Nestěžujte si jedni na druhé, abyste nebyli odsouzeni
Nedávno mne oslovil jeden úsek z Písma, kde se mluví o tom, že můžeme být odsouzeni. Znám místa z Písma, kde se mluví o rouhání Duchu, neodpouštění, zatracení bratra apod., která nás vystavují Božímu soudu a která mi nahánějí hrůzu. Ale zde se mluví o něčem jiném. O stěžování si. Uvedu zde celý úsek. Jde o text z Jakubova listu, 5. kapitoly, verše 7 až 9:
„Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko. Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi!“
Nespokojení křesťané
Dnes, stejně jako dříve, si někteří křesťané soustavně stěžují na svá společenství. Vadí jim málo lásky, málo moci Ducha, všude samý blud, následování či nenásledování moderních trendů apod. Raději si pak vyberou kazatele „na míru“ na internetu a toho pak sledují a někdy i napodobují. Varuji před tímto postojem.
Lidé na Internetu vidí obvykle jen vycizelovaná kázání, ale už nevidí boje, zápasy, hříchy a pády těchto kazatelů. Obdivují jen obdarování a vystavují se tak obrovskému zklamání. Křesťané znovu a znovu podléhají omylu, že kdo je obdarován, je lepším křesťanem, má na vše odpověď a dokáže i lépe poradit. Neuvědomují si, že Bůh s nimi jedná především skrze jejich místní společenství. A tak se stanou gurmány vybraných kázání a svými domácími pohrdnou. Důrazně před tím varuji a vím, o čem mluvím.
Takoví lidé si pak neustále jen stěžují a stěžují. Málokdy řeknou něco pozitivního o svém sboru. Když ovšem samotný Pán církve kárá sedm sborů ve Zjevení, začíná vždy chválou a své věrné v tom nejhorším sboru nepovzbuzuje, aby odešli jinam nebo založili nový sbor, ale aby se drželi toho, co mají, dokud nepřijde (Zjevení 2:25). Opakuji, že nepovzbuzuje věrné k odchodu, ale ani nezastírá, že ví o jejich trápení.
Někdy prostě musí věrní křesťané zůstat solí a světlem nejen světu, ale i svému společenství! Místní společenství totiž potřebují sůl a světlo, a to někdy znamená i potřebu konfrontace s hříchem. Ježíš i apoštolové kárali, a i list Jakubův vyzývá: „Vyznávejte hříchy jedni druhým“ (Jakub 5,16) a „napomínejte druhé“ (Jakub 5,19-20). Na to však někteří rezignovali, vyhýbají se "nepříjemnému" konfliktu a namísto toho se oddali stížnostem a "vytrubují" Bohu i lidem.
Nestěžujte si
Slovo, které zde Jakub používá pro stěžování si (stenázó), znamená jednoduše „sténat“ či „stěžovat si“. V jiných částech Písma – například u Pavla (Římanům 8:23, 2. Korintským 5:2) – jde o legitimní povzdechy nad porušeností světa a lidského těla a touhu po vykoupení. Kdo z nás nesténá v porušeném světě, je-li nemocný, opuštěný, nepochopený? Sténat nad utrpením sebe i svých bližních vyjadřuje náš hluboký zájem. Dokonce jde o vyjádření soucitu, jako to činil Kristus, když se modlil za němého (Marek 7:34), případně jde o vyjádření pastorační starostlivosti vedoucích za svěřené duše (Židům 13:17). Jde o nesení břemene, které naše bratry tíží, a vylévání si srdce před Bohem, což má své zaslíbení.
Jakub ovšem popisuje něco odlišného; jde o stížnost na bratra a sestru nejen před ostatními křesťany, ale i před samotným Bohem. Jde vlastně o obžalobu, často oprávněnou, na svého bratra. Kdo si tedy stěžuje na své bratry a sestry a přednáší jejich selhání a chyby Bohu, je podobný Žalobci, který činí totéž (Zjevení 12:10).
Tato stížnost je však duchovně nebezpečná, neboť, jak říká Jakub, přináší riziko odsouzení. Proč? Protože akt stěžování, pomlouvání, nebo neustálé kritiky druhého člověka odhaluje hluboký nedostatek milosrdenství v našem srdci. A ten samotný Jakub k tomu uvádí: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jakub 2:13). Za příklad nám dává utrpení proroků (Jakub 5:10).
Příklad z proroků
Tito proroci trpěli od svých nejbližších újmu, ale zůstávali s nim, i když jim šlo často o život, protože je milovali. Vzpomeňme na Mojžíše, který poté, co Bůh soudil lid, který se proti němu bouřil, neváhal povolat Árona, aby se s kadidelnicí postavil mezi mrtvé a živé a vykonal smírčí obřady (Numeri 17:10-13). V kritickém okamžiku byl dokonce ochoten obětovat sebe sama za svůj lid, přál si být vymazán z Knihy, aby jim bylo odpuštěno (Exodus 32:31-32). Stejnou touhu projevil apoštol Pavel (Římanům 9:3). Oba měli hlubokou lásku k lidem, za které se museli Bohu zodpovídat.
Bible nám popisuje Mojžíše jako nejtiššího člověka, který čelil neustálým vzpourám. Izraelci jej ovšem vnímali jako tvrdého a přísného muže, který mohl za všechny jejich problémy. Dbal totiž na čistotu a posvěcení Izraelců a učil je Božímu zákonu. Ovšem sám měl pohanskou ženu, se kterou měl děti. Málokdo si povšimne, že jeho prvorozený syn, Geršom, neměl žádné zaslíbení. Jak muselo Mojžíšovi být, když Áronovi synové dostávali požehnání a jeho rodinu Bůh vůbec nezmínil. Jednoduše, Mojžíšovu rodinu dal Bůh stranou a Mojžíš to musel uznat. Nebouřil se a nikde nevidíme, že by to Bohu vyčítal.
Jenže si toho povšimli jeho příbuzní, prorokyně Mirjam a velekněz Áron. Začali „sténat“ před Bohem a stěžovat si na Mojžíše pro jeho pohanskou manželku. Ale byl zde někdo, kdo to slyšel. Bůh sám. Výsledek byl, že Mirjam byla malomocná a celý Izrael nemohl táhnout dál (Numeri 12:1-15). Až tak vážné může být, když před Bohem „oprávněně sténáme“ pro přestupky našich bratrů a sester. V pozadí však může být motiv vzpory vůči samotnému Bohu, který Mojžíše ustanovil, a který taktéž povolal naše hříšné bratry a sestry, jak to bylo u Mirjam
Princip soudu
Jeden můj bratr měl tři děti. Dva syny, kteří se neustále přeli, rvali a stěžovali si jeden na druhého. Jeden z nich neustále docházel za svým tátou a stěžoval si na svého bratra. Ten táta dobře věděl, co se děje. Když ale ten syn neustále žaloval a žaloval, nakonec jej potrestal. Musel ale zasáhnout i proti tomu, proti kterému byla stížnost namířena. Nemysleme proto, že Bůh naše sténání neslyší. Slyší je velmi dobře a časem nakonec zasáhne. Ale nejprve proti nám. Dokonce se zde mluví o „odsouzení“. Není to nespravedlivé? Proč tomu tak je?
Aniž bychom si to uvědomovali, náš postoj je vlastně soudem nad druhým člověkem. Domníváme se sice, že vše řešíme zbožně a s Bohem, ale ve skutečnosti vyléváme před Bohem svůj soud nad bratrem. Slyšel jsem o jednom bratrovi, který se horlivě modlil, aby Bůh potrestal jeho starší za nespravedlnost. Nespravedlnost to sice byla a v jeho srdci musela být „spravedlivá“ touha po právu. To je v pořádku. Nikdy však nesmíme volat po trestu druhých! Spravedlnost je Boží výsadou, a křesťané jsou voláni, aby pomstu přenechali Bohu (Římanům 12:19).Co tedy v takovém případě činit?
Jestliže nás trápí něco, co činí náš bratr, musíme si uvědomit, že i Bůh snáší naše četná selhání. Odpuštění nám bylo dáno jako dar, a my jsme voláni k tomu, abychom tento dar nezahodili, ale rozmnožili ho v našich vztazích. Nejde o přehlížení hříchu, ale o postoj srdce – o odmítnutí neustálého stěžování si.
Oblecte milosrdný soucit
Postoj, který máme zaujmout, je dokonale popsán v listu Koloským 3:12-13: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“
Proto než řeknu cokoli ohledně selhání a nedostatků druhého, musím zkontrolovat postoj svého srdce. Než se začnu modlit za nápravu, měl bych začít za tohoto bratra děkovat a žehnat mu. Má modlitba by měla být orodováním za něho. Musím mít na mysli jeho vlastní prospěch a mělo by mne trápit, že svým postojem škodí sobě i celému společenství. Namísto stěžování si a sténání, bychom proto měli orodovat a žehnat.
A ještě jinak. Uvědomme si, že i naše nedostatky, pády a hříchy jsou kamenem úrazu těm, co nás znají a žijí s námi. Často dokážeme být velmi tolerantní k sobě, ale již ne k druhým. Znovu ale opakuji, že postoj stěžování si může být předmětem odsouzení.
Ale co když nás to bolí, všechno v nás křičí a my to jednoduše musíme Bohu říci! Ale jistě, Bohu můžeme říci vše, ale důležitý je postoj srdce.
Postoj odpuštění
Nikdo jiný, než Kristus, neměl právo si stěžovat na Izraelce. V okamžiku největší bolesti a trýznění se však nemodlil za pomstu, ale za milost pro své trýznitele: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lukáš 23:34). Mohli bychom říci, byl to Bůh a měl k tomu sílu. Podobně však jednal i Štěpán, když uprostřed spršky kamenů zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích“ (Skutky apoštolů 7:60). Vyprosme si proto ve svém srdci postoj milosrdenství a odpuštění.
Varování
Vím, že vše se dá zneužít. Hříšníci, bludaři a rozkolníci, pokud mluvíme proti hříchu a odhalujeme falešná učení, velmi často mluví o soudu, nelásce apod. Není třeba se toho obávat. Je ovšem třeba mít vždy na mysli, že svůj boj nevedeme proti člověku, proti svým bratřím se sestrám, ale proti omylům, hříchům a bludům, potažmo proti nadzemským duchům zla (Efezským 6:12). Střežme proto vždy své srdce láskou k bližnímu a zvláště k bratřím.
Závěr
Závěrem si uvědomme naléhavost Jakubova varování: „Hle, soudce stojí přede dveřmi!“ To nás nutí zaujmout postoj, který je opakem stížnosti: Máme se postavit do postoje přímluvce a orodovníka ve prospěch svého bratra. I jakákoli nutná kázeň či napomenutí musí být vždy aktem milosrdné lásky, nikoli vyjádřením hněvu či hádky. Kéž nám Pán Bůh dá sílu, abychom posilnili svá srdce, trpělivě čekali na Jeho příchod a v duchu milosrdenství odmítali stížnosti, aby se nad námi v den soudu uplatnila milost, která vítězí.