Slavná budoucnost našeho sboru
V poslední době vidím kolem sebe mnoho bolesti mezi křesťany. Chodím do sboru, kde převážná většina z nás je starší 55 let. V loňském roce jsem byl poprvé se svou manželkou na dovolené pro seniory. V našem sboru jsou proto lidé, kteří trpí nejrůznějšími neduhy, od fyzických po psychická strádání. Máme zde diagnózy od nádorů, mozkové mrtvice, Parkinsonovy choroby, diabetu až po zelený zákal. Jeden bratr nemůže nikdy přijít do sboru, jelikož musí být doma a pravidelně chodit na dialýzu.
Každý z nás, kromě dětí, má již za sebou nějakou církevní minulost, která je opravdu pestrá. Dalo by se říci, že jsme sborem, kam chodí jedinci, kteří by možná jinde být nemohli, jelikož by je okamžitě vyloučili. Mluvím o sobě. Někteří mají takové věroučné pozadí, že to ani nechci vědět. Nemáme ani jednoho kazatele na plný úvazek. Přiznám se, že nebýt Boží milosti, něco takového by stěží mohlo fungovat. Naše bohoslužby by dnes málokoho oslovily, a proto zůstáváme malým stádem.
Přesto, když stojím za kazatelnou, mám před očima drahé a milované boží děti, armádu bohatýrů. Každý z nich je vykoupen předrahou krví Pána Ježíše Krista. Vím, že by mi Bůh nikdy netoleroval, abych se na kohokoliv z nich pozvedl. Stojí mi za to si pro ně připravovat kázání, i když vím, že mnozí brblají a chtěli by možná slyšet někoho jiného.
Kdysi jsem čekal, že bude nějaký průlom, že se něco změní, že se mezi námi Bůh více projeví, ale rezignoval jsem. A to zvláště ve chvíli, kdy sám čelím slabostem. Tito lidé mne často zahanbují svojí vírou a úsměvem. Vzhledem k našemu věku budou naše řady řídnout a nevím, jak dlouho náš sbor vydrží. Je to však Boží věc. Vím ale jedno, je to můj sbor a patřím sem.
Jak ale někdy čelit výzvám strádání? Mnozí jsou staří letniční, kteří věří, že jsou ranami Krista uzdraveni navzdory přetrvávajícím obtížím. Jiní vidí naději ve vytržení, které je již za rohem. A další věří doplňkům stravy. Avšak nic z toho neodvrátí stárnutí a s tím spojené strádání.
Mám však slova naděje, která jsou velmi silná a která jediná mi někdy dodávají vzpruhu. Skutečně všichni zažijeme vytržení. Ačkoliv já osobně nevěřím, že se ho dožiju, přesto budu vzkříšen. Je mi jedno, zda se Bůh postaví nad mojí rakví nebo nad popelem z rozptylové loučky. Jednou k tomu prostě dojde! Někteří se toho možná dožijí, jiní nikoliv. Ale každý z nás má zaslíbené zbrusu nové tělo a perfektní nervovou soustavu. Čeká nás věčná radost, kdy toho, pro koho žijeme a dýcháme, uvidíme tváří v tvář. Toho, kdo za nás neváhal prolít svoji krev a dát své tělo.
Přiznám se, že skrze postupný vývoj mne Pán zbavuje snad všech lidských ambicí a doufání v těle. Je mi již dnes úplně lhostejné, kolik lidí si klikne na mé stránky nebo shlédne kázání. Dříve tomu tak nebylo. Jsem Bohu vděčný za celé zástupy kazatelů, které se vyplatí poslouchat. Ale je mnohem důležitější, zda má kázání dají něco mému sborečku, než virtuálním posluchačům. Ano, vím, že i ti existují, ale nejsou mojí prioritou.
Mnohem více si uvědomuji, že každý z nás staneme před svým Pánem. Jsem ve věku, kdy si Pán povolal Charlese Spurgeona a velký slovenský evangelista Ján Kriška již v mém věku nežil. Myslím, že nikdo z nich by se mnou ale neměnil. Je mi dnes úplně jedno, jaký vliv má to, co jsem kdy napsal nebo namluvil. Chci jediné, aby to obstálo před mým Pánem. A to nejdůležitější: chci sám obstát a vím, že je to pro mne bez Boží milosti zhola nemožné.