhledem k Abrahamovi, ale upírá jim synovství (Římanům 9,3-8).
To vše jsou citace a parafráze Nového zákona v pohledu na Židy odmítající svého Mesiáše.
Pozitivní pohled na Židy
Pavel ovšem rovněž konstatuje, že Židé jsou „podle vyvolení“ Bohu stále milí pro své otce (Římanům 11,28). Petr, již po Kristově vzkříšení vzhledem k představitelům Izraele konstatuje, že jim (stále) patří Abrahamova smlouva, zaslíbená jejich otcům (Skutky 3,25). Podobně Pavel uvádí, že Židům, i přes jejich selhání, patří synovství, sláva, smlouvy a zaslíbení (Římanům 9,4) a že Kristus se stal služebníkem Židů a potvrdil tak smlouvy, dané jejich otcům (Římanům 15,8). V uvedených případech bývá zároveň uvedeno, že se Abrahamova smlouva rozšiřuje i na pohany.
Ježíš, ač mluví o tom, že Izrael bude vysídlen, stále nazývá Kanáan jejich zemí (Lukáš 21,24; Matouš 23,38) a prorokuje, že tato země bude ponechána prázdnou až do doby ukončení časů pohanů, kteří po ní budou šlapat, a kdy jej (v této zemi) Izraelci přivítají jako krále (Lukáš 21,24; Matouš 23,39).
Pavel, který nikterak nezastíral, že Izrael je vylomenou větví (Římanům 11,17) a přál si být odsouzen a proklet namísto Izraele (Římanům 9,3) konstatuje, že Izrael je stále vyvolen (Římanům 11,28). Důkazem toho je on, tělesný potomek Abrahamův, který následuje Krista (Římanům 11,1). Uznává sice, že část Izraele propadla odsouzení, ale dává tuto „část“ do kontrastu s „celým Izraelem“, který nakonec bude spasen (Římanům 11,26). A to na základě stále stejné, Abrahamovy smlouvy (Římanům 11,29).
Zůstává otázkou, v čem se tedy liší vyvolení Žida a vyvolení pohana? Zřejmě tím, že žádný národ nemá zaslíbenou národní obnovu. Je ale možné zahájit národní obnovu bez vlastního území?
Syntéza
Řecké myšlení, které tíhne k odstranění napětí, ovšem často formou příklonu ke krajní pozici, má tendenci vytvořit ismus. Pro jedny "isty" je takřka nemyslitelné, že by tak těžký zločin jako vražda Krista a pronásledování církve mohlo ponechat v platnosti věčnou národní smlouvu ve formě vyvolení. Na druhé straně, pro jiné "isty" je takřka rouháním zmiňovat národem sdílené zavržení Krista a pohlížet na současné Židy jako na bez Krista zavržené. Platné je ovšem obojí. Padlý člověk obvykle nezvládne pohled na Boží spravedlnost a Boží milost současně. Jeden pohled říká: když Bůh miluje člověka, nemůže jej přeci zatratit, zatímco druhý pohled říká, že Bůh přece nemůže milovat vraha. Tento dvojí pohled se promítá do ismů jako je kalvinismus a arminianismus a promítá se i do různých verzí supersesionismu a křesťanského sionismu. Ani autor není tohoto zkreslení ušetřen.
Má Izrael teologický nárok na Kanaán?
Pokud nahlédneme do Nového zákona, tato otázka, pokud vím, zde není nikde řešena. Jistě by bylo dobré zamyslet se proč? Při pohledu do textů Písma je zřetelně vidět, že Nový zákon řeší spásu, nikoliv územní požadavky. Kdykoliv je tedy zmíněna Abrahamova smlouva, je to v kontextu naplnění na pohanských národech ve smyslu spásy (Galatským 3,8; Římanům 4,16). List Židům pak ukazuje na její definitivní naplnění na věčnosti (Židům 11,16 a 4,9) a ve Skutcích je jednou konstatována skutečnost, že zemi Bůh zaslíbil otcům (Skutky 7,5), aniž by z toho autor, Štěpán, vyvozoval nějaké závěry pro budoucnost. Jde pouze o konstatování historické skutečnosti. V posledku existují dva pohledy, jejichž nuance by zabrala snad celou knihu. Shrňme si proto oba pohledy.
Supersessionismus
Supersessionismus (teologie nahrazení) definuje vlastnická práva tělesných potomků Abrahama na Kanáan jako již naplněná, tedy dnes již neplatná nebo spiritualizovaná. V tomto teologickém pohledu je církev duchovním Izraelem, chápána jako Boží lid, který nahradil Izrael jako primární nástroj Božího plánu. Zaslíbení Kanáanu dané ve Starém zákoně se interpretuje jako symbol Božího požehnání a odpočinku, které se duchovně naplnilo v Ježíši Kristu a jeho církvi (Židům 4,8-11; Galatským 3,16; Římanům 4,13). Zánik chrámového kultu a rozptýlení Židů v roce 70 po Kr. je chápáno jako konečné potvrzení ukončení platnosti národní a teritoriální smlouvy s Izraelem, jelikož držba země byla podmíněna poslušností zákona (Židům 8,13; Deuteronomium 28,15). Proto tělesní potomci Abrahama nemají žádný trvalý, doslovný nárok na konkrétní území v současnosti ani v budoucnosti, neboť konečné a plné dědictví Božího lidu je nebeské a ne geografické (Židům 11,16; Filipským 3,20; 2. Petrův 3,13).
Sionismus
Křesťanský sionismus zastává přesvědčení, že Abrahamova smlouva je věčná a na rozdíl od té Mojžíšovy nebyla zatím naplněna ani zrušena (Genesis 17,7-8; Židům 7,18-19). Trvale proto platí zaslíbení otcům ohledně Izraele (Římanům 11,28-29 a 15,8). I když je tímto potomkem Kristus, nadále země patří Izraeli a je na Bohu, zda svůj lid vysídlí, či přivede zpět. Věčnost smlouvy proto trvá od dob, kdy ji Abraham uzavřel s Bohem a vytrvá i do věčnosti, kdy se zaslíbený potomek, Kristus, ujme svého věčného vladařství, kdy jej Izrael přivítá jako svého krále (Matouš 23,39; Lukáš 21,24; Skutky 1,6-7). Do té doby Kristus neruší teologické právo Izraele na Kanáan. Kristus pouze převzal vládu nad celou zemí z rukou svého Otce, aniž by byla dotčena vlastnická práva etnických potomků Abrahama skrze Jákobovu a Izákovu linii (Žalm 105,8–10; Galatským 3,16-18). Jinak řečeno, tělesní potomci Abrahama mají stále vlastnické právo, ovšem pozbyli práva dispozičního.
Mezní pohledy
Existuje i řada dalších pohledů, které se snaží věci různě kombinovat. Ovšem tyto dvě základní pozice zde bývají obsaženy a vždy se nějakým způsobem kombinují.
Mlčení Nového zákona
Já osobně se netajím, že zastávám pohled sionismu. Jsem si ovšem vědom, že v obou případech jde o teologické konstrukce. Pokud bychom se totiž chtěli podívat do textu NZ na přímou definici, záhy zjistíme, že se zde o zemi prakticky nemluví. Dá se jistě spekulovat i nad motivací pisatelů Bible v souvislosti se zkázou chrámu v roce 70. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že po zániku chrámu, který byl centrem židovského náboženského života a obětního kultu, se muselo křesťanství definitivně distancovat od územního judaismu. Pozdější spisy se proto podle nich více zaměřují na univerzálnost spásy (Marek 16,15; Koloským 3,11), na Ježíše jako nového velekněze a dokonalou oběť (Židům 7,22-28 a 10,12) a na církev jako nový Boží lid (1. Petrův 2,9-10), čímž nahrazují potřebu fyzického chrámu a obětí.
Osobně si to tak úplně nemyslím. Spisy Nového zákona podle konzervativnějších teologů obvykle vznikly (snad kromě Janova evangelia a Zjevení) ještě před touto událostí a Písmo ukazuje, že křesťané z Židů jednoduše věřili, že žijí v zemi, kterou Bůh dal jejich otcům (Skutky 3,25 a 7,5). Pokud by tomu tak nebylo, předpokládá se, že by takováto událost byla v jejich listech zmíněna. Ve skutečnosti tedy křesťané byli sionisté a nijak nezpochybňovali právo Židů přebývat v Kanaánu ještě desítky let po ukřižování Krista.
Souhlasím však s tím, že apoštolové především přinášeli spásu a otázky území vůbec neřešili. Neměli ani důvod. Jejich hlavní misí bylo Kristovo Velké poslání (Matouš 28,19-20).
Mají křesťané podporovat sionismus?
Ačkoliv jsem z pohledu teologie sionistou, nikde v Novém zákoně nevidím výzvu k tomu, že bych měl podporovat vznik izraelského státu nebo exodus Židů do Kanáanu. Jak bylo uvedeno výše, ještě k tomu ani nebyl důvod. Nezpochybňuji ovšem, pokud se k tomu někdo cítí povolán. To bych si nikdy netroufl. Stejně jako se někteří křesťané aktivně zasadili o zrušení otroctví, respektuji, když někdo pomáhá Židům uprchnout z pronásledovaných zemí do své otčiny. Přiznám se ovšem, že je pro mne bližší apel na spásu. Je mi milejší statut spaseného otroka, než nespaseného svobodného člověka. A mnohem raději uvidím obráceného Žida v muslimské zemi než ortodoxního judaistu ve svobodném Izraeli. Abych byl pochopen, samozřejmě ještě raději bych viděl spaseného svobodného člověka, ať už Žida nebo pohana. A myslím, že to je i poselstvím Nového zákona, který vše podřizuje hledisku spásy (Marek 8,36).
Jakákoliv politická aktivita, směřující k vnějšímu osvobození člověka musí být podřízena záchraně jeho duše. Mnozí sionisté, zdá se, to dnes obrátili. Ztratili ze zřetele spásu Židů a dokonce před evangelizací Židů varují. Jiní jsou natolik fascinováni Izraelem, že do svých modliteben instalují izraelskou symboliku a nahrazují kříže Davidovou hvězdou. Je mi proto mnohem bližší supersessionista, který evangelizuje Židy, než sionista, který je zaměřen více na zemi, než na spásu duší.
Dnešním sionistům hrozí to, co hrozilo Židům v období Ježíšova působení. Chtěli natolik obnovit územní celistvost a nezávislost, že raději zabili Mesiáše, aby domněle zachovali svůj národ (Jan 11,48-50). Vyprosili si raději vraha, zélótu, teroristu, který zabíjel okupanty (Jan 18,40; Lukáš 23,19), než aby přijali Mesiáše, který jim nabídl nebeské království (Jan 18,36; Lukáš 17,20-21).
Závěr
Ve svých článcích jsem se nijak nezaměřoval na historii antisemitismu ani sionismu a už vůbec jsem nezohlednil současný status Izraele. Mohl bych být obviněn, že má teologie je výsledkem mé politické preference. Ano, fandím demokracii uprostřed záplavy v podstatě islámských teokracií. Ale to není předpoklad, nýbrž až výsledek mé teologie. Jsem totiž přesvědčen, že současný exodus je v Boží režii, a že by Izrael sám, bez Boží pomoci (např. v podobě podpory USA), neobstál proti přesile svých nepřátel. Navíc zde nacházím odvěké soupeření potomků Abrahama ze stran Izáka a Izmaela (Genesis 16,12), kde vítěz je jistý. Ale věřím, že jako si Izák a Izmael podali ruku u hrobu Abrahama (Genesis 25,9), jednou si podají jeho potomci ruku i u Kristova prázdného hrobu. Alespoň některé pasáže Písma mi tuto naději dávají (Izajáš 19,23). Zda to bude již nyní nebo v budoucnu se teprve ukáže.