Odpověď bratru Tomáši Klíčníkovi
Omlouvám se, že odpovídám takto přímo Tobě a ne v obecnější rovině. Mnohé z toho, co píšeš, jednoduše nedokážu posoudit, jelikož neznám společenství, o kterých píšeš. Principy snad ano, ale míru projevů popsaných v konkrétních sborech ne. Omlouvám se, že je to možná trochu delší, než jsem původně zamýšlel.
Realita současného exodu křesťanů z církví a její možné příčiny
Dnes nejsi zdaleka sám, kdo opouští zavedené církve. Jsou to zástupy. Bylo by asi naivní všechny tyto lidi kárat. Pokud k takovému exodu dochází, o něčem to svědčí. Zatímco mnozí církevní vedoucí žijí v ideji, že přichází probuzení, před našima očima se - jak to chápu - uskutečňuje odpadnutí, které Písmo v poslední době předpovídá. Dochází k němu uprostřed církví.
Bylo by podle mne ovšem naivní dělit církev na my a oni. Církev jsme my všichni. Pokud dnes lidé rezignují na to být nadále součástí církve, pak ovšem i oni nesou svůj díl viny. Žádný orgán nemůže říci „nepatřím k tělu“ a člověk je před Bohem zodpovědným, jak naloží se svým obdarováním. Za stav církve jsme zodpovědnými my všichni. Není to jen fráze, směle mohu říci, že i já na tom nesu svůj podíl viny!
Mnoho lidí si dnes stěžuje na chování vedoucích a jmenuje konkrétní viníky stavu, v jakém se oni sami nacházejí. Nemyslím, že tomu tak je. Mohu ovšem mluvit jen za sebe. Mě osobně vždy Bůh vedl do společenství Božího lidu a šel jsem tam s tím, že musím trpělivě snášet případné rány a sám neoplácet zlým. Stejně tak jsem i já zraňoval druhé a oni museli snášet mne. Troufnu si říci, že zdaleka nejvíce toho z mé strany vyslechl a zakusil Pán Ježíš. Vždy jsem myslel, že On sedí na trůnu, zcela nedotčen naším jednáním. Pak jsem se dočetl, že jej Izraelci svojí nevěrou trýznili. Ano, trýznil jsem a trýzním Boha často svoji nevěrou.
Jsou vždy církve příčinou našich problémů?
Jsem přesvědčen, že lidé kolem nás, zvláště křesťani, nám nemohou učinit nic zlého, než to, co Bůh dopustí nebo dokonce pro naše dobro naplánuje. Proto všechny křivdy, které jsem kdy v církvi zažil (a sám jsem se jistě křivd dopouštěl) Bůh proměnil v požehnání a k mému růstu. Tam, kde jsem skutečně poškodil svoji víru a nadělal své duši šrámy, to byla výhradně vždy moje vina a můj hřích. Bylo to zpravidla, když jsem nedokázal věřit Bohu. Vzorem je mi biblický Josef, kterého bratří prodali do otroctví, když jej před tím chtěli zabít. Nezahořkl, ale vzal to z Boží ruky jako školu. To přepalování a bělení moc bolí, ale jinak z nás není možné dostat strusku.
Člověk může a musí být k církvi kritický. Musí si ale uvědomit dvě věci. Že sám tvoří tuto církev spolu s ostatními. A dále, že církev je tělo Kristovo. A nikde v Bibli nečtu, že by měl člověk tělo Kristovo opustit pro jeho hříchy. Pokud ledvina odmítne filtrovat krev, do níž játra vypouštějí rakovinové buňky, je zle. Trpí-li jeden úd, nesou to obvykle všichni. Církev není lidská instituce, je to organismus, i když má svoji lidskou a často velmi nehezkou tvář včetně různých struktur. Církev založil Kristus na svém Slovu, vykoupil ji svojí krví a zmocnil svým Duchem. Není proto možné stát proti církvi, ale je někdy nezbytné bojovat proti jejím bludům. I starozákonní proroci tepali hříchy, bludy, omyly apod., ale vždy milovali Izrael. Když se jich pak zlotřilý král doptával na Boží slovo, nikdy neodmítli, jelikož jim šlo o Boží slávu více, než o lidskou spravedlnost. To jistě není možné žádat vždy po každém za každé situace. Ale i Pán ježíš se nechal ukřižovat svým lidem, za který se ještě na kříži modlil. Kdo z nás je toho schopen? Nikdo! Ale pokud jej chceme následovat, musíme se vyrovnat i s tímto.
Možná se v principu shodneme v míře neřestí, které se v církvi objevují. Ostatně, najdeme je i v Novém zákoně. První církev rozhodně nebyla ideálem a ani ta dnešní není a nikdy nebude. Bude tady ale vždy, jelikož jí Kristus zaslíbil, že ji brány pekel nepřemohou.
Píšeš, že kdyby zde byla tradiční (já bych spíše volil slovo klasickou) letniční církev, byl bys jejím členem. Ta už zde není a pochybuji, že se znovu objeví v podobě, v jaké zde byla. Znamená to tedy vzdát se členství v církvi, ať už tato existuje v jakékoliv podobě? Letniční církev je fenoménem první poloviny dvacátého století. Jenže když přichází úpadek, obvykle postihuje všechny církve. Podobně dnes konzervativní metodisté, baptisté i kalvinisti oplakávají své kořeny a chtěli by to, co zde bylo v minulém století. Pokud vím, každé obnovné hnutí reagovalo na svou dobu a žádná obnova nebyla stejná. Vždy reagovala na proměnu a výzvu své doby. A tak, i když tu není církev, která formovala naše začátky, kde jsme se cítili doma, církev Kristova je tu stále. Pokud ne, pak se Bible mýlí a satan zvítězil.
Od jisté doby jsem na svých stránkách přestal uvádět svoji adresu. Dostával jsem stále odpisy, kde se mne lidé ptali, zda mají odejít ze své církve a kam mají jít. Jenže nejsem Bůh, který jediný může dát správnou odpověď. Pokud vím, nikomu jsem neradil, aby ze své církve odešel. Myslím, že vždycky je možnost vytvořit „ostrůvky pozitivní deviace“. Ale vím, že někde to prostě nejde a člověka vyženou. Tam se pak nedá nic dělat.
Co je vlastně církev?
Problém pak je, když někteří lidé vidí církev jako instituci, která je zde pro ně a tvrdí, že když jim přestane něco dávat, odcházejí. Tito lidé nechápou, že tím pravým duchovním pokrmem je sloužit druhým a že tam, kde dávám, tak jsem sám nasycen. Mám pocit, že někteří dokonce ztotožňují církev s bohoslužbou, kde pak pro ně není místo. Pokud vzpomínám na svá léta nezralých malin, pak mnohem více jsem čerpal z osobních rozhovorů, společných dovolených, návštěv, výletů, evangelizací a hlavně z osobního studia Písma. I v dobách, kdy se již děly některé věci, o kterých píšeš, mi stálo za to nedělní ráno vydržet někdy hodinku utrpení při kázání a někdy se zapřít při chválách ve stylu nekonečných charismatických opakovaček refrénů. Vzpomínám si ale, jak za mnou přišel jeden bratr, který toužil se mnou mít učednický vztah. Nechápal jsem, o čem to mluví a odpověděl jsem mu, že já jsem učedníkem Pána Ježíše a že i on je jeho učedníkem. Netušil jsem, proč touží mít lidského mistra? Až později jsem se setkal s tím, že někteří si představují učednictví jako následování člověka. To je samozřejmě omyl, který strašným způsobem poničil nejen letniční, ale evangelikály obecně.
Přes to mne Bůh vedl k tomu, abych se učil od konkrétních lidí, ale ne v tom, někoho kopírovat. Vzpomínám, že když jsem byl dán do kázně se souhlasem vedoucího dané církve, navštívil jsem jej a osobně jsem se s ním rozloučil, protože jsem věděl, že nemohu ustoupit. Tehdy mi sdělil, že mi Bůh bohatě odplatí za to, jak jsem se zachoval a nedělal vzpouru. To bylo možné jen proto, že i přes jeho nesmírný vliv a autoritu, jsem jej nikdy nenásledoval a nezakazoval jsem si vidět jeho různá selhání. Ať se nám stane cokoliv, věřím, že je důležité milovat všechny ty, kteří konají to, s čím nesouhlasíme a být si vědomi toho, že stejně tak vidí oni nás. Jednoduše nevedeme svůj boj proti lidem, ale proti duchům zla.
A i když Tě má odpověď možná neuspokojí, stejně jako řadu tazatelů (i když jsi mne o odpověď nežádal), jsem přesvědčen, že Bůh vždy člověka povede do obecenství svého lidu. Jsou lidé, kteří střídají různé sbory a nakonec zjistí, že je to špatné všude. I když to tak může být, je na místě se zeptat, zda ta chyba není především u nich samotných?
Kdy a kam odejít z církve?
Nevidím rovnítko mezi členstvím ve sboru a manželstvím, tuto implikaci jsi sám uvedl ve svém článku, i když určitě jen volně. Ženichem církve je Kristus, nikoliv pastor místního společenství. S konkrétními křesťany ovšem ve vzájemném vztahu jsme. Ale pokud bychom to vzali přesto v potaz, pak spousta křesťanů dnes tvrdí, že se manželství může dostat do stavu, kdy již nemá cenu pokračovat. Zřejmě si myslí, že i Bůh to přece musí uznat. Případně je zde nevyslovené: Bože chceš po mně něco, co je nad mé síly. Ano, to je třeba si přiznat, je to nad naše síly. Není to však nad jeho síly! (I když toto píšu, nedávno jsem Bohu ve zcela jiné věci řekl, že to, co žádá, je nad mé síly. Mám tedy porozumění, ale nezbývá mi než věřit více Písmu než svému pohledu). Tito lidé pak argumentují hrůzostrašnými událostmi, jak muž utloukl ženu apod. Přitom oni v takovém stavu nebyli, jen jim to sloužilo jako argumentační klacek proti požadavkům Písma. Vždycky jsem se jich pak ptal, kde je v Písmu dovoleno například opustiti muže a vzít si někoho jiného? Nové manželství býval obvykle jejich další krok. Ano, někdy vznikaly ospravedlňující výklady, které ovšem zařazuji do kategorie, „snižování laťky“, které zmiňuješ i Ty. Co kdyby ale obdobně Bůh už vzdal vztah se svou církví?
Já sám jsem velmi konzervativní v učení, ale uvědomuji si, že Bůh není ani konzervativec ani progresivista. Na svém Slovu nemění nic, tam je konzervativní, ale je i Bohem nových počátků a rád tvoří nové věci. S tím, přiznám se, jako konzervativec mám problém, ale je to můj problém. Myslím, že i ty, kdybys byl opravdu konzervativec, nerezignoval bys na členství v církvi ani bys neospravedlňoval případnou nutnost rozvodu. Trval bys na neměnnosti Božího slova a jeho přikázání za všech okolností. Konzervativec pak bývá často tvrdý a nesmlouvavý (a uvědomuji si, že já takový asi jsem). Možná by trval na ukamenování Davida pro jeho cizoložství a úplně by přehlédl Boží milost.
Konzervativec ovšem rozumí, že Kristova církev tu bude až do jeho příchodu. Jejím Pánem je On, i když se různí lidé chovají, jako by majiteli církve byli oni. Písmo mi říká, jak se k takovým pastýřům Pán církve postaví, až se jednou vrátí. Přesto pro každého křesťana platí, aby nezanedbával společná shromáždění. Pokud to žádá Bůh, jistě dá i - případně časem - možnost, kde tak křesťan může činit.
Nezpochybňuji, že existují oprávněné odchody z církví (i když to v tom mém článku, na který reaguješ, není zmíněno). Tvá poznámka je tedy oprávněná! Pokud bys chtěl slyšet, jak to vidí „konzervativní letniční“, je to například zde. Uznávám, že jsou situace, kdy je to nevyhnutné. Sám jsem o tom psal například zde. Ani v jednom případě ovšem nejde o odchod z církve, ale spíše o změnu konkrétní formy církevní správy nebo místa. I Pavel s Barnabášem se rozešli, ale ani jeden neodešel z církve.
Kam (ne)odejít?
Nevěřím, že nás Bůh odvádí někam do pouště nebo do izolace. Po celou historii církve vznikala obnovná hnutí v zesvětštělé církvi, ortodoxní obnova v heretických proudech a podzemní buňky v totalitě apod. Vznikala vždy uprostřed církve. Pokud mluvíme o letničních a charismaticích, pak letniční byli vyhnání a charismatici byli přijati. Obojí jsou dodnes součástí církve a jen opravdu extrémní teologové jim upírají tento statut. Uvědomuji si také, jak často na svých stránkách píšu o charismatických učeních. Samotní charismatici jsou však Bohem milovaní, kteří původně v mnohém svým vlivem letniční církve kultivovali. Dlouho nezastávali učení o delegované autoritě a netrpěli antiintelektualismem ani zákonictvím. Pak ovšem přišla tzv. „třetí vlna“, kterou charismatici prakticky beze zbytku absorbovali, a ta vše změnila. Dnes už nevidím mezi oběma hnutími v ČR rozdíly.
Možná Pán dá vzniknout něčemu novému a je to pravděpodobné, ale je možné, že to bude až v době pronásledování. Myslím, že stav církve v něco takového vyústí. Já si ovšem nekladu ani tak otázku nad stavem současné církve, ale nad sebou. Obstojím já? Pokud ano, pochybuji, že bych to zvládl bez církve.