Jak se zbavit ironie?
Každý z nás trpí řadou nešvarů. Některé si uvědomujeme, jiné nikoliv a některé si dokonce pěstujeme. Já osobně jsem byl opakovaně řadou bratří a sester roky napomínán, že používám ironická vyjádření. Dokázal jsem sice uznat, že to občas přeženu, ale ironii jsem používal dál, často i jako způsob komunikace. Vzpomínám, jak mi kdysi jeden kolega v zaměstnání řekl, že nikdy neví, zda to myslím vážně nebo ne. To mne docela zarazilo, jelikož naše slovo má být ano a ne. Ale přesto jsem šel nadále stejným směrem. Prostě jsem si myslel, že to mám „pod kontrolou“. Ale ani jeden člověk z těch, kteří jsou mi nakloněni a patří mezi mé přátele, mne nikdy v ironii nepovzbudil. Naopak. Přesto jsem si nedal říci.
Na těchto stránkách ale píši o smrtelně vážných věcech. O aberaci učení. Všiml jsem si, že ironické články v rubrice s nadsázkou nemívaly prakticky odezvu. Nicméně když jsem napsal něco opravdu velmi umírněně, přátelsky a spíše jsem poukázal na nebezpečné věci a nabídl pohledy nikoliv své, ale respektovaných učitelů, důsledky bývaly nedozírné (nebo mi to tak alespoň přišlo). I když takové články byly označovány jako nenávistné, nechápající a odsuzující, mohl jsem mít čisté svědomí, protože jsem je psal opravdu ve velké bázni a vyhýbal jsem se všemu, co by mohlo být neuvážené. Možná tak vyhrocená reakce znamenala, že nebylo možné kritizovat formu a oponenti se museli popasovat pouze s obsahem.
Uvědomil jsem si, že měkký jazyk láme kosti a že není třeba ironie, sarkasmu ani výrazných hyperbol. Jenže předělejte člověka, který používá ironii často jako způsob vyjadřování. Myslím, že je to tak se vším, co člověk dělá. Pokud to považuje za správné, můžete jej napomínat, jak chcete, a přesto to bude dělat.
Je mnoho lidí, kteří jsou lapeni v různých scestných učeních a hledají vysvobození. Ironie pro ně však není tou nevhodnější formou, jelikož to mohou pociťovat jako nepřátelství. Člověk uvízlý v bludu je často zraněný, dezorientovaný a někdy kolem sebe kope. Často je nutné snést pár kopanců a ukázat lidem, že jsou drahými a milovanými Božími dětmi. Snadněji přijmeme usměrnění od člověka, který nás miluje, než od někoho, kdo sice jedná kulantně a diplomaticky, ale za jeho slovy je cítit chlad, ironii a odměřenost.
Nejsem imunní vůči bludúm a leckdy věřím něčemu jen proto, že jsem tak byl vyučen nebo jsem to od někoho přejal. Zřejmě kromě Pána Ježíše jsme všichni (tak trochu) heretici. Proto je třeba projevit pochopení.
Když si ale někdo zasažený chybnou naukou přečte možná pravdivou, ale lehce kousavou studii (takový člověk cítí všechno mnohem zesíleněji), bude mít pocit, že je zesměšňován nebo odmítán. Pravděpodobně se pak všemu, co si přečte, uzavře.
Řekl jsem si tedy, že chci s ironií skoncovat. Ano, někdy je nevyhnutelná a používáme ji svým způsobem všichni. Dejme tomu, že je jako koření. Ale silně pálivé jídlo je obvykle pro většinu nepoživatelné. Proto se chci do budoucna ironie vystříhat. Snad uspěji, ale bude to boj.