Rozhovor s autorem Kroniky Apoštolské církve
Nedávno jste vydal druhý díl Kroniky Apoštolské církve a nyní už píšete třetí. Co bude jeho náplní?
V tomto díle představuji nejen vývoj do roku 2008, ale i jednotlivé osobnosti, které se podílely na formování Apoštolské církve.
Není popis osobností poměrně nevděčné téma?
Je to asi to nejtěžší, protože popisovat lidi, z nichž někteří se spolu rozešli, není snadné. Rozhodl jsem se tedy popsat spíše jakési hagiografie, což znamená zaměřit se především na jejich přínos a kontroverze pokud možno pominout. Některé z nich si ostatně můžete přečíst v předchozích dvou dílech.
Jednu věc bych ale prozradil už nyní: Vždycky jsem tvrdil, a Bůh mě na to upozornil i skrze proroctví jedné sestry, abych nebojoval proti lidem, ale proti falešným učením. Zde ovšem často nastává zásadní problém, jelikož tato učení vždy šíří konkrétní lidé a není dost dobře možné popsat nějaká učení bez citací od těch, kdo je šíří a na jejichž základě zaujímají určité postoje. Vždy však mám a chci mít na paměti, že jsou to obvykle Boží děti, draze vykoupené krví Pána Ježíše Krista. Mnozí z nich prošli ještě totalitou a Bohu odevzdali svůj život i své rodiny, riskovali kriminál a prošli něčím, co jsem já nikdy nezažil. Nebojuji proto s nimi, ale s jejich omyly.
Mluvíte o boji s falešném učením. Máte pocit, že to dokážete posoudit lépe než ostatní?
S apologetikou jsem začínal jako naprostý laik. Některé věci mi sice začaly výstražně „blikat před očima“, ale popsat jsem je ještě nedokázal. Pomohl mi v tom hlavně Rudolf Bubik, který měl zkušenosti s branhamismem a s hnutím víry. Ukázal mi úplně jednoduché christologické základy, s nimiž byla přicházející učení v rozporu. To byl naprostý základ. Vládnout perem mne v 90. letech trpělivě učil František Pala, který byl doslova mistr na práci s jazykem. Dále mi obrovsky pomohly věroučné pozice Assemblies of God, které se s rozvojem internetu daly stáhnout i v ČR. Kromě toho to byly semináře s Reinholdem Ulonskou a knihy jako Jiné evangelium a Svrablavé uši.
Snažil jsem se proto vždy na věci poukazovat z pozic, ke kterým se Apoštolská církev sama hlásila, ale s příchodem Toronta, Pensacoly a Argentiny se posunula jinam. Později jsem zjistil, že učení stačí pouze jednoduše popsat, aby každému bylo zřejmé, o co se jedná, a nebylo třeba je příliš komentovat. Pak mi naopak někteří vyčítali, že bych měl jasně popsat, v čem je to špatné. Ale jak řekl vzor všech apologetů, Ireneus; už samotný popis bludu vede k jeho vyvrácení. A o to se také snažím. Stačí z té spleti a chaosu ty doktríny vytáhnout, dát do jejich původního kontextu a postavit lidem před oči. Jedinci není dáno vytvářet učení, to býval až církevní konsensus. Svoji úlohu proto vidím v tom blud objevit a popsat.
Jak na to stoupenci učení reagují?
Stoupenci těchto učení mnohdy říkají: „Ukaž, kde to je.“ Tak to ukážu a oni bývají hrozně překvapeni a obvykle tvrdí, že to tak není a že to autoři těch učení tak určitě nemysleli apod. Je to, jako když vezmete nějaký obrázek, rozstříháte ho na malé kousky a smícháte s jinými útržky. Úlohou apologety je ty útržky složit zpět do původního obrázku a ukázat lidem: toto je vám předkládáno. Opravdu tomu tak chcete věřit? Je to něco jako poskládat leporelo.
Nikdo vám neukázal, v čem se mýlíte?
Obvykle mi nikdo až tak nezpochybňoval to, co jsem napsal. Vyvíjelo se často jen velké úsilí o to, abych to nezveřejnil a aby si to nikdo nemohl přečíst. Přicházelo probuzení a někdo začal kritizovat učení, na kterém to celé stojí. Na zkoumání proto nebyl čas a mnozí to považovali dokonce za nebezpečné. Kolem hynuli lidé, probuzení bylo v jižní Americe, USA, Africe a co nevidět přijde skrze ČR do Evropy. Je přece čas připravovat půdu a dovést oheň. Na nějaké spory o učení nebyl čas! Bylo třeba ta učení rychle aplikovat, a ne je zkoumat. Takže zde nebyla snaha mě přesvědčit, v čem se mýlím. Nebyl na to čas. Mnozí proto tvrdili, že nečtou to, co píšu. Zároveň ovšem bezpečně věděli, že je to špatné. Jak na to přišli, nevím. Jinými slovy, nikdy nebyl čas učení zkoumat, ale vždy byl čas je překládat, vydávat a okamžitě aplikovat. Je to jako u malého dítěte – všechno okamžitě strčí do pusy, ať je to cokoli. Já jsem obvykle říkal: Když to chcete jíst, je to vaše věc, ale alespoň si to nejdříve prohlédněte, než to strčíte do pusy a dáte to jíst druhým.
Opravdu se nenašel nikdo, kdo by to udělal?
Někteří to udělali a dokonce i souhlasili. Jenže tu bylo další učení o autoritách, které je třeba poslouchat i proti svému svědomí. Jednou, to už jsem byl disidentem, jsem potkal jednoho staršího sboru. Řekl, že četl mé články o Kurzech Alfa a že s nimi souhlasí. Tuším, že říkal, že ho v tom utvrdily i komentáře pražského koordinátora kurzů na mé články. Jenže pastor mu řekl, aby to podporoval, což on učinil. Nadšeně mi sděloval, jak se Bohu líbí, když poslechne i ve věci, kterou považuje za špatnou. Někteří mi pak říkali, že nejhorší pro ně bylo potlačit v poslušnosti autoritě své svědomí. Na to jsem vždy jen zůstal v údivu hledět.
V předchozích dílech opakovaně mluvíte o charismatizaci letniční církve. Vidíte charismatické hnutí jako nebezpečné?
Ne! Mnozí si pod charismatickým hnutí představují křest Duchem a jeho dary. Zde stojím na stejné pozici. Pokud mluvím o nebezpečí, pak o takovém, které je spojené s tzv. neocharismatickým hnutím. Stojí na špatném podkladu. Je zde představován satan, kterému Adam předal autoritu, a proto se stal Bohem tohoto světa. Bůh musí tuto autoritu respektovat. Někdy to jde tak daleko, že se pak Ježíš sám nabídl ďáblu namísto člověka, a tak jej vykoupil.
A co je na tom špatného?
Tak především to, že Bůh nemusí ďábla nikterak respektovat. Ďábel nevlastní svět právem. Zmocnil se ho lstí a lží a udržuje si ji obviňováním a strachem ze smrti. Představa, že Ježíš byl obětován ďáblu, je pak vyloženě rouhání a jiným evangeliem. Ježíš přinesl svou oběť v slzách Bohu, jak říká epištola Židům, a jeho oběť je Bohu milá. Obdobně i my máme přinášet svá těla jako oběť Bohu, ne satanu.
Dobře, a jaký byl váš motiv k sepsání Kroniky?
Ten motiv byl dvojí. Zaprvé, bývalý biskup Rudolf Bubik mi věnoval svůj osobní archív (resp. kopie) k tomu, abych popsal krizi brněnského sboru. Několik let jsem se k tomu nedostal. Učinil jsem to až s odstupem a opravdu jsem se snažil nikomu nestranit. Je známo, že jsem se nepřipojil ke skupině Františka Paly. Někteří se mě po přečtení ptali, zda bych se dnes zachoval jinak. Odpověděl jsem, že nikoliv, zachoval bych se stejně. Se skupinkou okolo zesnulého Františka Paly pak nyní navštěvujeme stejné společenství a myslím, že jsem těm, kteří se ptali, to snad i uspokojivě vysvětlil, proč jsem se k nim nepřipojil v roce 1996.
Druhým silným motivem k sepsání kroniky bylo, že jsem před očima viděl, jak se z klasické letniční církve stává díky Torontskému požehnání, respektive Pensacolskému probuzení a učení a duchovní autoritě od Watchmana Nee, jiná církev, než jak jsem ji znal. Ta změna byla tak markantní, že jsem ji chtěl podchytit. Možná jsem naivní, ale možná ne tato, ale budoucí generace by měly mít materiál k tomu, aby mohly věci posoudit. Chápu historii jako možnost k poučení. Ať k potvrzení správné cesty nebo k změně kurzu. Přeji si samozřejmě to druhé. Kdokoliv se ale může chopit pera a uvést věci na pravou míru, pokud to tak uvidí.
Jste stále letniční, nebo jste wesleyánem, kam již léta chodíte?
Každý letniční je v podstatě wesleyánem, neboli arminiánem kontinualistou s vírou ve druhou zkušenost. Já jsem své učení nezměnil. Posunul jsem se sice v eschatologii, kdy už nevěřím ve vytržení před velkým soužením (ta změna nemá ovšem s wesleyánstvím nic společného), ale v pohledu na křest Duchem, verifikovaným promluvením v jazycích, jsem stále letničním. Spíše mám pocit, že se posouvají letniční, zatímco já stále stojím na stejných pozicích, ze kterých jsem vyšel.
Dostal jste nějaké negativní reakce na předchozí díly?
Přímo ne, jen zprostředkovaně. Prý jsem se dopustil hříchu, že jsem se dovolával světských soudů. O tom nic nevím, ke světským soudům jsem nikdy nešel, a ani by mě to nenapadlo. Copak mohou soudy zkoumat učení? Z Vyškovského sboru jsem se dozvěděl, že jsem něco uvedl nesprávně, stejně tak ohledně Varnsdorfu a Českého Těšína. O co šlo, jsem se však nedozvěděl. Vycházel jsem z písemných podkladů a veřejných nahrávek, tak nevím.
A co chyby?
Písmo říká, že všichni zajisté v mnohém chybujeme. Kronika není neomylně inspirovaná. Byla nejprve několik let na mých stránkách, aby ji kdokoli mohl připomínkovat. Žádnou takovou reakci jsem neobdržel. Dostal jsem reakci z AC z Galanty, kde jsem prý mylně uvedl věci ohledně Josefa Nováka. Jenže i zde jsem vycházel z písemných podkladů Rudolfa Bubika, respektive z jeho historie, tak by musela být chyba zde. Proto jsem se snažil obvykle jen citovat.
Ale když jsme u jména Novák, je zde ještě jiný Novák, Vladimír. V prvním dílu jsem uvedl, že se dostal do sporu s pozdějším pastorem Františkem Apetauerem ohledně toho, že tvrdil, že se nemá lhát příslušníkům StB, a že František podle něho kličkoval. Uvedl jsem, že František i později řešil řadu sporů se sloužícími kázeňsky nebo i vyloučením, přičemž Novák byl prvním. Nakonec se oba usmířili. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že se Vladimír Novák dostal do sporu především s Rudolfem Bubikem a že kázeň byla komplexní. Ostatně kázeň nemůže vykonat jediný člověk. S Rudolfem Bubikem se nakonec Novák usmířil prostřednictvím Františka Paly a všichni si odpustili. Podstatné ovšem je, že všichni byli v pohledu na Novákovo jednání jednotní, zdaleka to nebyl jen spor s Františkem Apetauerem, jelikož se jednalo o spor se všemi, kteří v tom byli angažováni. Nebyl to tedy spor dvou lidí, ale jednoho člověka s celou skupinou. Jeden člověk mi vytknul, že zmíněná řada lidí (resp. sporů s Františkem) ovšem může evokovat velké číslo. To si nyní uvědomuji. Pro upřesnění, šlo o jednotlivce.
Nemotivuje vás nějaká hořkost nebo snaha vyřizovat si účty?
Tuto otázku jsem dostal vícekrát. Kdybych nyní tvrdil, že ne, pak by mi to stejně někteří nevěřili. A kdybych řekl, že ano, neříkal bych pravdu. Z mého pohledu jde dodnes o čistě věroučnou záležitost. Stál jsem otevřeně proti učení. Ale na druhé straně, jaké účty? Ti, kdo mne vylučovali, jednali v souladu s tím, že chrání sbor před údajným rozdělením a církev před nebezpečným zpochybňováním správně nastoupené cesty za probuzením. Ohrožena byla i svrchovanost pastorské vize, kterou dal Bůh, a nesouhlas mohl být chápán jako protivení se Boží vůli. Copak mohu mít za zlé někomu to, že bojoval – podle jeho chápání – za Boží věc? Základní tezí bylo, zda je třeba poslouchat autoritu i tehdy, pokud vidím, že se mýlí. Já si to nemyslím.
Jak vidíte Apoštolskou církev dnes?
Na to nedokážu odpovědět. Mohu posuzovat jen z materiálů, které jsou veřejně dostupné. Mé angažmá skončilo v roce 2008.
Máte kontakty s jejími členy?
Ano, s některými ano. Mnohem více kontaktů mám ale s jejími bývalými členy, kteří odešli nebo byli vyloučeni. Těch je hodně.
Když pozoruji vaši anabázi, zachoval byste se dnes jinak?
Rozhodně! Činil jsem opravdu důkladné pokání ze svého nejtěžšího hříchu. Vzepřel jsem se Bohu, respektive přestal jsem mu důvěřovat, když mě povolal jako učitele na biblické škole. Nebýt toho, myslím, že vše mohlo dopadnout jinak. Pochybuji, že bych pak byl vyloučen z kolínského nebo kutnohorského sboru, kam bych zřejmě docházel. V té době zde byl pastorem Michal Beran, s kterým dodnes udržuji dobré vztahy, a seniorem byl později můj kamarád, Jirka Sedláček, samorost, ale čestný a upřímný člověk.
Ve své kronice často projektujete vnitřní konflikt v AC jako střet konzervativní části s CBH. Jak vnímáte CBH?
Vidím zde dvě linie: teologickou a osobní. Já mám například diametrálně odlišnou teologii od lidí, jako jsou Lukáš Targosz nebo Stanislav Bubik. Takže CBH odmítám jako církev v církvi, včetně její eklesiologie a teologie obecně. CBH se definovala jako „jiná církev“, a tou skutečně je. Má jinou strukturu a jiné učení. Moc jsem nechápal, proč touží být součástí něčeho, co je jiné než ona. Vedlo to pak k tomu, že se snažila AC změnit k obrazu svému. Musím uznat, že se jí to dařilo. Na druhé straně jsem udiven tou vitalitou, cílevědomostí a organizačními schopnostmi Staška a Lukáše. Navíc, na rozdíl ode mě, dokázali poslechnout Boha a spolehnout se na to, že zajistí i materiálně jejich život, včetně jejich rodin. Uvědomuji si to vždy, když kritizuji teologii, kterou vnesli do církve. Troufnu si říci, že jednu věc máme společnou: odmítáme koncept autority jako vůdce, který stojí mezi Bohem a člověkem, zavazuje jeho svědomí poslušností své vize a je nekritizovatelným. Na druhou stranu odmítám i manažerské vedení církve, jako praktikují v CBH. Církev není soukromá firma, ale tělo Kristovo, jehož hlavou je Pán Ježíš Kristus.
Lukášovi Targoszovi jsem vděčný za jednu věc. Na konferenci v Nymburce jsem vystoupil proti jeho referátu s tím, že jsem četl mnoho knížek Petra Wagnera. On se mě pak zeptal, kolik. Něco jsem tehdy odpověděl, ale dlouho jsem si kladl otázku, zda neměl pravdu a zda jsem to tehdy nepřehnal. Stáhnul jsem z internetu všechny Wagnerovy online knihy a zbytek jsem načetl z Google Books. Postahoval jsem i všechny jeho dostupné články. Nakonec jsem napsal disertaci na téma NAR (Nová apoštolská reformace). Lukáš mě v podstatě inspiroval k tomu, abych mohl říci: „Přečetl jsem mnoho Wagnerových knížek,“ s čistým svědomím. Posléze jsem zjistil, že Wagner psal stále stejnou tezi a často se opakoval. Nebyl to myslitel, ale skvělý kompilátor a dobrý manažer. Spojil s teologickou grácií několik bludů v jednu velkou herezi. Jak řekl G. Wood, bývalý superintendent AoG, mýlil se dříve, mýlí se i nyní, ale jsou přáteli. Byl to teologický aristokrat se vznešeným vystupováním, ale neměl zdravou doktrínu. Na svém vystoupení v Nymburce bych ovšem řekl to samé i poté, co jsem čtením dalších jeho děl strávil opravdu hodně času. Wagner své teze stále opakoval.
Dovedl byste nějak odhadnout vývoj Apoštolské církve?
Kdysi jsem se o to, tuším, v jednom článku pokusil, ale jak to bude, to ví jenom Bůh. Uvědomuji si, že jde o církev, která vzešla z Božího popudu a že Bůh dokáže zachovat to, co započal. Osobně bych si moc přál, aby opustila Torontské požehnání, včetně všech jeho derivátů, jako jsou Kurzy Alfa, hnutí Bethel apod. Aby zanechala církevní správy ve formě managementu a opustila učení o „delegované autoritě“. Považuji to za věci škodlivé.
Josef Marván kdysi rozeslal proroctví o budoucnosti AC. V něm uvedl, že AC projde katarzí a lidé budou vychváceni kořistníku jako dva hnáty či boltec (Am 3,12). Mně osobně takový pohled přišel velmi radikální, ale uvědomuji si, že Bůh je velmi citlivý na cizí oheň. Zda je to pravdivé proroctví, to opravdu nevím. Každopádně to církev odmítla. Mrzí mě ale, že zanikla VOŠMT. Chápal jsem ji jako ostrůvek klasické letniční teologie. Na druhé straně právě zde začal pensacolský oheň, který, pokud vím, nebyl nikdy a nikým v AC zpochybněn. Stále je to chápáno jako autentické miniprobuzení. Bohužel….
A jaké je vaše přání?
To je zcela jednoznačné. Léta se modlím, aby vedoucí v AC dostali milost a nalezli odvahu odvolat snad desítky falešných proroctví o probuzení, které evidentně nepřišlo, včetně předpovědi 100 000 členů za života prvního biskupa. Aby vedoucí mohli učinit pokání, že se otevřeli cizímu ohni Torontského požehnání a managementu. A aby zaniklo učení o panování autorit. Ale, jak jsem uvedl, současný vývoj sleduji jen z povzdáli. Mé přání v každém případě je, aby Hospodin této cítkvi žehnal a vodil ji po svých cestách. To samozřejmě přeji všem, i sobě.