Reakce Tomáše Klíčníka na článek: Církev nemá alternativu
Občas si píšu s jedním bratrem, jmenuje se Tomáš, se kterým jsem v 90. letech chodil do sboru a dokonce i do evangelizačního týmu, kdy jsme kázali na náměstí Svobody v Brně evangelium. Oba nás sice spojuje kritický pohled na některé jevy, až mne udivuje, jak se shodneme v tom, co je špatné. Na rozdíl od Tomáše však mám na církev, i na tu letniční, stále pozitivní pohled spojený s nadějí. Včera jsem dostal jeho reakci na článek „Církev nemá alternativu“. Když jsem ho zveřejnil, napadlo mne, zda se ozve právě Tomáš. Ale vůbec jsem to nepsal kvůli němu, ale kvůli zcela jiné věci, se kterou se denně setkávám ve svém okolí. Když se ozval, poprosil jsem ho, aby mi napsal svůj komentář ve formě článku, na který se pokusím odpovědět. Mám nyní plné ruce práce se zveřejňováním 2. dílu Kroniky AC, takže sepsání odpovědi chvíli potrvá. Tomáš mi článek obratem zaslal (je dobrý stylista) a je zde:
Se zájmem jsem si přečetl článek Aleše France nazvaný "Církev nemá alternativu". Samotný nadpis mi připomněl výrok Rudolfa Bubika z roku 2010, který zněl trochu jinak: "křesťanství není alternativní životní styl, protože Ježíš není alternativa".
V případě církve (ve smyslu lidmi založené organizace) s tím zcela nesouhlasím. Současně ale přiznávám, že jsem v této otázce prošel dlouhým vývojem. Na počátku devadesátých let jsem se stal součástí letniční církve, kde převládalo učení, že pokud mě Bůh přivedl sem, nemám právo se mu protivit a jít někam jinam. (Připouštím, že takto explicitně to vyřčeno nebylo, ale vznášelo se to ve vzduchu. Smutnou skutečností je, že ačkoliv se tato letniční denominace silně vymezovala vůči Římsko-katolické církvi, v tomto bodu si navzájem neměly co vyčítat.) Až později, v dobách turbulentních, kdy se vylučovaly celé sbory a na obdarované kazatele se snášely kletby, jsem si začal uvědomovat, že odejít nemusí nutně znamenat "opustit Boží vůli" a stát se "svévolníkem", ale třeba to znamená naprosto obyčejné "zachráním si poslední zbytky lidské důstojnosti".
V případě odchodu z církve, stejně jako v případě rozvodu, krádeže nebo vraždy, člověk překročí podvědomý rubikon a hrozí riziko, že odchodem z církve začne řešit problémy v komunikaci či napomínání ze strany spolubratří. Je to riziko a je fér na to upozornit.
Ve svém životě jsem vystřídal tři sbory tří církví a jeden pokus o založení nového společenství. Ve skutečnosti jsem ale v případě dvou církví zažil několik vývojových etap, takže tvrdit, že sbor XY byl stejný v roce 1991, jako v roce 2011 prostě nelze. Byly to dva rozdílné světy, dvě rozdílná učení.
Za posledních 35 let vidím církev, která prošla od utopické fáze, kdy se snažila plně následovat Krista a jeho učení, po zatím poslední fázi manažerskou, kdy už první vůdci odešli a byli nahrazeni novými, mladými, co se nezakecají. Církev se snaží být hezké místo, kde se každý hříšník bude cítit fajn a nikdo ho nebude káznit - protože to už by se fajn necítil a šel by jinam. Lidé jsou lákáni na evangelium bez pokání a bez obrácení ke Kristu. Prostě sem choďte, buďte s námi, v předsálí je vždy občerstvení a kávovar s dobrou 100% arabikou zdarma. Takže i kázání se vyprazdňuje a kdo očekává, že v něm bude prorocká a výkladová složka, spláče nad výdělkem. V lepším případě to bude powerpointová prezentace, ale kde je ta sytá strava pro ty, kteří jsou v Kristu desítky let? Jak dlouho se dá neschopnost obhajovat slovy "třeba dnes chtěl Pán promluvit k někomu jinému"? A jak dlouho mám čekat, až promluví i ke mě? Rok? Pět let?
Ale církev není jenom o kázání, je to hlavně firma. Má státní registraci, má přidělené IČO a má finančního účetního. A občas taky "černé fondy", ale pst! O tom se nemluví. A kromě toho má i nějaké vedení a jak jde čas, i v malých sborech najednou člověk zpozoruje, že je vlastně řídí několik rodin, jejichž členové jsou všude. Aleš Franc o nepotismu občas píše a možná se může zdát, že se nás to netýká. Zkuste se rozhlédnout ve svém sboru, snad máte štěstí a opravdu se vás to netýká.
Církev čelí odlivu členů a snaží se tomu čelit tím nejhorším možným způsobem - snižováním laťky. Prý musí být nízkoprahová, aby si tam našli cestu lidé zvenku, které nezajímá Bůh či modlení, ale chtějí si zacvičit jógu nebo zajít do "safe space" kavárny na sojové latté a avokádový toast". Jsem přesvědčený o tom, že pokud by církev opravdu stála o to, aby byla brána vážně, měla by postupovat přesně naopak.
S tím, jak klesá úroveň kazatelů, narůstá modlářství a hereze. Není nikdo, kdo by se tomu postavil, kdo by ty, kteří tím církev kontaminují, napomenul nebo vykázal. Všechno musí být v lásce a běda tomu, kdo zpochybní mávání barevnými prapory nebo tance s šátky. Už jen dotaz je nepřípustný a člověk riskuje, že bude hrubě okřiknut. (Ano, byl jsem hrubě okřiknut.)
Jedním z atributů, který musí správná církev mít, jsou proroci. A tak se prorokuje a prorokuje. A zatímco Písmo požaduje, aby byla proroctví rozsuzována, v dnešní církvi se po sebeokatějším nesmyslu mává prapory a provolává sláva prorokovi. Samozřejmě, pokud prorok není za svoje falešná proroctví umlčen, napomínán a kázněn, dovoluje si čím dál víc a za proroctví maskuje svoje pocity či zájmy. Jakmile v církvi slyším magickou formuli "Bůh mi řekl", vím, že nejenže nikdo nebude toto slovo rozsuzovat, ale ani to není vítané. (Pokud se to přece jen stane, existuje neméně magický termín "slovo povzbuzení". Prý to nebylo proroctví, ale slovo povzbuzení. Asi jako když umírajícímu na smrtelné posteli řekneme, že to bude dobré a "ještě si spolu zatančíme, babičko". Je to lež, všichni to ví, ale hrají hru, jako že tomu věří.)
Vidíme tedy, až na výjimky, církev zamořenou modlářstvím, manažerismem, nepotismem, lží a pokrytectvím. Jak se proti tomu vymezit? Mohu bojovat marný boj víry s větrnými mlýny, ale kolik takových bitev musím prohrát? Ten boj pokládám za předem prohraný, protože proti mě stojí instituce, která mě bude káznit, umlčovat, ostrakizovat, vymlčovat. Zapomeňme na zásadu, že starší sboru je "primus inter pares". Není, nebo si to alespoň nemyslí. On je vůdce a často bude vyžadovat slepou poslušnost, podřízenost bez nereptání, otázek a námitek. (K tomu by měl správně uvědomělý farník přidat ostentativní nadšení z plytkých kázání, či sborových aktivit, kam se třeba pozve na besedu zastánce LGBTQ+, případně shromáždění, na které se pozve rocková hvězda, která odehraje koncert a přidá pár mouder typu "když si budete něco moc přát, tak se vám to splní". A pokud si myslíte, že přeháním, tak bohužel obé jsem zažil ve své poslední církevní destinaci.)
Období covidu bylo v mnohém poučné. Mimo jiné ukázalo, co je v lidech doopravdy. Ukázalo se, kdo se nebojí vzepřít nesmyslům a kdo naopak odezírá ze rtů vrchnosti.
Po covidu se do církve nevrátila spousta lidí. Řada z nich zjistila, že neděli lze trávit jinak. Někdo jiný, jako já, vzdal zbytečný boj s větrnými mlýny falešného učení, nepotismu nebo exkluzivismu, protože vím, že změna musí přijít shora, od vedoucích.
Já jsem se po covidu rozhodl odejít, protože jsem nedokázal najít nic pozitivního na tom, že bych zůstal. Pokud se nechci nakazit, musím se chránit. Odchod z církve není něco, na co by měl být člověk pyšný. Nicméně stejně jako při rozpadu manželství je vina na obou stranách a někdy je rozdělení tím nejlepším způsobem ze všech špatných, jak vyřešit problém.
Na otázku, která by mohla přijít, tedy proč nejdu jinam, mám bohužel jednoduchou odpověď: až zde bude tradiční letniční církev bez charismatických vlivů, rád se vrátím. Někdo by možná zvolil kompromis, já volím diasporu.
Tom Klíčník