O rozdělení církve
Nejsem znalcem církevních dějin, přesto vnímám, že současné církve čelí nebývalému tlaku na proměnu svých učení. Kupříkladu v ERC již pouze jediná církev neordinuje ženy do kazatelských služeb, ačkoli alespoň v otázce staršovstev ženy prosadila. Nechci hodnotit správnost tohoto vývoje, ačkoliv svůj názor na něj nepochybně mám. Pouze konstatuji, že se jedná o realitu. Podobná situace panuje i v otázce rozvodů. Církve je nejen v rostoucí míře tolerují, ale dokonce schvalují i druhá či třetí manželství a tyto lidi zapojují do služeb starších a kazatelů. S tím souvisí i narůstající tolerance vůči LGBT+ komunitě. Proč tomu tak je? Jistě by se dalo napsat mnoho o příčinách tohoto jevu.
Žádný křesťan si ovšem nepřeje jít proti Písmu, a proto se hledají různé interpretace, jak obejít jasné biblické příkazy, které podobné praktiky vylučují. Pavlův jednoznačný výrok „učit ženě nedovoluji“ se tak interpretuje buď jako dobově podmíněný, nebo jako vztahující se pouze ke specifické situaci. Rozvody se ospravedlňují odkazem na povolení pro smilstvo, přičemž se toto slovo vykládá velmi široce, od domácího násilí až po – abych záměrně přehnal – připálené jídlo. A co se týče LGBT+? Zničení Sodomy se prý nepřičítá těmto hříchům, nýbrž netoleranci k lidem s odlišnou sexuální orientací. Někdy si říkám, že by stálo za to vydat katalog argumentů, jak "odvysvětlit" nepohodlné verše. Tyto snahy by se daly shrnout do tří bodů: 1. dobová podmíněnost, 2. specifická situace, 3. převrácení významu, ideálně s využitím okrajových významů použitých slov, až k jejich opaku. Je vskutku poučné sledovat techniky eisegeze a hermeneutické akrobacie, s jejichž pomocí se z nesnadných veršů vytváří téměř jakýkoli výklad.
Co s tím ale dál? Je přirozené, že v církvích sílí protitlak. Díky internetu si člověk může podle svého založení vybrat interpretaci, která mu vyhovuje, a to včetně těch hyperkonzervativních. Odchylky od hlavního proudu se totiž mohou projevovat jak nalevo, tak napravo. Můžeme tak narazit na sbory, kde ženy sedí v jednotných šatech odděleně od mužů a během bohoslužby nesmějí promluvit – mají přece mlčet. Můžeme také vytvářet pro rozvedené tak nepříjemné a odsuzující prostředí, že jsou nuceni sbor opustit. Vždyť je přece třeba se oddělit. A ať se nám to líbí, nebo ne, existují křesťané, kteří zápasí s homosexuální orientací. Můžeme je proto začít vylučovat z církví. Ano, tato představa je děsivá, ale troufám si tvrdit, že takových sborů je minimum, pokud vůbec dnes existují.
Jak tedy dál? Musím přiznat, že jednoduše nevím. Navíc si uvědomuji svou omezenost a fakt, že můj názor nelze považovat za měřítko ortodoxie. Nicméně pozoruji, že se církve dostávají do nevyhnutelného napětí a zdá se, že rozdělení je téměř jisté. V církvích presbyterního typu jsou někdy jednotlivci či skupiny nuceni přijmout většinový názor, což je v rozporu s jejich svědomím. Naopak v kongregačních církvích se sbory snaží přimět ostatní, aby následovaly jejich cestu, kterou považují za jedinou správnou. V obou případech často dochází k přehánění postojů druhé strany. Někdy se skupiny uvnitř církve snaží prosadit nové učení, přičemž obvykle tvrdí, že se pouze vracejí k původním kořenům. Ostatní v tom však vidí novotu, která odporuje jejich tradici a dosavadnímu chápání Písma.
Možná bychom mohli říci, že je to důsledek ochladnutí lásky a nedostatku sebezapření, ale toto vysvětlení obvykle nebývá dostačující. Co na to říká Písmo? Stránky Bible jsou plné příběhů o rozdělení. V Korintě šlo o následování různých osobností a jejich důrazů, což Pavel označil za projev tělesnosti. Dnes, díky internetu a jeho kazatelům, se různé důrazy šíří rychlostí blesku. Můžete si vybrat téměř jakýkoli důvod pro rozdělení: učení o svobodné či nesvobodné vůli, vyvolení či předurčení, o současných apoštolech, praktikování duchovních darů, časování vytržení před či po soužení a podobně.
Sám Pavel uvádí, že mezi křesťany nutně musí existovat různé skupiny, aby se ukázalo, kdo obstál a kdo ne. Podívejme se tedy do historie: Od pravoslavné církve se v 11. století oddělil římský patriarchát a vznikla římskokatolická církev. Od ní se v 16. století oddělil protestantismus s luterskou a kalvínskou větví. V Anglii vznikla anglikánská církev s jejími různými směry. Vedle toho vznikl v Německu i v Anglii baptismus. V luteránství se objevil pietismus a v kalvinismu arminianismus, metodismus a později pentekostalismus. Zde začíná docházet k prolínání a mísení, takže jasné vymezení hranic je obtížné.
Rád bych však upozornil na jeden důležitý fakt: hnutí, která vznikla v důsledku pronásledování, bývají obvykle ortodoxní a mají dlouhou trvanlivost. Historie ukazuje, že katolíci pronásledovali luterány i kalvinisty, kalvinisté baptisty i metodisty a někteří metodisté později pentekostalisty. Dovolím si proto i dnes položit otázku: Kdo je v ofenzivě a kdo v defenzivě? Kdo je umlčován a vylučován, na koho je vyvíjen tlak? Z historie vidíme, že ten, kdo raději snáší křivdu, komu jde o živobytí, kdo je propouštěn, vylučován, dříve mučen a upalován, tomu na něčem skutečně záleží. Ano, vím, že to není vždy jednoznačné a že i skuteční heretici končili na hranicích a že heretiky je třeba vylučovat. Nicméně málokterý heretik dokáže žít spořádaným životem, zachovat víru a následovat svého Pána. Ostatně, poznáte je po ovoci.
Proto nabízím jednu radu pro situace, kdy je obtížné se zorientovat: Podívejme se na jednotlivé skupiny. Kdo je zde hlasitým agresorem, který chce umlčet druhé, nepřipouští diskusi a sám porušuje etické standardy a například řády a ústavy vlastní konfese, nebo se je snaží účelově změnit? Někdy to není na první pohled zřejmé, ale historie to obvykle prověří.