Biblická Apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: Církev a politika

Motto:

Církev a politika

Ačkoli se Apoštolská církev od roku 1998 neustále vyvíjela a posouvala, v několika otázkách zůstávala konzistentní. Jednalo se zejména o postoj k ekumenismu a římskokatolické církvi, v níž viděla skrytého hybatele části politického dění. S tím souviselo i trvalé odmítání nového církevního zákona, konkordátu (tj. mezinárodní smlouvy mezi Svatým stolcem a ČR, o níž usilovala Katolická církev) a církevních restitucí, což byly cíle římskokatolických politiků a Křesťanskodemokratické unie. Tyto záležitosti však nebyly v rámci Apoštolské církve zpočátku příliš medializovány. Zatímco obsah pastorálních konferencí býval Navrátilem shrnován v jeho „slovech technického redaktora“, v politických otázkách přetrvávala jistá obezřetnost. Proto se můžeme například v březnu 1998 dočíst, že obsah semináře „Humanismus a jeho důsledky“ si čtenáři mohli přečíst v daném čísle, ale obsah semináře „Římskokatolická církev“ byl k dispozici zájemcům až skrze jednotlivé pastory[1].

Církevní zákon

Snahy o revizi v té době platného církevního zákona (zákona č. 308/1991 Sb.) budily obavy biskupa církve, který v září 1998 uvedl, že stávající církevní zákon AC chápe jako dar od Boha, který zrovnoprávňuje všech 21 registrovaných církví a žádnou z nich neprivileguje ani nediskriminuje. Stát finančně podporuje všechny státem registrované církve, které mají otevřené dveře do škol, do nemocnic a věznic bez rozdílu. Takový zákon byl považován za evropský unikát. Existovala obava, že za návrhem změn stojí římskokatolická církev, která se svobodami jiných církví cítí ohrožena. Navrátil k tomu uvedl:

Jestliže si uvědomíme, že v evropských zemích, kde je římskokatolická církev dostatečně silná, jsou ostatní církve pravidelně diskriminovány, jde o skutečný zázrak… Ze zkušenosti víme, že každý Boží dar je třeba chránit, opatrovat. Satan se jej snaží pravidelně ukrást. Nejinak je tomu i v tomto případě. Tento zákon, v Evropě tak ojedinělý, je prakticky od svého vzniku podrobován útočné kritice, jejímž cílem je jeho zrušení a nahrazení zákonem novým, ve kterém by byl zakotven ne již rovný, ale diferencovaný přístup státu k jednotlivým církvím[2].

Jako příklad Navrátil uváděl rakouské letniční, kteří již desítky let marně žádají o registraci. Řada jiných skupin, jako například Křesťanská společenství, ovšem argumentovala, že nemohou naplnit kvorum pro registraci dle stávajícího zákona, a stojí tak v obdobné pozici, jako rakouští letniční. Navrátil na to uváděl, že slibované přínosy do budoucna pro doposavad neregistrované církve jsou v podstatě jen „dokonale průhlednou“ záminkou. Podobně v úvodníku v roce 2000 zopakoval, že se minimálně prozatím podařilo zabránit prosazení extrémních kroků, které by zlikvidovaly jeden z darů Sametové revoluce církvím – jejich rovnost před zákonem a možnost svobodného hlásání evangelia pro všechny[3]. Tento církevní zákon nám podle Navrátila závidí „většina Evropy, ne-li Evropa celá“. To se ovšem nelíbí římskokatolické církvi, která je zvyklá „na mocenský monopol ve státě“.

Bubik již od roku 1996 na půdě ERC za zachování zákona bojoval, ale zůstával osamocen. V roce 1999 Navrátil Bubika na poli ERC nahradil a pokračoval v boji za zachování církevního zákona v jeho původní podobně. Upozorňoval, že změna by kromě finanční ztráty přinesla protestantským církvím i okleštění „rozvoje a svobodného působení ve společnosti“. Nakonec se k úsilí AC přidaly tří církve, což byla pravoslavná, husitská a starokatolická církev. Navrátil byl přesvědčen, že jelikož tyto církve vyšly z církve římskokatolické, znají ji nejlépe. Římskokatolická církev proto ostatním nabízela kompenzaci za ústupek ohledně církevního zákona, k čemuž Navrátil poznamenal:

V případě, že seprotestanté vzdají současné právní úpravy, nabízí jim římskokatolická církev nezávazně! podíl na výnosu z majetkových restitucí, které jí tyto církve pomohou vydobýt, římskokatolická církev, která ve svém nedávno vyšlém dokumentu „Vyhlášení Dominus lesus" o sobě jasně prohlašuje, že je jedinou spasitelnou církví a většinu ostatních církví ani církvemi nelze nazvat.V současné době jsme jako čtyři církve tiskem obviňováni, že zápasíme o peníze a snažíme se prosadit zachování stávajícího způsobu financování církví státem, zatímco ostatní církve usilují o zrušení současné finanční závislosti církví na státu. Tento úhel pohledu se mi osobně jeví poněkud pokřivený[4].

Církevní restituce

Církevní restituce měly být vymáhány právě  ve spojení s návrhem nového církevního zákona. 3. července 2000 se na Velehradě proto diskutovala i podoba připravovaného nového zákona o církvích, dle něhož by se měla stát prioritou otázka majetkového vyrovnání a následně financování. Koncem roku 2000 poprvé vykrystalizoval návrh, že bude vytvořen společný fond zejména z majetku, nárokovaném římskokatolickou církví (včetně různých právnických osob římskokatolické církve), a ze kterého by byly financovány i ostatní církve. Velmi aktivně ve prospěch tohoto návrhu vystupoval tehdejší předseda ERC, synodní senior CČE Pavel Smetana. Tento návrh ovšem potřeboval souhlas ostatních členských církví. Jasně však proti němu vystoupil biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik a k němu se přidali představitelé dalších církví, jmenovitě husitů, pravoslavných a starokatolíků, což činilo zhruba 40 % členské základny účastnických církví. Návrh tak nenašel podporu a Pavel Smetana na protest odstoupil z funkce.

Apoštolská církev v té době dostávala každý rok asi 11 milionů korun ročně na platy svých duchovních. Navrátil ještě v roce 2001 prohlašoval, že na nich není závislá, a pokud by dotace skončily, může pokračovat ve své činnosti. Dříve tvořily dotace 90 % platů, ale postupně sbory samy mají na platech stále větší podíl, což je projevem štědrosti[5].  Zároveň se církev začala připravovat na období, kdy se uskuteční odluka církve a státu, resp. skončí dotace státu na platy církevních pracovníků a sbory budou nuceny zahájit samofinancování[6]. Vedle snahy o zachování církevního zákona se AC odmítala spolupodílet i na tom, aby si římskokatolická církev mohla vydobýt zpět svůj ztracený majetek:

Jsem rád, že jsme mohli společně zformulovat stanovisko, ve kterém se jasně stavíme proti úsilí o změnu stávající právní úpravy a zároveň se odmítáme spolupodílet na snaze římskokatolické církve vydobýt si zpět svůj ztracený majetek. Stanovisko bylo zasláno příslušným představitelům. I nadále se chceme podílet na společné práci Ekumenické rady církví, jakkoliv nám její demokratické principy zatím přinášejí jen přehlasování ze strany ostatních členských církví[7].

AC poté zaslala médiím i své oficiální stanovisko, přičemž například v Aktualitách vyšel následující článek:

V Ekumenické radě církví (ERC) došlo ke konci roku 2000 „k zemětřesení“, které vedlo až k rezignaci tehdejšího předsedy ERC Pavla Smetany (Bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické) na úřad. Příčinou rezignace byl jeho zásadní nesouhlas se samostatným jednáním představitelů 4 církví (CČSH, pravoslavná, starokatolická a Apoštolská církev), kteří bez konzultace s ostatními členy ERC zaslali dopis na ministerstvo kultury ve věci financování církví státem. Obsahem stanoviska těchto církví bylo v podstatě zachování stávajícího stavu financování církví ze státního rozpočtu a nesouhlas s dalším jednáním o jeho změně[8].

V reakci na vzniklou situaci vyhlásila Apoštolská církev společné modlitby s prosbou o Boží ochranu. Média tuto skutečnost totiž interpretovala jako snahu církve o udržení státních dotací. Hlavním důvodem tohoto kroku však byla obava biskupa z uzavření Konkordátu, který by vedl k právní nerovnosti mezi církvemi a zvýhodnil postavení církve římskokatolické. Ta totiž dlouhodobě ve věroučné rovině usilovala o podřízení ostatních církví své autoritě prostřednictvím přijetí úřadu římského biskupa. Těsně po těchto událostech na biskupa, který v té době seděl v kanceláři, někdo dvakrát vystřelil. Našly se jen dvě kulky, z nichž jedna byla odražená od skla, a jejichž dráha mířila do horní oblasti křesla za jeho pracovním stolem. Biskup si uvědomoval, že jeho postoje jsou silně kontroverzní a obával se, že šlo o snahu jej zastrašit. Navrátil na danou věc reagoval článkem v Životě v Kristu:

…vícekrát [jsem]v Ekumenické radě církví opakoval, že jako církev jsme ekonomicky soběstační a pokud dostáváme finanční dotaci od státu, vracíme ji společnosti pouze jinou formou, především prostřednictvím sociální práce…  údajné úsilí o zrušení finanční závislosti církví na státu je prázdným reklamním sloganem, dobrým pouze pro klamání nezasvěcené veřejnosti. Ve skutečnosti je vyvíjena snaha, aby po zrušení současného způsobu finanční podpory církví ze strany státu tato dále pokračovala, ovšem formálně pod jinou hlavičkou. V podstatě jde jen o změnu rozdělování této podpory mezi stávající církve poté, co bude vybojována realizace římskokatolických restitučních nároků[9].

V roce 2004 pak dále probíhaly intenzivní diskuse ohledně formy odluky církve a státu. Prezident Klaus tehdy uspořádal konferenci CEP o této problematice, kde si vyžádal i text od biskupa AC, který byl publikován ve sborníku. AC zde mimo jiné v podstatě kladně kvitovala i model USA, ve kterém existuje nejen mocenská, ale i ekonomická odluka státu a církve. Zatímco Dominik Duka preferoval tzv. "přátelskou odluku", AC zde výslovně uvedla, že se obává tendencí k privilegování určitých náboženských směrů, tendence k prosazování kooperačních modelů, které vedou k omezení svobody, rovných podmínek a také omezují státní svrchovanost. Míněn byl samozřejmě římský katolicismus[10].

Konkordát

V roce 2003 kardinál Vlk jménem ČBK i církví zastoupených v ERC zmínil v Radiofóru požadavek, aby resort církví byl přesunut do pole působnosti vicepremiéra pro lidské zdroje, vědu a výzkum Pavla Mareše, který měl být zřejmě římskokatolickým nárokům vstřícnější postoj. Byla to pak opět AC, která proti tomu protestovala. Nejprve protestoval Aleš Navrátil v dopise tajemnici ERC.

Vážená sestro vedoucí tajemnice,

obracím se na Vás z pověření bratra biskupa, který je vážně znepokojen rozhovorem s bratrem kardinálem Vlkem, který byl dnes ráno odvysílán na radiových vlnách. V tomto rozhovoru se měl bratr kardinál údajně vyjádřit, že jak Římskokatolická církev tak také ostatní církve mají problémy při spolupráci s Ministerstvem kultury a jednají proto o přechodu pod ministerstvo jiné.

O výše zmíněných postojích případně jednáních ze strany naší církve nevíme. Žádáme proto tímto sekretariát ERC, aby laskavě upozornil bratra kardinála, nechť se v budoucnu vyjadřuje pouze za svoji církev. (K vyjadřování se za ERC v konkrétních otázkách je dle Statutu ERC potřebný souhlas všech církví. Případný nesouhlas byť jediné církve musí být na její přání zmíněn.)

Neobracíme se na bratra kardinála přímo, protože se tato záležitost týká všech církví sdružených v ERC a její řešení nepochybně přispěje k dobrým vztahům Římskokatolické církve nejen vůči Apoštolské církví ale i církvím ostatním.

S pozdravem a díky za vyřízení žádosti

MUDr. Aleš Navrátil
zástupce biskupa pro vzdělávání

V Olomouci dne 8. října 2003

Rudolf Bubik na to napsal otevřený dopis ministru Pavlu Dostálovi, kde mu poděkoval za jeho nestrannost v postupu ke všem církvím, od prohlášení kardinála Vlka se distancoval a naopak žádal setrvání resortu v odpovědnosti ministra Dostála.

Otevřený dopis biskupa Apoštolské církve panu ministrovi kultury Pavlu Dostálovi

Vážený pane ministře,

s jistým zpožděním jsem se dozvěděl, že oblast církví by již neměla podle navrhované právní úpravy spadat pod resort ministerstva kultury. Já osobně tohoto návrhu velice lituji.

Chtěl bych Vám v této souvislosti poděkovat za Váš zodpovědný přístup k dané problematice, se kterým jsem se osobně po celou dobu Vašeho působení na tomto poli mohl setkávat. Vážím si skutečnosti, že jste vždy usiloval o rovnoprávné postavení všech církví v České republice a o rovné podmínky pro činnost každé z nich. Byl bych velice rád, abyste nepodlehl mylnému dojmu, který je jistými církevními, zejména katolickými kruhy medializován, a to, že církve jako takové nebyly s Vaším přístupem k dané problematice spokojeny. Mám tím na mysli např. rozhovor s panem kardinálem Miloslavem Vlkem v Radiožurnálu ze dne 8. 10. 2003, kde pan kardinál konstatoval, že na převedení církevní agendy z působnosti Vašeho ministerstva do působnosti vicepremiéra pro lidské zdroje, vědu a výzkum panuje mezi církvemi shoda. Chci Vás ubezpečit, že ačkoliv je Apoštolská církev členem ERC, nikdy se k této problematice nevyjádřila svým souhlasem a nikdy by takovýto účelový postoj nepodpořila.

Vážený pane ministře, ještě jednou mi proto dovolte poděkovat Vám za Vaši práci a vyjádřit své přání, aby agenda církví nadále patřila do působnosti Ministerstva kultury. Byl bych rád, kdyby můj dopis alespoň trochu přispěl k tomu, že nebudete církev vidět jako instituci, která usiluje o mocenské pozice a světský majetek, k čemuž by Vás Vaše dosavadní zkušenosti mohly opravňovat.

S mnoha pozdravy a přáním Božího požehnání,

Rudolf Bubik, biskup Apoštolské církve

v Kolíně dne 14. 10. 2003

Tento dopis, přestože byl nabídnut médiím, zveřejnil pouze ekumenický portál Grano Salis. Na tento dopis reagoval předseda ERC, biskup Vladislav Volný prostřednictvím sekretářky ERC.

Vyjádření předsedy Ekumenické rady církví k dopisu biskupa Bubíka

Vážení,

z pověření předsedy Ekumenické rady církví v ČR (dále jen ERC) biskupa Vladislava Volného Vám zasílám jeho reakci na otevřený dopis biskupa Apoštolské církve panu ministrovi kultury Pavlu Dostálovi. S odvoláním na §10 zákona č. 46/2000 Sb. Vás žádám o otištění reakce na dopis, jestliže byl tento uveřejněn ve vašem periodiku.

S díky a s pozdravem

Jitka Krausová vedoucí tajemnice ERC v ČR 

Vyjádření k dopisu biskupa Apoštolské církve panu ministru Pavlu Dostálovi

Většina církví sdružených v ERC má negativní zkušenosti v oblasti komunikace s Ministerstvem kultury, zastoupeným Úřadem církví, což bylo také obsahem vyjádření pana kardinála Miloslava Vlka počátkem července t.r. na Velehradu. Tento postoj se setkal s většinovou podporou církví sdružených v ERC a nevidím důvod na něm něco měnit. Změnu resortu, v rámci kterého má Úřad církví působit, považujeme za politické rozhodnutí vládní koalice, do kterého církvím nepřísluší jakkoli vstupovat. Vítáme ale snahu vlády zkvalitnit vztahy státu s církvemi.

Každá členská církev ERC má právo na své vlastní stanovisko, proto názor AC respektujeme.

Biskup ThMgr. Vladislav Volný

předseda ERC

Nicméně k přesunu kompetencí nakonec nedošlo. Avšak politici, naklonění římskokatolickým požadavkům, se nevzdávali. Tentokrát to byl ministr zahraničí Cyril Svoboda, který v roce 2003 přišel s dalším návrhem. Protože chtěl prosadit Konkordát, který byl s restitucemi spojován, svolal na Pražský hrad představitele církví. Spolu s biskupem se jednání zúčastnili Aleš Navrátil a Aleš Franc. Nikdo z nich ovšem netušil, co se tentokrát bude dít. Spojili se tehdy s Dr. Janou Řepovou, která byla vedoucí odboru církví, a která byla dříve blízkou spolupracovnicí prezidenta Klause s dotazem, proč si pan ministr zve jednotlivé představitele církví. O celé věci neměl ponětí ani pan ministr Dostál, nicméně Dr. Řepová to sdělila jedné novinářce z Práva, která se pana ministra Svobody zeptala, co pan ministr chce církvím nabídnout a zjistila, že jde o nějaké smlouvy mezi státem a církvemi (jakési kvazikonkordáty), které by zřejmě vytvořily zdání právní rovnosti mezi církvemi. Zanikla by ona právní nerovnost s církvemi. Představitelé AC se pak dostavili na místo setkání vyzbrojeni právní expertízou, na jejímž základě AC model těchto kvazikonkordátů odmítli. Také představitelé některých církví nesouhlasili. Pan ministr Svoboda, stejně jako pozdější ministr kultury Jehlička, tehdy tvrdil, že Konkordát s římskokatolickou církví je již uzavřen a že jde zřejmě o jeho blahovůli směrem k ostatním církvím. Nicméně, jak upozornil na setkání Aleš Navrátil, konkordát podléhal ratifikaci Parlamentem[11]. Na základě této schůzky pak AC vydala následující prohlášení:

Dne 22. 10. 2003 se na Ministerstvu zahraničí ČR konala schůzka mezi ministrem zahraničí a místopředsedou vlády panem Cyrilem Svobodou a představiteli registrovaných církví v ČR. Cílem této schůzky bylo nabídnout církvím „politickou smlouvu“ mezi státem a nekatolickými církvemi, která by byla jakousi obdobou konkordátu, o jehož ratifikaci se má v dohledné době rozhodovat v Parlamentu ČR. Apoštolská církev přijala k této problematice následující prohlášení:

Římskokatolická církev usiluje o konkordát, což je mezinárodní smlouva mezi Apoštolským stolcem resp. Vatikánem a příslušným státem. Je možné jej uzavřít proto, že Vatikán má postavení subjektu mezinárodního práva. Cílem jeho uzavření je zajistit, aby práva římskokatolické církve nebyla dána pouze vnitrostátními zákony. V ČR mají mezinárodní smlouvy v případě rozporu přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy). Ostatní (nekatolické) církve nemají mezinárodněprávní subjektivitu. Jejich postavení proto nemůže být upraveno mezinárodní smlouvou, ale pouze vnitrostátními zákony. Ty dnes v ČR zaručují svobodu víry a náboženství a nezávislost církví na státu a tato práva jsou garantována Listinou základních práv a svobod. Současná právní úprava v ČR je založena na rovnoprávném postavení všech církví a odpovídá demokratickému zřízení. Není proto třeba ji jakkoliv v tomto smyslu upravovat. Všechny záruky práv a svobod pro ostatní (nekatolické) církve mohou poskytnout pouze zákony a je zcela zbytečné uzavírat v tomto smyslu dodatečné smlouvy. Takové smlouvy navíc podle současného právního řádu ČR ani nelze platně uzavírat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy). Dokonce i v případě, že by tyto smlouvy byly (při změně právního řádu ČR) uzavřeny a schváleny Parlamentem ČR, nezaručily by nekatolickým církvím stejnou ochranu jako konkordát církvi římskokatolické, protože by opět byly pouze vnitrostátní. Konkordát je rovněž mnohem obtížnější zrušit či změnit než samotné vnitrostátní zákony. Uzavření konkordátu proto privileguje pouze římskokatolickou církev.

23. 10. 2003

 Rudolf Bubik

V prosincovém čísle Života v Kristu pak Navrátil zdůvodnil, proč Apoštolská církev odmítá i konkordát:

Současný církevní Zákon o církvích zaručuje registrovaným církvím v naši republice rovnocenné vztahy vůči státu. Konkordát mezi svatým stolcem a českou republikou by tuto rovnost automaticky narušil. Jako mezinárodní smlouva by byla stávajícímu Zákonu o církvích nadřazen a Římskokatolická církev by získala v naší zemi ve srovnání s jinými církvemi exklusivní postavení. Naše církev se vždy zasahovala a bude zasahovat o rovnost před zákonem. Ať se již jedná o občana nebo církev. Proto jsme se vždy jednoznačně stavěli proti jakýmkoliv snahám takovouto rovnost narušit včetně snah o uzavření konkordátu s Českou republikou[12].

Válka v Iráku

Dalším bodem, ve kterém AC vybočila z řady ERC, byla válka v Iráku. Dokonce již bylo vydáno prohlášení církevních představitelů z 5. února v Berlíně, ke kterému se církve měly připojit. Toto stanovisko varovalo před preventivním úderem jako politickým řešením a apelovalo na dodržení závazných rezolucí OSN. Kritizovalo napadení svrchovaného státu, ať už se jedná o kteroukoliv zemi a uvádělo, že duchovní mají povinnost postavit se proti válce[13].

AC se namísto toho přihlásila k prohlášení Pavla Černého, předsedy Církve bratrské. Ten ve svém prohlášení nereagoval na porušení rezolucí OSN a dokonce ani na skutečnost, že doposavad nepodařilo najít chemické zbraně, což bylo označováno za důvod k útoku. Saddám Hussein byl jednoduše zločinec, kterého bylo třeba spravedlivě potrestat. Černý se vymezil proti směšování křesťanského nastavení druhé tváře a sekulární moci, která má právo trestat zločince. Nicméně v kritizovaném stanovisku tento argument nebyl použit. Černý dále argumentoval, že Hitlera bylo možné před válkou zastavit, ale evropské mocnosti usilovaly právě o mírová řešení[14]. K válce se vyjádřil i biskup AC, který sdělil, že nebude nikdy říkat ano válce, ale musí respektovat, že Ježíš řekl, že války budou až do konce, jelikož jde o projev hříchu člověka. Ohledně mírových hnutí podotkl, že sice chtěly mír ve Vietnamu, ale vlády se zde pak ujali komunisti, kteří zabíjeli věřící. V Súdánu pak pod mečem islámu v zájmu džihádu umírají denně křesťané, ale mírová hnutí jsou zticha[15].

Trochu umírněněji se k válce v Iráku vyjádřil i Bohuslav Wojnar. Ten uznal, že Irák je diktátorský režim, jehož diktátor zkouší chemické zbraně na Kurdech a je schopen i na jednání vládních orgánů zastřelit svého odpůrce. Jednání s takovýmto režimem chce jistě tvrdou ruku. Nicméně autor neví, zda válečný akt ze strany USA „je ten nejsprávnější zákrok ve správnou dobu. Nemám hotovu odpověď a ani ji mít nemohu“. Chybí mu k tomu dostatek informací[16].

Ve všech stanoviscích podporujícím ozbrojený postup USA vůči Iráku hrála podstatnou úlohu skutečnost, že americký prezident byl považován za evangelikálního křesťana, a že tudíž rozumí Božímu vedení. Ostatně on sám ve svém životopise uvedl, že zahájit vůči Iráku ozbrojený výpad mu poradil Bůh[17]. Dalším podpůrným argumentem bylo, že Irán se již v minulosti stavěl nepřátelsky k Izraeli. Při první válce v Perském zálivu bombardoval Izrael, čímž si naklonil svého rivala, Irán. A byl to rovněž Irák, který chtěl získat atomovou zbraň svého jaderného reaktoru, v čemž mu zabránil zásah ze strany Izraele, na což poukazoval v souvislosti s válkou v Iráku filosemita Radek Hejret[18].

Evropská Unie

Apoštolská církev byla vždy konzistentní i v odmítání vstupu ČR do EU a paradoxně, ačkoliv demokracii považovala za nepatřičný model státoprávního (natož církevního) uspořádání, vymezovala se proti EU zejména pro absenci demokracie v jejích rozhodovacích mechanismech vládnutí. V kritice EU se obzvlášť angažoval Aleš Navrátil, který již v roce 1997 uvedl:

Stojí za povšimnutí, že oslabování postavení vlád státu a národní integrity za účelem nadnárodního sjednocení je trendem „posledních dnů“. Tento druh úsilí přímo připravuje cestu nadvládě Antikrista[19].

V Životě v Kristu pak v roce 2001 vyšel obsáhlý článek, který varoval před opouštěním časem prověřených forem vládnutí, před nevolenými orgány, před ztrátou svrchovanosti jednotlivých národních států a chválil postoj Václava Klause[20]. EU bylo poněkud systematičtěji věnováno i dubnové číslo roku 2002. V přeloženém článku Davida Hatwaye, bývalého misionáře, který byl Československu uvězněn za pašování křesťanské literatury, bylo zmíněno, že budova EP je postavena podle Bábelské věže, že na bankovkách a mincích Eura je obraz řecké báje o znásilněné Evropě, která jede na býku, což je obraz ženy jedoucí na šelmě z knihy Zjevení. Je zde pak i zmínka, že Evropa po své smrti přijala jméno „Královna nebes“ a biblické proroctví se tak naplňuje před očima křesťanů[21].

Rudolf Bubik varoval, že za každou službu ČR v EU bude muset zaplatit, a že větší státy zde budou diktovat těm menším. Dále poznamenal, že peklo roztáčí „nové a nové otáčky“ a rozjíždí „nové a nové útoky“, aby ničilo lidstvo. V článku bylo rovněž uvedeno, že 12 hvězd v katolické kultuře vždy značí korunu Marie, „Královny nebes“, což je pojem z babylónské kultury[22]. Je zajímavé, že právě v tomto časopise bylo vloženo číslo Překročit hranice, které se zabývalo „Soubojem s Královnou nebes“. Název byl inspirován novou, stejnojmennou knihou C. P. Wagnera. Targosz v úvodníku vysvětlil, že se bude jednat o boj za oblasti, kde leží i Evropa, kde je silný katolicismus, s důrazem na božství Marie[23]. Ve stejném čísle vyšel i Wagnerův článek, který dokládá, že již apoštol Pavel se s Královnou nebes, kterou ztotožnil s bohyní Dianou, utkal v Efezu. Ale pouze ji oslabil. Až apoštol Jan, který vstoupil do jejího chrámu, a žádal Boha, aby vyhnal démona přebývající za touto modlou, docílil, že se rozpadl Dianin oltář a polovina chrámu se zřítila. Wagner byl možná příliš opatrný, aby Královnu nebes ztotožnil k Pannou Marií, a proto Královnu nebes identifikoval v Turecku jako Bohyni měsíce a v Bibli ji ztotožnil s Nevěstkou babylónskou, sedící na mnohých vodách, což jsou národy, kterým zabraňuje přijít ke Kristu. Královna nebes je tedy mocný teritoriální démon trůnící v oblasti Malé Asie a jakousi reinkarnovanou Dianou[24].

V roce 2003 pak Životě v Kristu vychází úvaha Dana Drápala o členství v EU, která je sice ambivalentní, ale přeci jenom kritická. Autor uvádí, že byl členem strany, který byla proti vstupu do EU, ale nelíbilo se mu, že z nevstoupení učinila hlavní bod své volební kampaně. Dále zmiňuje i klasický argument stoupenců EU, že pokud nevstoupíme, budeme z její strany sankcionování. EU nás ale povede ke zlepšení stavu soudnictví. Negativa pak nachází v tlaku na povolení eutanazie, propotratovou politiku, manželství homosexuálů a povolení adopce dětí z jejich strany. Rovněž si všímá nespravedlivé kritiky Izraele a zvýhodňování velkých států. Evangelikální křesťanství pak v rámci boje proti sektám může být pro jeho netoleranci potíráno. Autor dále rozporuje názor, že nemůžeme zůstat sami, jelikož nejsme Švýcarsko nebo Norsko, což podle něho spíše vypovídá o tom, jak nazíráme sami na sebe[25].

Problematice vstupu do EU pak bylo věnováno celé dubnové číslo 2003 Života v Kristu. Hned v úvodu Navrátil uvedl, že mu celá kampaň před vstupem silně připomíná období před vítězným únorem v roce 1948 a dále uvedl:

Evangelium můžeme podle Pavla žít i kázat v postavení lidí svobodných i zotročených. Nicméně, máme-li na výběr, apoštol doporučuje volit svobodné postavení. Věřím, že to je současné postavení našeho národa. Poté, co získal svobodu v sametové revoluci, vrhá se velmi brzy do područí diktatury pravděpodobně horší, než byla ta předchozí čtyřicetiletá.[26]

Referendum o vstupu do EU

Právě v souvislosti s Evropskou unií se pak projevil, vedle konkordátu, církevních restitucí a církevního zákona, další nesouhlasný postoj AC s ekumenickým směřováním ERC. Ve společnosti existoval tlakzejména z řad římskokatolické církve k tomu, aby církve jako celek podpořily kladné hlasování v referendu o vstupu do EU. Za tímto účelem bylo vypracováno i značně propagandistické prohlášení k českému národu ze strany církví o tom, že faráři podporují vstup ČR do EU. Vznikalo v intencích setkání v rámci ERC. Navrátil, který byl účastníkem těchto jednání, k tomu napsal obsáhlý článek, v němž uvedl:

Dle líčení autorů totiž EU „neměla chybu“ a jedině hlupák by do ní nevstoupil… protože jsme měli čest přivítat na půdě Ekumenické rady bratra kardinála Vlka, který přijel podpořit naše společné úsilí. S výjimkou Apoštolské církve se přítomní zástupci církví shodli na znění níže uvedeného „Prohlášení křesťanských církví v ČR ke vstupu naší země do EU…  Využil jsem práva poskytovaného statutem ERC a požádal, aby nesouhlas naší církve s tímto prohlášením v něm byl výslovně uveden, ale pravděpodobně v důsledku nedostatků v následném administrativním procesu se tak nestalo[27].

Následně mělo být toto prohlášení na závěrečné konferenci v Míčovně Pražského hradu dne 17. února 2003 slavnostně přečteno za přítomnosti církevních a politických představitelů. Jenže se stalo něco neočekávaného. Navrátil to popisuje následovně:

Byl jsem velice rád, že jsem se mohl spolu s bratrem Alešem Francem konference účastnit jako delegáti za naší církev… Nebýt nás dvou, nesla by se konference v bezchybném jednotném duchu nadšení pro vstup do EU… Aleš Franc kladl jednotlivým řečníkům cílené dotazy, které zřejmě nebyly příjemné. Fundovaně poukazoval na demokratický deficit v legislativě EU, případně odhaloval rozpory v samotných prohlášeních řečníků. Tak jsme mohli slyšet z úst vedoucího delegace a velvyslance Evropské komise v ČR pana Ramiro Cybriána přiznání, že skutečně demokracie legislativy EU zaostává za demokracií jednotlivých členských států[28].

Následovalo vyvrcholení celé konference:

Když na závěr konference bylo přečteno … „Prohlášení křesťanských církví ke vstupu naší země do EE“, přihlásil se do diskuse Aleš Franc [ve skutečnosti byla diskuse uzavřena a jednalo se v podstatě o vynucené přerušení slavnostního ceremoniálu]a prohlásil, že členům naší církve rozhodně vstup nedoporučíme[29].

To vyvolalo v sále obrovskou bouři nevole a obviňování Apoštolské církve, že opakovaně rozbíjí jednotu. Profesor Trojan se podivil, proč nebyly církve seznámeny s textem, když nyní nemohou souhlasit, načež byl ubezpečen, že na textu prohlášení se mohly podílet všechny církve. Navrátil na to odvětil, že minoritní vótum, umožňující církvím uplatnit nesouhlas, nebylo respektováno, a AC tudíž nebyl dán prostor vyjádřit nesouhlas[30]. Televizní kamery, které byly ceremoniálu přítomny, nenatočily snad jediný záběr. AC pak k incidentu vydala následné prohlášení.

Dne 17. února 2003 přijali představitelé Ekumenické Rady církví a zástupci České biskupské konference dokument „Prohlášení křesťanských církví v ČR ke vstupu naši země do EU“. Tento dokument je koncipován jako prohlášení „představitelů křesťanských církví“, ve kterém zúčastnění mimo jiné tvrdí: „jsme si vědomi své povinnosti usilovat o její sjednocení [Evropy] na základě úcty k lidskému životu a k celému stvoření.“ V dokumentu se prohlašuje, že Evropská unie stojí na principech demokracie, plurality, trvalé udržitelnosti života, naděje a smíření. Prohlášení také tvrdí, že „křesťanské církve v Evropě se na procesu integrace aktivně spolupodílejí.

Setkání, na němž bylo toto prohlášení přijato, se zúčastnili i zástupci Apoštolské církve. Protože Apoštolská církev tvrzení, uvedená v prohlášení, nesdílí, prostřednictvím svých zástupců MUDr. Aleše Navrátila a Mgr. Aleše France se od prohlášení na místě distancovala. Nyní uvádíme podrobnější důvody, proč jako církev nemůžeme toto prohlášení podpořit.

Nevidíme jako správné, aby křesťané „byli povinni“ o tuto integraci usilovat, neboť jsme přesvědčeni, že důvody uvedené v tomto prohlášení nejsou pravdivé. Řada dokumentů Evropského parlamentu radikálně podporuje potratovou politiku, opatření proti rodině a také homosexualitu. Ačkoliv tyto dokumenty mají většinou charakter doporučení, je zde snaha vydat je jako závazné právní předpisy pro členské země, které budou nadřazeny národním legislativám. Tyto předpisy by pak nebylo možné odmítnout ani na základě principu subsidiarity. Proto považujeme za nebezpečné klamání veřejnosti proklamovat, že principem evropské integrace je „úcta k životu a celému stvoření.

Za nepravdivé rovněž pokládáme tvrzení, že tato integrace stojí na „principu demokracie“. Mezi pilíře demokracie, jak je chápána svobodnou společností, patří mimo jiné dělba moci a demokratická kontrola mocenských orgánů, ústavní záruky proti zneužití moci a státní suverenita. Evropská Unie však není založena na těchto principech. Není zde zachován demokratický předpoklad dělby moci, tedy oddělení moci zákonodárné a výkonné. Orgány EU, jako je Rada Evropské Unie a Evropská komise, v sobě zahrnují jak moc legislativní, tak exekutivní. Tyto orgány navíc nejsou demokraticky voleny a nejsou zde ani záruky proti zneužití moci. Z těchto důvodů nelze souhlasit, že evropská integrace stojí na demokratických principech. Evropská unie rovněž ve velké míře omezuje svrchovanost státu. Prvním pilířem EU jsou „Evropská společenství“, kde se státy vzdávají značné části své suverenity ve prospěch orgánů EU. V rámci tohoto pilíře jsou pak právní předpisy EU nadřazeny zákonům členských států.

Navíc nelze beze zbytku souhlasit ani s tvrzením, že se křesťanské církve v Evropě na procesu integrace aktivně spolupodílejí. Je známou skutečností, že např. mnozí křesťané v Norsku proti vstupu své země do EU aktivně vystupovali a stejně tak řada křesťanů ve Velké Británii. Chceme tímto prohlášením zabránit mylnému dojmu, že křesťané jako celek, ať již v ČR nebo v celé Evropě, podporují vstup svých zemí do EU.

Za Radu Apoštolské církve, biskup Rudolf Bubik, 19. 2. 2003

Následně pak AC vydala i svůj pohled na celou problematiku:

Rádi bychom využili možnosti poskytnout širší veřejnosti pohled jedné z protestantských církví na aktuální politické dění v souvislosti s přípravami ČR na referendum o vstupu do Evropské Unie. Předesíláme, že jsme církví, která respektuje víru v Boha jako osobní a dobrovolné rozhodnutí člověka. Jsou nám proto vzdáleny snahy o využití křesťanství ve prospěch dosažení politických cílů, které jsou podle nás v rozporu se samotnou podstatou Evangelia. Takováto politizace křesťanství popírá Kristova slova „mé království není z tohoto světa“.

Nesdílíme proto přesvědčení, že by se církve měly zhostit politické agitace, která dává novinářům mandát ke zveřejňování článků typu „Kampaň pro EU odstartují faráři“ (MFD, 26. února 2003). Naše církev se od tohoto postoje veřejně distancovala na společném setkání Ekumenické rady církví a České biskupské konference dne 17. února a vydala stanovisko, které bylo českými médii téměř ignorováno. Snad i proto, aby mohl být vytvořen nepravdivý dojem, že křesťané jako celek podporují vstup do EU.

Odhlédneme-li od principu celé záležitosti, jako církev navíc nikdy nemůžeme věřícím v naší zemi doporučit, aby hlasovali pro připojení k organizaci, která upírá jednotlivým národům velkou část jejich suverenity, sama nevychází z demokratických principů svobodné společnosti a nedává ani jednotlivým zemím právo z Evropské Unie vystoupit. Jako vysvětlení našeho postoje nabízíme níže uvedené prohlášení.

Za Úzkou radu Apoštolské církve, biskup Rudolf Bubik, 28. 2. 2003

Ve stejném čísle, kde byla tato prohlášení, pak vyšla i studie právníka z Církve bratrské, Vladimíra Bíby, o rizicích vstupu ČR do EU. Článek poukazoval, že snahy o sjednocenou Evropu byly často touhou diktátorů a tyto pokusy nebyly v úspěšné nebo končily diktaturami. Dál pokračuje v tom, že filozofie vládnutí EU postrádá dělbu moci na legislativu, exekutivu a soudnictví a není respektována nezadatelnost práv člověka. Jednotlivé státy zde ztrácejí podstatné atributy své svrchovanosti. Zároveň je zde snaha postavit homosexuální vztahy na úroveň heterosexuálních apod.[31]

Tato událost ovšem ještě měla dohru. Například Církev bratrská, jejíž postoj byl vůči vstupu do EU velmi vstřícný, se písemně podivila nad tím, že ERC v dané záležitosti zcela pominula respektování odlišného názoru ve formě minoritního vóta. Rovněž Evangelikální aliance reagovala. Slovy svého předsedy a člena AC Petra Bartoše, uvedla, že vyžadovat po církvích souhlasný kladný postoj neodpovídá zřízení některých členských církví v ERC, jelikož „zástupci nejsou často bez dalšího mandátu oprávnění jednat jménem celých svých denominací“. Kritizováno bylo i „pominutí „minoritního vóta“, na něž poukázala ve svém dopise Rada CB[32].

Tak se AC, kromě církevních restitucí a konkordátu, opakovaně podařilo rozbít vytváření zdánlivě jednotného pohledu na věci, ve kterých si tento jednotný pohled přála především biskupská konference, popřípadě vedení  některých církví. Vztah AC k EU byl ovšem dán i tím, že američtí křesťani byli k EU velmi skeptičtí a často v ní viděli obnovenou římskou říši, ze které má vzejít Antikrist. V červnu pak byla v Životě v Kristu přeložena i slova hymny EU ve formě „Ódy na radost“. V textu se mluví o Dceři z elysia, jejíž kouzla opět spojují a ze všech lidí se stanou bratři[33].

Nicméně zatímco ostatní církve svým členům doporučovaly hlasovat v referendu kladně, AC žádné doporučení nevydala. Navrátil pouze uvedl, že se pastoři Středomoravské oblasti proti vstupu modlili[34].

Závěr

AC, ačkoliv je od svého počátku členem ERC, i v zásadních věcech projevovala svébytný postoj. Nepodporovala nový církevní zákon, církevní restituce ani konkordát. Činila tak z důvodu, že chtěla zachovat rovnost církví před zákonem a měla obavy z privilegizace římskokatolické církve. Rovněž odmítala podpořit vstup ČR do EU z velmi podobného důvodu, a to ztráty klíčových atributů suverenity ČR.

Literatura