Existuje peklo?
Půjde každý nevěřící do pekla?
Aetkal jsem se s názorem, že není jasné, zda všichni nevěřící skončí v pekle, protože to Bible nikde explicitně neuvádí a evangelisté o tom mlčeli. Hned na začátek předesílám, že nejsem apologetou pekla. Existence něčeho tak hrozného mi před mým obrácením naháněla strach a bránila mi stát se křesťanem. Věřím, že v srdci každého křesťana alespoň někdy vyvstala otázka ohledně Boží dobroty a věčného trestu. Nikomu bych takovou otázku neměl za zlé a mám pro ni pochopení. Vždy je přitom třeba pohledět na hrozné Kristovo utrpení na kříži. Nebylo samoúčelné a jen proto, abychom se zde mohli mít dobře. Kříž míří na věčnost. Ano, jsem jedním z těch, kdo uvěřil především ze strachu z pekla. Kdyby peklo neexistovalo, chtěl jsem si „pořádně zahřešit“ a pak zaniknout. Proč se namáhat, když to jednou všechno beztrestně skončí?
Argument z mlčení
Opravdu Skutkym které obsahují evangelizační kázání, mlčí o pekle? Kdo takto argumentuje dělá chybu v tom, že vychází z takzvaného argumentu „mlčení“. Pokud prý daná pasáž o něčem mlčí, nemusí to existovat. Jistě je správné mlčet tam, kde mlčí Bible. V tomto případě tomu tak ovšem není. Naprostá většina popisů zásadních věcí neopakuje obecné předpoklady. Nikde na potravinách neuvidím nápis, že bez potravy umřu hlady a že proto musím jíst. Pokud si koupím loď, v návodu zřejmě nenajdu, že ji musím umístit na vodu. A pokud si koupím míč, není na něm napsáno, že patří na hřiště. Zato zde budou popsány úplně jiné, funkční věci. Evangelium existenci pekla, jak doložím níže, jednoduše předpokládá. Vyplývá to i z evangelizačních kázání, zachycených v Písmu.
Různé názvy pro stejnou věc
Druhou chybou je předpoklad, že zvěstování evangelia, zaznamenaná v Bibli, by zřejmě nutně musela obsahovat slovo „peklo“, pokud by se jednalo o otevřenou skutečnost. Náš jazyk ale používá řadu synonym. Například dispenzacionalisté tvrdí, že v době soužení už nebude na zemi církev, protože se o ní od 4. kapitoly Zjevení nemluví. Ale ani apoštol Pavel v každé epištole nepoužívá slovo „církev“. Místo toho uvádí pojmy jako „svatí“, „vyvolení“, „Boží lid“ a podobně. Také řečtina nabízí řadu pojmů, synonymních nebo funkčních, pro koncept zatracení. Patří sem:
- apóleia: toto slovo se často překládá jako zkáza, zničení nebo záhuba. (např. Matouš 7:13, Římanům 9:22, Filipským 3:19).
- kolasis: toto slovo se objevuje jen zřídka a znamená trest nebo mučení (např. Matouš 25:46, 1. Janova 4:18).
- olethros: toto slovo se překládá jako zničení, zkáza nebo zánik. (např. 1. Tesalonickým 5:3, 2. Tesalonickým 1:9).
- katakrima nebo katakrisis: Tato slova označují odsouzení, rozsudek nebo obvinění (např. Římanům 5:16, 8:1, 2. Korintským 3:9).
Všechna tato slova se ve specifických případech, jak ukazují výše uvedené verše, vztahují k pekelnému trestu. Dalo by se pokračovat slovy pro věčný oheň, podsvětí, druhá smrt apod. Vždyť každé z těchto míst ukazuje na záhubu mimo Krista.
Od obecného ke konkrétnímu
Ale to by samo o sobě bylo málo. Při vysvětlování je třeba postupovat od obecného k jednotlivostem. Předpokládám, že většina křesťanů ví, že čeština používá stejné slovo „peklo“ pro říši mrtvých (hádés), kam putují duše po smrti, tak pro ohnivé jezero (gehenna), kde skončí vzkříšený člověk po soudu. Kniha Zjevení nám ukazuje konec lidstva pouze se dvěma destinacemi, které mají název „ohnivé jezero“ (gehenna) a „nová země“:
Zjevení 20:11-15: „A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera“.
Zde stojí celé vzkříšené lidstvo a jedinou příčinou, která člověka zachrání, je nalezení jeho jména v Knize života. Tam je jméno vyvolených zapsáno ještě před stvořením světa (Zjevení 13:8). Jinými slovy v Knize života jsou pouze vyvolení křesťané:
Efezským 1:4: „V něm [Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce.“
Lidské skutky v popisu budoucího soudu sloužily pouze k jediné věci, a to k odsouzení. V Bibli je proto spása ze skutků, jak se někteří domnívají, naprosto cizí. Záleží jen na vyvolení. Nejde přitom o fatalismus. Bůh není v čase a stejně jako jsou naše jména zapsána v Knize života před stvořením světa, i Kristus byl obětován před stvořením světa (Zjevení 13:8). Mezi vyvolenými je pak člověk zahrnut na základě své víry, pokud učiní pokání. Spása je zdarma a není ze skutků.
Efezským 2:4-10: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“.
Jinými slovy spasení získáme pouhou milostí skrze víru, přičemž velmi důležité a podstatné skutky jsou ovocem, nikoliv podmínkou spásy. To je obecný princip. Východisko je pak člověku nabízeno skrze slyšení a uvěření evangeliu. Evangelium ukazuje na nutnost „pokání“, „uvěření v Kristovu smrt a vzkříšení“ s následným „křtem“.
Evangelium je tedy konkrétní východisko z obecně dané situace a bývá flexibilní. Jinak bývá zvěstováno Židům například o letnicích (Skutky 2), jinak Samařanům (Skutky 8), jinak Řekům na Aeropádu (Skutky 17) a ještě jinak Etiopskému dvořanovi (Skutky 8). Kazatel vždy vychází z toho, co člověk již zná a navazuje na to. Průvodčí ve vlaku jistě nebude ukazovat pasažérovi nástupiště, jelikož již sedí ve vlaku, ale bude kontrolovat jízdné. I Duch svatý inspiroval evangelisty vždy podle toho, kde již posluchač byl. Petr Židům nekázal o stvoření světa a jediném Bohu, ale Pavel Řekům ano. Znamená to snad, že svět nebyl stvořen, když to Petr Židům nekázal? Nekázal to jen z jediného důvodu. Už to věděli. Podobně Židé dobře věděli o spáse a zatracení, i když doktrína pekla ještě nebyla ustálena. Nicméně již Daniel mluvil o věčné hrůze (Daniel 12:2) a Izajáš o ohni nehasnoucím (Izajáš 66:24). A pakliže evangelium neobsahovalo přímo slovo „peklo“, bývaly zde hojné implikace.
Peklo a jeho implikace ve zvěsti evangelia
Ježíš ve Velkém poslání adresuje církvi: „Kdo uvěří evangeliu a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (Marek 16:16). Z kontextu je adresátem celé stvoření, jemuž je evangelium určeno (verš 15). Slovo „odsouzen“ se pak vztahuje právě k závěrečnému soudu, popsanému v knize Zjevení. Jan Křtitel se obrací na zástupy, které za ním vycházely, aby se od něho daly pokřtít, a říká: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem?“ (Lukáš 3:7), přičemž peklo je konečnou destinací těch, kdo propadli Božímu hněvu (Zjevení 14:10). A Petr o Letnicích, při svém vůbec nejslavnějším kázání, apeloval na posluchače, aby činili pokání, uvěřili a zachránili se (sózó) ze zvráceného pokolení (Skutky 2:40). Slovo spása (sózó) bývá používáno především jako záchrana před peklem. Ukazují to snad nejznámější verše Písma:
Jan 3:16-18: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen, ale kdo nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“
Právě zde je totiž záchrana (sózó) přímo postavena do protikladu k odsouzení a zahynutí (apóleia). Použité slovo pro zahynutí (apóleia), je v Bibli uvedeno například pro záhubu duše i těla v pekle (Matouš 10:28).
Nejdůležitější závěrem
Epištoly i evangelia pak káží podstatnou věc, a to, že každý člověk je zlý (Matouš 7:11), je hříšníkem (Římanům 3:23), a nejen to, stále v hříchu zůstává (1. Janův 1:8). Koná zlé věci a nemůže jinak (Římanům 7:19). Je ve vzpouře vůči Bohu, neschopen se mu podřídit (Římanům 8:7). A to je základní věc, kterou dnes církev vynechává. Hledá spíše zábavu, prožitky a nabízí výhody a „plusové body“. Zároveň opomíjí, že Bůh je svatý a nesnese v nebi nic nečistého a zlého, a proto tělo a krev nemůže zdědit Boží království (1. Korintským 15:50). Protože hříšník jednoduše nemůže konat dobro ze své síly (Římanům 3:10–12), nemůže ani konáním dobra splatit dluh vůči Bohu. Proto se Bůh stal člověkem, aby dluh za hříšného člověka splatil (Filipským 2:6–8, Koloským 2:14). V tom je jeho láska k nám. Dal vše a očekává vše. Jinak řečeno, člověk u Boha nezačíná od nuly k plusu. Je v katastrofálním deficitu, v nekonečném mínusu, který sám není s to splatit.
Pokud tuto skutečnost člověk nevidí nebo nechce vidět, může mít s peklem problém a vidět je jako něco nepatřičného a Boha jako nespravedlivého tyrana. Bůh je však nejen dobrý a laskavý, ale i spravedlivý a hrozný, do jehož rukou je strašné upadnout.
Závěr
O pekle samotném by bylo možné napsat celou knihu (ostatně nedávno jsem jednu četl a moc dobře mi z ní nebylo), nicméně považuji za užitečnější věnovat se něčemu jinému než obhajobě existence ohnivého jezera pro ty, kdo odmítnou evangelium. Na druhé straně je spása naprosto základním prostředkem pro únik z pekla a uvěřit v Krista je tím nejdůležitějším rozhodnutím pro život člověka právě kvůli záchraně před peklem. Jakákoliv relativizace této skutečnosti je nemístná!