Biblická Apologetika

Zpět na „Církevní historie“

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: kritika a varování

Motto:

Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.

První list Janův, kapitola 4, verš 1

Kritika a varování

Zdálo by se, že církev byla jednotná v názorech i v praxi a očekávala z Argentiny a z Pensacoly probuzení. Ovšem stále se nacházeli lidé, i v řadách vedení církve, kteří byli k nastoupené cestě kritičtí, nicméně jejich hlas nebylo slyšet. Jaký byl důvod? Předně, mnozí si nebyli zcela jisti a byli jednoduše přemožení kvantitou informací o celosvětově se šířícím probuzení, kterému nechtěli stát v cestě nebo se dokonce obávali rouhání Duchu svatému. Další byli poslušni delegované autoritě a netroufli si tudíž nesouhlasit s bratrem biskupem a Radou AC. Jiní se obávali, že by to mohlo negativně ovlivnit jejich službu, kterou toužili zachovat. Případně se jednalo o kombinaci více těchto faktorů. Přesto se v Životě v Kristu a v Překročit hranice občas objevovala kritika. Ta se týkala jednak charismatických, duchovních záležitostí, dále manažerských postupů, způsobů evangelizace a v posledku eklesiologie NAR.

Kritika nebiblických zjevení

Častým kritikem charismatických výstřelků byl Rudolf Bubik. Ten například odmítl populární knihu kansaského proroka Ricka Joynera Poslední bitva, která se šířila v kruzích Torontského požehnání a inkarnovala jeho teologii skrze zjevení daná Joynerovi. Kniha popisovala autorova setkávání se zemřelými svatými, od kterých přijímal svá zjevení na úrovni přesnosti, která prý přesahovala biblický text. Bubik zde proto napadl už samou podstatu takovéhoto druhu inspirace:

„Joyner například dělí proroctví na čtyři kategorie, druhým stupněm je podle něj proroctví oblékané do slov, a to včetně Písma. Za vyšší stupeň bere vidění ve snu a za nejvyšší to, když ve vidění ve snu spolupracuješ. Tím svá vidění postavil nad Bibli“[1].

Joynerova setkávání s biblickými postavami a uplatňování charismatických učení, vložených těmto zemřelým do úst, se stala další kritikou AC ve formě kritické recenze Joynerovy knihy. Byla zde například zpochybněna možnost, aby se Joyner reálně setkával s již vzkříšenými lidmi, protože vzkříšení zatím nenastalo[2]. Tato kritika byla inspirována pohledem Rudolfa Bubika, který Joynerovu praxi nazval spiritismem. Navrátil ve svém sloupku uvedl, že:

 „Tato recenze se výrazně rozešla s řadou hodnocení, která jsem na knihu slyšel a četl, cítil jsem potřebu alespoň zběžně knihu pročíst, abychom se jako redakce nedopustili otištěním recenze případného přehmatu“[3].

Kritika Joynera se objevovala opakovaně. V dalším čísle Života v Kristu Pavel Dolejší uvedl, že na základě „zjevení“ se v církvi ospravedlňuje liberalismus. Vadila mu skutečnost, že pošetilé panny jsou v Joynerově nebi spaseny a „pláč a skřípění zubů“ je Joynerem dokonce situován do nebe, v čemž viděl Dolejší nebezpečí bagatelizace věčného trestu[4]. Ačkoliv byl Joyner pro charismatiky želízkem v ohni, Dolejšího kritika byla tak přesvědčivá, že její pravdivost uznávali i čelní představitelé českých charismatiků.

Předmětem kritiky se výjimečně staly i Torontské manifestace. V článku z února 1999 byl kritizován pragmatický přístup k duchovním projevům, kde již není měřítkem biblická praxe, ale to, zda se někdy v historii podobné věci odehrávaly[5].

Kritika způsobů evangelizace

Kritiky se dostalo i konceptu tzv. „tvořivé evangelizace“, která začínala být mnohými chápána jako náhražka Boží moci. Mládežníkům bylo například vytýkáno, že se seberealizují v různých kulturních aktivitách a rozvíjejí své vlohy namísto služby Kristu. Lukáš Targosz při konfrontaci s kritikou připustil:

„Na druhé straně jsem viděl mladé lidi, kteří se tak ponořili do tvořivé evangelizace, že jim zůstalo umění, ale bez Krista. Pořád ještě používají tytéž metody jako při tvořivé evangelizaci, ale cílem již není oslavit Krista, ale vydělat peníze, stát se slavným nebo zkrátka jen dělat to, co je baví. Kristus je ale na vedlejší koleji. Kde při tom všem zmatku najdeme rovnováhu a zralý pohled na to, co skrývá tvořivá evangelizace?“[6]

Jindy se někteří zamýšleli nad tím, jak je možné, že například po akci Impresionate99, která slibovala desetitisíce obrácených, k ničemu takovému nedošlo. Iva Hlavačková napsala:

„[Skutečnost] že akci podporoval milion modlitebníků, pohnul asi každým… ale přece jen mi v těch hodnoceních průběhu evangelizací a výsledků, se kterými jsem měla možnost se seznámit, chyběl alespoň náznak hledání odpovědi, proč nedošlo k většímu průlomu, jak bylo očekáváno“[7].

Autorka příspěvku ovšem neshledala chybu v akci samotné, ale uvedla, že příčinou může být nedostatečné posvěcení církve a ochota činit pokání[8].

Kritika manažerských postupů

Další oblastí, které se dotýkala směřování v AC, bylo zavádění manažerských způsobů v církvi. Tomu se věnoval i jeden článek ve Sborových listech AC Brno, odkud si jej biskup vyžádal k přetištění. Článek se zabýval křesťanským individualismem. Autor zde kritizoval vytyčování lidských cílů za použití lidského potenciálu, který nebere v úvahu individuální stránku vedení Duchem svatým. Určité pasáže vyvolaly poté odezvu Stanislava Bubika. Jednalo se o následující stať, popisující pohnutky soudobého manažera:

„Žijeme v době individualismu. Vytkni si cíl, naplánuj, dosáhni ho, říká duch doby. Ukaž, co je v tobě. Jdi! Prototypem úspěšného člověka je mladý, svobodný, anglicky mluvící vysokoškolsky vzdělaný muž, který se plně věnuje své práci v nějaké, nejlépe zahraniční firmě…  Chce být nejlepší, chce, aby se to o něm vědělo, touží být obdivován… Myslím, že právě zde je kořen těchto stavů. Nepochybuji, že Bůh chce, abychom byli dobří, nikde však nečtu, abychom usilovali být lepší než ostatní. Obávám se, že právě v této „zbožné formě“ se do našeho křesťanského života vkrádá duch světa…“[9].

Článek v podstatě mluvil o tom, že pokud se někdo snaží být lepší než ostatní, vede ho to k tomu, aby druzí byli nahlíženi jako horší než on. Takový člověk se pak srovnává s lidmi, přičemž k jedněm vzhlíží a druhými pohrdne a dožaduje se chvály. Autor zde vůbec neměl na mysli nějaká manažerská křesťanská hnutí, ale popisoval světské principy řízení lidských zdrojů. Netušil tehdy, že se citelně dotkl principů, na kterých stojí CBH.

Kritický článek se objevil i v časopise Překročit hranice, který napsal Dr. Zdeněk Faldyna, člen olomouckého sboru, a který se rovněž týkal manažerského způsobu vedení práce v církvi:

„…mám za to, že vyučování Johna Maxwella má nebiblické základy a svádí na scestí. Vede stejným směrem jako „pozitivní myšlení“ Dale Carnegie nebo zákony prosperity Napoleona Hilla. Vede stejným směrem jako New Age“[10].

Faldyna pak podrobně rozebral důvody, které ho k jeho závěrům vedly, a vykresluje podstatu církevního manažerství:

„Články Johna Maxwella jsou směřovány k pastýřům a oslovují je jako manažery organizací… Školí je v dovednostech manažera – umění lidi vyslechnout, vzbudit důvěru, získat je pro svou vizi, podpořit a využít jejich schopnosti. Nabízí jim zákonitosti, které povedou k efektivitě a umožní jim dosáhnout maximálního úspěchu. Vše je ilustrováno příběhy podnikatelů a politiků, kteří byli a jsou úspěšní. Vedoucího definuje jako toho, “kdo má vliv“. Mluvíme stále ještě o církvi?“[11]

Autor poté biblicky zdůvodnil, v čem vidí hlavní problém této tržní strategie na církevním poli.

„Kde je tedy Bůh a k čemu je potřeba Ducha svatého? Vždyť by stačilo jen správně rozvinout náš lidský potenciál a církev (jako jakákoliv organizace) poroste. Jakoby církev byla společností zaměřenou na získávání členů s křesťanskými názory a za tím účelem používala marketingové strategie. Myslím, že těm z nás, kteří se blíže seznámili se společností svědků Jehovových, to něco připomíná“[12].

Faldyna pak uvedl biblické výhrady proti tomuto modelu:

„Poznali jsme Pána Ježíše Krista a ten se nás ujal. Nepřišel nás polepšit, vždyť to, co je v lidské přirozenosti je nepolepšitelné. Člověk nikdy ze své síly nedokáže konat dobro, a pokud ano, stejně tomu nechybí příměs sobeckých motivů… Ježíš nás nepřichází polepšit, přichází nám dát nový život, svobodný od naší přirozenosti. Přišel nás použít a oslavit se v naši slabosti… Proto si myslím, že nauky Johna Maxwella (a jim podobné jsou nebezpečné). Obávám se, aby se z růstu církve a „probuzení“ nestala další modla, která by odváděla od „upřímného slyšení, neporušené víry podepřené dobrými skutky“[13].

Autor na samý závěr připojuje varoval:

„V posledních letech se často stává, že různí služebníci jsou přijímáni proto, že slouží „dynamicky rostoucím sborům, kde mají x-tisíc členů, vydali y-desítek knih a podobně. Lehce naproti tomu přehlížíme, že překrucují slovo Písma nebo jednají manipulativně či nemorálně. Je dobré být pohotový ke službě pro Pána a k evangelizaci, ale jde v prvé řadě o Boží dílo, které se děje v pravdě. Koneckonců nejmasovější „evangelizace“ byla dílem ďáblovým: „Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět. (Matouš 4,8-9)“[14].

Tento článek byl zveřejněn v plném rozsahu. Odpověděl na něho Stanislav Bubik, který v cca dvojnásobně obsáhlém článku uvedl, že máme milovat Boha z celé své síly, a že to znamená, že máme využívat svých schopností. Že ve svém nitru máme Božího Ducha, a tak nemáme čekat, ale vyjít. Uvedl, že:

„[Dr Faldyna] v podstatě věří, že jsme loutky, tedy někdo, kdo není schopen cokoliv udělat, aniž by se mnou někdo pohnul. Loutka je mrtvá a ožívá až v ruce někoho, kdo ji uvede do pohybu…“[15].

Je zajímavé, že hned ve stejném čísle vyšel Maxwellův článek, kde autor tvrdí, že „každá osoba, kterou Bůh stvořil, má téměř neomezený potenciál“[16].

Kritika boření denominačních hranic

Další kritika, či varování, se opět objevila v časopise Překročit hranice, který byl již neoddělitelnou součástí Života v Kristu, a zřejmě proto na něho někteří čtenáři reagovali. Tentokrát se s umírněnou kritikou ozval i ředitel VOŠMT, Milan Buban. Jeho kritika byla namířena vůči Petru Wagnerovi, který udílel své rady, jak docílit probuzení sjednocováním se navzdory denominačním hranicím. Buban zde Wagnerovu strategii nazval „charismatickým nešvarem“, který spočívá v infiltrací církví, které nesouhlasí s učením, které je jim takto implementováno:

„Klasické letniční hnutí se od charismatického odlišuje mimo jiné tím, že se odmítá infiltrovat do jiné denominace. Letniční respektují stávající denominace a zakládají své vlastní denominace, v nichž mohou bez omezení rozvíjet letničně evangelikální typ bohoslužby “[17].

Buban poté napadl i základní princip wagnerismu, a to je v podstatě schopnost nastartovat probuzení aplikací správných principů, které odvodil ze sociologie, jako je například homogenita sborů, nalezení patera služebností nebo aplikace strategie aktivací potenciálu lidských zdrojů. Nakonec vystoupil i po stránce teologické, když dodal: že „skutečné principy vedoucí k probuzení najdeme na stránkách Bible, a ne na stránkách Wagnerovek“[18].

Kritika učení o jednotě

Ve stejném čísle se pak omlouvá i redakce Překročit hranice, která v podstatě upozorňuje na základní slabiny hnutí církevního růstu, v jehož čele Wagner neodmyslitelně stojí.  Uvádí, že nelze chápat jednotu uváděnou dle amerických měřítek jako bernou minci pro ČR. Například v USA jsou města, která mají má 500 sborů, zatímco u nás je ve stejně velkých městech jen 10 sborů. Když se v USA pak sjednotí 100 sborů, je to jen část, ačkoliv to v absolutním měřítku, to ve srovnání s námi, vypadá honosně. Podobně v USA chápou jednotu nikoliv jako sjednocení, ale spíše jako vzájemný respekt. Jako příklad se uvádí Sbor De Santose, kde byl biskup nedávno na návštěvě. Taktéž se v článku přiznává, že v USA se za člena počítá každý, kdo je v pravidelném kontaktu se sborem, zatímco v ČR se zohledňuje přihláška[19].

Kritika nastoupeného směru

Po konferenci v Nymburce pak teologický poradce AC (který ovšem postrádal jakékoliv teologické vzdělání a vše doháněl jako samouk) zaslal Radě AC obsáhlý dopis, ve kterém v podstatě vyzýval k  odvrácení se od Torontského požehnání, což zdůvodňoval přiloženými statěmi, které se zabývaly službou Kathryn Kuhlmanové a Argentinským probuzením. Dopis je zveřejněn v krácené podobě.

Vážený bratře biskupe, vážení bratři, členové Rady Apoštolské církve,

předem svého dopisu, který jsem se Vám odvážil napsat, Vám všem přeji hojnost božího požehnání a moudrosti od Pána, jenž nás všechny spojuje svým Svatým Duchem. Svůj dopis se snažím psát v bázni a chvění, ale v neochvějné důvěře, že tak činím před tváří toho, kterému každý z nás bude jednou skládat účty ze svého života i ze svého učení. Stejně, jako jsem prosil jeho, i Vás prosím o shovívavost a porozumění. Jsem omylným člověkem, s částečným poznáním, který je poddán mnoha lidským bídám. Přes tato všechna omezení a zároveň s ujištěním, že si Vás všech vážím a respektuji jako autoritu v církvi, si dovoluji tímto upozornit na jednu – podle mého názoru – závažnou věc, která se takřka od poloviny devadesátých let projevuje v naší církvi. Je jím silný vliv služebníků, kteří jsou ovlivněni svérázným pojetím evangelia, vycházejícího z domněnky, že celý svět čeká velké probuzení, které je potřeba zahájit protivením se satanským mocnostem, které Adamovým pádem získaly vládu nad světem, a proti kterým sám Bůh nemůže zakročit, protože vládu nad světem předal Adamu, tím potažmo ďáblu, a tento stav hodlá respektovat. Tato doktrína není ničím novým a má svůj počátek ještě v předkřesťanské gnózi, odkud se přes Origena a středověké mystiky dostala až do charismatického hnutí. Tato doktrína, přítomná např. v Nikodémově evangeliu, byla církevními otci odsouzena jako hereze a jiné evangelium. Mezi služebníky, kteří dnes toto evangelium zastávají, patří např. Carlos Annacondia, Omar Cabrera, Edgaro Silvoso, Viktor Lorenzo, Peter Wagner a existuje dnes celá plejáda služebníků Torontského požehnání, kteří jimi byli ovlivněni. Např. Claudio Freidzon, Stephen Hill, John Kilpatrick, John Arnott nebo Sandy Millar, či Nicky Gumbel.

Nepíši tato slova jako obvinění, pouze konstatování. Vím, že jako církev toužíme po probuzení v našem národě, ale obávám se, že tato touha nás vede k domněnce, že tito lidé, zejm. služebníci argentinského probuzení, nám toto probuzení zprostředkují nebo nás minimálně kladně motivují. Již určitou dobu proto můžeme být svědky mnoha proroctví – ať na předminulé celocírkevní konferenci nebo v poslední době v Životě v Kristu - kdy k určitým konkrétním časovým údobím je prorokováno přicházející probuzení. Zatím se však všechna tato proroctví ukázala jako pouhá zbožná přání. Jako jejich naplnění bývá někdy viděno, když se více služebníků společně modlí na jednom místě. Neberou se přitom v potaz mnohá biblická varování, která poslední dobu spojují s odpadnutím, vychladnutím lásky, ospalostí církve a příchodem falešných proroků, a nikoliv s probuzením.

Abych Vás tedy dlouho nezatěžoval, pokusím se své námitky shrnout do několika bodů, které budou reflektovat učení, historii a ovoce této nové vlny. Zároveň Vám v příloze posílám dvě krátké studie, kde se snažím na věci poukázat konkrétněji a v širších souvislostech.

Učení

V popředí stojí domněnka, že Adam byl bohem tohoto světa ve stejné míře, v jaké je jím dnes satan. Adam tuto autoritu obdržel od Boha, avšak právě satanu ji předal. Ten proto nyní legálně vládne lidstvu. Aby bylo možné přivést nevěřící ke Kristu, je tuto autoritu třeba opět od satana převzít a lidi z jeho vlivu osvobodit. Tak se svazují teritoriální duchové, služebníci slovně atakují satana ať propustí národy atd. Toto satanocentrické evangelium tak činí z Krista někoho, kdo je povinován satanovu autoritu nejen neomezit, ale dokonce respektovat. Pokud věřící nepřevezmou od satana autoritu nad zemí nazpět, nedojde k celosvětovému probuzení a lid bude hynout pro svou neznalost. Samotné evangelium je takto degradováno na osvojení si určité techniky a poznání skrytých zákonitostí. V posledku pak snižuje Boží moc a vyzvedá lidskou úlohu a potažmo moc satanskou. (Podrobněji – viz přiložená studie “Skrytá tvář teonomismu.”) Ve velké míře bývá toto učení doplněno doktrínou o pěti služebnostech, které musí, napříč denominacemi, povstat, a církev sjednotit k tomu, aby dorostla do Kristovy plnosti, přisvojila si jeho plnou autoritu a svázala satana i s jeho lokálně působícími anděly. Takto obnovená církev se pak stane nejmocnější organizací světa, působící divy a zázraky, které nemají v církevní historii obdoby. (Vnitřní rozpory, v tomto učení obsažené, zde nekomentuji).

Projevy

Vedle různých krátkodobých tranzů, projevujících se křikem, křečemi, ztrátou sebeovládání, ne nepodobným záchvatům epilepsie, které se dostavují v reakci na dlouhá a dynamická kázání a manipulativní výzvy, s hlasitostí na prahu bolestivosti a hudbou o stejné zvukové intenzitě, se údajně projevuje i výskyt zlatého prachu event. zlatých zubních plomb. Hromadný a opakovaný výskyt zlatého prachu však nemá v církevní historii obdoby. Zato se s ním lze velmi často a opakovaně setkat v jiných náboženstvích. Např. Zeus sestoupil na obnaženou Danae, aby ji svedl, ve formě zlaté pěny. Zeus byl též uctíván v Babylonii jako Beltis. V Hinduismu, v raných spisech Rigved, se taktéž bohové lidí dotýkali ve formě zlatého prachu. Např. v józe, v pozici Vijana, má spirituální duchovní zlatý prach ve formě deště moc transformovat lidské buňky. Magický zlatý prach se rovněž objevoval při alchymistických seancích a není bez zajímavosti, že transmutací rtuti ve zlato se pyšnil např. slavný alchymista Joseph Balzamo. Dnes se rtuťové plomby údajně též mění ve zlato na křesťanských shromážděních. Dále se zlatý prach objevuje v ódě satanisty Aliestera Crowleyho nazvané “Hymna Luciferovi”. V roce 1993 měla dívka Nancy ve Fatimě vidění, že Matka rozhazuje zlatý prach jako znamení požehnání. V hororové klasice se např. na místě působení Draculy taktéž objevoval zlatý prach. Nejznámější zjevení zlatého prachu pochází z Kolumbie a Brazílie, kde indiánský náčelník Eldorado byl pokryt zlatým prachem a hrsti zlatého prachu vyhazoval směrem ke slunci. Tento rituál přejali indiánští náčelníci a v zemích Jižní Ameriky je tato báje dodnes velmi populární. Pokud přijmeme tezi, že tyto legendy jsou pravdivé, pak Hospodin zřejmě kopíruje cizí bohy.

Historie

Poprvé se se zlatým prachem a tělesnými manifestacemi Torontského typu setkáme u Franklina Halla, činovníka letničními kaceřovaného hnutí Pozdního deště. Jeho společník, Dr. Waltrip, se rozvedl, aby se mohl oženit s evangelistkou Kathryn Kuhlmanovou. Ta však po několika letech Waltripa opustila a rozvedli se. Poté se u ní začala objevovat zázračná moc k uzdravování a manifestace, které ona považovala za důsledek správné volby - rozvodu. O stejnou moc, jako měla Kuhlmanová, se modlil C. Annacondia a B. Hinn (tomu se mnohokrát zjevila i po své smrti). Oba měli vliv na C. Freidzona, který zasvětil J. Arnotta, který roznítil probuzení v Torontu. Zlaté zázraky se objevovaly u všech zúčastněných. Z Toronta se probuzení převezlo přes oceán do Anglie, přes E. Mumfordovou, a tam jej prožil i Steve Hill, který je přivezl do Pensacoly, kde zatím již členové sboru, včetně manželky J. Kilpatricka, jezdili na zkušenou do Toronta. Sám Hill byl již ovlivněn službou Annacondii, jehož tažení se účastnil. (Viz příloha tohoto dopisu “Kathryn Kuhlmanová a její vliv na Torontské požehnání”).

Ovoce

Když jsem se snažil na tyto věci již v devadesátých letech poukazovat, obvykle jsem byl odkázán na dobré ovoce a subjektivní duchovní prožitky, které se těm, kdo je prožili, zdály být dostatečným důkazem, že vše je v pořádku. Nyní bych chtěl poukázat na tři země, které se probuzení dokořán otevřely, a to Argentinu, USA a Anglii. Annacondiova tažení byla údajně podporována i z vládních kruhů a přenášela je televize. Probuzení bořilo denominační bariéry a doktrína satanocentrického evangelia změnila tvář konzervativních evangelikálů. Annacondia a později Freidzon prorokovali Argentině mocné probuzení. Ta však vyhlásila státní bankrot, lidé rabují obchody a jiní [Židé] utíkají do Izraele, neboť tamní teroristické útoky považují za menší zlo, než soudobé vražedné ulice Buenos Aires -  města, které se v plné míře otevřelo probuzení. Také služebníci sboru v Pensacole kázali před televizními kamerami, když se jednalo o zachování Desatera ve státních budovách v Alabama a slibovali USA největší probuzení v dějinách USA. 11. září 2001 je však mnohými považováno za počátek Božích soudů, dolar klesá a ve sboru v Pensacole dochází k machinacím. Před tím je však z kongregace Vinice vyloučen Torontský sbor pro nebiblické učení. V době, kdy Anglie prožívala Torontské požehnání – statistiky uvádějí až statisícové davy v církvích – propuká v zemi nesmyslná hysterie BSE (přenos na člověka nebyl zřetelně potvrzen) a zcela zbytečně jsou vybíjena stáda zdravých krav. (…) V Živote víry se křesťané diví, že vše vypadá jako Boží soudy, a jak je to možné, když v zemi je probuzení. V České republice, rok po prvním příjezdu Freidzona a nové vlny, propuká  vládní krize, dochází k záplavám a předčasným volbám. A nyní si dovolím být osobní. (…)

Osobní zkušenost

Vím, že tímto bodem se pouštím na tenký led. Do této chvíle jsem se snažil držet faktů (možná subjektivně podaných). Nyní se pokusím sdělit, co jsem sám v této věci prožil. V době prvního příjezdu Freidzona do Příbrami jsem měl sen. Stál jsem v zástupu křesťanů a mnozí měli zavázané oči. Bylo to v tělocvičně a někdo zde velmi hlasitě a dynamicky kázal. Z nějakého důvodu jsem pásku na očích neměl a postřehl jsem, že vše kolem je zinscenované, a že místo kazatelů zde mluví nějací sportovci. Když jsem odešel ven, představili se mi jako příslušníci Rodiny lásky. Poté se mi dostal do ruky Život víry, kde jeden kritik přirovnal právě Freidzonovo působení k praktikám Rodiny lásky. Při četbě Písma jsem měl pak intenzivní zážitek – věřím -s Duchem svatým. Četl jsem, jak Áronovi synové přinesli do chrámu cizí oheň. (…)

Mám naší církev velice rád a vždy jsem se snažil ji podporovat. Odpusťte mi, prosím, tedy silné vyjádření, které nyní učiním. Dělám to především před Pánem a s modlitbou na rtech. Prosím Vás, jménem Pána Ježíše Krista, pro jeho oběť a lásku: oddělte se od těchto věcí a nepořádejte další konferenci s C. Annacondiou. Jedná se o jiné evangelium a jiného ducha - cizí oheň. Jak historie, tak učení i ovoce tomu nasvědčují. Vím, že si tímto dopisem mohu zavřít cestu k vyučování na VOŠMT, na které se snažím připravit. Můžu ztratit i zbytky své věrohodnosti, pokud se jí alespoň u některých z Vás ještě těším. Nyní mi však na tom záleží méně, než abych mlčel. Pokud se mýlím, bude to snad nejkrásnější omyl mého křesťanského života a kéž mi Pán odpustí.

 

V příloze Vám zasílám dvě studie, které tento dopis poněkud vysvětlí.

S pozdravem a přáním pokoje,

Aleš Franc

poradce ÚR AC

Platforma

Po bouřlivé diskusi na Nymburském synodu v roce 2002 byla ustavena církevní platforma, kde měly být diskutovány ožehavé církevní otázky. Každý sbor měl k diskusím na společná setkání vyslat svého zástupce. K diskusím byla otevřena i uzavřená internetová diskuse, jejímž moderátorem byl ustanoven Milan Buban a jemuž měly být zasílány písemné postřehy delegátů. Rudolf Bubik byl od počátku k Platformě velmi kritickým, jelikož neodpovídala jeho pojetí autority a sdělil, že každého, kdo se z delegátů Platformy nezúčastní, omluví.

První setkání Platformy se konalo ještě v roce 2002 v Kolíně. Vystoupil na ní Rudolf Bubik, který zopakoval svoji základní tezi o pojetí delegované autority, kde spojil autoritu v církvi s autoritou muže v rodině a s autoritou vládní. Na to kriticky navázal Bohuslav Wojnar, podle kterého autoritu otce v rodě nelze ztotožňovat s autoritou v církvi. Na Platformě došlo i k diskusi ohledně internetové diskuse, kdy Buban nezveřejnil Wojnarův příspěvek, který podle něho neodpovídal poslání platformy[20].

Navrátil Platformu uvedl v časopise jako prostředek k diskusi týkající se života církve, jejíž výsledky mají následně sloužit Radě církve k jejím rozhodnutím. Uvedl, že byl překvapen kultivovaností a věcností diskuse asi dvaceti účastníků ze všech sborů církve[21]. Bylo vidět, že některým delegátům vadí zejména učení o „delegované autoritě“.  Nicméně Platforma možná upustila trochu páry z přetaveného kotle a po několika setkáních zanikla.

Závěr

Vzhledem k tomu, že AC vyznávala striktní hierarchický model autority, ve kterém byla kritika chápána jako věc negativní, případně vyhrazena vedení, a členové byli nabádáni k spíše pasivnímu přijímání přijatých vizí, je pochopitelné, že se dochovalo jen málo písemných výhrad. Doktrína delegované autority, která omezovala i osobní interpretaci Bible, účinně potlačovala disidentskou činnost. Neúspěch v naplnění vizí spojených s Torontským požehnáním a NAR byl často interpretován možná spíše jako selhání jednotlivců nebo členů církve, než jako důkaz problematicity těchto hnutí.

Literatura