Vzestup alfakřesťanství
Velká Británie se zvolna loučí se svobodou projevu. V takzvaných hraničních zónách se lidé nesmějí modlit (týká se to zjevně pouze křesťanů) a mohou se stát terčem policejního zásahu. Starosty měst se stávají muslimové, a jak kdysi prorocky prohlásil David Pawson, Británie se jednou stane muslimskou zemí. Přesto tato země byla v minulosti kolébkou evangelikalismu a demokracie.
V 80 a 90. letech se zde anglikáni i evangelikálové stali předmětem takzvané „wimberizace“, která později vedla k masovému rozšíření Torontského požehnání téměř do všech církví. Anglie se tak podle časopisu Život víry stala předmostím Torontského požehnání pro celou Evropu.
Nakonec dalo Torontské požehnání vyrůst globálnímu fenoménu Kurzů Alfa, které se podle mnohých staly nejmasovější ekumenickou aktivitou v historii církve. Očekávalo se probuzení a obnova křesťanství. Jejich protagonista byl považován za „spasitele křesťanství“ a samotné kurzy byly přirovnávány k Ježíši Kristu. Víkend s Duchem svatým, skrze který se lidé měli obracet bez pokání a konfrontace s hříchem, byl povinnou součástí kurzu a k popisu jeho projevů sloužily právě manifestace Torontského požehnání.
Jaká byla filozofie těchto kurzů? Ačkoliv je na těchto stránkách podrobně rozebrán jejich obsah, věrouka i historie, neuškodí si to v krátkosti připomenout. Celou filozofií bylo začlenit do církve neobrácené lidi a zapojit je do života společenství (razilo se heslo "patřit dříve než věřit"). Mělo se tak dít skrze navazování přátelství, kulturu a vstupní branou bylo dobré jídlo. Namísto pečlivé přípravy živého kázání se pouštěla videa a hlavním cílem bylo vytvořit dobrou, pohodovou a hlavně nekonfrontační evangelizační atmosféru. O zbytek se měl postarat Duch svatý.
V důsledku této a podobné strategie zřejmě dochází k rozmělnění křesťanské věrouky, opuštění vykonávání kázně a otupení Ježíšových požadavků na zemření svému životu a nesení kříže. Místo toho se nabí humor, zábava a hlavně jednota církví spolu s duchovními prožitky vycházejícími z Torontského požehnání. Začaly být tolerovány rozvody a nová manželství, vzrostla tolerance k alkoholu, rockové hudbě a obecně začala křesťanská inkulturace sekulárního chování.
Avšak příliv pohanů do církve si patrně vynucoval opustit daná kontroverzní biblická témata o sebezapření, nesení kříže, manželské věrnosti skrze sebezapření a podobně. Jednoduše, církev ztrácela na slanosti a svítila stále méně.
V zemí, kde mnoho lidí navštěvuje byť jen formálně bohoslužby, tak ustal prorocký hlas církve. Namísto aby církev konfrontovala svět s hříchem, začala mít často neskryté politické ambice a křesťané po celém světě byli vybízeni k ovlivňování společnosti a církve začaly řešit spíše politická témata. Ovšem bez soli a světla to nemělo a ani nemohlo mít takový dosah jako v dobách Charlese Spurgeona, Williama Bootha, Martyna Lloyda Jonese nebo Davida Pawsona. Na jejich místo nastoupili kazatelé zábavy a kompromisu, svět se mohutně provalil do církve a křesťanství začalo uvolňovat místo islámu.
V České republice sekularizace církve vedla k tomu, že duchvní některých církví začali nabízet církevní sňatky pohanům. Ti si pak cenili zejména "nenáboženskosti" obřadu a křesťanský opar pro ně byl zážitkovou atrakcí.
Jak tedy vypadá dnešní alfakřesťanství? Alfakřesťanství považuji za širší pojem, než jen ve spojení s Kurzy Alfa. Jde o celý fenomén tzv. nekonfrontační, nízkoprahové evangelizace. Jistě se zároveň z Boží milosti najdou všude upřímní křesťané. Negativním důsledkem daných aktivit však může být alfakřesťan, nenávidící nesení kříže a sebezapření. Takový alfakřesťan odmítá zemřít, protože chce žít. Alfakřesťan nemá problém vstupovat do následných manželství s podporou alfacírkve. Alfakřesťan chce mít vliv a něco znamenat. Cílem alfakřesťana je být úspěšný a respektovaný. Alfakřesťan chce být chválen a být vlivným politikem. Alfakřesťan chce vybudovat boží království již v tomto světě. Alfakřesťan chce být prostě vším, jenom ne bláznem pro Krista, člověkem, který žije na zemi bez domovského práva, který je vysmíván a ponižován. Toho přeci jako královské dítě není alfakřesťan hoden.
Alfakřesťanů, a zdaleka nejen skrze Kurzy Alfa, máme dnes plné sbory a denominace se v důsledku tohoto stávají alfacírkvemi. Alfacírkve tak ztrácejí svou věrouku a etiku. Toho se zmocnily paracírkevní organizace s vizemi, které jsou pohříchu alfakřesťanské.
Kéž by mezi námi povstal prorok, který by rozbil o skálu kamenné desky a jehož meči slova by nebylo odepřena krev. Místo toho stále více vyplouvají na povrch hříchy guruů alfakřesťanských megasborů, které nahradily evangelium zábavou a Ducha Božího duchem Toronta.