Boží mužové dneška
Boží mužové dneška
Nedávno jsem vydal autobiografickou knížku Záblesky. Povzbudil mne k tomu vydavatel, nadšený bratr, který se stal podle mne jedním z nejlepších křesťanských nakladatelů. Dnes už bych ji asi nevydával. Proč? Jednou jsem se svěřil jednomu bratrovi o svých zápasech. Odpověděl mi, že by nikdy neřekl o někom, kdo má takové zážitky s Bohem, že může bojovat tak triviální zápasy víry a reptat. Knížka vypadá jako vítězný křesťanský život, ale chybí zde spousta smrákání a údolí. Mohl bych klidně vydat knihu o údolích a pádech. Jsem mnohem slabší nádobou než drtivá většina křesťanů okolo mne. Ale taková kniha by asi nikoho nepovzbudila a už nikdy nechci psát o sobě. Můj život za to nestojí.
Nedávno jsem uvažoval o tom, kdo je tedy skutečným Božím mužem, za kterým je vidět Boží dílo a skrze koho Bůh mocně promlouval. Vím o třech, z nichž jednoho jsem osobně a dobře znal a s těmi dalšími dvěma jsem se setkal. Jeden žije a dva jsou již u Pána. Jedná se o Rudolfa Bubika, Davida Wilkersona a Alexandra Barkóciho. Kdo je zná nebo sleduje jejich kázání a svědectví, jednoduše nezpochybní, že Bůh žije. Všichni tři jsou velikány v Božím království, ale stejně tak jsou i oni slabé a hliněné nádoby. Dovolím si o nich napsat něco, co není tajné a co je každému dostupné.
Rudek
Rudolfa Bubika, mého milovaného Rudka, považuji za svého duchovního otce. Trávil jsem u něho v kanceláři desítky hodin, kde mne vyučoval „Boží moudrosti“ s nepředstíranou laskavostí. Vyznával jsem mu všechny své hříchy. Nevyžadoval to a nikdy to nekomentoval. Jen pokynul hlavou. Nikdy mi žádný z nich nepřipomenul. Dodnes vzpomínám na mé první setkání s ním. Lidsky mi připadal skoro odpudivý, než ovšem otevřel ústa a začal kázat. Mluvil s velkou mocí a jednoduše viděl do lidí. Nevím, zda byl apoštolem, ale prorokem zcela jistě. Prorok pro mne není ten, co věští budoucnost, ale ten, kdo dokáže popsat lidské věci Božím pohledem. Byl jsem jednou svědkem, jak mu volal jeden člověk. Rudek držel snad půlhodiny telefon a bylo jen slyšet hlas, který mu něco vyčítal. Nehnul ani brvou, nehájil se… Pak jen řekl až něžným, ale pevným hlasem: „Já to vidím jinak“. Ten telefonát byl ohledně mé osoby a Rudek se mne takto zastal. Bylo to hned poté, co jsem mu vyznal svůj hřích. Nebýt jeho, dávno bych byl zřejmě vyloučen z církve proto, že jsem si nezakazoval věci biblicky zkoumat. Byl jsem svědkem, s jakou prozíravostí Rudek bránil církevním restitucím a konkordátu. Byl schopen jít proti všem a nebylo možné jej obejít. Byl ale ve dvojím presu. Z jedné strany někteří entuziasté, kteří měli s AC jiné plány, a z druhé strany někteří skeptici, kteří často zlehčovali jeho vzdělání a intelekt. Málokdo tušil, že Rudek byl vysoce inteligentní a samostudiem vzdělaný člověk. Neznám nikoho, snad kromě Mirka Makovičky z brněnského sboru, kdo by lépe znal Bibli.
Pak se ale něco stalo. Varoval jsem jej před Bennym Hinnem. Ale už bylo pozdě. Podle mne byl z jistých kruhů dotlačen k pozitivnímu pohledu na Toronstké požehnání, a pod tímto tlakem se mi měnil před očima. To, před čím dříve varoval, nyní zastával. Probrečel jsem na kolenou možná hodiny nad tímto Božím mužem, kterého stále hluboce miluji a vděčím mu za mnohé. To on mi ukázal pohled na ekumenu, katolíky, charismatiky, politiku. Když jsem byl nucen postavit se proti Torontu, věděl jsem, že střet bude nevyhnutný. Nebyl, stále za mnou stál. Vzpomínám na jedno z posledních setkání, kde jsem přijel navštívit jeho kázání ve Vyškově. Seděl v autě a loučil se se mnou. Pohleděl jsem na něho a sdělil jsem mu prorocky: „jednou mne budeš vylučovat z církve“. „Toho jsem dalek!“, odvětil. Pak jsem ale už viděl jen nenaplněné předpovědi o probuzení, která se měnila, mysticismus v církvi, apod. Dále to nechci popisovat. Jeho učení o autoritě, které zasáhlo celou církev, považuji za chybné. Ačkoliv jeho syn Stanislav je někým, kdo stojí snad na úplně opačné straně křesťanství než já, tento pohled na autoritu, pokud vím, nikdy nesdílel.
Dnes již Rudek ví, v čem se mýlil. Pokud dojdu do Božího království, bude jedním z prvních, s kým se chci setkat.
Dave
David Wilkerson byl kazatelem, jehož knížky kolovaly mezi nevěřícími studenty na kolejích v Hradci králové. Skupinka nevěřících se zde scházela k hlasitému čtení „Utíkej, malý, utíkej“. Přes úšklebky jsme byli všichni zasaženi syrovým popisem autobiografie gangstera, který uvěřil na Wilkersonovo kázání. Když začal internet, hltal jsem všechna Wilkersonova kázání. Poprvé jsem uviděl, že někdo skutečně prorokoval soudy, na které došlo. Původně křesťanský televizní magnát Jim Bakker přiznal, že jej Wilkerson přímo varoval, že Bůh zničí jeho televizní zkorumpovanou službu. Ten nejprve, tuším, posměšně přečetl jeho dopis ve studiu, a zakrátko skončil ve vězení. Nakonec začal Wilkersona sám podporovat. A takových věcí byla řada. Když přišlo Torontské požehnání, jako jeden z mála začal hlasitě varovat. Toužil jsem se s ním setkat a poprosit jej, aby i v ČR varoval. Setkání bylo opravdu zázračné, ale když přijel, nevaroval, i když mi to slíbil. Na cestě na starý kontinent se stavil v Anglii, kde se Torontu sám otevřel. Nechci psát, co bylo poté, ale jeho dílo žije dále v jeho knížkách a kázáních. I on se hluboce dotkl mého srdce.
Šanko
Alexandr Barkóci je pro mne doslova zjevením v současné církvi. Nevěřil bych mu, co vše je možné, kdyby při jeho kázáních zde neseděli očití svědkové. Narazil jsem kdysi na jeho službu náhodou na internetu a bylo to něco tak jiného, než obsahují ostatní kázání. Vždycky, když jej slyším, mohu vidět, že „Bůh je láska“. Měl jsem dokonce chuť sesbírat jeho svědectví a knižně je vydat v chronologii. Bůh mne k tomu však nevedl a myslím, že to není můj úkol. Sám jsem se s tímto bratrem jednou setkal a prosil o jeden zdravotní problém. Pomodlil se a řekl, že mám přijmout vírou uzdravení. No, tady asi narazil. Nedokázal jsem to. Nicméně mi pomohl v jiné věci. Popsal jsem mu co nejotevřeněji mé boje víry. Sdělil mi, že se mnou souhlasí a že cítí stejného Ducha svatého a že pokud by tomu tak nebylo, že by to poznal. To mi tehdy opravdu hodně pomohlo. Že si Bůh dnes k evangelizaci a pastoraci používá tak mocně člověka, je pro mne skoro nepochopitelné. Rád bych měl vztah k Bohu jako on, ale jednoduše mi to tak nejde a navíc jsem povolán ke zcela jiné věci. Osobně se přiznám, že jsem zatím nikde v církvi neviděl nikoho, k němuž by se Bůh tak přiznával. A také jsem neviděl nikoho, kdo by sloužil s takovou laskavostí a porozuměním.
Nicméně někdy mám lehký otazník při některém vyučování. Například nenacházím nikde důraz na rodová prokletí, která je třeba speciálně vyznávat specifickými slovy a oznamovat ďáblu na co již nemá nárok, a kde prý nestačí běžné pokání při uvěření v Krista. Službu Alexandra Barkóciho bych však bez okolků doporučil každému, a také to tak dělám.
Závěr
Uvědomuji si, že všichni Boží muži jsou jen hliněnými nádobami. Mám k nim blízko i proto, že jsou ze stejného těsta ohledně křtu Duchem a duchovních darů. Myslím, že mezi kalvinisty se těší mírnému respektu, ale jistě ne obdivu. Mám ovšem trochu obavy, aby se tito tři moji hrdinové nestali tak trochu osobnostmi v kruzích svých příznivců, kteří jen hltají jejich slova a hřejí se ve světle Ducha, který jejich službu prosvěcuje. To se ale zdaleka netýká jen jich. Mnoho např. amerických kazatelů má své následovníky a následovat člověka je tak snadné, a tak nebezpečné. Apoštol Pavel to nazývá hroznou tělesností. Můj vztah k těmto mužům byl a je více než pozitivní. Přesto vidím jako problém, když vidím právě některé jejich nekritické následovníky, kteří vytvářejí jakýsi jejich kult osobnosti. Novokalvinista může mít například sejný vztah k Johnu MAcArthurovi a následovat jeho příkladu a učení, včetně jeho bludů. I on má například obdivuhodné a hluboké biblické postřehy a ochotu stát za poznanou pravdou proti všem.