Biblická Apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: Významná výroční setkání a konference

Motto:

Významná výroční setkání a konference

Tato kapitola přináší informace o setkáních a konferencích, kterých se představitelé AC účastnili. Jelikož v Životě v Kristu byly někdy jen kusé informace, nebylo vždy možné zrekonstruovat podrobnější pojednání. Výčet setkání je chronologický a neodráží druhy ani význam pořádaných akcí. Akce jsou pouze rozděleny na domácí a zahraniční.

Konference Křesťanských společenství a Apoštolské církve

Ve dnech 10. a 11. prosince 1999 se v  Havířovském sboru AC konala společná konference AC a KS, kde hlavním řečníkem byl Carlos Jimenéz. Ačkoliv se nejednalo o řádnou celocírkevní konferenci, měla tato akce zásadní význam na další směřování. Byla praktickou ukázkou toho, jak Torontské požehnání sjednocuje letniční a charismatiky po celém světě. Výsledkem mělo být dalekosáhlé probuzení, které již začalo pohlcovat celý svět, a které podle některých charismatiků, zejména v USA, mělo církev zasadit i do vedoucích politických míst, což si ještě letniční plně neuvědomovali. Konference byla podle Navrátila vnímána jako „velké vítězství nad mocnostmi temna“, přestože teologické rozdíly mezi AC a KS zůstanou nedotčeny.  Toto setkání bylo chápáno jako průlomové, neboť Rudolf Bubik se zde omluvil za AC směrem ke KS za některé dřívější křivdy. Jako potvrzení duchovního vítězství účastníků pak byla vnímána omluva prezidenta ČR ministru zahraničí Zieleniecovi za křivá obvinění, která byla v minulosti vůči němu vznesena. Rudolf Bubik pak ve svém poselství zdůraznil, že před deseti lety byla založena KMS, což AC a KS trochu rozdělilo, zatímco toto setkání má oba subjekty sblížit. Bubík se netajil tím, že církev stojí na prahu probuzení a zmínil svoji Argentinskou zkušenost christofanie. Následovalo vystoupení Dana Drápala, ve kterém rovněž mluvil o různých nedorozuměních mezi oběma hnutími, přičemž kázal na slova Písma a stál o požehnání od AC[1].

Celocírkevní konference v Nymburce

Ve dnech 18.-20. dubna 2002 se konala již celkem pátá celocírkevní konference v Nymburce. V plánu bylo schválení změn Ústavy v souvislosti s přijetím nového církevního zákona. Rovněž měl být do zkušebního provozu odhlasován Řád církve, a to jako prováděcího předpisu Ústavy AC. Konference měla být původně v Lounech, ale těsně před tím došlo ke zřícení části ubytovny. Ústava církve musela být inovována v důsledku nového církevního zákona. Navrátil konstatoval, že „průběh schvalování dokumentů  byl poměrně pestrý a odrážel pluralitu názorů a postojů přítomných delegátů["2]. To bylo ovšem diplomaticky řečeno.

Již od začátku konference bylo vidět rozdělení mezi delegáty z CBH a ostatními delegáty, kteří nepokrytě protestovali proti schválení dokumentů, ve kterých viděli pokus o další centralizaci církve a posílení jimi odmítaných struktur. Zvláště ostře vystupovali Stanislav Bubik a Lukáš Targosz. Rudolf Bubik zde snad poprvé otevřeně označil učení o pateru služebností za démonické a prohlásil, že C. P. Wagnera se v jeho očích nepodařilo shodit Alešovi Francovi, ale Lukášovi Targoszovi, který publikoval Wagnerovu touhu po zboření denominačních hranic. Díky odporu z CBH se nepodařilo schválit Řád církve, za jehož podklad sloužil církevní řád CB, ale změna ústavy schválena byla. Lidé z CBH spíše volali po kongregačním zřízení, nicméně podle biskupa tento systém církev nikdy neměla. Výsledkem konference pak bylo, že CBH citelně ztratila na svých sympatiích a kladenští delegáti navrhli oddělení Překročit hranice od Života v Kristu, k čemuž opravdu došlo. Na konferenci pak pastor brněnského sboru František Apetauer přijal varovné proroctví, které bylo některými chápáno jako kritika chování CBH[3].

Ze zprávy biskupa církve vyplynulo, že v roce 1999 měla AC 31 sborů, 93 stanic a diaspor, 1983 členů, což činilo 3624 s dětmi a čekateli. K datu této konference církev měla již 33 sborů, 145 stanic a diaspor, 2820 členů, což činilo 4751 s dětmi a čekateli.  Při sčítání lidu se k AC přihlásilo 4580 obyvatel. Podle vnitrocírkevní statistiky měla církev 3 500 členů.

Na shromáždění sloužil Ingolf Ellssel, který tentokrát učil, že lidé mají požadovat stoprocentní uzdravení a představil vizi, že letniční církve v Německu pozvali Reinharda Bonnkeho a sbory se sjedou z celé země a budou demonstrovat v ulicích Berlína evangelium. Vyzýval k tomu, aby evropská letniční rodina povstala. Bude k dispozici stadion pro 25 000 lidí, přičemž očekával, že tisíce přijmou Ježíše a že se akce přelijí do dalších měst Evropy[4]. Když Ellssel pozval i české křesťany, Rudolf Bubik tajemně odpověděl, že mezi Českem a Německem jsou hory. Ellsselovy důrazy na uzdravení, kde implikoval mj. rovnítko mezi spasením a uzdravením, vyvolaly v kuloárech živou diskusi mezi některými vedoucími církve. K Ellsselovi se v této souvislosti pak v kuloáru kriticky vyjádřil i Rudolf Bubik, který si všiml, že Ellssel vystupuje na konferencích s lidmi, jejichž teologie zřejmě není slučitelná s letniční profilací.

Konference měla dohru ve formě omluvného dopisu Stanislava Bubika delegátům konference, kde se omlouval za chování delegátů z CBH, a z něhož lze ocitovat:

Drazí bratři,

píši Vám tento dopis, abych vyjasnil některé své osobní postoje a postoje našeho sboru, které vznikly v církvi po konferenci AC v Nymburce. Opakovaně mě někteří bratři vyzývali k tomu, abych se omluvil za své postoje a postoje našich delegátů, kteří se konference účastnili. Přestože si nemyslím, že jsem já, Lukáš nebo kdokoli z delegátů udělali cokoli špatného, chci se tímto dopisem omluvit všem delegátům, kteří se konference zúčastnili.

Tento dopis nepíšu proto, abych změnil nějaké své postoje nebo odvolával své učení, ale pouze proto, abych Vám vysvětlil, co mě vedlo k tomu, že jsem jednal tak, jak jsem jednal. Chci, abychom se navzájem učili přijímat jeden druhého. Bratří, chci Vás pouze poprosit, zkuste se dívat hlouběji než pouze na to, jak mě vidíte vystupovat na podiu. Možná, že ten oheň, který hoří ve mně, někdy někoho vyděsí nebo popálí, ale není to nic záměrného (…).

Můžete si být jisti, že vím, k čemu mě Bůh povolal a vedení denominace to určitě není. Nechci odejít z církve a ani neplánujeme a nikdy jsme neplánovali žádné zákulisní jednání s žádným jiným sborem.

Když bych se měl ještě vrátit ke konferenci, tak nám bylo vytýkáno chování našich delegátů. Takřka polovička našich delegátů byli lidé, kteří přišli do AC ze Slova života. Tito lidé zažili těžkou manipulaci a těžký duchovní nátlak ze strany bývalých vedoucích Slova Života a dnes jsou velice citliví na manipulaci a nátlak, který se někdy v církvi vede, byť pro dobrou věc jako je ústava církve (…)

 Já se osobně modlím o to, abychom se mohli stejně jako v Německu a mnoha dalších zemích světa otevřít dalším charismatickým sborům, které mnohdy hledají nějaké zastřešení. Pouze z důvodu naší úzkoprsosti zůstávají izolováni a odděleni. Sním o tom, že jednou naše denominace bude zralá na to, aby se mohla otevřít pro mnohé další sbory. Chci, abychom se nevyhraňovali, ale naopak, abychom se otevřeli a byli skutečným obrazem Kristova těla v této zemi (…).

Nechci tímto dopisem rozpoutat žádnou emailovou válku a dávám na zvážení každému z Vás, co s tím dopisem uděláte, ale jeho cílem je říct „ odpusťte“ pokud jsme se Vás jakkoli dotkli a dovolte nám žít vedle Vás přesto, že jsme jiní. Já chci hledat cesty k Vám a chci se od Vás učit a přijímat napomenutí, ale prosím Vás moc o totéž. Všechna proroctví, které byla v AC prezentována a která nějakým způsobem mluví o dnešní situaci, jsou většinou interpretována jednostranně, ale to v nich není. Žádné z těchto proroctví nemluví o tom, kde je pravda, včetně toho posledního z konference. Každé z těchto proroctví jde brát oboustranně. Snažím se hledat cesty k Vám, a proto Vám píši tento dopis, ale dělejte prosím Vás totéž (…)

Prosím ÚR, aby zvážila jestli člověk, který dle mého názoru se přímo rouhá proti Bohu, když na svých internetových stránkách nazývá Katrin Kulmanovou (sic!), Claudia Fraidzona, Anacondiu (sic!)a mnoho dalších falešnými učiteli a jejich hnutí pokládá za cizí oheň, jiného ducha a jiné evangelium, se může honosit jménem poradce ÚR AC. Ano píši o Alešovi Francovi a prosím tímto brněnský sbor, aby zvážil, zda tento bratr má skutečně být členem staršovstva sboru. Pokud ÚR i staršovstvo sboru souhlasí s učením Aleše, pak to je vaše věc, ale znova Vás prosím vyviňte nějaký tlak, aby Aleš přímo nenapadal věci, které jsou pro jiné svatou věcí (konference s Anacondiou (sic!)) a aby nepsal do časopisu své články. Pokud se tak nestane, budeme muset z důvodu našich členů, kteří tento časopis rovněž čtou, psát reakce na tyto články a tím vším ještě víc rozvíříme diskusi (…). 

Stanislav Bubik

Pastor AC Chomutov

Setkání vedoucích letničních církví v Ustroni

V roce 1998 se v Ustroni konalo setkání vedoucích představitelů středoevropských církví z Rakouska, Maďarska, Česka, Slovenska, Polska a Německa. Za AC se setkání zúčastnili Rudolf Bubik a Aleš Navrátil s manželkami. Jednalo se o setkání s neformálním programem. Greg Mundis, jako organizátor těchto setkání a vedoucí misijní práce pro střední Evropu, zde byl vystřídán Stevem Walentem ze stejné kongregace. Jediným oficiálním seminářem v Ustroni bylo setkání ohledně vztahu k římskokatolické církvi. Zaznělo zde, že navzdory velkým proměnám v římskokatolické církvi a proklamacím o ekumenické spolupráci, se její vztah k protestantům nezměnil. V evropských zemích, kde má římskokatolická církev dostatečně silné mocenské postavení je protestantům bráněno v evangelizaci, přístupu do masmédií apod. Na druhou stranu morální standard a otevřenost pro nadpřirozené jednání je u mnohých členů římskokatolické církve vyšší než u příslušníků některých starých protestantských církví. Církve v souladu s rostoucím vlivem ekumenismu prožívají zesilující tlak na jednotu, která však není z Ducha svatého, nýbrž z lidského úsilí. V pozadí těchto snah se ukrývá duch New Age, který usiluje o celosvětovou jednotu, kam jsou zahrnuty i církve. V této atmosféře jsou vyznavači Krista jako jediné cesty k Bohu označování za fanatiky a sektáře. Michal Hydzik, polský letniční vůdce, pak sdělil, že spolu s růstem církve je třeba měnit i její strukturu. Velikost církve je optimální v určitém čase, stejně jako oblečení u dorůstajícího dítěte[5].

Setkání vedoucích letničních církví v Emmettenu

V roce 1998 se v Emmettenu uskutečnilo každoroční setkání 21 vedoucích letničních církví. Zdá se, že stěžejním tématem setkání bylo posouzení Torontského požehnání. Ze setkání bylo vydáno komuniké, které otiskl i Život v Kristu. Vyplývalo z něho, že účastníci sledují duchovní probuzení v mnoha zemích Severní, Střední a Jižní Ameriky, Afriky a v Asii, které zasahují i národy Evropy. Vybízejí proto účastnické církve Evropy k otevření se tomuto fenoménu a nabádají Boží lid, aby si byl vědom své zodpovědnosti. To se týká jak letničních křesťanů, tak institucí[6].

Setkání vedoucích letničních církví v Emmettenu

Dalšího pravidelného setkání se v roce 1999 se účastnili Aleš Navrátil, František Cupal a Radek Smetana. Navrátil uvedl, že stejně jako jaro probuzení navštívilo AC, stejně tak se stalo i na tomto setkání. Mezi osobnostmi pozvanými byli evangelista Reinhard Bonnke, otec ideje skupinkových sborů Werner Kniesel, evangelista Aril Edvardsen, pastor Kensington Temple Wynne Lewis a dále dynamický řečník Aake Aaleskär z Estonska. Na tomto mítinku byl představen program Evropské letniční konference v Heslinkách v roce 2000[7]. Svůj seminář zde měl i Josef Brenkus, biskup AC na Slovensku, který zde zmínil, že v poslední době změnil svůj život a v AC na Slovensku sloužil ve velké moci. Brenkus dále uvedl, že dění okolo něho přesahuje jeho představy o Bohu[8]. Na konferenci vystoupil i uznávaný letniční chorvatský teolog Peter Kuzmič, který referoval o válce v Jugoslávii jako důsledku směsi vyznání a národnostního sporu s územními nároky, aniž by [v rozporu s mainstreamovými médii] jmenoval konkrétního viníka, ale vyzýval k citlivé evangelizaci[9]. Podle Navrátilových informací by se tehdy mohlo zdát, že se evropští letniční vydali směrem k Torontskému požehnání, avšak později v rozhovoru s Veikkem Manninenem, skandinávským letničním vůdcem, doslova uvedl:

„Spolu s bratrem biskupem a bratrem Cupalem jsme byli letos v Emmettenu. Hlavním tématem byly projevy Ducha svatého. Většina starších bratří tyto projevy odsoudila a radila ke zdrženlivosti“[10].

I když se ozvala i opačná svědectví, je zřejmé, že staří letniční, kteří zažili počátky letničního hnutí v Evropě, zde nerozpoznávali něco, k čemu by se navraceli, ale zřejmě něco, co jim muselo být cizí a co pokládali za nebezpečné.

Setkání vedoucích letničních církví střední Evropy v Linci

V roce 1999 došlo k setkání představitelů církví Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska V Linci.  Podle zprávy ze Života v Kristu se neslo v jednoznačné dikci volání k Bohu „Sešli déšť“, [což v letniční mluvě znamená sešli probuzení]. Setkání se zúčastnil biskup s manželkou spolu s Alešem Navrátilem jako překladatelem[11].

Setkání vedoucích letničních církví na Slovensku

Další ze setkání letničních církví ze střední Evropy se konalo v roce 2000 na Slovensku, v okolí Bratislavy. Jednalo se o setkání představitelů Česka, Slovenska, Polska, Německa, Rakouska a Maďarska. Setkání se účastnil Greg Mundis, který byl zodpovědný za práci AoG USA v těchto zemích. Ten, spolu s vedením AoG, prožil, že se má v Evropě uskutečnit zasažení třech skupin obyvatel, a to dětí, vysokoškoláků a obyvatel velkých měst[12].

Setkání vedoucích letničních církví v Helsinkách

9. - 13. srpna 2000 se konala evropská 11. letniční konference PEC v Helsnkách, které se mj. zúčastnil Aleš Navrátil a o českou delegaci se staral známý letniční vedoucí finské letniční misie Arto Hämäläinen. Konference podle Navrátila neoplývala teologickými výklady, ale byla naplněna špičkovými chválami, svědectvími a zprávami z misie. Na konferenci vystoupil i Werner Kniesel, Aril Edvardsen, Reinhard Bonnke nebo Petr Wenz. Jeden ze seminářů vedl i Stanoslav Bubik. Vyvrcholením bylo Bonnkeho kázání pro 12 000 účastníků[13]. O kázání Wenze pak referoval Navrátil, kdy Wenz přítomným sdělil:

„Přichází modlitební průlom v Evropě. Víte o tom? Před pěti lety k nám Pán mluvil a řekl nám, že do Evropy nepřijde probuzení, dokud nebude předcházet modlitební probuzení. A Teď to přichází… Přichází průlom do našich sborů. Otevřete mu srdce“[14].

Svatopluka Dysmase přítomnost řečníků z řad charismatiků mile překvapila[15]. Na konferenci byla přijata letniční deklarace, která předpokládala přicházející probuzení do Evropy a zaměřovala se na velká města[16].

Konference světových AoG v USA

8 - 12. srpna 2000 se Rudolf Bubik účastnil tří konferencí World Assemblies of God Fellowship v Indianě. První konference byla oslavou stoleté letniční misie. AoG v té době představovaly 30 000 000 věřících. Během konference se uskutečnily volby a v čele WAoG stanul Thoma Trask, který nahradil Davida Younggi Cho, který v této funkci pracoval šest let. Druhá konference nesla název Slavnost 2000 a měla šest částí. V první defilovali místní světoví vedoucí s vlajkami. Druhou byla Slavnost moci, na které sloužil Yonggi Cho. Dalšími byly Slavnost žně, Slavnost obnovy, Slavnost víry a Slavnost naděje. Třetí konference byla porada Evropských vedoucích. Pořadatelem byla Divize pro zahraniční misii AoG v USA. Téměř všechny americké misionáře vedl Greg Mundis[17].

Setkání vedoucích letničních církví v Emmettenu

Přechod k nové orientaci se projevil i na tradičním setkání PET v roce 2001. Za AC se jej zúčastnili R. Bubik, F. Cupal a A. Navrátil. Po 32 letech odstoupil konzervativní vedoucí Jakob Zopfi a nahradil jej charismaticky orientovaný Ingolf Ellsell z Německa, který v Německu nahradil R. Ulonsku. Ellsellovým zástupcem byl zvolen David Petts z Anglie a jako tajemník Arto Hämäläinen z Finska[18].  V Emmettenu se podle Bubika mluvilo i o tom, že v Evropě vznikne jediná letniční denominace. Dřívější předseda Levi Petrus byl zaměřen především na nezávislé sbory, ale současná orientace, evidentně pod vlivem amerických AoG je více zaměřena na denominační uspořádání. Bubik zde například pozitivně kvitoval, že se mohl dozvědět od představitele maďarských letničních o Sándoru Némethovi, představiteli maďarského hnutí Víry věci, které by se jinak z jeho „dynamických kázání“ nedozvěděl. Avšak v Emmettenu se toho roku udála pro letniční hnutí zcela zásadní věc, která je odlišovala od kurzu, který nezadržitelně nastoupilo evropské evangelikální hnutí, a to byl vztah k římskokatolické církvi. Bubik to charakterizoval slovy:

„…bylo jasně vyslovené stanovisko evropské letniční církve vůči církvi katolické, že není o čem vést dialog. Jsme církví jinou, letniční, evangelikální, dialog není možný“[19].

Setkání vedoucích letničních církví v České republice

Konalo se 7 - 9. března 2002. Navrátil referoval o tom, že v uplynulých letech byl svědkem přerodu evropského letničního hnutí. Dříve Jakob Zopfi vyzíval přítomné delegáty k větší spolupráci, avšak - podle Navrátila - bez odezvy. Jeho nástupce Ingolf Ellssel z Německa na tuto výzvu navázal. Současná změna pak je důsledkem zavanutí nového větru Ducha, který přináší změny. Zřejmě tedy Torontské požehnání přineslo očekávanou jednotu a spolupráci mezi evropské letniční. A nejen v Evropě, ale i na jiných kontinentech[20].

Setkání vedoucích letničních církví střední Evropy v Norimberku

Dne 24. - 26. dubna 2002 se konalo setkání vedoucích letničních církví v Norimberku. Zúčastnil se ho Rudolf Bubik s manželkou, Aleš Navrátil a Radek Smetana. Delegáti se sešli z Německa, Polska, České a Slovenské republiky, Maďarska a Švýcarska. Tématem byla spolupráce s ostatními církvemi. Zřejmě zásadní poselství zde měl Max Schläpfer. Ten mimo jiné sdělil, že jednota může nastat jen mezi církvemi, které věří v úplnou inspiraci Bible. Staré protestantské církve a katolíci tomu nevěří a jednota je tudíž nedosažitelná. Katolíci navíc deklarují, že jsou stále stejní a překonali již mnohé hereze, a tudíž překonají i reformaci včetně letničního hnutí. Letniční proto musí jasně proklamovat svoji teologii. Evangelikálové a letniční zde tvoří „třetí sílu“. Například letniční ve Švýcarsku byli zděšeni z možného dialogu letničních s katolickou církví, jelikož letniční jsou ve Švýcarsku téměř pronásledovanou menšinou. Třetí síla by se měla zformovat a sjednotit, aby zabránila dominanci jen státních náboženství ve společnosti a zachovat náboženskou svobodu[21].

Evropská letniční konference v Berlíně

Dlouho inzerovanou a očekávanou konferencí letničních církví pod patronací Ingolfa Ellssela byla konference v Berlíně v roce 2003, které měla charakter masové evangelizace a proklamace moci církve. Jednalo se o akceptaci trendu ovlivňování společnosti, kterému tehdy podlehl evangelikální mainstream. Sešlo se zde na 30 000 lidí, kteří dokázali imobilizovat dopravu. Na samotné konferenci bylo sděleno, že přítomnost každého křesťana na daném místě trhá a ničí „démonickou a ďábelskou síť, síť, která svazuje toto město“[22]. Hlavní hvězdou konference byl evangelista Reinhard Bonnke, který s sebou přivezl černošského pastora, o kterém prohlašoval, že vstal z mrtvých. Ačkoliv byla celá tato kauza později zpochybněna, včetně jeho bizarních obrazů pekla, kde lidé pojídali vlastní maso, poté je vyzvrátili a ono přirostlo zpět, svědectví posloužilo jako obrovská reklama. Účastníci konference z řady členů AC unisono mluvili právě o této věci. Aleš Navrátil uvedl, že tyto evangelizace na stadionu byly pro něho „naprosto neuvěřitelným zážitkem“[23]. Svědectví pastora z Afriky se dotklo i Martina Moldána. Karel Fridrich sdělil, že evangelizace s Bonnkem „byla úžasná“ a František Cupal evangelizaci s Bonnkem označil za největší zážitek. Na Romana Tomsu a Radka Smetanu učinil největší dojem „zmrtvýchvstalý pastor“[24].

Závěr

Z obsahu domácích i mezinárodních setkání vyplývá, že boj o orientaci letničního hnutí a jeho vstřícnost k charismatické spiritualitě, podpořené Torontským požehnáním, byla celosvětovou záležitostí. Zatímco klasičtí letniční zde byli k nové vlně rezervovaní až odmítaví, nastupující generace tento ráz, se souhlasem českých letničních, přivítala.

Literatura