Malá úvaha o jednotě církve
Nepovažuji se za separatistu ani za fundamentalistu. Jednoduše věřím Bibli, aniž bych se cítil vázán teologickými konstrukcemi a systémy, které vymysleli lidé. Tyto systémy obsahují mnoho dobrého, ale kdo je přijme, obvykle začne myslet v kruhu a nedokáže se z něj vymanit. Lidé v zajetí teologických systémů čtou jen knihy svých sympatizantů a důsledně se oddělují ode všeho, co boří jejich vidění světa. Nečtou již jiné knihy ani neposlouchají jiná kázání, než ta, která je v jejich systémech utvrzují. A pokud si přece něco jiného přečtou, pak jen proto, aby se utvrdili v tom, že ti druzí se mýlí. Vůbec si nedokáží uvědomit, že do svého myšlení přijali systém, který kontroluje jejich myšlenky a činy. Jakékoliv zpochybnění chápou jako ohrožení.
Už více než 30 let se zabývám studiem křesťanských bludů. Není to něco, co bych si sám vybral. Jednoduše jsem vyrůstal v prostředí církve, kde jsem se s těmito věcmi musel vypořádat. Proto vím, že od bludů a sekt je třeba se oddělit. S bludy a bludaři se nedá duchovně obcovat. Jenže ne každý jiný pohled a důraz je blud. Avšak z určitého důrazu se může stát blud, pokud odstraníme jeho protidůraz. Například vyvolení a svobodná vůle, zákon a milost apod. Máme však skupiny, které jakýkoliv odlišný pohled jako blud odsoudí, obvykle ze strachu a k bludu se tak sami nasměřují. A také skupiny, které bludy a bludaře běžně vítají a pěstují s nimi bratrské obecenství, což vede v důsledku rovněž k úpadku. Avšak jak sterilní, tak infekční prostředí je pro tělo nebezpečné.
Při pohledu na světové křesťanství vidím spoustu obdarovaných kazatelů, učitelů a pastorů. Někteří z nich prospívají pouze ve svých církvích, což je zdravé a přirozené, ale nemělo by to zde končit. Viděl jsem od Boha povolané muže, žádné bludaře, kteří se ovšem spolu nesnesli. Často pro neshody odcházeli ze svých církví, jelikož nedokázali unést kritiku, posměch, slabosti druhých apod. Obvykle vytvořili vlastní církev, kde se obklopili stejně smýšlejícími jedinci, kteří obdivně hleděli na jejich charisma a hltali jejich kázání. Málokdy se ale mezi nimi vyskytla osobnost, která by je dokázala korigovat nebo napomenout. Dnešní Davidové prostě nesnesli Nátany a obklopili se svými učedníky. Nezřídka pak došlo k jejich pádu.
Myslím, že takový apoštol Pavel se klidně mohl oddělit od Jakuba a jeho zastánců obřízky, které následoval i Petr. Na svých zjeveních a vzdělání mohl postavit úspěšnou službu, zcela oddělenou od církve v Jeruzalémě. Přesto nikdy nezbořil mosty k nim, i když své učení netajil. Ačkoliv v Písmu můžeme nalézat různé půtky a odlišné pohledy mezi apoštoly, tato jejich rozmanitost dala Písmu jeho plastičnost, dialektiku a protiklady. Když dnes nějaký velikán chce obhájit své učení, sezve stejně smýšlející kazatele a vytvoří sebepotvrzující grémium. Případně nějaká paracírkevní organizace uspořádá konferenci s cílem zde své učení rozšířit a vytvořit si tak svůj vliv. Jak daleko je to koncilu ve Skutcích 15, kde vystoupili různí řečníci a poté hledali jednotu v Duchu. Nechci být naivním křesťanem, který nostalgicky touží po jednotě, ale možná, že v pronásledování se takovéto věci prolomí a vytříbí.