Biblická Apologetika

Zpět na „Teologie“

Umlčování pomazaných učitelek v církvi?

Strukturovaný abstrakt

1. Věřím, že egalitarianismus není kompatibilní s historickou ortodoxií, ale je poplatný modernistickým sociálním trendům.
2. Věřím, že muž a žena ve společném svazku tvoří před Bohem jedinou bytost, člověka, přičemž jejich role v manželství a v církvi nejsou inkluzivní, ale exkluzivní.
3. Věřím, že muž i žena mají odlišnou duchovní, duševní i fyzické konstituci, přičemž mužská role je otcovská a role ženy mateřská.
4. Věřím, že tato odlišnost je Božím záměrem již ve stvoření, a je vzorem pro církevní správu a není v Kristu zrušena, nýbrž potvrzena.
5. Věřím, že rovnost muže a ženy nespočívá v jejich stejné pravomoci a odpovědnosti, nýbrž v identické oběti Pána Ježíše Krista.
6. Věřím, že uvádění spásy ve skutek u ženy spočívá v mateřské roli, kam patří rození dětí, péče o domácnost a vyučování dalších žen v církvi.
7. Věřím, že uvádění spásy ve skutek u muže spočívá v otcovské roli zabezpečení a vedení Boží rodiny, ať už vlastní nebo církve.
8. Věřím, že záměna těchto rolí není projevem rovnoprávnosti, ale buď nepochopením nebo vzpourou vůči Božímu řádu.
9. S pokorou uznávám, že své Bohem dané roli často nedokážu dostát a že bez Boží milosti ani muž ani žena nejsou v padlém stavu schopni své role naplnit.

Více o tématu od německého letničního teologa.

Muž a žena jsou rozdílní

I když se již v raném středověku setkáváme se snahami o uplatnění vedoucí role žen v církvi, hlavnímu proudu se tento trend spíše vyhýbal. První moderní a historicky doložená ordinace ženy se odehrála v USA v 19. století. Antoinette Brown Blackwellová (1825–1921) se 15. září 1853 stala první ženou ordinovanou na farářku v uznávané denominaci, konkrétně v kongregacionalistické církvi v New Yorku. Tato událost nebyla pouze izolovaným náboženským aktem, ale byla úzce provázána s jejím aktivismem v dalších sociálních hnutích, jako je abolicionismus a hnutí za práva žen, což naznačuje, že náboženská změna neprobíhala ve vakuu.

Postupná integrace žen do vedoucích pozic pokračovala i v dalších protestantských církvích, jako jsou metodisté a presbyteriáni. Metodistické hnutí sice mělo kazatelky již od 18. století, které John Wesley respektoval, ale plná kazatelská práva získaly ženy až v roce 1956, přičemž první ženou s plnými právy a členstvím v konferenci se stala Maud Keister Jensenová. Podobně se vyvíjela i presbyteriánská církev. PCUSA, největší presbyteriánské těleso v USA, ta schválila ordinaci žen v roce 1955, přičemž první žena, Margaret Townerová, byla ordinována v roce 1956. Těmto rozhodnutím předcházelo již v roce 1930 přiznání práva ženám sloužit jako „starší“ (elders) ve sborech.

Společenské pozadí

První moderní vlna ordinací v USA a Evropě proto nebyla pouhou náhodou, ale byla úzce provázána s širšími společenskými změnami. Hnutí za ženská práva a emancipaci postupně otevírala ženám přístup ke vzdělání a všem profesím, což vytvořilo společenský tlak i na církve, aby přehodnotily své tradiční postoje. Tuto souvislost potvrzuje i fakt, že diskuse o ordinaci žen probíhaly ve stejném období jako zásadní rozhodnutí o občanských právech. Církve tak byly, ať už vědomě nebo nevědomě, ovlivněny celospolečenskou debatou o rovnosti.

Do té doby existovalo křesťanské pojetí člověka jako obrazu Božího ve formě nerozlučného svazku muže a ženy s odlišnou, vzájemně se doplňující úlohou (komplementarianismus). Ve veřejném životě se to projevilo například tím, že žena vytvářela rodinné zázemí, zatímco muž ženu a děti živil a nesl odpovědnost za duchovní směřování. Například u voleb muž odevzdával hlas za celou rodinu.

Feministky však nahlížely manželství spíše jako v podstatě dočasný svazek dvou identických entit, přičemž role muže a ženy se mohly střídat a ideálem byl muž schopný zastat výchovu dětí a žena se mohla prosazovat ve vedoucích funkcích. Volební právo ženy, jakkoliv má svá pozitiva, je třeba nahlížet jako rozvolnění pohledu na člověka jako nedělitelné jednoty muže a ženy a možnost vyjádření odlišných postojů. Také rovnost pohlaví nyní přestávala být odvozována od hodnoty člověka, vyjádřené Kristovou obětí, ale byla nahlížena jako plná funkční zaměnitelnost. Jestliže tedy má být žena ředitelkou, ministryní, generálem nebo jeřábnicí a soustružnicí, proč ne kazatelkou nebo biskupkou?

Dva teologické pohledy

Církve, které ustupovaly společenskému tlaku, tak vytvořily dva teologické modely, které umožnily akceptovat změny v pohledu na člověka. Jednalo se o model „progresivní adopce“ a „počáteční integrace“.

Model „progresivní adopce“ je typický pro tradiční denominace. Církve jako Českobratrská církev evangelická, Presbyteriánská nebo Anglikánská musely postupně přehodnotit svou historickou tradici a patriarchální teologii, což často vedlo k desetiletím diskusí a interních konfliktů, než došlo k oficiálnímu schválení. Nešlo zde ani tak o změnu teologie, jako spíše o přizpůsobení se celospolečenskému tlaku a snaze o relevanci.

„Počáteční integrace“ se týkala novějších hnutí, která se formovala na odlišných teologických základech. Příkladem je letniční denominace Assemblies of God, která podporovala vedení žen již od svého založení v roce 1914. Důvodem pro takový přístup je její teologické chápání „rovnoměrného vylití darů Ducha“ na obě pohlaví, což neklade omezení na službu na základě pohlaví, ale zdůrazňuje duchovní obdarování a povolání. Toto rozlišení je zásadní pro pochopení, že ačkoli mnoho církví dospělo ke stejnému výsledku, jejich cesty a důvody pro něj se zásadně liší.

V základu je ovšem antropologie stejnosti, spočívající v tom, že muž a žena se sice liší co do fyzické, případně psychické identity, ale duchovně jsou zaměnitelní. Jinými slovy, muž a žena sice tvoří jedinou bytost s odlišnými funkcemi, ale jedná se o dvě duchovní a plně zaměnitelné entity, které Duch svatý identicky obdarovává a dává jim stejné duchovní dary. Na mateřství tedy již zřejmě není nahlíženo jako na specifické duchovní poslání a obdarování ženy (vždyť není ani mezi dary Ducha), ale jde pouze o tělesnou a psychickou úlohu. Pokud by bylo mateřství nahlíženo i duchovně, byl by patrně diskriminován muž. Jakmile se žena od mateřství „osvobodí“ nebo jí děti odrostou, přestává být matkou a může v církvi plně nahradit muže. (O tom bude pojednáno níže).

Specifika pentekostálních církví

U pentekostálních církví je to složitější ještě z dalších aspektů. V jejich počátcích se vyskytovalo mnoho nezávislých kazatelek. Asi nejpodstatnější úlohu zde sehrála Maria Woodworth-Etterová, známá pro své neortodoxní projevy, která formovala zakladatelku letniční denominace Aimee Semple McPhersonovou. Třetí ženou, kráčející v jejich stopách jak v linii vůdcovství, tak vyučování, byla Kathryn Kuhlmanová. Jednalo se o silně emancipované ženy, které řešily své životní trable rozvody, což bylo v souladu s tehdejším feministickým hnutím. (Zatímco v minulosti byly rozvody pro ženy často téměř nemožné a finančně devastující, feminismus se zasloužil o to, že je nyní rozvod vnímán jako základní právo a nástroj pro osvobození žen z nešťastných, omezujících nebo zneužívajících manželství). Je zde dokonce zajímavý soulad, že rozvod Kuhlmanové sloužil k plnějšímu rozvoji obdarování.

Je ovšem spravedlivé dodat, že feministické historičky hodnotí tyto tři ženy složitě a nejednoznačně. Na jednu stranu je vnímají jako průkopnice, které se navzdory společenským normám a omezením prosadily v dominantně mužském prostředí. Na stranu druhou je jejich hodnocení kritické, protože se často nepřihlásily k feminismu a jejich osobní volby byly vnímány jako rozporuplné.

Všechny tři ženy jsou ovšem průkopnice jevu „spočinutí v Duchu“, manifestujícího se pádem naznak po modlitbě, což našlo plné ospravedlnění v tzv. Torontském požehnání, které se na svědectví těchto žen často odvolává.

Služba (nejen) těchto vůdčích žen jistě potřebovala i teologické zastřešení. Bylo nalezeno ve verši, který je stěžejní pro letniční pneumatologii, a to, že synové a dcery budou prorokovat (Joel 3:1). Jakkoliv lze jistě diskutovat o tom, zda obsahem veřejných promluv lidí v úřadu proroků bylo vyučování ve formě závazného předávání doktrín, někteří kritici letničního hnutí ovšem poukazují, že prý i u veřejných proroctví v úřadu proroků byla ze strany Pavla vůči ženám restrikce (1. Korintským 14:32-40). Rozbor tohoto fenoménu se ovšem vymyká tomuto článku.

Osobně se domnívám, že Joel vskutku uvádí, že muži i ženy budou prorokovat, ostatně Filip měl čtyři dcery prorokyně (Skutky 21:9), což značí nejen dar, ale dokonce úřad. Ovšem dar učit (χάρισμα διδασκαλίας) (Římanům 12:7), ve smyslu předávání závazné doktríny (διδάσκω), není totožný s darem prorockého slova (χάρισμα προφητείας) (1. Korintským 12:10). Ostatně prorok a učitel jsou dva oddělené úřady, byť se mohou k velkému užitku spojit v jednom člověku, jako byl Pavel nebo Silas. A pokud se zde mýlím a proroctví je určeno i k učení, respektive je jednou z forem jeho předávání, pak nemohu nevidět právě 1. Korintským 14:34. V každém případě pak předávání doktrín (διδάσκω) je i předmětem Pavlovy restrikce vůči ženám (1. Timoteovi 2:11-14). Osobně zastávám tezi, že budování (οἰκοδομέω), ke kterému má proroctví vést, není závazným doktrinálním směřováním (1 Korintským 14:3) a je proto určeno i pro ženu.

Změna paradigmatu

Tak se ve 20. století stalo, že církve jednoduše přehodily výhybku a sociální tlak je vedl k rozdílné antropologii a pohledu na manželství i církev. Co ovšem s verši, které zakazují ženě učit (1. Timoteovi 2:11-14), zasahovat do věroučných debat na veřejných shromážděních a raději se ptát doma svých mužů (1. Korintským 14:34), podřizovat se mužům jako Pánu (Efezským 5:22), a to dokonce i těm, co se vzpírají Bohu (1. Petrův 3:1), nebo mít na hlavě znamení moci kvůli andělům (1. Korintským 11:10)? Uvádím jen část veršů. Odlišná antropologie, kdy manželství již není nahlíženo jako jedna bytost (komplementarianismus), ale jako společenství dvou identických duchovních entit (egalitarianismus), se pak nutně projevila i v rostoucí rozvodovosti a ospravedlňování rozvodů.

Nelze pominout, že 19. století dalo vzrůst mnoha kultům, kde docházelo ke zneužívání autority, a autorita přestala mít význam ochraňující a zaštiťující, ale zejména podmaňující a manipulující. Kdekoli se proto objevilo slovo „autorita“, ihned se objevily snahy o osvobození. Kdekoli se objevilo slovo „rozdílnost“, byl vyvíjen tlak ke stejnosti. Láskyplné vedení v zájmu celku s ochranou slabších, bylo chápáno podobně, jako otroctví, ze kterého je třeba toho slabšího osvobodit. Nezřídka proto, když egalitariáni mluví o "osvobození ženy" z "nadvlády mužů", používají paralely k osvobození otroků z rukou otrokářů. 

Zde si uvědomuji, že každý křesťanský egalitarián (nomen est omen) bude jistě tvrdit, že uznává rozdíly mezi pohlavími, ale zároveň se nemohu ubránit tomu, že svojí praxí bude tyto rozdíly popírat a tvrdit, že ve službě Bohu jsou muž a žena vzájemně nahraditelní nebo alespoň, že neexistují ze strany Boha žádná omezení kvůli pohlaví. Jinými slovy rozdílnost dle egalitariánů nemůže vést k omezení. Troufnu si nyní tvrdit, že egalitarianismus spustil kaskádu jevů nebo se alespoň stal jejich katalyzátorem. Například vnímám pozitivní korelaci mezi teologickým egalitarianismem a přijímáním evoluce. Teologický liberalismus, který často zahrnuje jak egalitarianismus, tak teistickou evoluci, je v těchto kruzích běžnější. Je to ostatně logické, jelikož příběh stvoření bývá například ve feminismu chápán jako šovinistický a je třeba jej co nejvíce zduchovnit a předefinovat ve prospěch „společenského pokroku“.

Poslední vývoj, zejména v USA, mi osobně naznačuje, že některé egalitariánské sbory nejprve vedly k „osvobození“ ženy „od plotny“ a některé později akceptovaly LGBTQ+ agendy. Představa, že by Bůh dal člověku nějaké omezení, je zde některými kruhy přijímána s velkou nevolí. Člověk přece ve službě Bohu není determinován svým pohlavím. Nebo snad ano? Ač to bude znít mnohým nespravedlivě, odmítnutím rozdílné role muže a ženy v rodině a v církvi to začalo a skončilo to aplikací hormonů a předěláváním pohlaví. Rovnost není a nikdy nebyla spojena se stejností nebo identickou funkčností. A navíc, i dva zcela identické subjekty si vůbec nemusí být rovny. Pokud by někomu připadalo, že přeháním, pak bude mít jistě pravdu. Jsem přesvědčen, že většina teologických egalitariánů by nikdy touto cestou nešla a odsoudila by ji. Avšak snažím se postihnout trend, nikoliv jednotlivce.

Teologie odvysvětlení

To, co nyní napíši je do značné míry hyperbola. Pochybuji, že by kterýkoliv křesťan podobné věci zastával a právem by se mohl bouřit proti tomu, pokud bych jej s tím ztotožňoval. Mluvím nyní o sekulárním, vyhroceném pojetí. Přesto bych rád dané paralely uvedl.

Pokud chceme nadále mít Bibli jako oporu své víry, a zastávat alespoň některé uváděné pohledy, nutně musíme přistoupit k jediné možné věci: všechna přikázání, která nereflektují moderní paradigma, je třeba historicky reinterpretovat. Tato disciplína by se dala popsat jednoduše: pokud Bible na první pohled a od počátku církevní historie po dnešek vede k něčemu, co je v rozporu se závěry společenského pokroku nebo například závěry vědy, je třeba vytvořit takový hermeneutický systém, který dosavadní učení přehodnotí.

Nyní si rozeberme něco, co bylo výše pouze naznačeno. Jak již bylo řečeno a znovu to zde zopakuji: muž a žena prý nejsou rovni, pokud nemohou vykonávat zaměnitelné funkce. Zatímco v křesťanství je na muže a ženu nahlíženo jako na člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu (Genesis 1,27), egalitarianismus (jde totiž o původně filozofický směr vzešlý z osvícenství – viz výše) tento pohled odmítal a nahlížel na manželství jako na souhrn dvou volně zaměnitelných entit. Křesťanský pohled, který byl založen na odpovědnosti muže za vedení a zabezpečení rodiny a ženy za plození a výchovu dětí, byl shledán jako zpátečnický (nebo alespoň překonaný). Žena musí být osvobozena „od plotny“ a mít možnost vykonávat stejné funkce jako muž. Byla zde ale jedna věc, a to odlišná fyziologická stavba těla muže a ženy. Muž jednoduše nemůže kojit, zatímco žena ano. Zatímco duch a duše jsou neviditelné a badatelé mohou diskutovat o jejich stejnosti, u těla tomu tak není. Nicméně snahy o egalizaci těla existují i zde.

Protest proti fyziologické rozdílnosti muže a ženy se projevil ve více směrech. Žena prostě rodí a kojí děti, což muž nemůže. Namísto vděčnosti a přijetí tohoto daru se člověk začal bouřit a tuto danost odmítat. Moderní žena to nevzala jako privilegium. Nebo snad porodit Mesiáše nebyla výsada? V každém případě je to nestejnost a podle této logiky i nerovnost a vlastně biologická diskriminace. Kojení se proto začalo nahrazovat umělou výživou (nač si ničit postavu) a prsa ženy musela být osvobozena stejně jako prsa muže. Alegorie této svobody, vzešlé z Velké francouzské revoluce, pak byla polonahá žena na barikádě. Nahota prý symbolizuje úplné osvobození od jakýchkoli omezení a konvencí, stejně jako odhalená hruď prý symbolizuje volnost. Žena prostě nemá doma kojit děti, ale plně se osvobodit od své mateřské role! Možná si ale ženy neuvědomovaly, že nahé bývaly pouze otrokyně nebo prostitutky, nikoliv svobodné a sebevědomé ženy. Stejně tak snaha egalizovat ženu podle mužského vzoru ženu neosvobozuje, ale troufnu si tvrdit, že zotročuje.

Časem se ovšem ukázalo, že kojené děti mají mnoho předností před dětmi z umělé výživy a od tohoto trendu se snad již upustilo. Přetrvává však přesvědčení, že muž a žena se sice liší tělesně, zatímco duševně a duchovně jsou prý zaměnitelní. Že to není pravda, ví každý učitel nebo lékař, natož duchovní, nikoliv však sociální inženýři, kteří studují lidskou antropologii ze současných učebnic. Žena prý bude svobodná jen tehdy, když bude moci dělat vše, co může dělat muž. A pokud nebude ze své přirozenosti chtít být osvobozena, zavedeme jednoduše kvóty! Ano, k tomu by se jistě křesťané nehlásili.

Tento trend bohužel postihl i církev. Zatímco dříve byla výchova dětí brána se stejnou důležitostí jako vedení církve a věřilo se, že žena je pro rození dětí a jejich výchovu zejména v prvních letech způsobilejší, duch doby velel jinak. U kolébky ji může nahradit muž, zatímco ona může směřovat za kazatelnu a vést církev. Jen to je prý rovnost. Někteří křesťané možná zabředli v řecké filozofii, která odděluje tělo a ducha, zatímco judsko-křesťanský názor shledává člověka jako komplexní bytost. Muž i žena se jednoduše odlišují tělesně i duchovně a oba spolu vytvářejí jednu lidskou bytost schopnou reprodukce. Znovu opakuji, i duch muže a duch ženy se odlišují! Pokud by někdo trval na tom, že nikoliv, pokusím se to doložit jednoduše z Písma.

Duchovní odlišnost muže a ženy ve stvoření

Ježíš se narodil jako muž a celý život tak působil. Po své smrti byl vzkříšen a jeho tělo bylo proměněno do duchovní podoby. Ovšem i v tomto těle je nadále mužem a je stále popisován v mužském rodě (Zjevení 1,13). Já jsem se narodil jako muž a budu mužem již navěky. Moje manželka se narodila jako žena a bude ženou již navěky, a to i po vzkříšení. Lidé jsou sice po svém vzkříšení jako andělé, kteří se nežení a nevdávají (Matouš 22,30), ale protože Ježíš je mužem, pak jaký je on, takovými budeme i my. Nestal se bezpohlavním. Pohlaví totiž není pouze vyjádřením sexuality, ale i způsobu myšlení a vzorců chování, které vtiskl člověku jako muži a ženě Bůh.

Pokud se podíváme do Písma, vidíme, že tato rozdílnost zde byla již od stvoření a před pádem člověka. Pádem došlo k dalšímu prohloubení této rozdílnosti. Nevíme, jak by se lidský rod vyvíjel před pádem, ale o tom, jak se vyvíjel po pádu, nám Bible říká poměrně obšírně.

Při stvoření Bůh stvořil nejprve muže. Ještě před stvořením Evy muž pojmenoval, zřejmě během jediného dne, všechny druhy zvířat (Genesis 2:19). Zdá se to nemožné? Na světě existuje mnoho milionů druhů zvířat. Jenže Písmo výslovně uvádí, že Adam pojmenoval dobytek, ptáky a polní zvěř. To je zhruba jedenáct tisíc obratlovců. Navíc druh v Písmu je dnes chápán spíše jako čeleď. Tím se nám číslo ještě zmenší, na dva a půl tisíce. Pokud by tedy Adam věnoval jednomu zástupci deset sekund, zvládl by to během osmihodinové pracovní směny i s přestávkami na svačinu a oběd. Podstatné ovšem je, že Adam zjistil, že žádný z obratlovců mu nemůže být partnerem. A tak mu Bůh přidal pomocnici, která mu byla rovná. Nebyla stvořena z prachu, ale z Adama, což je obrazem jedinečné jednoty. Zatímco Adam s plným počtem žeber je nazván Božím obrazem (Genesis 1:27), Adam bez žebra je již nazván obrazem Božím dohromady s Evou (Genesis 5:1-2). Ženatý muž tudíž již nikdy nebude „úplný“ bez své manželky a ona bez něho. Svobodný a svobodná, tedy s plným počtem žeber, ano.

Je zde tedy stejná podstata, ale rozdílná anatomie, rozdílné obdarování a tedy i rozdílná funkce. To je vidět již v prokletí za hřích. Adam bude muset v potu tváře zabezpečovat rodinu a Eva v bolestech rodit.

Stvoření jako vzor pro vykoupení

Ježíš a Pavel se při vytyčování úlohy muže a ženy v církvi, tedy ve vykoupeném stavu, několikrát dovolávají řádu ve stvoření. Nejde o kulturní pozadí ani o dobovou podmíněnost. Ježíš například poukazuje na monogamii a nerozlučnost manželství ve stvoření (Genesis 1:27 a 2:24) jako vzor pro současné manželství (Matouš 19:4-6 a Marek 10:6). Pavel se dovolává Genesis ve vztahu k jednotě muže a ženy (Genesis 2:24) a tento vztah aplikuje na církev (Efezským 5:31-32). Jak tedy vidí Písmo vztah muže a ženy optikou stvoření?

Efezským 5:21-31: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“

Koloským 3:18-20: „Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim drsně. Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, protože se to líbí Pánu. Otcové, neponižujte své děti, aby nemalomyslněly. Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně.“

1 Petrův 3:1-9: „Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy - nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a `nazvalajej pánem´. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit. Stejně i muži: když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet. Nakonec pak: Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“

1 Korintským 11:8-12: „Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže. Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. Proto má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům. V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu - všecko pak je z Boha.“

Tato čtyři místa učí stejné pravdy, a to, že muž a žena tvoří jednotu, že žena byla stvořena pro muže, kde muž je hlavou a žena tělem, a oba jsou stvořeni pro Boha. Muž má svou ženu milovat a starat se o ni, zatímco ona mu pomáhá a podřizuje se. Tato jednota tedy není ve stejnosti, ale v rozdílnosti. Tato místa se rovněž explicitně či implicitně vztahují k počátkům a Božímu záměru. Existují tři oblasti, kde Písmo mluví o těle. Je to lidský organismus, manželství a nakonec církev. Jak v těle, tak v manželství i v církvi máme rozdílné orgány, které mají rozdílné funkce a nemohou nahradit jeden druhý. Všechny organismy mají svou hlavu: tělo má biologickou hlavu, v manželství je to muž a v církvi Kristus. Egalitarián by mohl protestovat, že žena může plně nahradit všechny mužské funkce a nemusí se podřizovat. Optikou těchto veršů je pak třeba vidět specifické zákazy, láskyplná Boží omezení, která Duch svatý věnoval ženám.

1 Timoteovi 2:8-15: „Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek. Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti.“

Nejedná se tedy o ojedinělý verš, týkající se ojedinělého případu. Jde o praktické uplatnění principu autority. Jelikož muž byl stvořen pro jinou úlohu, která spočívá v nesení odpovědnosti (za hřích Evy se Bůh primárně obrací na Adama), pak i odpovědnost za vedení církve leží na bedrech muže. Pavel chce jednoduše předejít rajské katastrofě, kdy Eva začala jednat a Adam mlčky přihlížel. Pokud má někdo aplikovat závazné učení, kterému se má církev podřizovat, Bůh k tomu povolal a obdaroval muže. Ostatně, pokud vím, Nový zákon neuvádí ani mezi apoštoly ani mezi učiteli jedinou ženu. I když se konkrétně Assemblies of God dovolávají ženského vedení, ve svém prohlášení, kde uvádějí narativní texty ženských služebníků, apoštol ani učitel není. Ponecháme-li ovšem stranou tradiční spory o Andronika a Junia, Pavlovy spoluvězně a později apoštoly. Tato gramatická exegeze, která zde nalézá ženu, by zřejmě musela potvrdit i společné vězeňské cely mužů a žen.

Rovnost muže a ženy ve spáse

Bůh je absolutně nestranný, nikomu nenadržuje a všichni lidé pro něj mají stejnou hodnotu. Bůh ocenil hodnotu člověka tím, co za něj byl ochoten obětovat. Dal vše. Pokud to přeženu, pak hodnota otroka není dána jen jeho zručností nebo silou, ale především tím, kolik je za něj jeho Pán ochoten zaplatit. Pár tahů od Picassa má větší hodnotu než obraz, který bych já maloval rok. Jednoduše jde o mistrovské dílo. A to je druhá část naší hodnoty. Každý člověk má tedy hodnotu v tom, že je Boží obraz a Bůh za něj přinesl oběť nejvyšší.

Pokud bychom přistoupili na definici, že rovnost je dána mimo jiné i možností vykonávat identickou činnost, pak hendikepovaní nikdy nebudou rovni tělesně zdatným. Mentálně retardovaní, kteří nemohou zastávat funkce univerzitních profesorů, jim jednoduše nebudou rovni. Jak bláznivé! Chápu námitku, že daný hendikepovaný by při své původní stvořitelské Boží podobě byl zdráv, ovšem nevěřím, že Bůh stvořil všechny lidi stejně schopné a stejně nadané. Můj důraz míří jinam, a to, že rovnost je zde i v případě daného omezení. Proč by pohlaví mělo být výjimkou, a pohlaví neměla různou úlohu a přesto si být rovna? Rovnost ani neanuluje národnost, pohlaví nebo společenské postavení, ale jednoduše ukazuje naprostou rovnost „v Kristu“, respektive ve vztahu ke Kristu.

Důležitost kontextu    

Podívejme se tedy na celý verš, na kterém egalitariáni staví „rovnost“ pohlaví, v jeho kontextu. Epištola Galatským řeší vztah spasení z milosti oproti snaze zasloužit si spásu dodržováním Zákona, včetně obřízky. Pavel zde vysvětluje, že Zákon měl požadavky, ale život dát nemohl, zatímco Kristus ospravedlňuje zdarma.

Galatským 3:24: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“

Jinými slovy, Krista oblékl otrok i svobodný, žena i muž, stejně jako Žid i pohan. Ruší snad tento verš rozdíly mezi pohlavími ve službě Bohu? Pokusím se uvést jiný příklad. Pokud budu chtít jet z Brna do Prahy vlakem, pak přepravní řád nerozlišuje, zda jsem muž nebo žena. Cestovné ani přepravní podmínky se neliší. Znamená to ale, že ve vlaku přestane být moje manželka mojí ženou? Nebo mezi vedoucím a podřízeným přestane ve vlaku platit „hierarchie“? Uvědomuji si, že jde pouze o příměr, nicméně představa, že tento verš zruší veškeré rozdíly mezi pohlavími ve službě Bohu, které Pavel učí na mnoha dalších místech, nedává smysl. V Kristu nezaniká ani pohlaví s jejich duchovní a tělesnou rozdílností, ani národnost, ani sociální postavení.

Rozdílnost ve službě žen

Někdy jsme, my protestanti, svedeni k tomu zúžit spásu na daný okamžik, kdy jsme uvěřili. Ovšem i člověk, který se již obrátil, může odpadnout, a proto máme své spasení uvádět ve skutek (Filipským 2:12). Spása bude dokonána v den naší smrti, respektive vzkříšením. Ohledně vykonávání spásy je pak i naše úloha rozdílná. Cesta víry ženy spočívá v tom, že uvádí ve skutek své spasení v plození dětí a v mateřství. Muž pak uvádí ve skutek své spasení tím, že vede rodinu a církev. I svobodná žena, která se rozhodne pro celibát, má stále tělo a ducha ženy matky, stvořené za tímto účelem, stejně jako muž, který se oddal Kristu a nemá rodinu (Lukáš 18:29-30). Podívejme se tedy touto optikou na dané verše:

1. Timoteovi 2:12-15: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti.“

Pavel ukazuje, že žena nemá mít moc nad mužem, aby se neopakoval rajský vzorec. Jsem přesvědčen, že ani nemá dar k tomu předávat závazné doktríny, což je cesta spásy muže. Pokud by v tom někdo viděl diskriminaci, proč ji nevidí v tom, že muž není obdarován k tomu být matkou?

Argument ad absurdum

Jednou jsem vedl diskusi s jedním lékařem, který v podstatě (nechci mu křivdit) tvrdil: „Co s tím, když Bůh dá ducha muže do těla ženy? Nemáme pak přistoupit na přizpůsobení těla tomu, jak se rozhodl Bůh?“ Někteří pak často uvádějí stejný argument. „Máme umlčovat ženy, které se Bůh rozhodl obdarovat k vyučování?“

Tento článek nikterak nezpochybňuje učení mladších žen staršími ženami ani vyučování Božích služebníků pod vedením muže. Můj pohled na službu žen se liší od pohledu řady fundamentalistů. Pokud ale budu chtít takto argumentovat, pak si dovysvětlím takřka vše. Bůh zakázal nový sňatek? Ale mně Bůh novou ženu dal! Bůh zakázal homosexualitu? Ale mně mého partnera přivedl Bůh! Bůh zakazuje ženám učit? Ale tuto ženu k tomu Bůh obdaroval!

Dovedu pochopit, že egalitarián může být přesvědčen, že se všechna omezení služby žen netýkají dnešních žen, protože šlo o kulturní pozadí, dobovou podmíněnost nebo se to týkalo jen jednotlivců, nikoliv žen jako pohlaví. Pokud tedy neplatí tato omezení a komplementariáni si je celých 19. století špatně vykládali, pak Bůh vskutku nebude ženy omezovat, ale bude je obdarovávat k veřejnému učení a vedení mužů. Ti, kdo je omezují, pak budou voláni Bohem k odpovědnosti. Mám sice velkou pochybnost, že tolik jednoznačných veršů s tím souvisejících lze „odvysvětlit“ a říci pravý opak, ale jsme omylní a nikde není zaručeno, že většina má pravdu a že historická praxe je správným garantem. Ovšem představa, že by Bůh obdarovával k tomu, co sám zakázal, mi nedává smysl.

Závěr

Snažil jsem se poukázat na to, že Písmo uvádí rozdílné role muže a ženy jak v rodině, tak v církvi, a že tento záměr pochází již ze stvoření. Na druhé straně jsem si velmi dobře vědom odpovědnosti, kterou to na mě jako na otce i vyučujícího ve sboru klade. Otevřeně přiznávám, že v tom selhávám, odpovědnosti se často vyhýbám nebo jí nejsem s to dostát. Nejsem to však já, kdo by se takto rozhodl. Věřím, že do manželství i služby ve sboru jsem vstoupil z Boží iniciativy, a věřím v Boží milost a milosrdenství, a především v oběť Pána Ježíše Krista, skrze kterou mi Bůh mou nedostatečnost promíjí. Neznamená to ovšem, že této zátěži budu vystavovat ženy a klást na ně nároky, které pro ně Bůh nezamýšlel.