Biblická Apologetika

Rozdíl mezi letniční a charismatickou pneumatologií

V tomto roce (2025) jsem byl pozván k účasti na Symposiu Spolku letničních křesťanů (SLK) v Kolíně, kde jsem přednesl následující referát. Video s touto přednáškou, včetně videí s prezentací dalších účastníků, bude zveřejněno na YouTube kanále SLK. Přílohou tohoto písemného souhrnu je i elektronická prezentace.

Abstrakt

Tento referát se zabývá srovnáním pneumatologických doktrín letničního a charismatického hnutí. Ačkoliv tato hnutí nebývají dostatečně rozlišována, vykazují výrazné historické a teologické rozdíly. Hlavním cílem je analyzovat a porovnat jejich odlišnosti, se zvláštním důrazem na chápání Ducha svatého. Referát se zaměřuje na rozdíly v původu, pojetí křtu Duchem, jeho roli v misii a obnově církve, a na širší teologické implikace. Dále se zabývá antropologickými a christologickými aspekty, včetně chápání lidské přirozenosti po křtu Duchem a role Ježíše Krista v tomto procesu. Analyzuje také misijní a eschatologické důsledky daných rozdílů, včetně očekávání konce časů a role církve ve světě. Závěrem prezentuje praktické aplikace těchto rozdílů, jako je chápání a používání duchovních darů.

Úvod

Letniční a charismatické hnutí představují významné fenomény v rámci současného křesťanství. Přes zdánlivou vnější podobnost vykazují výrazné historické a teologické rozdíly. Cílem tohoto referátu je analyzovat a porovnat jejich odlišnosti s důrazem na pneumatologii.

Rozdílný původ letničních a charismatiků

Na počátku 20. století mnozí křesťané, kteří prožili křest Duchem svatým a mluvení v nových jazycích, byli ve svých církvích odmítáni. V reakci na to založili vlastní letniční církve s charakteristickým denominačním uspořádáním. Tímto výrazným duchovním zážitkem, spojeným s mluvením v nových jazycích (glosolálií), se pak odlišovali od ostatních křesťanů.  Vzniklé letniční církve, jako například Assemblies of God v USA, následně formovaly své teologické pozice, v nichž vysvětlovaly svoji pneumatologii.

Na rozdíl od letničních, charismatici zpočátku usilovali o obnovu duchovního života ve stávajících církvích a nebyli nuceni založit nová společenství. Charismatické hnutí proto spíše zdůrazňuje svou diverzitu a vyhýbá se ustáleným teologickým definicím. Nicméně, zejména v poválečných letech v USA, vzniklo i nezávislé charismatické hnutí, které sice odmítalo denominační uspořádání, ale vytvářelo různá nezávislá společenství a paracírkevní útvary, skrze které se snažilo své pneumatologické důrazy vnést do dalších denominací.

Křest Duchem k misii či obnově církve?

Letniční hnutí primárně vnímalo křest Duchem jako impulz pro misijní činnost, zatímco charismatické hnutí usilovalo o hlubší transformaci církve. Charismatici navrhovali i obnovu církevních struktur, založených na nově vzniklých apoštolských a prorockých úřadech, často prorocky povolaných. Zde spatřovali návrat ke kořenům apoštolské církve, založené na základě „apoštolském a prorockém“. Mluvilo se o obnově „pěti služebností“, z nichž pastýři, evangelisté a učitelé byli již církvemi přijímáni. Tento koncept se projevil v různých hnutích, jako bylo hnutí Pozdního deště, Pastýřské hnutí, hnutí Víry, Prorocké hnutí nebo hnutí Nové apoštolské reformace. Klíčovou roli v tomto procesu sehrály nejrůznější paracírkevní organizace, které měly za úkol tuto obnovu církvím zprostředkovat, vyvést je z denominačního uspořádání a sjednotit na základě „patera služebností“. Tyto úřady jsou pak mezi letničními a charismatiky nahlíženy rozdílně.

Letniční naproti tomu chápou jako apoštolsko prorocký základ Písmo, nikoliv současné úřady, a tento koncept opakovaně odmítli. Věří sice v současné apoštoly a proroky, ale bez toho, že by museli být rozpoznáváni a speciálně ustanovování do služeb a vytvářet „smluvní společenství“. Taktéž odmítají, že by proroci měli autoritu rozpoznávat a následně povolávat jednotlivé služebnosti.    

Napětí mezi letničním a charismatickým hnutím eskalovalo, když charismatici začali prosazovat své eklesiologické pojetí i v rámci letničních církví. Argumentovali, že křest Duchem by měl vést nejen k osobní transformaci a misii, ale také k radikální obnově církevních struktur. Navrhovali vytvoření nových, „apoštolsky vedených“ církevních společenství, přičemž nabízeli i „apoštolsky obdarované služebníky“, se kterými by členové letničních církví měli uzavřít duchovní smlouvy. Mluvilo se o tzv. „apoštolském přikrytí“ a vytvoření „nového měchu“ pro „nové víno“, tzv. „smluvního společenství“, což vedlo ke konfliktům s tradičnějším letničním pojetím církve a vzniku dvojí autority členské základny.

Následná či primární zkušenost?

V letničním hnutí byl křest Duchem svatým praktikován zejména směrem ke konvertitům, zatímco charismatici jej nabízeli i stávajícím členům etablovaných církví. Občas byli kritizování za to, že se modlil za naplnění Duchem i formálních členů, kteří zatím neprožili konverzi. V 90. letech se dokonce přestalo mluvit o křtu Duchem a misiolog C. P. Wagner a pastor J. Wimber začali sloužit k obdržení duchovních darů bez zdůraznění nutnosti následné zkušenosti křtu Duchem. K dalšímu pozoruhodnému posunu došlo v Anglii, kde se naplnění Duchem překrývalo s konverzí. Například populární Kurzy Alfa předpokládají, že se nevěřící stane součástí církve ještě před svojí konverzí a skrze duchovní zkušenost na tzv. víkendu s Duchem svatým obdrží specifické charisma, obvykle dar glosolálie, a stane se křesťanem. Tak se vlastně v charismatickém táboře z následné, sekundární zkušenosti, stává zkušenost primární. Podobně původně letniční evangelista a později misionář charismatické organizace Kenneth Copeland Ministries, Reinhard Bonnke, objevil hromadný křest Duchem jako nástroj konverze a v důsledku i klíč k celosvětovému probuzení, k jehož přijetí sloužil mnohatisícovým zástupům Afričanů. Vyznával, že celá Afrika, a později i Evropa, bude spasena.

Antropologický význam křtu Duchem

Letniční vidí prvního Adama jako člověka, kterému je svěřena správa nad Zemí, ale je primárně odpovědný Bohu. Po jeho svedení ďáblem je mu odpovědnost za správu Země ponechána, i když se stává obtížnou. Pokud je padlý člověk obnoven skrze Kristovu oběť, je nahlížen jako první Adam, který zůstává pouhým člověkem i po křtu Duchem. V charismatickém hnutí je položen důraz na panování Adama nad Zemí (někdy se mluví o Adamovi jako o malém bohu) po jehož svedení se ďábel sám stává bohem tohoto světa. Kristus po svém ukřižování poráží v charismatickém náhledu satana v pekle, odebírá mu původní Adamovu autoritu nad Zemí, a po svém vzkříšení ji navrací církvi.  Obrácení a Duchem naplnění křesťané pak představující druhého Adama a jsou dále zformovaní pod apoštolským úřadem do plné postavy Krista. Jsou nadaní božskou přirozeností a mají znovu uplatnit svoji nově nabytou autoritu nad Zemí, včetně oblasti politické.

Christologický význam křtu Duchem

Jak pro letniční, tak pro charismatiky, je vzorem jak ve křtu Duchem, tak v aplikaci duchovních darů, Pán Ježíš Kristus. Zatímco letniční vidí Ježíšovo poslání jako službu inkarnovaného Boha, který koná své dílo jak z moci Božího Ducha, tak z autority Božího Syna, charismatici zastávají kenotickou interpretaci. Zde Ježíš koná své dílo jako Syn člověka, naplněný Duchem svatým, a odkládá své božské atributy k činění zázraků. Prakticky to znamená, že pro letničního Kristova služba přesahuje možnosti jeho vlastní praxe, zatímco charismatik je přesvědčen, že právě tato skutečnost mu umožňuje činit identické a ještě větší skutky, než které činil Ježíš.

Misijní význam křtu Duchem

První, neboli klasičtí letniční, vidí pro svoji misii jako základní prameny Lukášovo evangelium a knihu Skutků. Zde Otec poslal Ježíše, který prožil křest Duchem, a následně Ježíš posílá církev, vyzbrojenou křtem v Duchu, aby získávala učedníky pro Krista ze všech národů. Charismatici často vidí křest Duchem nejen k misii, ale i získání celého světa pod Kristovu vládu. Novým naplněním Duchem se totiž církev transformuje do své apoštolsko-prorocké podoby, dosáhne plnost Kristovy postavy a převezme od satana vládu, kterou měl kdysi ztratit Adam, když podlehl ďáblovu pokušení. Poté Zemi i s jejím stvořením, jako poraženými nepřáteli, odevzdají pod nohy Kristu při jeho návratu. Zde se naskýtá zajímavý posun, kdy naplnění Duchem je někdy ztotožněno s konverzí, zatímco křest Duchem svatým je nahlížen jako naplnění do Kristovy postavy uskupené církve.

Eschatologický význam křtu Duchem

Letniční, ačkoliv se řadí mezi stoupence pesimistické eschatologie, věří na tzv. probuzení poslední doby. Obvykle si vykládají druhou kapitolu knihy proroka Joele, slibující zvýšené množství srážek v Izraeli, jako metaforu později popsaného vylití Ducha na všeliké tělo. Tímto „všelikým tělem“ je často chápáno veškeré lidstvo. Odlišují přitom raný, resp. podzimní déšť, jimž měly být Letnice, od pozdního, jarního deště, který má symbolizovat nástup letničního hnutí k christianizaci světa. Pro letničního je proto doba před příchodem Krista dobou vylití pozdního deště, vrcholící v celosvětové žni. Tento koncept, který ztotožňuje déšť s vylitím Ducha, však Písmo nepotvrzuje, ale oba jevy odlišuje.

Charismatici jdou ještě dále a často chápou tuto věc politicky. Nové naplnění obnovené církve Duchem vzbudí ještě jakousi militantní Jóelovu armádu, která v knize proroka Jóele zobrazuje nálet kobylek k soudu nad Izraelem, která povstane ke konci časů, odstraní nespolupracující křesťany a nastolí pozemskou vládu Krista. Někdy se mluví o „přemožitelích“, resp. „zjevených synech Božích“, jejichž příchod stvoření nedočkavě vyhlíží. Někteří charismatičtí učitelé jsou přesvědčeni, že politická vláda pak bude uskutečňována z Jeruzalémského obnoveného chrámu, kam Ježíš po svém návratu sestoupí, aby vykonával svůj vladařský úřad. Letniční ovšem obvykle vidí v tom, kdo usedne v chrámu, Antikrista.

Praktické aplikace

Samotná praxe duchovních darů je mezi letničními chápána jako svrchované dílo Ducha, který dává své dary, jak sám chce, zatímco charismatici často předávají konkrétní duchovní dary skrze tzv. impartaci, spočívající ve vzkládání rukou identicky obdarovaného charismatika. Například na konferenci KMS s Derekem Princem byl předáván dar prodlužování nohou. A to je i jeden z dalších rozdílů, kdy například pluralita darů uzdravování v řeckém textu Bible je letničními nahlížena jako rozdílnost projevů v uzdravení, zatímco charismatici jsou přesvědčeni, že jedinec může mít dar uzdravovat specifické nemoci. Obvykle se jedná např. o dar uzdravovat pohybové ústrojí prodlužováním nohou, nebo se konkrétní projev multiplikuje například v plombování zubů zlatem nebo zázračnou instalací zlatých zubních protéz.

A konečně Důraz na Ducha svatého vedl v charismatickém hnutí k učení o potřebě navázat osobní vztah s Duchem svatým a nutnosti jej oslovit v modlitbě, což je i klíčem k vítěznému životu, kterého jinak není možné docílit. Tento postulát preferuje například Benny Hinn a převzal jej argentinský evangelista Claudio Freidzon, který tak zahájil druhou vlnu argentinského probuzení. Vzor pro modlitbu k Duchu je někdy nacházen v Ezechielovu prorockému příkazu k Duchu, který obživuje mrtvé kosti. Tato metafora bývá aplikována i na církev, která má opustit denominační uspořádání a zformovat se na základě patera služebností do obživlého těla, které zahájí probuzení.

V táboře klasických letničních ovšem přílišný důraz na Ducha svatého vedl například letničního evangelistu Davida Wilkersona k varování, že Duch svatý již začíná nahrazovat Krista, který může být vytlačen vně církve a klepat jako host na její dveře. V Evropě tento koncept, včetně imperativní modlitbě k Duchu, odmítl letniční vůdce Reinhold Ulonska.

Závěr

Tento referát se zaměřuje na srovnání pneumatologických doktrín letničního a charismatického hnutí. Na základě analýzy prací významných teologů obou hnutí, se snaží identifikovat několik klíčových rozdílů v chápání role a působení Ducha svatého. Tyto rozdíly se projevují např. nauce o darech Ducha, roli Ducha při konverzi, zkušenosti s křtem Duchem svatým a úloze Ducha ve vedení církve a misie. Analýza pozic letniční církve Assemblies of God, která se často vymezuje vůči některým charismatickým učením, existenci těchto rozdílů potvrzuje. Podobné závěry lze vyvodit i z prací autorů vydaných letničním nakladatelstvím Křesťanský život, jako jsou Reinhard Ulonska, Jacob Zopfy, John Stetz nebo Ray Daniel McConnell. Naopak, charismatičtí teologové jako Kenneth Hagin, Wolfhard Margies, Derek Prince, John Wimber, C. P. Wagner, Alan Vincent a další zastávají tyto letničními kritizované odlišné pohledy. Je třeba zdůraznit, že ne všichni členové charismatického hnutí sdílejí všechny výše uvedené nauky. Nicméně analýza teologických textů ukazuje, že existuje určitý konsensus ohledně klíčových pneumatologických otázek, který se projevuje v rámci většiny nezávislých charismatických skupin.

Literatura ke studiu v češtině

• Drápal, Dan: Apoštolská autorita a členství ve sboru, samizdat, 1995

• Drápal, Dan: Apoštolská služba, KMS, 2008

• Franc, Aleš: Charismatická církev sjednocení? Tiskárna ECM, 1998

• Franc, Aleš: Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace, L. Marek, 2017

• Position Papers Assembiles of God: https://ag.org/Beliefs/Position-Papers (česky https://www.apologet.cz/?q=articles/id/252-stanoviska-aog)

• Ulonska, Reinhold: Duchovní dary, Křesťanský život, 2018

• Ulonska, Reinhold: Úřady v církvi, Křesťanský život, 1995