Biblická Apologetika

Tak bude spasen všechen Izrael

Existují pasáže v Písmu, které jsou po určitou eschatologickou dobu zahaleny tajemstvím (mysterion), dokud Bůh neodejme závoj a neudělí zjevení (apokalypsis), které se následně stane všeobecným poznáním (Římanům 16:25–26; 1. Korintským 2:7). Zásadním soteriologickým a ekleziologickým mysteriem je, jak zatvrzelost (pórósis) Izraele, respektive vylomení větví autentické olivy (symbol věrného Izraele), mohly vést ke spáse pohanů (Římanům 11:11, 25).

Izrael a Kanaán

Izrael je v Písmu neoddělitelně spjat se zemí Kenaán, později nazývanou Erec Jisra'el nebo Judea. Gramaticky je tento vztah patrný v hebrejštině, kde samotné označení „synové Izraele“ (B'nei Yisra'el) je historicky a geograficky ukotveno v zaslíbeném území (Genesis 12:7). Tato země typologicky představuje symbol Božího odpočinku (šabat), požehnání a dokonalého naplnění Smlouvy, přičemž život v ní je přímo závislý na poslušnosti Hospodinu a plnění Mojžíšova zákona (Deuteronomium 11:11–12).

Tato geoteologická závislost je klíčová. Hospodin učinil Izrael závislým na Sobě skrze závislost země na deštích, které sesílal či zadržoval, vždy s ohledem na poslušnost či neposlušnost Izraelců (Deuteronomium 11:13–17). Izraelci, kteří se proti této teonomní závislosti bouřili, proto měli vždy tendenci hledat zabezpečení a spásu v Egyptě, kde byl dostatek vody a země nebyla závislá pouze na nebeských srážkách (Izajáš 30:1–7). Zanedbávání milostivého léta a drancování Bohem dané půdy Izralci, pak vedly k exilu, který byl přesně vyměřen jako kompenzace za neodpočinuté šabatové roky (2. Paralipomenon 36:21).

Ačkoliv Bůh daroval Izraeli zemi neodvolatelnou přísahou (Židům 6:13, 17), dispoziční právo Izraelců bylo podmíněno jejich poslušností. Proto byl Izrael přetavován ve vyhnanství (Egypt, Babylón), což Bůh předznamenal již Abrahamovi (Genesis 15:13–16).

Zajetí, požehnání národům

Vyhnání Izraele ze zaslíbené země vždy představovalo misionářskou příležitost a nabídku spásy pro ostatní národy. V Egyptě skrze Josefa (typ mesiáše) a později skrze Egyptské rány (soud) faraon a národ poznávají svrchovanost Hospodina nad egyptskými božstvy (Exodus 9:16).

Faraon uznal Hospodinovu moc, když žádný z jeho mudrců nedokázal vyložit jeho prorocké sny, a po úspěšném výkladu od židovského otroka Josefa prohlásil, že v něm je Duch Boží (Genesis 41:38). Tím implicitně uznal, že Bůh Izraele je zdrojem veškeré moudrosti a svěřil Josefovi kontrolu nad celým Egyptem.Tak zemi zabezpečil před předpovězeným hladomorem, čímž potvrdil svrchovanost Hospodinovy prozřetelnosti. Rovněž další faraon, který byl Židům nepřátelský, byl donucen přiznat: „Zhřešil jsem tentokrát. Hospodin je spravedlivý,“ (Exodus 9:27). Při exodu se pak mnoho Egypťanů připojilo k Izraelcům (Exodus 12:38).

V babylónském zajetí je tato Boží moc manifestována skrze Daniela a jeho společníky, kteří dokazují nadřazenost Boží moudrosti nad babylónskými věštci (Daniel 2:2–11, 19–23). Babylonský král Nabukadnesar pak veřejně uznal Hospodinovu moc po záchraně tří židovských přátel (Daniel 3:29). Po svém soudu za bohorovnost a po následném uzdravení pak veřejně oslavoval Krále nebes (Daniel 4:34–37).

Po něm následoval Dareios (Darius), médský král, který po Danielově záchraně z jámy se lvy vydal celoplošný dekret nařizující, aby se v celé jeho říši „třásli a báli Boha Danielova“ (Daniel 6:26–27). Konec babylonského exilu pak korunoval perský král Kýros II., který v dekretu, jenž povolil návrat Židů do vlasti, uznal Hospodina jako Boha nebes a pověřil Izraelce, aby Mu v Jeruzalémě vybudovali dům (Ezdráš 1:2–3).

To vše ukazuje, že vyhnání Izraele z jeho země [i ve vyhnanství jde stále o "jeho zemi", což potvrzuje i Ježíš, když prorokuje třetí vyhnanství (Matouš 23:38) - "váš dům"] znamená zároveň nabídku spásy pohanům.

Exodus, soud nad národy

Soud nad okolními národy, jak je popsán v prorockých knihách, byl často vynesen z důvodu chování se k zajatým Izraelcům nebo proto, že se radovaly z pádu a ponížení Izraele a podílely se na jejich drancování. Tím překročily stanovenou Boží míru soudu a svolaly tento soud na sebe.

První exodus znamenal soud nad obyvateli Egypta, odkud Izrael vycházel, což se projevilo deseti ranami, které vynesly rozsudek nad egyptskými božstvy (Exodus 12:12). Následoval soud nad obyvateli Kenaánu v době dobývání zaslíbené země, kterým Bůh předtím dával šanci k pokání během izraelského zajetí v Egyptě (Genesis 15:16). Babylónský exodus, kdy byl Izrael propuštěn do své země, znamenal soud nad Babylónem v podobě invaze Peršanů a Médů (Daniel 5:30–31).

Kromě těchto hlavních událostí obsahují prorocké knihy (například Izajáš 46–47, Jeremjáš 46–51, Ezechiel 25–32) rozsáhlé předpovědi soudu proti různým národům, jako byl Moáb, Edóm, Pelištejci, Týr nebo Sidón. Tyto národy byly souzeny nejen proto, že se radovaly z Božího soudu nad Izraelem a Judou, ale projevovaly vůči Božímu lidu i otevřené nepřátelství a zlomyslně se podílely na jeho drancování či se snažily zabrat jeho území během jeho oslabení nebo exilu. Prorok Ezechiel to ukazuje na příkladu Amónců a Moabců: „Toto praví Panovník Hospodin: Protože jsi tleskal rukama, dupal nohama a radoval ses z celého srdce proti izraelské zemi... hle, vydám tě národům za kořist“ (Ezechiel 25:6–7).

Tyto soudy demonstrovaly, že Hospodin, i když použil Babylón nebo jiné národy k potrestání Izraele, je zároveň  soudil za jejich přehnanou krutost a nedostatek milosrdenství.

Novozákonní aplikace a třetí exodus

Tento eschatologický vzorec se naplnil v Nové smlouvě. Rozehnání mesiánských Židů po Kristově ukřižování a následné římské invazi vedlo k exodu evangelia do světa (Skutky 8:1, 4). Ještě před tím se apoštolové, jmenovitě Pavel, tváří v tvář zatvrzelosti (nevíře) většiny Židů, účelově obracejí k pohanům (apostolos gentium), čímž se naplňuje prorocký plán spásy pro všechny národy (Skutky 13:46–47). To vše nám tvoří látku k tomu, abychom pochopili význam Pavlova mysteria, jak zatvrzení Izraele přineslo spásu pohanům.

Jenže Písmo nám ukazuje na v pořadí již třetí exodus, kdy Židé, po jejich Kristem předpovězeném rozehnání mezi ostatní národy (Lukáš 21:24), se pak ze všech těchto národů navracejí do své vlasti. Tato proroctví se nacházejí u všech velkých proroků (např. Izajáš 11:11–12; Jeremjáš 32:37–41; Ezechiel 37:21–25) a částečně se již naplnila dříve. Nyní jsou však spojena se závěrečnou obnovou a přijetím Ducha, k čemuž nikdy před tím nedošlo, což dokazuje nenaplněnost daných proroctví. Spása zde následuje exodus.

Apoštol Pavel, když říká, že jejich zatvrzení přineslo pohanům spásu, zároveň uvádí, že pak (doslova „tak“) bude spasen celý Izrael. Je třeba si všimnout, že Pavel dává do kontrastu, že byla zatvrzena „část“ Izraele, zatímco „celý Izrael bude spasen“ (Římanům 11:25–26). Cituje přitom proroka Izajáše, který popisuje, že „přijde Vysvoboditel ze Siónu a odvrátí bezbožnost od Jákoba“ (Římanům 11:26 a Izajáš 59:20). Celý Izrael je zde citován „jako celek“ a jak ukazuje prorok Ezechiel, v Kenaánu shromážděné vojsko přijímá Ducha svatého (Ezechiel 37:12–14). Podobně ostatní proroci zaslibují duchovní obnovu již usazenému Izraeli (např. Jeremjáš 31:33–34 nebo Jóel 3:1–2 – ČEP 2:28–29).

Zatímco tohoto Ducha svatého skrze Abrahamovo požehnání díky zatvrzelosti Izraele již přijali pohané (Galatským 3:14), nyní se Mesiáš podruhé obrací k Izraeli, ale tentokrát bude přijat. Žalm 118 ukazuje na inauguraci Mesiáše (Žalm 118:22–23), což cituje i Ježíš ve vztahu k Izraeli, který jej v eschatonu takto uvítá (Matouš 23:39).

Ovšem zde je třeba se zamyslet i nad fází soudu, která se s tím pojí. Na mnoha místech Písma je druhý Kristův příchod spojován se soudem, o čemž svědčí Pavel (2. Tesalonickým 1:7–8), Petr (2. Petr 3:10), Juda i Jan (Juda 14–15; Zjevení 20:11–12). Zdá se tedy, že po vstoupení plného počtu pohanů následuje soud (jak tomu bylo v předchozích exodech) a toto završení, souvztažné se vzkříšením z mrtvých (Jan 5:28–29; Římanům 11:15), může znamenat i konečný soud nad světem (Lukáš 17:26–30; 21:24, 27).

Davidovský král

Obnova Izraele je samozřejmě spojena ve vírou v jeho Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Proto je nyní je třeba se zastavit a prozkoumat vztah židovského národa k jeho Mesiáši, který je i dědicem zaslíbení o obdržení Kanaánu (Genesis 12:7 vs Galatským 3:16). 

Jedním z Ježíšových titulů je syn Davidův (Matouš 1:1; 9:27), což ukazuje jeho příslušnost k davidovské dynastii. Stejně jako u proroctví o exodu se projevuje dualita (ukazují na předchozí a budoucí zaslíbený exodus), i Davidovský král je zaslíben jako syn Davidův (Šalomoun), ale proroctví směřují o tisíciletí dále, až ke Kristu (2. Samuelova 7:12–16; Izajáš 9:6). Jaký je tedy vztah Davida a jeho syna, který se typologicky naplnil v Ježíši z Nazareta?

Typologické srovnání začíná u pomazání neboli královského mandátu. David přijal svůj mandát, když byl pomazán prorokem Samuelem (1. Samuelova 16:13), což byl akt zpočátku utajený. Analogicky byl Ježíš pomazán při křtu Duchem Svatým (Matouš 3:16–17; Skutky 10:38), přičemž jeho božský mandát vyvrcholí titulem Král králů (Zjevení 19:16).

Oba vládci nastoupili do role trpícího mesiáše, který nebyl okamžitě přijat. David byl nejprve uznán jen úzkou skupinou, zatímco byl pronásledován Saulem a žil v exilu a ústraní (1. Samuelova 22:1–2). Podobně Ježíš byl odmítnut vůdci Izraele (Jan 1:11; Matouš 27:22–23), neboť Jeho primární poslání bylo sloužit a trpět (Marek 10:45).

Tento vzorec vede k odloženému přijetí Izraelem. David byl korunován nejprve jen kmenem Juda, a králem nad celým Izraelem se stal až po mnoha letech a po Saulově pádu (2. Samuelova 5:1–5). Stejně tak je Ježíšovo království nyní přijímáno především církví z pohanů (Skutky 15:14), zatímco Izrael je částečně zatvrzen, dokud nevejde plný počet pohanů (Římanům 11:25).

Fáze triumfálního návratu je spojena s konečným uznáním a vítězstvím. Davidův triumfální návrat byl spojen s bojem za Izrael a přijetím od všech kmenů (2. Samuelova 5:1–3). Podobně Ježíšův Druhý příchod (parusia) bude spojen s návratem na Olivovou horu (Skutky 1:11; Zachariáš 14:4), aby porazil nepřátele. Při tomto návratu ho Izrael konečně přijme (Římanům 11:26) a uvidí toho, kterého probodli, a budou pro něj truchlit (Zachariáš 12:10).

A konečně, jejich královská vláda je věčná a dynastická. David ustanovil na Siónu věčný trůn (2. Samuelova 7:12–16), a Ježíš se ujme tohoto Davidova trůnu a bude věčně kralovat (Lukáš 1:32–33; Izajáš 9:6–7). Tehdy se Ježíš ujme Abrahamova dědictví jako právoplatný dědic země Izrael (Genesis 12:7 vs Galatským 3:16) a obnoví království pro Izrael (Skutky 1:6; 3:21), zatímco ti, kteří jej nechtěli za krále, zahynou (Lukáš 19:27).

Bůh nadále střeží zemi

Ovšem i v přechodných obdobích, mezi zajetím a exodem, Bůh střežil samotnou zemi, ze které byl Izrael vysídlen. Když vysídlil severní Izrael do asyrského zajetí, nedovolil úplné rozšíření pohanství na daném území a posílal lvy na pohany, kteří do země zavlekli cizí božstva (2. Královská $\text{17}:25-26$). Lid ze Samaří totiž nevěděl, jak uctívat Boha ve svaté zemi, na svaté půde. Teprve příchod izraelských kněží, které asyrský král poslal zpět, aby je učili, jak uctívat Hospodina, tuto pohromu zastavil (2. Královská $\text{17}:27-28$). 

Při babylónském zajetí Judejců Bůh ponechal zemi ladem, aby si vynahradila zanedbaná odpočinková léta (Sabbathy země). Exil trval, „dokud se nenaplnilo sedmdesát let“ a dokud si země nevynahradila své soboty (2. Paralipomenon $\text{36}:21$). Země přitom stále patřila Izraelcům a čekala na své znovuosídlení, což Bůh opakovaně sliboval skrze proroky (např. Jeremjáš $\text{29}:10-14$, Ezechiel $\text{36}:8-11$).

I před dalším vysídlením Izraele v roce 70 n. l., které Ježíš, právoplatný dědic země (Gn 12,7 srv. Galatským 3:16) předpověděl, stále mluvil o "jejich domě", který je "jim" (Izraeli) zanechán opuštěným: „Hle, váš dům se vám zanechává pustý.“ (Matouš $\text{23}:38$). Tímto prohlášením Ježíš přechodně ruší Boží přítomnost a ochranu nad Jeruzalémem, což vedlo k jeho zničení.

Následná obnova země, kterou střeží Hospodin pro svůj lid, je popsána prorokem Ezechielem v kapitole $36$ s duálním referenčním rámcem. Vztahuje se bezprostředně k návratu po babylónském exilu a souběžně predikuje konečné globální shromáždění po rozptýlení, které oznámil i Ježíš v Lukáši $21:24$: "...budou odvedeni do zajetí mezi všechny národy..." Globální shromáždění prorok popisuje ve verši $24$: "Vyjmu vás z národů (nejen od Kaldejců) a shromáždím vás ze všech zemí (nejen z Babylóna) a přivedu vás zpět do vaší země." Prorok zde píše dokonce o celém domu Izraele v jeho zemi, nikoliv jen o Judsku (verš 10), jak by odpovídalo vyjití z Babylóna. Obnova a zúrodnění země pak ve formě zaslíbení ve verších Ezechiel 36:8–11 uvozuje celý exodus:

Celá pasáž pak svědčí o teologické sounáležitosti lidu a jeho země, označené jako "Izrael", přičemž poznání Hospodina je podmíněno exodem lidu do jeho domoviny, kterou mu Bůh navěky přísežně zaslíbil (Židům $6:13-14)$.

Závěr

Zásadní biblické mysterium spočívá tedy v tom, jak zatvrzelost Izraele, národa neoddělitelně spjatého se svou zemí skrze smlouvu a geoteologickou závislost, přinesla skrze exody spásu pohanům (Římanům 11:25), neboť Boží moc byla v zajetí manifestována pohanským králům (Faraon, Nabukadnesar, Dareios, Kýros). To však vedlo i k soudu nad těmi národy, které se z utrpení Izraele radovaly (Ezechiel 25:6–7). Tento eschatologický vzorec vyvrcholil v Nové smlouvě, kdy rozehnání mesiánských Židů vedlo k exodu evangelia do světa (Skutky 8:4), čímž se naplnil plán spásy pro národy, ale zároveň se aktivovalo Pavlovo mysterium o „plném počtu pohanů,“ po němž má být spasen celý Izrael (Římanům 11:26).

Toto finální přijetí je spojeno s proroctvím o třetím exodu (Lukáš 21:24; Ezechiel 37:12–14) a příchod Mesiáše, což se typologicky odráží ve vztahu krále Davida a Ježíše, Syna Davidova. Jejich životy sledují stejný vzorec pomazání, odloženého přijetí a následného triumfálního návratu (parusia). Kristus se vrátí na Olivovou horu (Zachariáš 14:4), kdy Jej Izrael uvítá (Matouš 23:39), ujme se věčné vlády  nad Jeruzalémem (Lukáš 1:32–33) a dojde k obnově (Skutky 1:6; 3:21). To ovšem bude znamenat i konečný soud nad národy (Jóel 3,1–3; Zachariáš 14,1–9; Matouš 25,31–46).

Na konci eschatologického vývoje pak můžeme vidět spasený Izrael, který je podle Božích zaslíbení bezpečně usídlen ve své zaslíbené a Bohem darované zemi.

Použitá literatura

• Gerloff, J. (n.d.). Johannes Gerloff CZ [YouTube kanál]. YouTube. Staženo 12. října 2025, z https://www.youtube.com/@JohannesGerloffCZ
• McDermott, G. R. (Ed.). (2016). The New Christian Zionism: Fresh Perspectives on Israel and the Land. InterVarsity Press Academic.
• Pawson, D. (2024). Obrana křesťanského sionismu. Danielknihy.cz.
• Stamps, D. (Ed.) (2009) Studijní bible s výkladovými poznámkami. Křesťanský život.
• Franc, A. Co je Abrahamovo požehnání? Biblická apologetika. Staženo 12. října 2025, zhttps://www.apologet.cz/?q=articles/id/340-co-je-abrahamovo-pozehnani