Chvála novokalvinismu!
Termín novokalvinismus (nesprávně neokalvinismus) se v české církvi nebývale uchytil. Žel, spíše jako hanlivý pojem než teologicko-historický koncept. Snad jako první tento pojem, v překladu z angličtiny, správně použil teolog Petr Macek ve svém článku Americký novokalvinismus – „druhý život“ Jana Kalvína? Vážněji se tímto fenoménem začali čeští křesťané zaobírat ve chvíli, kdy došlo ke schizmatu v Bratrské jednotě baptistů, které vyústilo na základě postupného vývoje událostí, jež se zdály nevyhnutelné. Jedni zde spatřovali nástup liberalismu, před kterým je třeba církev ochránit, zatímco druzí zde nacházeli vliv amerického hnutí, které využívá církví k vybudování předmostí k šíření svého vlivu.
Jako každé nové hnutí, které citelněji zasahuje evangelikály, má svůj původ v USA, odkud je šířeno a často i financováno. Stejně jako se charismatické hnutí snažilo v 90. letech o obnovu tradičních církví, novokalvinismus se, mimo jiné, naopak snaží charismaticky proměněné církve reformovat zpět. Někteří novokalvinisté tráví spoustu času výrobou videí, pořádáním konferencí a psaním knih, kde se snaží charismatickou „herezi“ vykořenit a vrátit církev ke kalvinismu, v němž vidí snad jediný správný biblický model.
A stejně jako tomu bylo v charismatickém hnutí, církve se tomuto vlivu brání a jsou přesvědčeny, že jde spíše o církevní politiku a snahu získat vliv, než o biblickou obnovu. Ačkoliv se obě hnutí v mnohém liší, jejich způsob misie se některým zdá být velmi podobný.
I když jistě lze novokalvinismu vytýkat mnohé (ostatně jako každému novému či staronovému hnutí), neměli bychom k němu být nespravedliví. Přináší totiž mnoho důrazů, které bychom měli vzít vážně a zamyslet se nad nimi.
Dejme nyní stranou učení o křtu Duchem a duchovní dary. Ačkoliv se asi nejvlivnější část novokalvinistů, tzv. macarthuriáni, snaží vzbudit dojem, že pravý kalvinista je cessationista, který „vrátil“ Ducha svatého na stránky Bible a chce jej tam nechat, otec novokalvinismu John Piper (mimo jiné skvělý teolog s doktorátem z německé univerzity) si to nemyslí a duchovní dary hájí. Při bližším pohledu lze zjistit, ostatně jako u každého hnutí, že zde existují vnitřní frakce a důrazy. Přesto je třeba kritikům naslouchat a odpovídat jim.
Asi nejhoršího obrazu se v české církvi dostalo právě kazateli Johnu MacArthurovi. Už překlad jeho knížky v 90. letech Charismatici vyvolal odpor. Přiznám se, že jsem byl též knihou trochu zklamán, jelikož jsem si od ní sliboval více. Měl jsem ovšem možnost si v USA zakoupit jeho jinou knihu Charismatic Chaos, kterou bych každému letničnímu i charismatikovi doporučil přečíst. Nemusíme s autorem souhlasit, ale tu nejhorší věc, jakou můžeme udělat, je přestat kritikům naslouchat, číst je a zaměřit se výlučně na osobu kritika. Novokalvinisté jsou obratní diskutéři, často se zálibou v konfrontaci a občas i s nutností mít poslední slovo. Ale ani to by nás nemělo odradit. Nejde přeci o to přesvědčit oponenta, ale poučit se. Přijměme nastavené zrcadlo.
Asi nejkontroverznějším počinem byla MacArthurova přelomová konference „Cizí oheň“, kde v podstatě označil veškerý pentekostalismus (tedy všechny letniční a charismatiky) za cizí oheň. To možná zvedlo mnohé ze židle, někteří si zacpali uši a jiní se začali bránit klasickým „rouháním proti Duchu“. Nechci akci nikterak hodnotit, jelikož mi v mnohém evokuje Berlínské prohlášení, ale je třeba uznat, že mnohá videa z této konference mířila v něčem do černého. Ukazují totiž na vadnou christologii mezi charismatiky, respektive v jejich původně odlehlých částech, ze kterých se rozšířila do mainstreamu a atakovala i dříve konzervativní letniční.
Mnozí přehlédli, že MacArthur vyzval k účasti i samotné pentekostalisty. Mohli zde vystoupit a konfrontovat omyly některých řečníků. Někteří později vzali hozenou rukavici vážně, jako například J. L. Grady, Jacob Prasch nebo R. T. Kendall, ale jinak k žádné reflexi nedošlo. Ze strany letničních v USA se novokalvinismu dostalo přátelské a umírněné odpovědi, která jasně definovala body shody a odlišnosti. Další výjimkou tvoří proponent Pensacolského probuzení Michael Brown, který s novokalvinisty vede disputace, což ovšem místy připomíná přestřelku.
Toto mlčení, žel, v novokalvinistech mohlo vyvolat jediné: mají pravdu a spása církve opravdu záleží na důsledné aplikaci pětibodového kalvinismu. Teprve čas zřejmě ukáže, že žádný teologický systém není samospasitelný a obnova každého z nás musí začínat v srdci, přičemž správné učení nelze opomíjet.
Novokalvinismus není ale primárně reakcí na pentekostální hnutí, jeho omyly, přešlapy a devalvace skrze akceptaci tzv. třetí vlny, která vyústila v Torontské požehnání. Nicméně právě tato pentekostální deviace novokalvinismus katapultovala na špici evangelikalismu. Málo se ví o tom, že mnoho novokalvinistů jsou ex-charismatici, kteří odhodili své duchovní zkušenosti jako padělek. Z toho nelze vinit novokalvinisty, ale právě pentekostalisty, kteří nedbali na své učení a vytvořili z něho toxickou směs biblického svědectví a esoterismu, která je zřetelně viditelná zvenčí, hůře pak zevnitř.
Domnívám se ovšem, že kulminace novokalvinismu končí. Dnes je v kurzu apokalyptika a po celém světě se těší sluchu kazatelé apokalypsy, a to bez ohledu, zda to jsou novokalvinisté nebo pentekostalisté. Až vlna novokalvinismu opadne, zůstane zde spousta užitečného materiálu, který bude již bez emocí možné s užitkem přečíst a použít.
Dnes se ale zásadní bitva vede o to, jak chápat Bibli. Je to Boží slovo prosté omylů, které je dostatečným návodem k použití světa, nebo jen historická kniha, kterou dnes překonává sekulární věda? Pentekostalisté i novokalvinisté se překvapivě shodnou na první definici. Jenže jedni k němu (z pohledu novokalvinistů) budou neustále přidávat svá nová a nová zjevení a ti druzí (z pohledu pentekostalistů) chápou jako neomylně inspirovaný i svůj teologický systém, který nedokážou překročit. Oba tábory by s tímto zjednodušením samozřejmě nesouhlasily.