Malá etuda života
Asi před pětadvaceti lety jsem měl padesátiletého kolegu. Tehdy mi připadal jako již postarší muž. Když mi bylo padesát, rozhodně jsem se tak ale necítil. Za tři roky mi bude šedesát a stále se necítím starý. Ve snech se mi nejčastěji zdá, že mi je kolem třiceti. Mentálně jsem se zastavil v tomto věku. Často se mi ale zdá, že jsem studentem a stojím před zkouškou, ačkoli už léta studenty sám zkouším. Je to velmi nepříjemný pocit a divím se, že to někoho baví. Jak rád bych dával všem jedničky, ale někteří studenti se opravdu snaží, aby tomu tak nebylo.
Nedávno jsem upadl v lese, což se mi stává zřídka, a to kvůli náledí. Chtěl jsem rychle vstát, ale zjistil jsem, že tělo už tak rychle nereaguje. Musel jsem se nejprve opřít o ruku a teprve potom se postavit na nohy. Tehdy jsem si uvědomil, že pokud Bůh dal člověku sedmdesát let života, nezadržitelně se blížím k cíli. Neděsím se toho a v poslední době jsem se přestal ohlížet zpět. Baví mě historie, zejména novověká, ale nepohrdnu ani antikou. Celý život jsem se proto spíše ohlížel do minulosti. Nyní se to změnilo. Začal jsem se těšit do nebe. Když se ocitnu v nepříjemné situaci, představím si, že ji jednou bude hodnotit Pán Ježíš, a postupně ztrácím touhu, aby dopadla v můj prospěch. Vždyť na tom vůbec nezáleží.
Lidé se mě často ptají, kdy se stanu profesorem. V klidu odpovídám, že nikdy. Zjistil jsem, že po tom vůbec netoužím. Nevyhledávám granty ani vyšší hodnocení. Prožil jsem jakési osvobození od těchto věcí. Uvědomil jsem si, že deset let uteče jako voda, a když si představím, že bych už mohl být doma, spousta věcí ztrácí smysl.
Zato si stále více uvědomuji, že Bůh brzy postaví celý můj život před svůj soudný stolec. V minulosti jsem udělal mnoho špatných rozhodnutí, která už nelze vzít zpět. Přestal jsem se tím trápit. Mnohem více se těším na okamžik, kdy se pro mě otevřou brány nebes a já z milosti a pro krev Pána Ježíše vejdu. Netoužím, aby to bylo zítra. Vím, že syn potřebuje dostudovat, mám rozepsanou knihu o démonologii a chci ještě vidět vydané druhý a třetí díl Kroniky Apoštolské církve. Nemám žádné další mety ani cíle. Jen ze sobeckých důvodů chci zemřít dříve než moje žena, protože bych její ztrátu těžce nesl.
Pokud něco považuji za privilegium, pak to, že mohu téměř třicet let stát za kazatelnou a kázat Boží slovo. Větší privilegium nemám. Kdysi mi jeden bratr řekl, že v Brně nezná kazatele s horší pověstí. Netrápí mě to ani trochu. Ovšem asi bych neunesl, kdyby mi lidé říkali, že kážu bludy nebo že je nudím. To je asi vše. Mnohem více mě mrzí, že jsem se celý život nenaučil Bohu důvěřovat, a trochu se obávám, že mě to Bůh začne učit na stará kolena.
Tím končím a vím, že to pravé mám teprve před sebou, věčnost. Snad to někoho povzbudilo, i když to není ani apologetika, ani teologie.