Vztah židů a křesťanů v apoštolské církvi
V dnešní době se mezi křesťany opět diskutuje o vztahu Židů a křesťanů. Tato biblická úvaha se snaží vyzdvihnout principy, které byly řešeny již v 1. století církevní existence.
Boží moc v Jeruzalémě
Po Kristově vzkříšení prožívala raná církev v Jeruzalémě mimořádné období plné Boží moci a zázraků. Kniha Skutků apoštolů živě líčí, jak se evangelium šířilo s ohromující silou díky službě apoštolů. Přesvědčivá nebyla jen slova, ale především nezpochybnitelná demonstrace Boží moci skrze uzdravování a zázraky. Lidé dokonce vynášeli své nemocné do ulic a pokládali je na lehátka v naději, že na ně alespoň dopadne Petrův stín a budou uzdraveni (Sk 5,15). V té době byli uzdravováni všichni a zlí duchové z posedlých zřejmě vycházeli i bez specifické služby vymítání.
Takové mocné svědectví o Boží přítomnosti a Kristově vzkříšení nemohlo zůstat bez odezvy. Není divu, že se i přes prvotní odpor Velerady obrátily v Jeruzalémě tisíce Židů. Tato vlna obrácení však paradoxně vedla k novým výzvám a napětím, zejména ve vztahu k židovskému Zákonu a misii k pohanům. Právě do tohoto složitého kontextu vstupují události, které odhalují napětí mezi evangeliem a Zákonem v rané církvi.
Střet evangelia a Zákona v rané církvi
Dějiny popsané v knize Skutků apoštolů ukazují, že na jedné straně stojí tisíce Židů, kteří uvěřili v Krista a přesto zůstávali „horlivými zastánci Zákona“ (Sk 21,20). Na straně druhé je apoštol Pavel, zdatný misionář pohanů, který nevyžadoval obřízku ani dodržování Mojžíšova zákona pro nežidovské konvertity.
Mezi vírou a tradicí
Situace v Jeruzalémě, jak ji popisuje Skutky 21,20-25, je výmluvná. Učedníci zde vyjadřují obavy o Pavla a doporučují mu podstoupit očistný obřad podle Zákona. Důvod je jasný: chtějí, aby se Pavel jevil jako někdo, kdo stále žije podle Zákona, což by uklidnilo tisíce věřících Židů, o nichž se píše v Skutky 21,20: „Když to uslyšeli, chválili Boha a řekli mu: ‘Vidíš, bratře, kolik tisíců (myriad) Židů uvěřilo, a všichni jsou horlivými zastánci Zákona.’“ (Slovo „myriády“ je pak užito i v Lk 12,1; Heb 12,22; Juda 14; Zj 5,11 a 9,16, a poukazuje na zástupy, resp. nespočetné množství, doslova tisíce až statisíce.)
Tento krok někteří zřejmě vnímají jako ústupek evangeliu, neboť se jím Pavel, byť jen zdánlivě, podřizoval požadavkům, které sám nezastával. Na druhou stranu zřejmě Zákon pro některé dobrovolné závazky, netýkající se spásy, nezavrhoval a sám složil v Kenchrejích obdobný slib (Sk 18,18). Předtím dal s ohledem na místní Židy obřezat Timotea (Sk 16,3). Obdobné řešení nyní mohlo zklidnit situaci. Nicméně, jak se projevilo později, danou situaci to nijak neulehčilo.
Celé to naznačuje, že i učedníci v Jeruzalémě byli pod obrovským tlakem a měli strach, pravděpodobně z reakce silně tradicionalistické židovské komunity. Zvláště když o Pavlovi kolovaly zvěsti: „Ale o tobě se dozvěděli, že učíš všechny Židy žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše, a že jim říkáš, aby neobřezávali děti ani nežili podle zvyků“ (Sk 21,21). I když Pavlovi bylo vyčítáno pouze to, že údajně vede Židy k odpadnutí od Zákona, nikoli že evangelizuje pohany, později vyšlo najevo něco jiného. Problémem bylo i zvěstování pohanům bez náležité židovské proselytizace včetně obřízky.
Jeruzalémský koncil ve Skutcích 15,1-29 však rozhodl, že křesťané z pohanů nemusí být obřezáni ani dodržovat celý Mojžíšův zákon. Od nich se vyžadovalo pouze zdržení se věcí obětovaných modlám, krve, udušeného masa a smilstva (Sk 15,28-29). Učedníci se zde odvolávají na tento dopis ohledně poselství pohanům, ale bylo by jistě zajímavé v nastalé situaci přezkoumat i důsledky pro židovské křesťany. Vždyť právě na tomto koncilu zaznělo, že Zákon je břemenem i pro Židy, a že spaseni jsou všichni jen z milosti. „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše“ (Sk 15,10-11). Zákon v té době nedodržoval ani Petr, pilíř jeruzalémské církve, který však zastáncům obřízky ustupoval (Gal 2,14).
Problém s pohany
Když pak byl Pavel spatřen v chrámu, nebyli to jeruzalémští Židé, ale poutníci z provincie Asie, kteří svolali dav. Věřili totiž, že Pavel nejen vedl Židy k odpadnutí od Mojžíše, ale nyní přivedl i pohany (Trofima) do chrámu (Sk 21,27). Je důležité si uvědomit, že v Jeruzalémě 1. století žilo podle historických odhadů přibližně desítky až stovky tisíc obyvatel. Pokud učedníci uvádějí, že uvěřily „myriády“, představovalo to skutečně značnou část populace. Proti Pavlovi se jednoduše bouřil „celý Jeruzalém“ (Sk 21,31). Není sice řečeno, zda to zahrnovalo i podstatnou část Židů věřících v Krista, ale vzhledem k jejich horlivosti pro Zákon a početní zastoupení to nelze vyloučit. Nezdá se ani, že by se někdo stavěl za Pavla, jako tomu bývalo u vystoupení dřívějších proroků, nebo kdy byl zástup rozpolcen (Jr 26,8-15 srov. Sk 23,6-10).
Reakce v Jeruzalémě na Pavla jsou fascinujícím kontrastem k dřívějším událostem. Když asi o 20 let dříve (kolem let 35-37 po Kristu) diakon Štěpán zmínil vidění Krista, Židé se rozzuřili a ukamenovali jej (Sk 7,54-60). Avšak Pavel, při svém následném kázání rozbouřenému davu kolem roku 59, také popisuje své vidění Krista (Sk 22,6-11). V tomto případě Židé nezuří, ale napjatě poslouchají. Teprve když Pavel mluví o své misii k pohanům, žádají jeho smrt (Sk 22,22). „A řekl mi: ‘Jdi, neboť tě pošlu daleko k pohanům.’ Poslouchali ho až do tohoto slova, ale pak pozvedli hlas a volali: ‘Pryč s takovým člověkem ze světa! Nesmí žít!’“ (Sk 22,21-22).
To jasně ukazuje, že pro židovskou společnost nebyla problém samotná víra v Krista, ale spíše Pavlův inkluzivní přístup k pohanům, kteří se nemuseli podřídit celému Zákonu. Pavel, jak víme z Římanům 1,16, zdůrazňoval univerzálnost evangelia: „Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; vždyť je to Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří, nejprve Žida, pak i Řeka.“ Později, na konci Skutků, sumarizuje svou službu slovy: „Ať je vám tedy známo, že Boží spása byla poslána pohanům; a ti ji uslyší“ (Sk 28,28). Jinými slovy, Židům už zřejmě nevadilo, že Pavel je křesťan. Vadilo jim, že zvěstuje evangelium pohanům, aniž by se tito stávali Židy přijetím obřízky.
Zákon sice umožňoval konverzi pohanů skrze obřízku, ale Pavel to v případě pohanokřesťanů nevyžadoval, což bylo pro mnoho Židů, včetně těch věřících v Krista, nepřijatelné. Chápali to jako ohrožení výlučnosti Zákona a jedinečné úlohy Židů ve spáse světa.
Pavel a falešní bratři
Pavel pak ve svém listu Galatským mluví o „falešných bratrech“, kteří touží pohany obřezávat (Ga 2,4). Je evidentní, že myslí Židy věřící v Krista, kteří stále dodržují Zákon a chtějí ho vnutit i pohanům. Jsou to „falešní bratři, kteří se tajně vloudili, aby vyzvídali naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás zotročili. Těmto jsme se ani na okamžik nepoddali, abychom udrželi pravdu evangelia“ (Ga 2,4-5).
Pavel dále uvádí, že byl „v nebezpečenství mezi falešnými bratřími“ (2 Kor 11,26), čemuž může (i nutně nemusí) nasvědčovat právě jeho zkušenost v Jeruzalémě. Je ovšem i nadále nekompromisní v otázce obřízky pro pohanské křesťany: „Hle, já Pavel vám říkám, že jestliže se dáte obřezat, Kristus vám nic neprospěje“ (Ga 5,2). Také ve Filipským 3,2 varuje před těmi, kteří prosazují obřízku a rituální čistotu nad víru v Krista: „Střezte se psů, střezte se zlých dělníků, střezte se zmrzačovatelů těla [falešné obřízky] (katatomé)!“
Tyto konflikty ukazují, že raná křesťanská církev nebyla jednolitým hnutím, ale dynamickým společenstvím, které se potýkalo s otázkami identity, tradice a univerzality evangelia. Pavlovo utrpení a jeho odhodlání bránit svobodu evangelia pro pohany byly klíčové pro to, aby se křesťanství nestalo jen další židovskou sektou, ale globálním náboženstvím.
Závěr
Události v Jeruzalémě, popisované v knize Skutků apoštolů, jsou zásadní pro pochopení vývoje rané církve. Ukazují, jak složité bylo uvést v praxi univerzální charakter evangelia v prostředí, které bylo silně zakořeněno v židovské tradici. Napětí mezi židovskými křesťany, kteří trvali na Zákoně, a Pavlem, který hlásal svobodu v Kristu pro pohany, bylo hnací silou pro teologické reflexe a formování křesťanské identity. Tyto střety nakonec pomohly definovat, co znamená být křesťanem, a položily základy pro šíření evangelia do celého světa.