Biblická Apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: Akce a instituce

Motto:

Akce a instituce 

Nakladatelství Křesťanský život

Život nakladatelství ztratil v osobě Františka Paly člověka, který rozuměl textu, znal jazyky a byl ochoten si pohrát s jednotlivými jazykovými nuancemi až do krajnosti. Rovněž nebyl vždy svolný překládat každý titul, který mu byl předložen. Tak byl zřejmě pro řadu let blokován překlad letniční Full Life Study Bible[1]. Rudolf Bubik rovněž referoval, že díky Palově nesouhlasu nebyl vydán ani apologetický titul „Nevěřícím přátelům“ od atomového fyzika Josefa Kaifosze[2].

Navrátil možná i v této souvislosti psal o nutnosti reorganizace nakladatelství a uvedl, že „pro členy církve, včetně pastorů, [bylo] značně obtížné ovlivnit spektrum produkce“[3]. Nyní se každému členu církve naskytla příležitost předat návrh titulu svému pastorovi, který jej skrze seniora oblasti předá Radě církve, v čemž Navrátil viděl zjednodušení procesu s větší nadějí na úspěch[4].

Začátkem roku 1999 Navrátil referoval, že nakladatelství zakoupilo „vysoce moderní tiskařský stroj“[5]. V roce 1999 byla rovněž připravena k tisku kniha jihoamerického revivalisty a pozdějšího patrona evangelizací v ČR Carlose Jimenéze pod názvem „Soudruh Julián“ později vydané pod jménem „Kamapniero Julián“. V podstatě od vyloučení Paly se pak nakladatelství orientovalo na tituly od autorů třetí vlny, jako byli Claudio Freidzon (Duchu svatý, hladovím po tobě), Sergeio Scataglini (Oheň jeho svatosti), Carlos Annacondia (Satane, poslyš) nebo Carlos Jimenéz (Compañeru Julian).

Časopis Život v Kristu

Časopis byl i nadále jediným uceleným informačním zdrojem o dění v AC a stále vycházel zejména díky obětavosti několika nadšenců. Vedle technického redaktora Aleše Navrátila, bez něhož si časopis lze jen stěží představit, se z více než poloviny na jeho vydání podílela Jana Coufalová. O korektury, a to jak duchovní, věcné i gramatické, se dělil tým více pracovníků[6]. Poslední imprimatur pak každému číslu uděloval biskup církve Rudolf Bubik, který řadu článků odmítal, a bylo na něm, aby pak autorům vysvětloval důvod zamítnutí[7].  Na jaře roku 1998 přešla redakce na nový software, což se projevilo větším počtem tiskových chyb[8].

V roce 2001 Navrátil oznámil, že se časopis začal distribuovat i v SR a přispívali do něho i slovenští autoři. Po bouřlivé diskusi na celocírkevní konferenci v Nymburce delegáti sboru v Kladně navrhli oddělení časopisu Překročit hranice od časopisu Život v Kristu. Mimořádná rada AC na svém zasedání dne 22. května pak rozhodla o uskutečnění tohoto návrhu. Navrátil to komentoval s tím, že časopis bude sice útlejší, ale jasně profilovaný. Do té doby byl časopis Překročit hranice vložen doprostřed časopisu a tvořil minimálně dvě třetiny obsahu celého časopisu.

Druhým rozhodnutí Rady církve ze stejného data pak bylo, že se Navrátil stal šéfredaktorem. Zdá se, že tato úprava ovšem nebyla markantní, jelikož dozorem nad obsahem s právem veta byl nadále Rudolf Bubik. Toto právo mu, jako hlavě církve, podle Navrátila přirozeně náleželo[9].

Zářijové číslo 2002 pak poprvé neobsahovalo časopis Překročit hranice a Janu Coufalovou od listopadového čísla nahradil druhý pastor olomouckého sboru Jiří Bartík. V roli šéfredaktora byl  oficiálně představen Navrátil. Od březnového čísla 2003 i dřívější Navrátilův „sloupek redaktora“, později „technického redaktora“, nesl označení „sloupek šéfredaktora“. Časopis byl nyní zaměřen na dění v církvi, sestával převážně z domácích příspěvků a rozšířil se o další čtyři strany, zveřejňující převzaté články a informace ze zahraničního tisku. Za tímto účelem bylo třeba sehnat jazykově zdatnou posilu z dobrou znalostí angličtiny. Grafiku časopisu zajišťoval Křesťanský život a Jana Coufalová nadále pracovala jako „nejlepší korektorka“[10].

VOŠMT

Následující období na VOŠMT se vyznačovalo spoluprací s CBH a na podzim 1997 se VOŠMT připojila s Misijní společností život (MSŽ) a AC Chomutov k ŠZS pořádanou[11]. V roce 1998 pak proběhla na VOŠMT hloubková školní inspekce, jejíž hodnocení bylo „velmi vysoké“. Školní inspektoři ocenili zvláště společné modlitby. Navrátil uvedl, že šlo již o druhou inspekci s podobným výsledkem a že si škola zaslouží podporu pro její „vysokou kvalitu a vynikající výsledky“[12].

Ve stejném roce navštívil ředitel školy Milan Buban obdobnou letniční biblickou školu v Maďarsku, která byla ovšem americká, včetně ředitele z řad AoG z USA. Buban proto vyzdvihl skutečnost, že VOŠMT je místní provenience, včetně vzplanutí místního modlitebního probuzení, které ovšem bylo výsledkem sledování v probuzení v Pensacole. Nicméně i VOŠMT byla alespoň z části závislá na lektorech z USA, jejichž vysoká akademická úroveň zajišťovala škole akreditaci[13]. Buban však chtěl nezávislost na externích vyučujících, a proto toužil vybudovat učitelský tým. V roce 1999 proto plánoval nástup českých učitelů z řad absolventů. Problémem ovšem byla setrvalá skepse k teologickému vzdělávání v AC, a proto biskup nedovoloval budoucím učitelům získat vzdělání na českých teologických institucích. Tolerováno bylo pouze korespondenční studium v angličtině v provenienci AoG, což nebylo z hlediska akreditace školy ideální[14]. Nicméně ředitel, i přes loajalitu k biskupovi, doporučení ke studiu vydal na vlastní nebezpečí, jelikož mu byl antiintelektualismus bytostně cizí[15].

V roce 1998 bylo ke studiu přijato čtrnáct maturantů na pomaturitní studium a dvě studentky k absolutoriu kurzu, což spolu se stávajícími studenty činilo dvacet devět „budoucích pracovníků na Božím díle“. V závěru své zprávy její autor, Aleš Navrátil, zdůraznil, že VOŠMT je ve srovnání se školami stejného typu na ministerstvu hodnocena nadprůměrně[16].

Zároveň na VOŠMT probíhala spolupráce s CBH v oblasti výuky pro pastory. Ve dnech 11. - 15. ledna 1999 se proto zde uskutečnil seminář s názvem „Exploze evangelizace“, rozvíjející evangelizační strategie, kde za konferenční poplatek 150 Kč vyučoval Dr. Theo Kunst z Belgie[17]. Vizí VOŠMT zde bylo připravit novou generaci pentekostálních vůdců[18].

 V září 1999 pak na VOŠMT nastoupilo celkem 29 nových studentů, kteří se ve spolupráci ŠZS v Chomutově ve dnech 4. - 15. října zúčastnili misijního výjezdu do severních Čech, což se mělo zopakovat v dubnu téhož roku. Jako lektoři výuky na VOŠMT, vedle učitelů z CBH jako Lubomír Hlavačka a Lukáš Targosz, vyučovali i Michal Beran, Rudolf Bubik a Vladimír Rafaj. Ze zahraničních lektorů to byli A. McIntyre, A. D. Palma, D. Hawkons, D. M. Dippold, B. R. Marino a J. Sabella. Tito zahraniční učitelé často působili (např. Marino) ve funkcích profesorů na zahraničních univerzitách a zajišťovali VOŠMT akreditaci výuky. V té době nastoupili i noví, kmenoví zaměstnanci: Kateřina Lesáková a S. Sabellová jako učitelky angličtiny, a Jarmila Drcmánková jako knihovnice[19]. VOŠMT spolupracovala s CBH i na tzv. tvořivé evangelizaci (viz idea klubových večerů a Kristfestu) a v roce 1999 přijelo 12 studentů na akci ŠZS a pořádali „Crazy párty“ s cílem zasáhnout mladé lidi, čehož se v Klášterci zúčastnilo 300 mladých lidí[20].

Koncem roku 1999 Navrátil oznámil, že Rada církve odsouhlasila povinné studium pro zaměstnance církve ve věku do čtyřiceti šesti let. Bylo celkem jasné, že přetrvávající nedůvěra k teologickému vzdělávání vyvoávsala mezi některými pastory. Navrátil proto, co si kladl otázky nad formami povinného vzdělávání duchovních v AC, zaznamenal následující slova z řad vedoucích:

 „Jeden z pastorů mi napsal: „Ani já, ani moje manželka ani sbor nepovažujeme toto vzdělání za potřebné“[21].

Zároveň v té době na VOŠMT začal, slovy stejného autora „tvrdý a nekompromisní modlitební zápas proti „mocnostem temna v povětří, především nad územím východních Čech“[22].  Nakonec přeci jenom společným úsilím VOŠMT a ICI Univerzity AoG vznikl studijní program Ezdráš, určený duchovním pracovníkům AC, kteří se nemohou účastnit denního studia[23].

4. listopadu na VOŠMT proběhla imatrikulace deseti studentů 1. ročníku, kde slíbili prohloubit svůj vztah s Bohem a „respektovat autority dané Bohem“[24]. O dva dny později se ředitel Milan Buban zúčastnil Studentského dne ŠZS v Chomutově, kde VOŠMT navázala v oblasti misijní praxe studentů. Na duben a květen bylo v plánu strávit dalších deset dní v Ostrově nad Ohří. Ve dnech 13. listopadu proběhlo na VOŠMT připomenutí tříletého výročí začátku studentských modliteb a 29. listopadu biskup na půdě VPŠMT přijal další proroctví, potvrzující příchod probuzení:

„Takto praví Pán: Chci na vás vylít hojnost požehnání. Napojím a vyliji na žíznivou zem hojné deště požehnání. Lide můj, vytrvej. Stůj, nedej se zviklat, jsem s tebou. Nedej se odradit, nedej se oslabit, jsem s tebou. Hle, jdou dny, kdy zatřesu, kdy vyliji mocně ze svého požehnání. Vytrvej. Vytrvej! Neustup, já oslavím své jméno mezi vámi, neboť jste nalezli milost v mých očích“[25].

Také v časopise Překročit hranice se ve stejném čísle objevila smělá vize Stanislava Bubika k „získání všech lidí na tomto světě pro Boží království“[26]. 17. listopadu se pak v Českých Budějovicích konala Crazy party a podle pastora Petra Škopka se klubové večery staly skvělým způsobem, jak zasáhnout náctileté. V blokovém vyučování následně studenti VOŠMT získali znalosti v oblasti základů teorie vyučování a výchovy, kde hlavním vyučujícím byl Lubomír Hlavačka[27].

V březnu 2000 proběhl bok vyučování Ezdráš, kde vyučoval Werner Kniesel o skupinkách a pastor sboru v Kutné hoře Michal Beran vyučoval o tom, jak přejít z tradičního sboru na sbor skupinkový. Existovala zde diskuse i o samotném kurzu Ezdráš, který byl plánován na osm let, kdy někteří namítali, že se jedná o dlouhou dobu, kdy se dá vystudovat vysoká škola, přičemž samotný Ezdráš neměl potřebný kredit[28].

Dne 8. května 2001 se na VOŠMT konal misijní banket, který se stal součástí předmětu „Biblická teologie, misie“. Studenti byli rozděleni podle kontinentů do šesti skupin podle jednotlivých národů v místních kulturních kostýmech, což mělo studenty motivovat k zájmu o misii[29].

Jelikož často docházelo ke střetům mezi studenty a místním sborem a zřejmě i stávající prostory byly stísněné, začala se hledat další budova pro potřeby VOŠMT. Koupě měla být financována z bankovního úvěru, jehož splácení se plánovalo uskutečnit z financí ústředí církve, aby nebyly zatíženy sbory[30].

VOŠMT však stále zápasila o studenty. Ačkoliv biskup vždy pro školu po sborech studenty vyhledával, kontraproduktivně zněla jeho opakovaná slova, že církev nepotřebuje teologii, ale kolenologii, kterou on sám vystudoval. Buban si byl této věci vědom, a proto přišel s tím, že se na VOŠMT studuje „kolenologie“, nicméně je třeba studovat „kolenologii“ bez „nakolenismu“[31].

V roce 2002 se do kurzu Ezdráše zapsali tři kurzisté a společně s druhým ročníkem a studenty VOŠMT to bylo celkem 32 studentů. Od začátku založení školy byl pak počet absolventů 53 a počet absolventů při zaměstnání 15 v oboru Bible a teologie, což činí celkem 68 absolventů. V oboru Misijní a teologická činnost se jednalo o 53 absolventů řádného studia a absolventů kurzu 18. Celkem tedy 71 absolventů[32].

V červnu 2002 se deset studentů VOŠMT na pozvání německého misionáře Hestermana zúčastnilo misijního výjezdu do Německa, do městečka Weisswasser, kde se podíleli na místní evangelizace. Ve stejném roce pak bylo ke studiu přijato 15 nových studentů, čímž se jejich počet v roce 2002 změnil na 32 studentů: jednalo se i o Poláky a Ukrajince[33].

V roce 2003 zakoupila AC dům č. 2 na Kmochově ulici za účelem vzdělávání a pastorace. Mělo jít o oddělení školy od místa ústředí a sboru, kde neustále docházelo ke třenicím mezi studenty a místním sborem. Studentské návštěvy bohoslužeb prý činily problémy skupinkovému uspořádání místního sboru. Na VOŠMT se v té době vyučoval teoretická průprava, spočívající v předmětech angličtina, čeština, křesťanská etika, hudební výchova a křesťanská pedagogika, úvod do studia Bible, základy dogmatiky, dějiny církve, praktická teologie, exegeze knihy Skutků, hermeneutika, exegeze listu Římanům, exegeze knih Daniele a Zjevení, pneumatologie, christologie a eklesiologie, hebrejština a řečtina, misiologie a od roku 2002 i ruština. Praktická příprava spočívala v diakonické a odborné praxi[34]. 6. června 2003 skončili dva absolventi kurz Ezdráš a 12 studentů denního studia. Celkem k tomuto datu VOŠMT absolvovalo 153 studentů[35].

Teen Challenge

Také služba TC dostála určitých změn. V severních Čechách hnutí zakoupilo budovy za necelý milion korun, ačkoliv původní cena tvořila čtyři miliony. Koupě byla učiněna z víry a TC obdrželo v pravý čas dar v hodnotě půl milionu, který splatil částku rozdělenou na dvě splátky[36]. V září 1997 se pak podařilo otevřít rehabilitační středisko ve Šluknově, přičemž prvních půl roku probíhaly práce na rekonstrukcích. Klienti zde vyráběli litou keramiku, jejíž prodeje se mají podílet na pokrytí výdajů střediska. Díky sponzorům středisko získalo i novou keramickou pec.

I přes tyto zázraky se nové středisko ve Šluknově vlivem neobdržení státní dotace dostalo do platební neschopnosti a bylo třeba vyhlásit sbírku nejen na elektřinu, telefon a topení, ale i na stravu[37]. Finance se nakonec podařilo sehnat pomocí sponzorů, oslovených Petrem Bartošem, ředitelem Diakonie. Výsledná pomoc činila 118 000[38]. V roce 1998 k přijel americký tým, který pomáhal s pracemi na rekonstrukci stodoly[39] a v září odešel Petr Ministr pracovat do střediska v Praze, kde byly od roku 1997 již pronajaté prostory. Kontaktní centrum v Praze, které získalo již čtyři dobrovolníky a osm zájemců o tuto službu, obvykle z řad pentekostálních sborů AC, CB, KS a JB, bylo otevřeno v listopadu 1997. Vedoucí role se ujal Lukáš Bílek z AC Maranatha. Práce se orientovala nejen na pouliční aktivity, ale i na odbornou spolupráci s detoxikačním oddělením v Praze Bohnicích a připravovaly se pravidelné konzultační hodiny[40]. Nakonec bylo třeba ještě splatit 930 000 na středisko v Českém Těšíně, přičemž ke konci roku bylo shromážděno 200 000 Kč formou darů: Těšínský pastor, který středisku nezištně a dlouhodobě pomáhal, požádal o půjčku na zbytek a poděkoval dosavadním dárcům[41]. V roce 1999 začali pracovníci ze Šluknova pomáhat TC v Praze s prací v ulicích.

V roce 2003 pak bylo Teen Challenge věnováno květnové vydání Života v Kristu. Zde se uvádělo, že střediskem ve Šluknově prošlo 78 klientů, z nichž 54 abstinuje a 24 užívá drogy dlouhodobě. V polovině roku 2003 bylo v programu 12 klientů. Průměrný věk činil 21,7 let a užívání látek trvalo v průměru 28 let. Během programu se obrátilo 33 %, a před programem 52%. Doba pobytu činila minimálně 8 měsíců. Studenti pracovali na údržbě a rekonstrukcích, v keramické dílně a pomáhali při přípravě jídel a úklidu. Pořádala se zde skupinová setkání a biblická vyučování. Každému byla věnována individuální pozornost. Během programu bylo zakázáno cokoliv, co svazuje, jako drogy, alkohol, nikotin a sex. Nebylo dovoleno jakékoliv násilí včetně slovního[42].

Nehemia

V roce 1997 se Nehemie věnovala podpoře misijní činnosti. V jejím koordinačním výboru stáli Stanislav Bubik, Robert Koukal, Václav Bednář, Stanislav Cichy, Lech Ochodek, Lukáš Targosz, Petr Bartoš, Marie Faldynová, Jiří Lachman, Julie Černá, Milan Konejl a Miroslav Boš[43].

Rok změn 1998 se nevyhnul ani Nehemii. V sobotu 7. února se v prostorách VOŠMT konalo výroční zasedání, kde Stanislav Bubik sdělil, že nadace Nehemia se z hlediska možnosti financování transformuje do obecně prospěšné společnosti (OPS). Díky novému zákonu se totiž již nevešla do činnosti vyhrazené pro nadace, kam patří evangelizace, misie a financování pastorů. Po volbě byli představení noví členové výboru: Kamil Hvolka (AC Kolín), David Říman (AC Havířov) a Ludmila Soročinová (AC Havířov)[44].

Na jaře 1998 se pak Stanislav Bubik zúčastnil misijní konference ve Finsku, pořádanou Finskou letniční misií. Jejím cílem bylo vyslat do roku 2000 padesát nových misionářů[45]. Z výroční zprávy z téhož roku vyplývá, že se Nehemie podílela na krátkodobých misijních výjezdech do Ruska, Súdánu, Bosny, Ukrajiny, odeslala humanitární kamiony do Vladivostoku, uvolnila finance na projekt „Krmte hladové“ a na podporu pastorů na Ukrajině a Arménie. Rovněž vynaložila prostředky na podporu dvou svých misionářů, bývalých studentů v ČR, do Angoly, Tanzanie a zemí bývalého SSSR. Dále podpořila tisk biblí pro Čínu a vydávala svůj časopis Nehemia info[46].

Bylo zřejmé, že časopis nebyl pouhým misijním informačníkem, ale i nositelem nových vizí do AC. Brzy se vytratil i název „Nehemia info“ a z tohoto periodika se v květnu 1999 stal v podstatě tiskový orgán CBH pod názvem „Překročit hranice“. Stanislav Bubik k tomu uvedl, že se již od počátku Nehemia soustředila na spolupráci s MSŽ v evangelizaci v ČR. Nyní se MSŽ rozrostla o oblasti ŠZS, seminář pro pracovníky a podnikatele, a o projekt dětských balíčků z USA. MSŽ se pak zaměřila více směrem do církve a kromě stanových misií pořádala festival mládeže Kristfest a seminář pro vedoucí mládeže. MSŽ i Nehemia na sobě zůstaly finančně nezávislé, a proto Bubik viděl za správné, aby se změnil i název periodika. V informačním letáku Překročit hranice se uvádělo, že Nehemia info již delší dobu nereferovalo pouze o Nehemii, ale periodikum obsahovalo mnohem více témat. Nyní zde bude mít svojí rubriku například vedoucí postava manažerského hnutí John Maxwell. Časopis bude obsahovat „kvalitní články českých i zahraničních autorů v oblasti evangelizace, práce s mládeží, církevního růstu, zakládání sborů a misie“[47] a bude překračovat hranice našeho myšlení, naší víry, našich tradic, našich schopností a naší země[48].

Podstatné ovšem bylo i překročení konzervativní teologie pomocí sekulárního managementu a řízení lidských zdrojů. Proto se na stránkách Překročit hranice kromě tradičních fotografií Stanislava Bubika, Lukáše Targosze a Luboše Hlavačky, začaly periodicky objevovat i fotografie C. P. Wagnera, Billa Hybelse, Johna Maxwella a dalších stoupenců křesťanského managementu a později NAR. Například Maxwell, jeden z nejlépe placených koučů, dokázal na stejných principech rozvíjet jak soukromé firmy, tak církve, a věřil, že vůdce je možné vychovat prakticky z kohokoliv bez toho, aby tomu muselo předcházet nutně Boží povolání[49]. Tito koučové obvykle tvrdili, že tradiční systémy bohoslužeb a vedení církve jsou neúčinné, nudné, zastaralé, nezajímají nevěřící a že pokud je třeba přitáhnout nevěřící do sboru, je třeba se přizpůsobit jejich vkusu a plnit jejich potřeby. Sám Maxwell, citovaný na stránkách časopisu, přirovnal tradiční církev k padajícímu letadlu, jelikož lidé považují církev za instituci, která žádá jen peníze, stereotypně a nudně káže a je vzdálena od každodenní reality[50]. Podle Maxwella, jak byly jeho myšlenky představeny hned v prvním čísle, je třeba důvěřovat člověku a naučit se komunikovat tak, aby řeč získala ostatní[51]. Podle jeho citátu, uveřejněného později v Překročit hranice, Maxwell nabízel křesťanům cestu k úspěchu skrze pozitivní myšlení:

„Hubert Humphrey byl člověk s velikou vizí. Poprvé je do Washungtonu D. C. v roce 1935 a své ženě napsal toto: „Miláčku, vidím, že jednou, jestli ty i já pozvedneme svou mysl k tomu, abychom pracovali na lepších a větších věcech, jednou můžeme žít tady ve Washingtonu a pravděpodobně být ve vládě, politice nebo ve vojsku… Doufám, že se mé sny naplní – každopádně to zkusím“[52].

Maxwell pak v této sekulární touze něco znamenat, viděl návod pro myšlení křesťana v dosahování jeho vysněných ambicí:

„Vize Huberta Humphreyho ho přivedla až na druhé nejvyšší místo v zemi. Kam tě vede tvá vize? Kam přivede tvou organizaci a sbor?... Vize je mentálním obrazem toho, jak bude vypadat zítřek. Vizionáři vyvíjejí současné zdroje jako základnu pro zítřek. Neustále sledují cíl, ale pozorně vykreslují cestu.[53]“

Maxwell v podstatě nabízel techniku vizualizace budoucnosti, která se skrze soustředěnou mysl stává realitou. Stejnou myšlenku lze nalézt v hnutí Víry nebo u otce skupinkových sborů, korejského pastora megasboru Yonggi Cho. Technika vizualizace, přetavená do mentality skupinkových sborů, zde měla zajistit růst skrze techniku tajemné „multiplikace“, kterou bylo třeba stále opakovat, myslet na ní a představovat si jí, až se stala realitou a sbory začaly růst.

Vzhledem k tomu, že Maxwell dokázal své služby nabízet takřka komukoliv, bez ohledu na obsah, jeho dovednosti byly zaměřeny čistě na formu. Maxwellovy články v Překročit hranice předkládal Lukáš Targosz, který se stal koordinátorem R. E. A. L. Missions. V časopise byla představena i stálá rubrika s tématem domácích skupinek a možná by se dalo říct, že Překročit hranice pomáhal vytvořit „nový měch“, do kterého má být nalito nové víno nové vlny Ducha svatého.

 Ve 29. 4. - 2. 5. 1999 se konala již třetí misijní konference Nehemie. Vedle Stanislava Bubika, Lubomíra Hlavačky a Lukáše Targosze zde sloužil Václav Bednář a Martin Čunek. Z externistů to byli „bratr Ren“ z Číny, Patrick Foye, ředitel YWAM v ČR, Karel Zolar, ředitel OM a Jean Batiste Sawadogo, misijní ředitel z Burkona Faso. Vedle toho zde byl i nejmenovaný bratr z Číny, jehož jméno nebylo možné zveřejnit, a který svědčil o Božím jednání v čínské podzemní církvi[54].

Při otevření téměř libovolného čísla Překročit hranice už jen názvy dalších článků měly vypovídající hodnotu, přičemž jejichž obsah se plně shodoval s nadpisem. Např. „Následuj vůdce“ (Gulbreath, E.); „Úloha duchovního otce a mentorování“ (Reid, T.); „Učinit armádu z obecenstva“ (Warren, R.); „Jak velký je tvůj vliv?“ (Maxwell, J.)[55]. Dojem byl tak prakticky totožný, jako při četbě bulletinů týkajících se moderního managmentu a využití lidských zdrojů.

Ve výčtu aktivit bylo konstatováno, že Stanislav Bubik a Lukáš Targosz kázali o evangelizaci na řadě konferencí a Trgosz o tom posléze vydal knihu. Byly založeny internetové stránky a Hlavačka byl pozván, aby publikoval článek na vedoucí americké internetové stránce KeyLeadr. MSŽ se stala členem Evangelikální aliance a Targosz a Hlavačka také pravidelně vyučovali na VOŠMT. Začal vycházet pravidelný kurz pro vedoucí mládeže a konference pro vedoucí. Hlavačka se zapojil i do setkávání vedoucích mládeží z různých církví a byl otevřen projekt VIP pro vedoucí, jehož součástí byly konference a korespondenční kurz. Zároveň probíhala aktivní spolupráce s Next Level international (bývalá Youth Ministries International)[56].

Royal Rangers

V roce 1998 se konalo jedenáct letních táborů pro zhruba čtyři sta dětí[57] a přední hlídky pracovaly v osmnácti sborech ČR. Národní výcvikový tábor se konal ve dnech 1. - 4. července 1998 v Tyře u Třince, kde se sešlo přibližně 25 účastníků. Konaly se zde lekce z topografie, první pomoci, uzlování, práce s lanem a tábornictví[58]. Ve dnech 27. - 29. listopadu 1998 se konal například kemp Přední hlídky u Mariánských lázní[59].

V roce 2000 bylo do služby Royal Rangers zapojeno 22 sborů z pěti denominací se 4000 registrovanými členy. Jen v roce 1999 bylo zorganizováno 22 letních táborů s celkovou účastí 516 dětí. Vedle toho bylo zorganizováno 79 výletů a víkendovek s účastí celkem 1 575 dětí.

Zásadní význam měly mezinárodní akce Eurocamp, konající se každé čtyři roky. Jeden se konal 30. července 1999 se v Německu v okolí Eisenachu. Tábor byl rozdělen do 23. oddílů, kde polovinu tvořili Němci a polovinu příslušníci jiného národa. Účastníků bylo přes pět tisíc. Mladí lidé se obraceli nebo prožívali křest Duchem svatým a manifestovaly se u nich dary proroctví[60]. Druhý se konal v roce 2003 v Keuruu ve Finsku. Akce byla pojaty evangelizačně, s večerními shromážděními a sportovními soutěžemi[61].

Způsob zapojení do RR byl pro účastnické sbory následující. Sbor nejprve vyslal budoucí pracovníky na Národní výcvikový tábor v ČR. Poté sbor požádá Národní radu o registraci a zaváže se k tomu, že bude tuto službu budovat ve všech věkových kategoriích dle literatury RR a ustanoví vedoucí, které bude posílat na MVT a konference velitelů, přičemž jim bude materiálně i duchovně pomáhat. Dalším předpokladem je fungování nedělní školy a mládeže[62].

Práce s dětmi

Počátkem roku 1998 se na celocirkevní úrovni v AC začala systematizovat, resp. koordinovat práce s dětmi. Do vedoucí funkce byla povolána manželka Aleše Navrátila, Dana Navrátilová, původně výzkumnice, doktorka přírodních věd. Z prvního setkání pro pracovníky s dětmi, které se konalo 28. března 1998 v Kolíně, vyplynulo, že v AC do té doby pracovalo asi 150 lidí, kteří se starali o 630 dětí obvykle v rámci besídek při nedělním shromáždění. Ojediněle vznikaly dětské kluby[63]. Další setkání se uskutečnilo 16. a 17. října v Olomouci, které se týkalo dětských chval nebo táborů, a to díky účasti velitele Royal Rangers, Petra Walacha. Na práci dětem finančně přispívaly sbory v Kolíně a Velkém Meziříčí[64].

Jako hendikep se projevila absence literatury pro vedoucí besídek a z počátku bylo problém nalézt vhodné materiály. Postupem času ale vznikaly takové, které byly AC „šité na míru“. V roce 2003 byl oznámen projekt Hanse Petra Necka, Švýcara, který pracoval v Royal Rangers pro Evropu, a který chystal kompletní program besídek na CD, který si bude každý sbor moci upravit. Vše má fungovat v součinnosti s pastorem.

Navrátilová ovšem neviděla besídku jako něco zdravého, ale vynuceného tlakem rodičů, jejichž zodpovědností je své děti směřovat k Bohu. V Bibli žádné besídky nevidí[65]. 

Kristfest

Další z institucí, která byla zřetelně progresivního charakteru, byl festival Kristfest, původně často chápan jako „rockový festival“[66]. Zatímco v devadesátých letech na stránkách Života v Kristu probíhaly bouřivé diskuse ohledně hudby, která měla podle klasických letničních kořeny v uctívaní ďábla nebo alespoň propagaci života vymykajícímu se křesťanské etice, nyní se rock stal vhodnou nejen evangelizační, ale i liturgickou formou uctívání Boha. Souviselo to zřejmě s tím, že rock hrál, vedle kontemplativní hudby s opakujícími se refrény, velkou roli v Torontském požehnání. Zároveň měl v sobě obrovský emotivní náboj, který dokázal nadchnout a mobilizovat mládež bez ohledu na její religiozitu. Pokud se do rockové rytmiky vmísil křesťanský text, na jeho atraktivitě to nijak neubralo.

Této příležitosti se chopili zejména lidé z okruhu CBH, kteří zde našli nástroj ke shromažďování velkého množství mladých křesťanů do jednoho místa, kterým pak bylo možné předkládat evangelium. Uplatnila se zde jistě i vize C. P. Wagnera, jakéhosi ideového guru formující se NAR, že k získání lidí pro Krista je nutné „použít vše a ještě více“. Pozoruhodná je i skutečnost, že lidé pod vlivem rockové hudby vyjadřují své emoce podobnou mimikou a gestikulací, jako lidé pod vlivem torontské zkušenosti. Této podobnosti již léta využívalo charismatické hnutí v produkci interpretů jako Larry Norman a jeho následníci z Ježíšova hnutí, kde rocková hudba podněcovala expresi pentekostální spirituality. Ne všichni pentekostalité ovšem byli sílou rockové hudby nadšeni. Snad nejdrsněji svůj nesouhlas vyjádřil David Wilkerson, když sdělil: „Ďábel použil rock, aby napodobil Boží dílo o letničních. Sestoupil, aby křtil nesvatým duchem a ohněm“. Wilkerson zašel tak daleko, že zde spatřoval i nesvaté jazyky[67].

Kolem Kristfestu, který se konal ve dnech 25. - 28. července 1998 ve Světlé nad Sázavou, se profilovalo několik lidí, kteří se zároveň angažovali v CBH, a kteří později fúzovali s dalšími učednickými hnutími v ČR, kam patřila například KAM a různé iniciativy, rekrutující se pod hlavičkou ČEA. Byli to se svými tématy například pastor progresivního sboru ve Valašském Meziříčí Tomáš Hasmanda (O utíkání), činovník CBH Luboš Hlavačka (Plánování pozitivních změn), znojemský rockový hudebník Petr Zika (Skládání písní) a budoucí učitel VOŠMT a překladatel jihoamerických revivalistů Radek Smetana (Duch svatý a další). Objevil se zde i začínající populární vedoucí mládeže AC, influencer Michal Malina (Maximum v učednickém vztahu). Výmluvná byla i účast prezidenta manažersko-učednické organizace KAM Dave Pattyho s tématem evangelizace mládeže. Vedle nich zde vystoupili i Tomáš Řehák (Sex, AIDS, vztahy) a zahraniční hosté James Jesudason, člen YMI, která ovlivňovala službu zakládání sborů, a který vyučoval pantomimu. Byl zde i známý misionář AoG David Leatherberry[68].

Kristfest v roce 1999 se konal v Žirovnicích a účastnilo se jej asi dvě stovky mládežníků z osmi denominací, včetně adventistů a římských katolíků. Chvály byly zajištěny v charismatickém stylu v podání JB Liberec, Filadelfie z Prahy, jiného Rytmu ze Znojma a sólistky Jany Peřtové. Přítomné byly kreativní semináře s obsahem tance, zpěvu, pantomimy a dalších výrazových prostředků charismatické liturgie. Jelikož dříve docházelo k rušení obyvatel z okolí, nyní byla hlučnost považována za výhodu, jelikož tak mladí lidé přicházeli ke stanu a „mnozí mohli vidět křesťany v akci“ a mohli „slyšet svědectví“[69]. Přes výrazně pozitivní hodnocení některým chybělo více charismatických prvků, jako „hluboké uctívání s prorockými písněmi“[70].

Významným se pak jevil Kristfest v roce 2002 ve Velkém Meziříčí, který již probíhal v režii přebírání vedení mládeže činovníky KAMu. Budoucí biskup Martin Moldán o Kristfestu pochvalně řekl, že si v ničem nezadal s jinými tábory „v plnosti her, soutěží a různých zábavných akcí“. V Životě v Kristu proto byly minirozhovory s lidmi, kteří reprezentovali vhodný výběrový soubor esence křesťanského koloritu Kristfestu. Byla zde přední osobnost KAMu, Viktor Hojka, dále pastor Slova Života Jiří Zdráhal a představitelé CBH Pavel Vimr a Lubomír Hlavačka[71]. Motorem a vedoucím organizátorem celé akce byl Michal Malina. Ten byl současně vedoucím občanského sdružení ZIP - zábava, informace, pomoc a poradenství, zakladatelem středoškolského klubu hydrant a lektorem ACET. Malina na otázku, zda je Kristfest stále chápán jako rockový festival odpověděl, že festival je multižánrový a není pouze hudební akcí. Je zde slyšet taneční hudba, blues, jazz i tvrdší muzika.  Festival mladé lidi vyzbrojuje a mobilizuje, uzdravuje a proměňuje[72].

Je příznačné, že počátečním heslem Kristfestu nebylo heslo, které by vedlo k vnitřní proměně, ale naopak k vlivu církve na svět a znělo: „Změň svůj svět“.  Na této platformě docházelo k prolínání všech progresivních směrů od CBH po KAM, a tak není divu, že v roce 2003, na Kristfestu nedaleko Velkého Meziříčí, se uvažovalo o tom, že jen někteří účastníci „nebyli (zatím) na ŠVM“. Toto zaměření potvrzovali i řečníci jako A. Juchelka, M. Malina, J. Zdráhal.  Kreativnost „fesťáku“ pak dokreslovala celá řada odborných řemesel, jako jsou výtvarníci, hudebníci, tanečníci, herci, žongléři, breakaři. Chváliči zde jeli „naplno“ a nechyběla ani „house party“. Zdařilý článek Zdeňky Šustrové z AC Zábřeh nejlépe ilustrují slova:

„…KF byl velmi dobře zvládnutý, vůbec nevím o vážnějších problémech. Tedy až na pár krádeží… Oproti minulému se méně „pařilo“, více modlilo a duchovně povzbuzovalo"[73].

Záštitu nad Kristfestem převzala ČEA a partnerem, vedle MSŽ, se stal KAM. Malina si uvědomoval, že je třeba se zabývat mládeží, jelikož ona posléze převezme „otěže klíčových míst“ k čemuž za dvě desetiletí skutečně došlo. V roce 2003 se Kristfestu již zúčastnilo 600 účastníků z 12 denominací[74].

Promise Keepers

Mezidenomiační charismatickou službu mužům, která vznikla v USA, „Promise Keepers“, toužící bořit denominační hranice, si za svůj úkol inkorporovat do Čech přisvojil starší brněnského sboru, Petr Janoušek. Prostřednictvím pochvalného článku, který nabízel mužům duchovní obnovu, ji inzeroval v Životě v Kristu, kde jí podepsal jako Ježíš Kristus. Tím si však příliš nenaklonil biskupa, který navíc nebyl bořením denominačních zdí nikterak nakloněn[75]. Pro Petra Janouška, velmi mírného, nekonfliktního a přátelského charismatika původem z JB, to však bylo nebylo nepřirozené. V podpoře Promise Keepers  Janoušek nacházel jistou umírněnou a zřejmě nepřímou podporu od Aleš Navrátila. Pastor brněnského sboru, který v minulosti charismatickou ideu jednoty sdílel, však tuto aktivitu nemohl přímo podpořit, jelikož byl značně oslaben brněnským druhým rozdělením a závisel na podpoře biskupa, kterého si nyní snažil předcházet. Nazval však Promise Keppers obdobou charismatické ženské služby Aglow, což Janoušek odmítal. Ostatně, Promise Keepers byla jistě něčím víc, byla vizí probuzení a obnovy církve. Janoušek navíc ve staršovstvu svého sboru narazil ještě na další věc, a to byl jeho kolega, který se zabýval apologetikou, a který o tomto hnutí napsal rozsáhlejší kapitolou v jeho knize „Cizí oheň“. To Janouška samozřejmě znepokojilo. Byl ovšem diplomatem a proto nabídl proto svému kolegovi jakousi participaci v oblasti možnosti „teologického dozoru“. Ten to odmítl, jelikož by to viděl jako podporu hnutí, s kterým z principu nesouhlasil. Mezi oběma byl však smířlivý a přátelský, nekonfliktní vztah, který nikdy nepřerostl ani v náznak nějaké nevraživosti. Oba byli prostě jiní a respektovali to.

Janoušek nakonec zvolil jinou strategii a svolil k přejmenování na hnutí „Věrných“, které by bylo jakousi národní mutací Promise Keepers. V pozadí stála obvyklá idea, že svojí účastí na daném hnutí může AC zamezit případným aberacím. Podobně se AC snažila ovlivnit Evangelickou alianci, když do ní kolektivně vstoupila. A přesně tento způsob naznačil Navrátil, když referoval o postoji AC k Promise Keepers:

ÚR se zabývala také hnutím „Promise Keepers“ přicházejícím do naší země. Ze shromážděných materiálů a svědectví zahraničních bratří (především z USA) je zřejmé, že jde o organizaci do jisté míry kontroverzní: Řada jejich zásad a následných aktivit je přínosná a biblická - v podstatě supluje absenci těchto aktivit v některých církvích a sborech. Na druhé straně tu jsou programová prohlášení, se kterými se nemůžeme ztotožnit, a jeví se nám zavádějící. (Kupříkladu snaha o odstranění veškerých denominačních bariér, což se nemůže nikdy dít jinak nežli kompromisům ve vztahu k Písmu). Jsme tedy ve stádiu zkoumání, i když se nám předběžně jeví jako inspirující postoj našich amerických bratří lepší, nežli se od něj zcela izolovat a umožnit tak případný nepříznivý vývoj[76].

Principem hnutí bylo kromě tradičního charismatického poslání boření denominačních hranic i sedm slibů, ke kterému se měli účastníci hnutí zavázat. Sem patřil i slib sexuální čistoty. A právě Janouškův již zmíněný kolega ze staršovstva zveřejnil v Životě v Kristu článek, kde uváděl, že zavazovat se k něčemu, k čemu se člověk zavázal již svým křtem, nedává smysl. Pokud tedy člověk slíbí, že bude například dodržovat sexuální čistotu, jednoduše svědčí, že ji do této doby nedodržoval. Na námitku, že je třeba čekat na ovoce, uvedl, že není třeba čekat, zda trní přinese fíky[77].

Idea Promise Keepers byla ovšem natolik lákavá charismatickému srdci, že bylo jasné, že nebude možné ji ignorovat, a to zvláště tehdy, když v sobě zahrnovala takřka všechny prvky soudobého charismatického progresivismu, počínaje bořením denominačních zdí, redislokace služebníků do skupinek a prožívání společných duchovních prožitků s akcentací torontského požehnání. V jejich základech rovněž stáli emisaři hnutí Víry jako Louis Cole, a hlavně! Slibovalo probuzení. Této směsi jednoduše nebylo možné odolat. Neví divu, že se dne 2. října konala konference Promise Keepers v Brně, která se ovšem tvářila, že se o Promise Keepers nejedná. Účastnilo se jí odhadem 300 až 350 mužů. Pastor KS Plzeň Karel (Kája) Řežábek zde vyučoval obvyklou pastorační doktrínu o nutnosti odpustit otci, což prý skrývá podstatnou část problémů křesťana. Podle svědectví měl dokonce vyzvat přítomné, aby jej ztotožnili s hříchy jejich otců a pak mu odpustili. Vedle něho zde vyučovali i Bohuslav Wojnar a Rudolf Bubik, kteří svojí aktivní účastí posvětili i českou mutaci hnutí. Ačkoliv Janoušek tvrdil, že hnutí Věrných není součástí Promise Keepers, sdělil, že by chtěl dosáhnout standardu hnutí Promise Keepers v US, kde 55 % šeků na jejich službu je podepisováno ženami[78].

14. října 2000 se pak konala již druhá konference, na kterou se sjelo 50 až 70 účastníků a vyučoval zde, vedle Jounouška, i Lukáš Targosz. Nižší počet účastníků nebyl připočten neúspěchu hnutí, ale neblahému stavu mužů v ČR[79].

Služba mládeži

Podobně jako služba dětem, byla i služba mládeži aktivní spíše v jednotlivých sborech a na regionální úrovni. A stejně jako snad v každé oblasti církve, i zde se odehrával střet o to, zda orientace bude v duchu progresivních změn nebo zda bude mládež vedena dosavadním, konzervativně-letničním způsobem. Zatím ale bylo třeba navázat na to, co již existovalo, a pokusit se práci sjednotit a zkoordinovat.

V jihomoravské oblasti se mládeži již delší dobu věnoval vyškovský pastor Jiří Pospíšil, který pořádal regionální setkání na Drahanské vrchovině. Dne 8. - 10. května 1998 se oblastní setkání konalo poblíž Hodonína a akce byla cele v režii pastorů oblasti. Vedle Pospíšila zde vyučovali pastor sboru v Břeclavi František Cupal a jeho syn, pastor z Hodonína, Bohuslav Cupal[80].

Určitou snahu o celocírkevní rovinu vyvinula v roce 1998 MSŽ pod názvem „Mládež v akci“. Nabízela konzultace a semináře s tématy sex, čistota, následování, sebekázeň, věrnost, cílevědomost a tvořivost. Vedoucím a pracovníkům s mládeží byl nabídnut korespondenční kurz s pěti tématy, která už svými názvy evokovala spíše progresivní, než konzervativní směřování. Jednalo se o: 1. potřeby mladých lidí a dnešní mladé generace, 2. důležitost osobního života pracovníka s mládeží, 3. vize, strategie a plánování, 4. vyváženost ve službě mladým lidem, 5. spolupráce a teamová práce ve službě mládeži. Na březen 1999 byla plánována pětidenní konference o práci s mládeží ve spolupráci s anglickou organizací „Youth Ministries International“. Sborovým mládežím pak byla nabízena pomoc ve formě „klubových večerů“ se soutěžemi, hudbou, scénkami a „radikálním“ poselstvím pro mladé lidi v daném městě, umožňující oslovení evangeliem[81]. Fenomén Klubových večerů byl doménou kazatele Lubomíra Hlavačky z CBH, který uspořádal první klubový večer v roce 1993 v Havířově. Hlavačka k tomu uvedl:

„Chtěl bych, aby se tam mladí lidí cítili dobře, ale především, abych s nimi navázal rozhovor a získal s nimi osobní kontakt. To byl cíl… Mnohokrát jsme měli pantomimu, svědectví nebo jsme pozvali hudební skupinu… Byly tam dvě dívky, které dělaly barmanky, měly udělaný bar, kde měly kávu, čaj, nějaké džusy s občerstvením. A pak tam byla spousta lidí z mládeže, kteří byli povzbuzováni, aby šli za mladými lidmi a dávali se s nimi do hovoru, aby se seznámili, spřátelili… teď máme projekt, Mládež v akci, který má za účel pomoci sborům začít práci s mládeží“[82].

Od počátku nultých se pak vedoucí mládeží AC začali účastnit školy vedoucích mládeží pořádanou KAM. Po prvním školení došlo na jaře 2002 k jednání mezi Davem Pattym, zakladatelem organizace KAM; Danem Hurtou, zaměstnancem KAMu; Michalem Malinou, vedoucím mládeže; dále Jiřím Pospíšilem, pastorem Vyškovského sboru; a Alešem Navrátilem, zástupcem biskupa. Podle Navrátila nikdo z pracovníků AC nešetřil superlativy[83]. 1. října 2002 byla pořádána 1. škola vedoucích mládeží (ŠVM), která se konala v Malenovicích, kde tíhu vyučování nesli Dave Patty, Daniel Hurta a Michal Malina, což byl i koordinátor celého projektu. Sám Malina se považoval za učedníka Lubomíra Hlavačky. Princip vyučování spočíval na tzv. strategii Kristovy služby, kdy na místě Krista stojí lidský mistr, který si pak vychovává 12 učedníků, z nich každý se pak stává mistrem, majícím dvanáct učedníků. Jednalo se o identický princip Knieselových manuálů pro skupinkové sbory.

KAM sloužil vedoucím mládeží snad všech evangelikálních církví v ČR a vytvářel tak síť mezi KAM a vedoucími z různých denominací. V rámci setkání byla vyhrazena i doba, aby se vedoucí AC mohli lépe poznat[84]. Ačkoliv byl Pospíšil chápán jako stoupenec konzervativního proudu, například odmítajícím rockovou hudbu, nadchl se strategií Kristovy služby, a zhruba od této chvíle se stával spíše participantem progresivní orientace. V té době došlo i k setkání mezi autorem, Jiřím Pospíšilem, Michalem Malinou a Alešem Navrátilem v brněnské modlitebně. Navrátil si tehdy představoval, že by Pospíšil mohl být jakýmsi národním koordinátorem služby mládeži. Hlavačka se ovšem obával Pospíšilovy konzervativní orientace, neboť se doslechl, že byl odpůrcem rockové hudby. Malina tehdy navrhl jako koordinátora Hlavačku, který to však odmítl. Nakonec byl vytvořen seznam předpokladů, kterému by měl adept na tento úřad vyhovět a kterému Pospíšil nevyhověl[85].

Zvýšený důraz na aktivizaci mládeže vyvrcholil na 1. celocírkevní konferenci mládeže, který se konal 28. 10. 2002 za účasti dvou stovek účastníků v Brně. I zde byl jednou z hlavních postav Michal Malina, který se v pořadatelství podílel již s Jiřím Pospíšilem, a který povzbuzoval ke vstupování do zaslíbení a očekávání na zázraky a projevy Boží moci[86]. Pospíšil preferoval „budování vztahů“, když uvedl:

„Pokud jde o duchovní program - nejsem člověk toužící po velkých řečnících - více dám na zbudované vztahy, nová přátelství, inspirace z osobních setkání, vzájemné modlitby a povzbuzení“[87].

Mezi mládeží se již začala projevovat i nová pojmologie. Namísto klasického, bratři a setry se stalo populární „lidičky“, program nebyl duchovní, ale „nabouchaný“, důraz byl položen na „super Hospodina“ a „zamilování se do Boha“ se začalo chápat téměř na úrovni partnerského svazku dvou lidí. Opakovaně byl zmiňován „krásný hrníček“, kterým byli unešeni nejen účastníci konference, ale i rodinní příslušníci[88].

Další spolupráce s KAM nabrala nevídaných rozměrů, takže Navrátil mohl napsat, že AC v podstatě svěřila vyučování a směřování své nástupnické generace progresivní paracírkevní organizaci:

„V minulých číslech časopisu jsme psali o naší spolupráci s Křesťanskou akademií mladých (KAM), jejíž pracovníci v současné době vyučují naše vedoucí mládeže"[89].

Pospíšil pak na stránkách Života v Kristu referoval, že ve dnech 6. - 12. 12. 2002 proběhla v AC již druhá ŠVM, a že ŠVM obecně bude mít význam „pro celou naši církev“ a že „zkušenosti KAM dávají velmi dobré vyhlídky do budoucna pro naše mládežnické vedoucí“[90]. Náplní byla opět strategie Kristovy služby. Vyučujícími pak byli protagonisté KAMu Dave Patty a Jan Hurta a dále Michal Malina. Po vynikajících zkušenostech účastníků se podařilo domluvit již třetí ŠVM[91]. Na stejném místě časopisu se pak můžeme setkat s rozhovorem se zakladatelem KAMu, Davidem Pattym, který mimo jiné mluvil o tom, že mladí tvrdí, že staré vzory dnes již nefungují a nové nejsou, což má nyní vyřešit KAM. Lidé jsou totiž hladoví a mají zájem o duchovní věci. Patty poté deklaroval nutnost „boření zdí“:

„Rád bych viděl církev bez zdí, která by víc pronikla do světa. Je třeba budovat k lidem mosty. Jsem přesvědčen, že svět má velký zájem o duchovní věci, jen církev musí překonat své hradby“[92]..

David Patty se v podstatě stal nejdůležitější osobou ve formování mládeže AC, která má v následujícím období převzít kormidlo AC. Hned v návazném vydání Života v Kristu byl uveden dlouhý rozhovor s Pattym, převzatým z časopisu Ethos, kde je rozepsán jeho životopis, a kde Patty zdůrazňoval autoritu otce rodiny, který je v podstatě za vše zodpovědným, i když svoji autoritu deleguje na členy rodiny. Prismatem AC, kde je role otce v rodině ztotožněna s úlohou pastora ve sboru, bylo zřejmě pochopitelné, jak tomuto poselství čtenáři z řad AC porozuměli[93].

Na datum 3. - 5. října 2003 Jiří Pospíšil oznámil další běh ŠVM, a ti, kdo ještě neabsolvovali první běh, se do něho mohli přihlásit. Psalo se o 20 až 30 lidičkách, kteří by o to měli zájem. Dalším pak Pospíšil slíbil prostřednictvím ŠVM „konat Boží vůli“ a jeho vizí bylo vytvoření funkčního odboru mládeže AC, mládež v každém sboru, její vyzbrojování, každoroční oblastní setkání a každoroční sjezd celocírkevní mládeže. ŠVM 3 se pak účastnil téměř plný počet účastníků (někteří byli nemocní) a vyučování bylo opět v režii KAM (Dan Hurta, David Patty a Michal Malina)[94].

Za Pospíšilovým článkem následoval článek Zdeňky Šustrové, která uvedla, že ač není placeným agentem KAM, chce mu udělat „obrovskou REKLAMU“. Autorka si všímá „luxusního prostředí“ za „křesťanský peníz“. Cílem vyučování byla „příprava na vedení“ a „zmobilizování mládeže AC“, která momentálně trošku pospává, jelikož není dostatek těch, kteří by je „nakopli, tím správným směrem“, což KAM zřejmě zvládá na jedničku. Autorka popisuje náplň ŠM, spočívající ve „strategii Kristovy služby, dovednosti, interakce a osobního růstu“. Mnoho vedoucích už proto uvažuje o následném studiu v podobě stáže s KAM[95].

Později Pospíšil svědčil o zdárném průběhu prvního ročníku ŠVM a zahájeném 4. modulu ŠVM. KAM zde nyní zaváděl službu „multiplikace“, což je v podstatě otiskování mistra do svých dvanácti učedníků a vytváření sítě. Multiplikace byla služebníkům natolik vštěpována, že se jim stala symbolem pro zvěstování evangelia. Jak to ostatně vyjádřil Pospíšil:

„Ty pozoruješ mě, děláme to spolu, já sleduji Tebe - Ty to děláš sám. Jak jednoduché, jak efektivní. Pokud chceme naplnit svět evangeliem, tak to ani jinak nepůjde, než skrze výchovu vedoucích, kteří budou ochotni a schopni vést druhé“[96].

Pospíšil pak vyzval pastory, že pokud chtějí mít fungující a rostoucí mládež, ať vyšlou své vedoucí mládeže na ŠVM[97].

Závěr

Není vůbec snadné napsat závěr k této kapitole, který tak zůstane pouhým názorem jednoho člověka, autora. Boj o směřování církve se logicky promítl i do církevních institucí. O co tedy počátkem nultých let šlo? V této dekádě ještě dozníval komunistický vliv, kdy církev byla zahnána do podzemí. Staří letniční občas propadali zákonictví. Zejména na Těšínsku ženy nesměly nosit kalhoty, horlilo se proti jejich zdobení a existoval zde silný důraz na teritorialitu delegovaných autorit. Lidem za socialismu nebylo dovoleno studovat a možná i z toho důvodu bylo na vzdělání a teologii obecně nahlíženo se značnou skepsí. Letniční sbory proto byly některými chápány jako silně neatraktivní.

Uvědomovala si to kupodivu zejména nastupující generace. Ta se vzbouřila proti „prudérnosti“ a mentalitě ghetta a toužila po srozumitelné a svobodné církvi.  Církev navíc byla podle nich nudná, neaktuální a zastaralá. Když s podobným étosem přišlo hnutí církevního růstu, které ovšem nepoznalo komunistickou minulost a vycházelo ze zcela jiných předpokladů, našlo u nastupující generace otevřené dveře, včetně své heterodoxie. Popsat zde všechny možné vlivy, by si zřejmě vyžádalo vydání zcela samostatné knihy. Ve zkratce by se snad dalo říci, že zatímco jedni bojovali za svobodnou, srozumitelnou a hříšníkům otevřenou církev, druzí bojovali proti sekularizaci a šíření cizích učení a proudů.

Dnes, s odstupem času, lze konstatovat, že progresivní orientace zvítězila a církev se zbavila své „prudérnosti“. Nevyhnula se ale zesvětštění a bludům. Možná by se dalo říci, že ohrožením apoštolské církve v 1. století byl kazatel jako řecký filozof, který evangelium mísil s platonismem. Pro Apoštolskou církev ve 20. století se stal ohrožením kazatel jako manažer, mísící evangelium s pozitivním myšlením, zábavou a lidským potenciálem. U Ducha svatého, který stál vždy ve středu letničního hnutí, bylo náhle opomenuto jeho jméno, a to je „svatý“ ve smyslu „oddělený“. Starým letničním lze jistě vytýkat mnoho věcí, ale obvykle to nebyla nesvatost a absence moci Ducha svatého.

Literatura