Biblická Apologetika

ČR, Ukrajina a USA - renesance římského katolicismu

Cíle římskokatolické církve v ČR

V době, kdy jsem působil jako teologický poradce v Apoštolské církvi, jsem měl možnost zblízka sledovat cíle římskokatolické církve. K jejich dosažení bylo zapotřebí souhlasu, respektive asistence nekatolíků. Jednalo se o změnu církevního zákona, který nerozlišoval mezi jednotlivými církvemi. Dále o prosazení církevních restitucí a uzavření konkordátu. Kromě toho šlo o obnovu symbolu porážky reformace, Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Česká republika je však nekonfesijní stát, který zaručuje rovnost církví před zákonem, což těmto snahám činilo potíže.

Apoštolská církev se zhruba dvacet let těmto snahám úspěšně stavěla na odpor. V té době byl její biskup prozíravým mužem, zajímajícím se o historii, který od okolních, například rakouských letničních, získával informace o tom, jak se konkordát projevuje. Dokázal otevřeně vyjadřovat své názory a nacházel ohlas u husitů, starokatolíků a pravoslavných, tedy u církví, které měly s římským katolicismem bezprostřední zkušenost. Naopak představitelé Církve bratrské a evangelíci římskokatolickým cílům vycházeli vstříc a podíleli se na jejich uskutečňování. I když se představitelé Církve bratrské občas divili, když katolíci jasně deklarovali svou výlučnost nebo když prosadili Mariánský sloup, vždy se znovu přizpůsobili a ve jménu jednoty pokračovali v nastoupeném směru. Dnes je možné konstatovat, že římským katolíkům se s jejich přispěním postupně podařilo dosáhnout všech stanovených cílů.

Cíle římskokatolické církve v Evropě

Jaká je však situace v celoevropském měřítku? V roce 2014 uplynulo sto let od vypuknutí první světové války, která ukončila čtyřsetletou vládu Habsburků, významných podporovatelů římskokatolické církve, v Čechách. Kořeny tohoto rodu v Evropě sahají až do 12. století. V roce 1273 se Rudolf I. Habsburský stal římským králem, což znamenalo významný vzestup rodu. V souvislosti s tím se v roce 2014 v Čechách konala hradozámecká sezóna, která rod Habsburků připomínala. Konkrétně se jednalo o projekt Národního památkového ústavu s názvem „Habsburkové – domovem i v Českých zemích“. Při této příležitosti byly publikovány a připomínány některé plány a výroky představitelů rodu. Bylo například zdůrazněno, že Rakousko-Uhersko se již téměř celé nachází v hranicích EU. Současný představitel rodu, Karel Habsburský, se aktivně angažuje v podpoře evropské integrace a prohlašuje, že EU je budoucností a národní státy minulostí. Političtí komentátoři v tom spatřují, že habsburské dědictví je i v současnosti spojováno s myšlenkou sjednocené Evropy.

Existují však některá území bývalého Rakouska-Uherska, která se dosud nepodařilo do EU začlenit. Jedná se například o Bukovinu (část Ukrajiny) a Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu (Bývalá Jugoslávie). Je zajímavé, že na území Evropy se od roku 1945 vedly války pouze v těchto dvou oblastech. Jedná se o oblasti bývalé Jugoslávie (1991–2001) a současnou Ukrajinu (2014 – současnost). Právě o Ukrajině, respektive o oblasti Bukoviny, se Habsburkové v jednom dokumentu vyjádřili s lítostí, že dosud nepatří do EU. A právě v roce 2014 byla Ukrajině ze strany EU nabídnuta Asociační dohoda. Jejím cílem bylo prohloubit politické a hospodářské vztahy mezi EU a Ukrajinou, což by zásadně ovlivnilo obchod Ukrajiny s Ruskem. To se nelíbilo zejména převážně pravoslavným Rusům žijícím na Ukrajině, kterých bylo přibližně 20 % a na východě země ještě více.

Římský katolicismus vnímá pravoslaví na území východu a protestantismus na západě jako své historické rivaly a usiluje o jejich podřízení papeži. V případě pravoslaví se Římu již dříve podařilo získat část věřících právě na území dnešní Ukrajiny. Stalo se tak prostřednictvím Brestské unie v roce 1596 a Užhorodské unie v roce 1646. Jednalo se o slibnou misii, která katolizovala ortodoxní křesťany formou vzniku řeckokatolické církve. Ačkoli se v roce 2016 sešli patriarcha Kirill a papež František, ruská pravoslavná církev se snahám papeže o sblížení brání a soustavně obviňuje Vatikán ze snahy získávat pro katolicismus pravoslavné věřící.

Cíle římskokatolické církve v USA

Druhým rivalem je protestantismus, za jehož baštu jsou považovány USA. Tzv. americká cesta byla proto ze strany papežství otevřeně odmítána a formální diplomatické vztahy mezi USA a Vatikánem byly navázány až v roce 1984. Spolupráce prezidenta Reagana s papežem Janem Pavlem II. je pak považována za historický milník v porážce komunismu. Dalším významným krokem byl dokument „Katolíci a evangelikálové společně“ (Catholics and Evangelicals Together), který v roce 1994 podepsala řada významných katolických a evangelikálních představitelů v USA. Tento dokument se pokusil překlenout historické rozdíly mezi těmito dvěma skupinami a zdůraznit jejich společné hodnoty a cíle.

Naproti tomu američtí křesťanští fundamentalisté nahlížejí na římský katolicismus historickou optikou evropské reformace, která v římskokatolické církvi viděla nevěstku babylonskou a v papeži Antikrista. V reakci na daný dokument vydal významný americký apologeta a publicista Dave Hunt knihu „Žena jedoucí na šelmě“ (A Woman Rides the Beast), ve které se k tomuto pohledu přihlásil. Evangelikální teologové se v hodnocení knihy rozdělili. Někteří Huntovy názory podpořili, zatímco jiní se od nich distancovali. Další zlom nastal mezi charismatiky, když se v roce 2014 uskutečnil telemost mezi americkým televizním evangelistou Kennethem Copelandem a papežem Františkem, který zprostředkoval Tony Palmer, biskupský vikář Společenství evangelikálních episkopálních církví. Copeland zde, na žádost papeže, vyhlásil konec reformace. Jeho vyjádření bylo interpretováno jako výzva k jednotě katolíků a protestantů a jako odmítnutí klíčových principů protestantismu „pouze vírou“ (sola fide) a „pouze Písmo“ (sola scriptura).

V dějinách USA bylo obvyklé, že protestantští voliči podporovali protestantské prezidenty a katolíci dva katolické prezidenty, Johna F. Kennedyho a Joea Bidena. Ke zvratu došlo ve chvíli, kdy se projevila kognitivní indispozice Joea Bidena a demokratická kandidátka Kamala Harrisová, formálně baptistka, otevřeně vystoupila proti tradičním křesťanským hodnotám a hájila progresivismus. Tehdy se její protikandidát Donald Trump stal kandidátem i pro nemalou část římských katolíků ve Spojených státech amerických. Za zmínku stojí, že Trump sám zastává teologii pozitivního vyznávání a jeho duchovním poradcem je evangelista hnutí Víry Paula White. Trump se nechává ovlivňovat učiteli prosperity spojenými s Kennethem Copelandem, pro kterého již reformace ztratila význam.

Mnohem pozoruhodnější je však křesťanství viceprezidenta J. D. Vance. Vance je bývalým letničním, respektive charismatikem, který, jak sám uvedl, vlivem pokrytectví amerických teleevangelistů konvertoval k římskému katolicismu. Ve své proslulé řeči na Mnichovské bezpečnostní konferenci v Německu v únoru 2024 pak vyzdvihl papeže Jana Pavla II. a kritizoval perzekuci Marka Houcka, katolického aktivisty a otce sedmi dětí z Pensylvánie, který se modlil za svého nenarozeného syna. V neposlední řadě se pak ministr zahraničních věcí USA Mark Rubio v televizním vysílání (pojednávajícím o Ukrajině) otevřeně přihlásil k římskému katolicismu, když vystoupil s viditelným popelečním křížem na čele.

Závěr

Jak je vidět, římskému katolicismu se v ČR i ve světě v posledních letech daří překonávat snad poslední překážky ke sjednocení křesťanstva pod úřadem římského biskupa a přiblížit se k obnovení svého středověkého vlivu obecně. V ČR došlo k návratu majetků římskokatolické církvi a k uzavření konkordátu, který dává právo katolíkům získávat finance na budovy, které budou prohlášeny za kulturní památku i v době deklarované odluky. A byl rovněž reinstalován Mariánský sloup, léta chápaný jako symbol porážky reformace. Je pravděpodobné, že se skrze ukrajinský konflikt Bukovina opět stane součástí bývalých habsburských držav. A v USA, hlavní světové baště protestantismu, jsou v čelných funkcích římští katolíci a prezident Trump je pod přímým vlivem hnutí, které již reformaci vidí jako překonanou. Vzhledem k hodototvým posunům v USA, pak nejdůležitějším faktorem nyní bude, jak toho dokáže využít papež, který vystřídá dosavadního obamovského a progresivci milovaného Františka. Bude zvolen pragmatický papež trumpovského typu? A skončí válka tím, že se Rusku nabídne Donbas a západní Ukrajině okamžité členství v EU?