Reinhard Bonnke: kombajn žně poslední doby?
Věroučná část
Učení dominia
Satan pravoplatným bohem světa
Simpson je přesvědčen, že Reinhard Bonnke v podstatě sdílí učení Petra Wagnera o duchovním boji. Ten ovšem vychází z novodobého amerického dominionismu spočívajícím v tom, že Adam získal autoritu nad Zemí, kterou předal ďáblu, a ten je nyní jejím legálním vlastníkem. Tuto satanovu pravomoc prý respektuje i Bůh. Kristus poté ďábla odzbrojil a vrátil tuto autoritu zpět člověku. V této teorii má své kořeny i takřka univerzální charismatická teorie výkupného ďáblovi, který právem vlastní lidstvo, a tudíž musí být oběť za člověka nabídnuta jemu.
Ačkoliv Bonnke není systematickým teologem, který by explicitně tuto tzv. dramatickou teorii rozvíjel, je zřejmé, že idea dominia mu není nevlastní, když tvrdí:
„Bůh dal autoritu a vládu nad celou zemí Adamovi a Evě (oběma). Avšak „had“ (ďábel) je svedl a sesadil. Padli do léčky jeho plánů, ďábel uloupil jejich vládu, začal panovat místo nich a dokonce i nad nimi. Apoštol Jan mohl říci, že „celý svět leží pod mocí Zlého“ (1. Janova 5,19). Země se stala ďáblovým královstvím a on uznávaným „vládce tohoto světa“ – takto ho tituloval i sám Ježíš (Jan 12,31; 14,30; 16,11).“ „Když ďábel Kristu nabídl království tohoto světa, Ježíš netvrdil, že to není v ďáblových silách (Matouš 4,8–9).“
Skutečnost, že Ježíš nazývá satana „vládcem tohoto světa“ a ten mu tuto moc nabízí, má být zároveň chápána i jako petrifikace oprávněnosti legálnosti nabytí tohoto ďáblova „titulu“. Adamův hřích pak odřízl člověka nejen od Boha, ale i od okolního světa a ďábel obsadil zemi a začal určovat chování lidí:
„Byli jsme odříznuti od okolního světa – od Boha, od světa Ducha. Démonické síly obsadily tuto zemi a začaly určovat naše postoje. Spojení s nadpřirozenou mocí bylo narušeno a nastalo trvalé duchovní zatmění.“
Přemožení ďábla v pekle a znovunabyté panství
Díky ďáblovu legálnímu nároku na svět pak proces vykoupení musel obsahovat nejen utišení Božího hněvu, ale i vypořádání se s ďáblovými nároky na zemi. Bonnke v podstatě nevybočuje z pravověří, když prohlašuje, že Ježíš „umíral na Golgotě v boji proti Satanovi.“ Avšak, stejně jako někteří dnešní charismatici, v tomto boji přesahuje kříž a tento boj s ďáblem, resp. zlomením jeho moci nad zemí, posunuje do pekel, když prohlašuje:
„Kristus přenesl bitvu do tábora nepřítele. Obsadil peklo, neoblomně vyhnal nepřítele, dopadl ho, zatáhl ho do kouta, nedal mu žádnou milost, rozdrtil hlavu toho hada a zanechal ho poraženého a nepoužitelného. Satan není „živý“ a nevede se mu „dobře na zemi. Ježíš ho smrtelně zranil.“
Bonnke tedy zřejmě vidí boj proti ďáblu jako invazi Krista do pekla a bitvu tváří v tvář. Rozdrcení satanovy hlavy pak patrně nahlíží jako organické poškození, které je výsledkem osobního zápasu s Kristem. Výsledkem této satanovy porážky v pekle je pak možnost opětného panství člověka nad zemí z titulu, který vlastnil satan, a to je „bůh tohoto světa“:
„Adam ztratil svoji vládu ve prospěch ďábla, ale Kristus nyní vrací věci do původního řádu a dává nadvládu nad ďáblem pokorným učedníkům. S Kristem přišlo Království a v moci Ducha jsme my teď pány.“ … „Křesťané jsou zde od toho, aby se začali hlásit o svá práva a zabrali to, co jim náleží… modlitby a přímluvy vypuzují nepřítele, který se zde zabydlel, bortí jeho hradby a znovu zabírají ztracené území."
Toto chápání je zcela v intencích Bonnkeho afrických kampaní, které jsou brány jako duchovní boj a kdy je například Bonnkeho stan ohnivou hradbou proti vstupu démonům.
Získání národů
Dominionismus zároveň tvrdí, že skrze přemožení ďábla bude poslední doba obdobím, kdy se celé národy obrátí ke Kristu a umožní tak jeho triumfální návrat na Zemi. V některých kruzích je pak klasické učení o vytržení svatých, sdílené celou škálou letničních církví, chápáno jako defétismus. Rovněž je odmítáno učení o odpadlictví a vzpoury proti Bohu, které charakterizuje vyvrcholení dějin lidstva. Dominionismus tudíž nevěří, že Kristův návrat bude návratem k soudu nad Zemí, nýbrž že obrácený svět skrze misii církve Krista příjme. Srovnejme proto, co k tomuto tématu uvádí Reinhard Bonnke:
„Největší vylití, největší pomazání Boží mocí, které kdy bylo, na nás právě přichází. Minulá probuzení se budou zdát ničím v porovnání se dnem, kdy do celé církve proniknou letnice… Je určena poslední hodina se svým grandiózním závěrem. A toto je období, do kterého nyní vstupujeme.“ „Bůh říká: „Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře.“ (Abk 2,14) … To jasně ilustruje Boží plán. Známost jeho moci, slávy a spasení bude rozšířena po světě jako záplava po náhlém dešti. Nebude existovat jediné suché místo, žádná ignorantská země, velkoměsto, město, vesnice, rodina ani jednotlivec.“
Christianizovat resp. ovládnout celé národy pro Boha, nikoliv jen přivést vyvolené ke Kristu před parúsií je v současnosti nejdůležitějším úkolem křesťanů:
„Křesťané mají svět pozvednout a získat zpět pro Boha. … Náš intelekt je omezený. Jsme jen padlá stvoření. Naše charaktery jsou často poznamenané hříchem. Potřebujeme být spaseni. Nicméně přes tohle všechno je lidstvo klíčové pro úchvatné Boží záměry. Záměry, jež sahají až do samé věčnosti, jež je nám skryta". "Boží záměry pro budoucnost nemůžeme sice v tuto danou chvíli pochopit, pokud se ale nepokusíme naplnit své poslání dnes, pak jsem si jistý, že tím dozajista zbrzdíme nádherné Boží záměry.“
Snad proto se modlitby za spásu netýkají jen jednotlivců, jako spíše celých národů, což dnes bývá opomíjeno:
„Na modlitbách je opomíjeno více věcí, než svět vůbec tuší. Žijeme nebezpečně, neboť ze svých modliteb vynecháváme mnohé důležité záležitosti. Nevyslyšené modlitby jsou povětšinou ty, které nikdy nevyslovíme, ovšem přímluvám za spasení národů se dostane okamžité pozornosti. Dotýkají se totiž něčeho, na čem má Bůh eminentní zájem.“
A tak Bonnke věřící varuje, že: „Nekonečný věčný osud našeho pokolení je stále na vážkách. Je to pouze na vás.“ a vyzývá je: „Každá zeď padla v Ježíšově jménu. Nyní jdi a obsaď zemi!“
Kristův druhý příchod
Na konci triumfálního vítězství církve v celosvětovém měřítku se vrátí Ježíš a bude přijat. Před tím ovšem musí církev přemoci satana a položit jej Kristu k nohám:
„Skrze nás chce Bůh nadobro skoncovat se zlem a s tím, kdo byl strůjcem všeho zlého, s ďáblem“… „Cesta pro úplné osvobození je volná. “Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy""… ""Nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven" (Jan 12,31). To se děje každý den v životech milionů lidí naplněných duchem svatým."
Pak nastane parusie:
„Ježíš však brzy přijde a celý svět se doví, že je zase tady. Patří sem. Narodil se tady, tady žil a zemřel. Znovu přijde tam, kam patří, ke svým vlastním. Tentokrát ho přijmou.“
Z kontextu se přitom nezdá, že by Bonnke těmi „vlastními“ mínil izraelský národ, který Krista odmítl, a věří se, že jej podruhé příjme. Vypadá to, že je zde míněn svět jako takový, kam Ježíš patří a kde se narodil.
Usilovná práce v evangelizaci pak dokonce „uspíší jeho příchod“.
Nový druh lidí
Dvojí typ lidí
Opětovné postavení člověka do jeho v ráji ztracené role mu zaslibuje i řadu nových atributů. Dříve byl pod mocí ďábla, nyní je znovu pánem Země. Ačkoli to Bonnke výslovně neuvádí, z jeho knih se vskutku zdá, že věří ve specificky dvojí stav člověka. Stejně jako učitelé hnutí Víry mluví o „božské přirozenosti“ věřícího člověka. Člověk je pak dle svého stavu – padlého, či obnoveného – ve svém smýšlení buď podobný ďáblu, nebo Bohu.
„Myšlenky existují na dvou rovinách. Existují myšlenky Boží a lidské – vyšší a nižší, jak říká Bůh v Iz 55,8–9. … Satan přemýšlí stejným způsobem jako lidé. To znamená, že lidé přemýšlejí stejným způsobem jako satan.“
Jakoby tedy neexistovala žádná svébytná lidská ontologie a člověka ani nebylo třeba pokoušet neboť mezi noetikou padlého lidství a ďábelskou není kvalitativního rozdílu.
Boží přirozenost a nová rasa
V souvislosti s Bonkeho přesvědčením, že „Slovo Boží oživí našeho mrtvého ducha, ožijeme v Bohu, budeme očištěni a obnoveni“, pak duchovně mrtvý přemýšlí stejným způsobem jako Satan. Při znovuzrození a křtu v Duchu je pak duchovně vzkříšen, získává božskou přirozenost a stává se novou lidskou rasou. Tedy i v oblasti antropologie je Bonnke, v souladu s extrémními charismatiky, přesvědčen, že Duchem naplněný člověk je „novou rasou“, „novým druhem člověka“.
„Svět považuje Duchem naplněné lidi za zvláštní. Ano, pro svět takoví jsme. Jsme nová rasa, nový druh, nová stvoření v Kristu, již ne pouze „homo sapiens“, ale obnovení Duchem, zformovaní jako nádoby Ducha. Dýcháme Boží pneuma.“ „Přijali jsme božskou přirozenost“. „Ve chvíli obrácení a nového narození dostáváme božskou přirozenost“.
Bonnke zde neučí, podobně jako například apoštol Petr nebo Kappadočtí otcové, že božskou přirozenost pouze sdílíme resp. máme na ní podíl. Bonnke božskou přirozenost považuje za přímou součást naší osoby vedle přirozenosti lidské. Bezděčně tak člověka přirovnává ke Kristu, který sám měl dvě přirozenosti a byl nám tudíž ideálním příkladem, kterého je zřejmě možné docílit:
„On se s námi spojí. Duch, který přebývá v člověku, činí lidský život dokonalým. Ježíš byl člověk o dvou přirozenostech. Nebyl nijak mimo. Byl normální člověk, lidský a božský, žádná hříčka přírody nebo mutace, nýbrž ideál. Jeho vtělení nám ukázalo nádherné možnosti lidské přirozenosti.“
Člověk jako inkarnace Ducha svatého ve vztahu k Bohu
Mohlo by se zdát, že zde Bonnke připouští pro člověka možnost inkarnace. Toto jeho přirovnání není ovšem ojedinělé. Jinde možnost inkarnace explicitně uvádí:
„Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14) – to byl Ježíšův příchod dveřmi v Betlémě. Oblékl se lidskou podobou a stejně tak se Duch svatý oblékl učedníky, když přišel přebývat s nimi.“
Věřící se tak zároveň stává součástí „týmu Otce, Syna a Ducha“, Ježíšovým partnerem k tomu, aby se podílel na spáse světa.
„Apoštolové považovali svůj úkol za něco mnohem více, než jen za zvláštní zaměstnání. Byla to stejná práce, jakou dělal sám Pán. Nebyli pouze „spolupracovníci“ navzájem, ale „spolupracovníci Ježíšovi“ (2K 5,19;6,1) Ježíšovi partneři! Část nebeského evangelizačního týmu Otce, Syna a Ducha. Dílem samého Boha je spása světa a apoštolové byli povoláni k tomu, aby se na ni podíleli. A tak jsme tady. Bůh uvolnil prostor obyčejným lidem.“
Tento status „partnerství“ věřícímu dává značnou míru autonomie a moci a činí i samotného Boha na člověku a jeho díle závislého. Tak Bonnke mluví o tom, že Bůh nemůže pokaždé dělat, co chce a kdy chce; musí čekat, až věřící porozumí; nemůže se dočkat, až začnou jednat; je potěšen, když se může zapojit do díla; uskutečňuje naše snahy; jedná podle naší míry; apod.
Jinde dokonce tvrdí, že skrze víru budeme mít „všemohoucího Boha ve svých rukou“.
Praktické důsledky
Nastíněná antropologie se pak projevuje v aspektech praktické teologie. Věřící nemusí neustále hledat Boha a jeho vedení, namísto toho může být veden vnitřním instinktem:
„Narodil se ve mně duchovní instinkt, pobízel mě, inspiroval a vedl. Nepotřebuji prosit o Boží přítomnost, nehledám Boha. Jednoduše se spoléhám na jeho zaslíbení. Jsme jeho chrámy. On je tam, kde jsme my, a nikdy nás neopustí ani se nás nezřekne.“
Věřící rovněž může při evangelizaci spoléhat na své pomazání:
„Pamatujte na toto: Jestliže jste byli pomazáni, pak silné nebeské elektrárny i zásobárny, vše máte k dispozici. A nikdy víc se nemusíte obávat, že by vás někdy zklamaly. Jde-li vám o ztracené, nebe stojí v plném rozsahu za vámi. Můžete se spolehnout na pomazání.“
A i při výkladu Písma je možné získat nadpřirozené ujištění o jeho správném výkladu:
„Zdá se mi, že zpoza tištěných řádků v mé Bibli na mě hledí Ježíšovy oči. Pokaždé, když ho sleduji, se jeho obličej stává jasnější a já nemohu nesprávně vyložit oddíly, které mě oslovily.“
Víra
Jako klíč k plnému životu v nové přirozenosti Bonnke uvádí víru:
„Jsme to, čemu věříme. Veškerá aktivita je určována vírou.“
Jestliže trpíme nedostatkem víry, vyčerpá se dynamika i samotného Boha:
„Boží moc je tak velká, jak je velká a silná víra v Boží slovo. Máme zde velikého Boha, krásné a úžasné dílo Kristovo, úžasné, skvělé Boží slovo, tohle všechno máme. Ale bez naší víry, maličké jako drátek v pojistce, je nám všechno to úžasné a krásné k ničemu. Obvod se přeruší. Elektrické spojení je zničeno. Pokud selže pojistka víry, tak se dynamika našeho Pána náhle vyčerpá, a pak bude odmítnuta těmi, kterým kážeme. Přijměte slovo, nahoďte svou pojistku víry, a moc našeho Pána začne zase proudit. Budete mít světlo, teplo, energii, spásu, uzdravení, sílu a požehnání.“
Bonnke dále uvádí, že skrze víru můžeme uplatňovat autoritu i nad samotným peklem:
„Třesoucí se svatý činí satana triumfujícím, víra však nepřítele zastrašuje. Nejsme povoláni k tomu, abychom se chvěli, ale abychom uplatňovali autoritu a otřásli peklem.“
Trojice
Seslání Ducha jako výsledek porady Trojice
Trinitologie Reinharda Bonnkeho se zdá být přímočará. Duch je podle něho autorem věcí viditelných i neviditelných a Otec je původce veškeré Boží vůle. Mezi osobami Trojice dokonce dochází k diskusi a poradám. Syn je pak ten, kdo Otcovu vůli vysloví, čímž uvede v činnost Ducha, který ji jakožto výkonná osoba Trojice vykoná.
„Slovo je hlasem Boží Trojice. Otec chce, Syn (Slovo) mluví a Duch svatý jedná. Tak je tomu vždy. Duch svatý je vykonavatelem Otcovy vůle. Odpovídá na hlas slova.“… „Otec chtěl to, co mělo být vykonáno, Ježíš promlouval a Duch svatý šel a dělal zázraky.“
Samotný Duch pak přichází jako výsledek porady cele Trojice, což ukazuje na to, že v Bonnkeho podání má zřejmě každá osoba svůj svébytný názor či originální pohled, což může být chápáno jako náznak triteismu:
„Otec, Syn a Duch se společně radili a Duch svatý přišel z jejich vůle, dar lásky celé Trojice.“
Závislost Ducha na Kristu
Kde ale není přítomný Ježíš v podobě Božího slova, Duch svatý nic nevykoná, protože vždy jedná pouze na Synovo slovo. Proto když Ježíš ležel v hrobě, „Duch se nikde neukázal“… „Syn je Otcovým vykonavatelem a Duch je Synovým vykonavatelem“.
Ježíš tedy Otcovu vůli vyřkne, ale v realitu ji uvádí až Duch svatý. Proto je třeba se v učení zaměřit přednostně na Ducha svatého:
„Jestliže nedáváme Duchu svatému v našem učení náležité místo, celé božské schéma tím ztrácí smysl. Duch je tvůrce veškerého řádu, nebes i země, všech věcí viditelných i neviditelných.“
Bonnke sice učí, že centrem naší pozornosti by měl být Ježíš, ale rozostřený pohled na Ducha nám zabrání vidět Ježíše.
„Skutečná křesťanská církev se shromažďuje kolem Ježíše, u paty kříže… Naší nejvyšší ambicí by mělo být vyvyšovat a oslavovat Ježíšovo jméno. Na takovém místě přebývá Duch svatý nejraději.“… „Rozostřené zaměření na Ducha svatého rozostří i pohled na Krista, neboť Duch sám jej zjevuje.“
Závislost Ducha na církvi
Role Ježíše Krista je zde chápána spíše v pohledu do minulosti, kdy chodil po zemi a dokonal dílo spásy. Duch svatý sice i dnes jedná pouze na Ježíšovo slovo, to však již bývá vyslovováno křesťany a zavazuje tak k činnosti i jeho samého:
„… je-li slovo kázáno, Duch je povinen jednat.“
Je to tedy v posledku církev na místě Krista, která uvádí v činnost Ducha svatého skrze kázané Boží slovo, a zdá se, že je tak Duch svatý na církvi zcela závislým:
„Bůh nás posílá se svým slovem a jeho Duch na nás čeká“ „Promlouvané slovo přitahuje Ducha a on ho žehná“.… „Vše co Duch dělá, nějakým způsobem zahrnuje lidi. Bůh na této zemi nečiní nic nezávisle na lidském působení.“
I když Bonnke uvádí, že věci mohou fungovat jen tehdy, „když jsme Duchem vedeni“, zároveň prohlašuje že „Duch svatý jedná, když jednáme my“. Vždyť fyzickou přítomnost Krista na zemi dnes nahrazuje církev neboť „čím byl Kristus ve svém lidském těle, tím je nyní církev.“
Učení o Duchu svatém
Výkonná moc
Bonnke Ducha svatého popisuje jako Boží výkonnou sílu na zemi. Vidí však veliký rozdíl mezi jeho působením ve starozákonní a novozákonní době. V době Staré smlouvy, před příchodem Ježíše a následně letnicemi „… nebyl Duch doopravdy známý“ a starozákonní doba „nebyla jeho velikým obdobím.“ Navazuje tak na jím sdílené učení, kde tuto dobu chápe jako čas vlády satana nad zemí. Jakákoli aktivita Ducha svatého v té době měla mít formu práce tajných agentů a jednotek odboje.
„… v těchto temných dobách měl však Bůh některé své věrné, kteří stáli proti příboji bezbožnosti a zkaženosti … zmocnění a vyslaní ke svému úkolu. … Udržovali kontakt s Bohem obklopeni temnotou. … Prvky tohoto příběhu se opakují v nacistické okupaci Evropy v letech druhé světové války … Britští agenti se s neuvěřitelnou odvahou profiltrovali za nepřátelské hranice a spolupracovali s tajnými jednotkami odboje. Odhalovali plány nepřítele a udržovali tak v utlačované Evropě naději naživu. Ztělesňovali slib záchrany ze strany spojenců.“
Až dílem Ježíše Krista měl být satan poražen, postaven mimo zákon, a Duch svatý být uvolněn k tomu, aby působil na zemi.
„Kristův příchod a prolomení skrze satanskou zeď začalo novou éru vysvobození. … Tato zásadní změna v duchovních záležitostech znamená, že Duch svatý byl uvolněn k tomu, aby působil na zemi. Předtím nebyl, ale nyní je.“
Toto zásadní prohlášení je tak prakticky zcela novým postulátem v ekonomické Trojici a v jeho rámci je pak jen obtížné vysvětlit mocná vylití Ducha v době Starého zákona, jako tomu bylo při sestoupení na sedmdesát starších (Nu 11,25), vysvěcení chrámu (2 Pa 5,14) nebo třeba při sestoupení v prorockém domě (1 S 19,23–24).
Jedinečnost Ducha svatého
Duch svatý přitom hraje prominentní, svým způsobem jedinečnou úlohu v rámci Trojice. Je tvůrcem věcí viditelných i neviditelných a zároveň tvůrcem vesmírného řádu.
„Boží duch, Duch svatý, je činnou božskou mocí, která dělá svou práci … Duch je autorem všech věcí, viditelných i neviditelných … Všechno existuje skrze Ducha svatého. … Duch utkal svět a jeho základy vlastní rukou. Udělal je a může je předělat, může uzdravit, spasit a konat znamení a zázraky.“
Za povšimnutí ovšem stojí, že to byl Bůh Otec, kdo tvořil Slovem (Ž 11,3) a že je to tudíž Kristus, skrze něhož a pro něhož je stvořen svět viditelný i neviditelný (Kol 1,16).
Přesto, že Bonnke připisuje Duchu svatému atributy celé Trojice, nejedná Duch svatý suverénně, ale musí být ke svému dílu „uvolněn“.
Závislost Ducha svatého na spolupráci křesťanů
Uvolněním Ducha k dílu na Zemi však Bonnke nemíní, že by Duch svatý dnes působil zcela nezávisle a svobodně. Zatímco ve starozákonní době měl sám aktivně pronikat na území nepřítele a zmocňoval vyvolené ke „špionské práci“, v novozákonní době očekává, až s ním církev začne náležitě spolupracovat. Jedná totiž výhradně na vyřčené Ježíšovo slovo, které má být vyřčeno skrze církev, která zaujala Kristovo místo. Pokud ovšem církev nebude mít správné poznání Slova, Duch svatý nemůže nic vykonat.
„Jinými slovy, kde není Slovo, není Duch.“ „… Duch svatý nic nedělá bez Božího slova. … Duch svatý se vznáší v temnotě a očekává Boží slovo … a pak je světlo. Žádné množství prosebných modliteb nemůže uvést Ducha svatého do činnosti, pokud schází Boží slovo a zvěstování evangelia. … Toto je základní pravda – Duch následuje pouze Boží slovo.“… „Duch musel počkat, až lidé porozumí Božímu slovu.“
Nejprve Duch svatý působil s Ježíšem na jeho slovo, a následně na letnice vstoupil do světa a začal tak věk Ducha.
„… padesát dní po ukřižování, o svátku Letnic … Duch svatý vstoupil do světa. V duchovním řádu nastal věk Ducha svatého. Zahájení nové éry.“
To, že Bonnke nazývá novozákonní dobu věkem Ducha, od něj není pouhou frází, ale vystihuje to hloubku jeho zaměření na Ducha svatého:
„On je novozákonním Duchem a podstatou křesťanské víry přinášené v evangeliu. Bez něho neexistuje křesťanství.“ „Duch svatý není dodatečná pomoc. On je srdce a zázrak křesťanství.“
Bonnke dále učí, že církev je dnes to, co byl Ježíš, když chodil po zemi a “věřící jsou jedinými nástroji Ducha svatého“. Duch jedná v reakci na jimi kázané Slovo. Prohlašuje pak, že „jeho moc je zaměřená naším směrem a jeho zdroje jsou zdroji našimi.“ A tak jestliže Duch svatý učinil Ježíše tím, kým byl, tak i dnes Duch pro lidi činí Ježíše tím, kým je, a protože působí pouze na Ježíšovo slovo, může být Ježíš lidem pouze tím, kým kážeme, že je:
„Ježíš může být jedině tím, čím kážete, že je. Ježíš čeká na to, že my řekneme kým on je. Kažte ho jako Spasitele a bude zachraňovat. Pokud nebudete, nezachrání. Kažte ho jako Uzdravovatele a bude uzdravovat. Jestli nebudete, pak neuzdraví. Kažte, že je ten, kdo odpouští, nebo že je dárcem pokoje. Jen tak pak může být tímto vším těm, jež ho slyší.“ „Bůh vždy jedná podle míry, kterou my nastavíme. Naše míra toho díla je jeho míra. … Pokud tedy budete kázat jeho celé slovo, celou jeho pravdu bez toho, aniž byste z něj vybírali jen některé texty, jako byste snad měli nějakou zvláštní výsadu, pak budete mít nadpřirozeného Boha ve svých rukách. Pamatujte: kažte evangelium a evangelium se bude dít.“
Vývoj jednání Ducha v historii církve
Jak vidno, Duch svatý je dle Bonnkeho ve svém působení na církvi značně závislý. A tak když ho během staletí začala církev přehlížet, musel ustoupit do pozadí, působit pouze skrytě a vyčkávat než bude „znovuobjeven“, aby mohl plně prokázat svoji moc.
„Víra se rozšířila. Během desetiletí se však stala dekadentní a světskou. Její dějiny naznačují, že křesťanská církev nedokázala pochopit potenciál Ducha. Duch byl neustále v činnosti, neboť on je ten „neodpočívající“, vždy činný. Mohlo se mu dostávat jen málo uznání, přesto ale pracoval proti proudu zkázy církve. Ta si nebyl vědoma reality Ducha svatého.“…„Po většinu doby trvání církve nebyl Duch svatý o mnoho více než jen jménem.“…„Zůstával ve stínu a utajení po devatenáct století. Spasení bylo známé, avšak Duch svatý se zdál být cizincem dokonce i v církvi. Přesto působil. Vše, co tu Bůh vykonal, bylo skrze Ducha svatého.“
K onomu znovuobjevení Ducha svatého mělo dojít teprve počátkem minulého století:
„Další den letničního vylití Ducha začal v roce 1901 a pravda křtu v Duchu svatém s následujícími znameními byla objevena znovu. Nejmocnější probuzení všech dob smetlo všechno jako vlna z nebe. Byla to stejná přílivová vlna, jako začala v Jeruzalémě před 1900 lety.“
Termín tohoto nového vylití Ducha měl být opět odvozen od připravenosti církve:
„Můžeme být zklamáni z toho, že nynější probuzení Ducha svatého přišlo v průběhu církve tak pozdě. Bůh je všemocný, jenže … on dělá, co může, kdy může. Nemůže pokaždé dělat, co chce a kdy chce, protože by to znamenalo odstranit svobodnou vůli, kterou nám dal.“
A tak tato historická proluka v sebezjevení Ducha není způsobena ze suverénního a svrchovaného Božího jednání. Tato pneumatofanie je umožněna tím, že se lidé sami rozhodli Duchu svatému svým poznáním umožnit, aby se zjevil. Vždyť církev je Kristem a Duch svatý jedná pouze na Kristova slova.
Triumfalismus poslední doby
Bonnke nás v souladu s výše uvedenými prohlášeními vyzývá, abychom poznávali Ducha svatého, a tak ho v jeho díle neomezovali:
„Je nejvyšší čas, abychom poznali, kdo je Duch svatý a co o něm jako o tajemství moci evangelia Ježíš řekl.“
Dále věří, že se poznání Ducha bude i nadále rozšiřovat:
„Největší vylití, největší pomazání Boží mocí, které kdy bylo, na nás právě přichází. Minulá probuzení se budou zdát ničím v porovnání se dnem, kdy do celé církve proniknou letnice.“
Rovněž nás varuje, abychom se ve svém očekávání nenechali omezit popisem působení Ducha v první církvi, protože je přesvědčen, že skutečný vrchol působení Ducha svatého je teprve před námi:
„Kniha Skutků nevykresluje vrcholný okamžik moci Ducha svatého, ale pouze to, co skrze Ducha činili první učedníci. Nic není řečeno o tom, že by to bylo maximum možného. Není žádné maximum. První křesťané nejsou našimi vzory. Jejich příběh je jen prvním ochutnáním možností služby Ducha svatého. Máme volné pole.“
Tak vlastně, v rámci učení triumfalismu poslední doby, Bonnke snad nevědomky opouští princip Sola Scriptura (nehledá dílo Ducha ve Skutcích a epištolách), ale upíná se k eschatologickému triumfalismu, který je v podstatě dědictvím utopického postmilénialismu.
Projevy Ducha svatého
Bonnke věří, že se dílo Ducha vždy vyznačuje mocí a zázraky a vyvolává extatické projevy, jejichž přítomnost je podmíněnou evidencí jeho přítomnosti:
„V Nové zákoně je Duch svatý vždy spojen s extatickými projevy. Pokud takové hmatatelné důkazy chyběly, bralo se to jako důkaz toho, že lidé Ducha nepřijali.“
Vyhraňuje se však vůči některým projevům, se kterými je možné se setkat v rámci dnešních „probuzení“:
„V záznamech o probuzeních v minulosti čteme o lidech, kteří byli jako opilí, vydávali nesmyslné výkřiky, zvířecí zvuky, dokonce štěkali jako psi a lezli po stromech. Něco z toho bylo skutečně vyšinuté. Bůh lidi na stromy nevyháněl. Takové „probuzenecké scény“ nemají biblický základ.“
Přes opatrné vyjádření Bonnke považuje například Torontské požehnání za autentické, nicméně je nechápe jako probuzení:
„Před několika lety se „probuzenecké efekty starých časů“ objevily v Torontu. Žádné probuzení ale nenásledovalo. Ukázalo se, že jde jen o příboj mocného oceánu.“
Podle vlastního průzkumu pak Bonnke známý fenomén „padnutí pod mocí Ducha“ charakterizuje následně:
„Nedávno jsme provedli malý průzkum mezi lidmi, kteří, jak se říká, „padli pod mocí Ducha“. Všichni cítili, že tento prožitek byl nadpřirozený, a většina z nich ani nevěděla, že spadli. Cítili pokoj a chvilku si vychutnávali ležení na podlaze. Zanechalo to v nich silný pocit Boží přítomnosti. Práce Ducha je vždy záhadná, i když je skutečná.“
Christologie
Božství a lidství Ježíše Krista
Bonnke si je zřejmě vědom kenotické teologie, která je dnes rozšířena i v evangelikálním hnutí. Ta v posledku, z hlediska funkcionální christologie, popírá, že by Ježíš činil zázraky exkluzivně skrze své vlastní božství, ale zdůrazňuje charismatickou stránku Kristova lidství. Proto se snaží nalézt v této otázce vyváženost a Ježíšovu službu kvalitativně odlišuje od služby Duchem naplněného věřícího.
„Už dlouhou dobu se naskýtá jedna otázka: Uzdravoval Ježíš lidi skrze dary Ducha nebo skrze své vlastní božství? Ani jedna alternativa není správná. …“
Nezdráhá se přitom vyslovit i svůj jednoznačný názor:
“Ježíš jednal skrze Ducha svatého. Ne skrze vlastní, samostatně působící božství. On není žádný sólista.“
Ježíš se pak – podle Bonnkeho – po své pozemské inkarnaci nepovažoval za rovného Bohu. Jako důkaz uvádí klasický verš Fp 2,6, který rovnost Krista Bohu přitom potvrzuje, a který rovněž ve svém kontextu tvoří páteř kenotické teologie:
„Satan se považoval za rovného s Bohem (srovnej Fp 2,6), ale Ježíš, který byl Bůh, nikoli.“
Ježíš jako člověk Ducha
Ježíše pak Bonnke označuje za prvního, kdo byl pokřtěn Duchem svatým a kdo měl pod pomazáním a v moci Ducha vyslovovat Otcovu vůli. Věří, že mocné činy Ježíš nevykonával jen z plnosti svého božství, ale i z lidství, jako člověk pod mocí Ducha:
„Bylo to poprvé v dějinách. Stal se prvním člověkem Ducha svatého a konal mocné činy nejen proto, že byl Bohem, nýbrž skrze pomazání Ducha (Lukáš 4). Byl, kým byl, a jednal podle své svrchované vůle, ve spolupráci s Duchem svatým. Sám od sebe nečinil nic. Ježíš byl člověkem Ducha a nástrojem Otcovy vůle. Každý zázrak byl zázrakem Boží trojice.“ „Duch svatý … udělal Ježíše tím, kým byl.“
Nuance funkcionální christologie jsou jistě specifickou záležitostí a Bonnkemu zde nelze nepřiznat snahu o vyváženost. Nicméně tuto vyváženost možná ztrácí ve chvíli, kdy podstatu Kristovy služby ztotožňuje se službou církve, když svoji úvahu dokresluje paralelou:
„Čím byl Kristus ve svém lidském těle, tím je nyní církev“.
Tím se řadí mezi celou řadu prominentních charismatiků, nebo se jim alespoň v tomto přibližuje, kteří chápou službu Krista spíše jako člověka naplněného Duchem, tedy charismatika. Tuto službu je možné následovat a proto je nyní vykonávána církví. Církev pak je – v souladu s celou komplexností věrouky – stejně jako byl Kristus v pozemském těle – inkarnací.
Evangelium a evangelizace
Reinhard Bonnke je především evangelista, a i když se postupem času začal čím dál více zaměřovat na vyučování křesťanů, i v něm míří především na evangelium a jeho zvěstování. Jeho základní evangelizační poselství je prosté: „Naše poselství zní: Kaj se, opusť své hříchy, věř a buď spasen.“
Hromadný křest Duchem svatým
K jistému posunu došlo, když přijal zjevení, aby se přímo během evangelizačního shromáždění modlil za křest Duchem svatým pro přítomné. Od tohoto okamžiku změnil svoji evangelizační strategii. Původně byl sám k podobné praxi skeptický, a když po něm Bůh žádal, aby se během kázání modlil za křest Duchem, byl v rozpacích. Nicméně Bůh mu sdělil, že hodlá vylévat svého Ducha na všeliké tělo, a tak poslechl. Ve svých vzpomínkách uvádí, co tehdy lidem sdělil:
„Budete mít možnost vidět něco, co jste ještě nikdy neviděli. Byl tu další den a stadion byl opět naplněn… na mou evangelizaci přišla téměř polovina hlavního města. Chvíli jsem tedy kázal a učil o křtu v Duchu svatém, a pak jsem se zeptal: „kdo z vás chce tento nádherný dar?“ Povídám, zavřete oči a zvedněte obě ruce, budeme chválit Pána… Byla tam mohutná, docela průhledná vlna. Valila se dovnitř, rolujíc z levé strany, napříč stadionem… Všichni lidé, kterých se dotkla, padali bezvládně na zem. Masy lidí se skácely. Slyšel jsem, jak se modlí v nových jazycích.“
Křest Duchem svatým se tak pro Bonnkeho stal nejen nedílnou součástí zvěstování, ale i klíčem k evangelizaci:
„A tehdy jsem dostal úžasnou lekci, která mě provázela celý život. Řekl jsem: „Slibuji Bohu, že tuto zvěst budu hlásat všude od Kapského města po Cairo. Roznesu ji po tomto kontinentě, po celém světě. Až teď vidím, co je odpovědí na všechno to trápení a bídu lidstva. Je to mohutné vylití Ducha svatého. A to zlomí satanovi páteř. A to je to, co jsme dělali desetiletí, po všechny chvíle, a viděli jsme celé národy, jimiž otřásla síla Boží moci.“
Při hodnocení evangelizací se pak mluví i o tom, kolik lidí bylo pokřtěno Duchem svatým. Takto je například popsán výsledek jedné z evangelizačních kampaní:
„Masy zahrnovaly i velký počet muslimů, kteří od Ježíše přijali mnoho významných uzdravení. Všechny pozoruhodné zázraky se staly roznětkou. V sobotu Duch svatý sestoupil na gigantický dav půlmilionu lidí a stovky tisíc jich přijaly křest v Duchu svatém!“
Snad i proto Bonnke v jedné ze svých dalších knih prohlásil:
„Mohu před Bohem říci, že jsem zažil, jak více než milion lidí přijal křest v Duchu svatém během tří minut.“
Rizika pojetí hromadného křtu Duchem svatým
Letniční věří, že takzvané plné evangelium v sobě zahrnuje spasení, uzdravení i křest v Duchu. Modlitba za křest v Duchu zde ale zpravidla není součástí kérygmatu, ale spíše – jak sám uvádí Bonnke – privátní záležitostí na některých shromážděních. Těchto shromáždění se účastní již obrácení lidé. Bonnke nyní vede k této zkušenosti mnohatisícové zástupy během svých evangelizačních kázání.
Z toho ovšem plyne, že tyto zástupy musely napřed přijmout dílo záchrany v Kristu Ježíši skrze svoji víru a pokání. Vlna, která se stadionem přehnala, stejně jako další vylití, tak nutně musely mířit již na obrácené křesťany, kteří již přišli obrácení nebo se museli obrátit během Bonnkeho kázání v němž je vyučoval o křtu Duchem. Není tudíž možné, aby se jednalo o neobrácené, neboť, jak uvádí jeden letniční teolog, Duch svatý nekřtí nevěřící.
Zde ovšem mohou vyvstat dvě pochybnosti. Opravdu se na masových, statisícových mítincích (nebo dokonce v případě jednoho milionu lidí) jedná vždy o znovuzrozené křesťany, kteří podstupují tuto zkušenost? A rovněž je nutné vzít v potaz to, co často zmiňují kritici letničního hnutí, že animismus, který je v Africe velmi rozšířen, zná rovněž mluvení jazyky. Tudíž i zřejmě mnozí lidé, kteří na shromáždění přijdou, již mají schopnost mluvení jazyky, i když ne z Ducha svatého. Tyto otázky ovšem v žádném případě nezpochybňují relevanci letničního učení křtu Duchem jako dílo následné milosti, které je verifikováno mluvením jazyky. Jde pouze o otázky, které mají vést k zamyšlení nad informacemi z knih a pojednání od R. Bonnkeho a jeho spolupracovníků.
Nicméně Bonnkeho popis vlny, která přichází na stadion, kde je shromážděna polovina města, a která sráží – zřejmě bez rozdílu – každého, kdo ji stojí v cestě, dává příčinu určitých pochybností o tom, zda se vskutku jedná o autentické dílo Ducha svatého. A je-li vskutku Afrika již z poloviny spasena, jak se tvrdí v Bonnkeho literatuře, jak tomu odpovídá celkově pohanské zaměření tohoto kontinentu, jeho celková chudoba a rozšířenost nemocí jako je AIDS? A opravdu se skrze Bonnkeho vliv obracejí ke Kristu celé národy?
Zde je Bonnkeho vyučování a svědectví o obrácení davů, národů a kontinentů nutné vidět i v celém kontextu jeho učení o opanování Země křesťany na základě učení dominia a eschatologického triumfalismu. Toto učení je samotnými letničními rozeznáno jako hereze. Nejedná se navíc o učení Bonnkeho. Tato věrouka je pevně zakotvena v samotných základech hnutí, jako je hnutí Víry nebo Nové apoštolské reformace, ke kterým má Bonnke velmi blízko.
Modlitba
Modlitba jako zbraň, na které je závislý i Bůh
Bonnkeho zaměření na evangelizaci, která je chápána jako součást duchovního boje, se odráží i v jeho pojetí přímluvné modlitby. Ta je zde chápána především jako zbraň vůči satanu. Proto má být církev pro své válečné poslání vybavena jednak mocí Ducha, ale také přímo pro tento účel svěřenou víceúčelovou zbraní, kterou je modlitba:
„Modlitby a přímluvy vypuzují nepřítele, který se zde zabydlel, bortí jeho hradby a znovu zabírají ztracené územní … Modlitba je útočná víceúčelová zbraň, kterou nám Bůh svěřil do rukou, abychom pomocí ní překonávali jakýkoli satanův odpor. Ten, kdo se modlí, je schopen překročit hranice lidských možností. Věřící jsou zplnomocněni vstoupit do nebeského zásobovacího skladu a čerpat tam nadpřirozené zdroje.“
Pro popis modlitby Bonnke používá i další obrazy, jako například „rušička frekvencí, které vysílá ďábel“, „laserový paprsek pronikající tmou“, „řečiště, kterým přitéká Boží požehnání“ a uvádí, že na modlitbě věřících je závislý i sám Bůh:
„…skrze naše modlitby Bůh působí věci, které by bez modlitby dělat nemohl.“
Přímluvná modlitba a vykoupení světa
Dále autor podotýká, že existují různé druhy modlitby, přičemž hlouběji se zabývá přímluvou, která je součástí díla směřujícího k vykoupení světa:
„Přímluva je zvláštní druh modlitby určený věřícím.… Věřící jsou povoláni ke zvláštnímu úkolu: neprosit pouze o věci určené jim samým, ale stát před Bohem i za ostatní. Jedná se o zásadní součást díla směřujícího k vykoupení světa.“
Přímluvné modlitby mají způsobit „pád zdí satanovy pevnosti“ a spolu s evangelizací ponechávat satana naprosto bezmocného:
„Naši přímluvci jsou rozbušky, jež působí pád zdí satanovy pevnosti. … Kombinace tohoto druhu přímluvy a evangelizace v moci ponechává satana naprosto bezmocného a působí probuzení, jež přemáhá svět."
Uzdravení
Služba uzdravování a vysvobozování činí jednu z klíčových součástí Bonnkeho evangelizací. Je to ostatně v souladu s jeho původní letniční profilací, kde je uzdravení chápáno jako nedílná součást „plného evangelia“. Odráží se to i v jeho slovech, kdy prohlašuje:
„Někteří lidé se domnívají, že uzdravení bylo pouze vedlejším výsledkem, pouhým přídavkem k evangeliu. Nikdy! Je to součástí poselství. Kážeme evangelium pro celého člověka. Fyzické zdraví je část celého balíku.“
Zdraví, nemoc a uzdravení pak u Bonnkeho nachází i detailní rozpracování.
Původ nemoci
Nemoc Bonnke označuje jednoznačně za ďábelské dílo, které zlomyslně kazí Boží stvoření.
„V dobrém Božím světě je nemoc jako plevel v pšenici. A nemylte se, Bůh ten plevel nezasel. „To udělal nepřítel“ (Matouš 13,28). Bůh poslal Ježíše, který „všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním“ (Skutky 10,38). Byl to Stvořitelův protest proti ďáblově sabotáži jeho práce.“
Lidské nemoci Boha trápí a jsou neslučitelné s jeho vůlí. Proto hraje v jeho spasitelském díle fyzické uzdravení klíčovou roli. Bůh chce tudíž uzdravit všechny, kteří po uzdravení touží.
Role uzdravování ve službě Ježíše Krista Bonnke nachází jistou souvislost mezi uzdravením a spasením:
„Ježíš uzdravoval zástupy. Bylo to jeho poslání. Stejně, jako přišel lidi spasit, přišel je i uzdravit.“ „To byl Ježíš. Nečekal, až k němu nemocní přijdou. Často se k nim vydal sám. Apoštol Petr vlastně říká, že Ježíš procházel zemí právě kvůli tomu (Skutky 10,38).“
Manifestace zázraků je pak i znamením Kristovy identity:
„Když se dějí zázraky, pak víme, že on je opravdovým Kristem. Zázraky jsou jeho občanským průkazem, jeho genetickým kódem.“
Zaslíbení uzdravení a zázraků
Zaslíbení uzdravení přirovnává Bonnke k zákonu:
„Jeho „uzdravím“ je vesmírný zákon. … Podobně Bůh říká své „uzdravím“ nebo „učiním“ nesčetněkrát i v celém Starém zákoně. Tato slova jsou klíčem k jeho smluvním zaslíbením, jimiž chce požehnat svět“
Bonnke je přesvědčen, že dnes jsou takto uzdravovány miliony lidí. Jestliže věřící žije bez zázraků, nachází se mimo Boží plán a nežije s Bohem, neboť není možné „žít s Bohem aniž bychom zakoušeli zázraky“*.
Bonnke zde ale nemíní pouze „příležitostné“ zázraky, ale učí, že věřící může zažívat velké zázraky každý den:
„Zázraky jsou události, které mohou zakoušet všichni věřící, moc Boží v akci v našem životě, 365 zázraky naplněných dní, v přestupném roce 366.“
Podmínky a způsob uzdravení/zázraků
K manifestaci samotného zázraku je třeba splnit tři podmínky:
„První dynamický prvek zázraku, Boží slovo, je 98 procent a víra představuje 1 procento. Víra je jen ruka, jíž bereme to, co nám Bůh nabízí. To je vše, co potřebujeme. Mocný okruh zázraku je téměř uzavřen, ale je zde ještě jedna záležitost – zbývající 1 procento. … Jednat v poslušnosti.“
První podmínka je splněna „vesmírným zákonem“ zaslíbení. Zůstávají nám tedy pouze dvě, které musí věřící naplnit, a to jsou víra a poslušnost.
Jako obvyklý způsob uzdravení Bonnke uvádí vzkládání rukou:
„Vzkládání rukou je běžný biblický postup. … My vložíme ruce, on uzdraví. … Proč to Bůh naplánoval právě takhle? Za prvé chce, abychom byli kanály jeho lásky. … Za druhé, Bůh se s námi chce dělit o svou radost. Baví ho žehnat, uzdravovat a zachraňovat. Pokud pracujeme s ním, dělí se s námi i o radost. Říká: „Vejdi v radost svého pána“ (Matouš 25,32).“
Příčiny neuzdravení
I Bonnke uznává, že jsou případy, kdy člověk uzdraven není. Vinu v tom případě připisuje nedostatku modlitby a víry:
„To, že člověk není uzdraven, nemá nic společného s Boží vůlí. … Možná nebudeš uzdraven, ale přesto je uzdravení rozhodně jeho vůlí. Ne vždy se Boží vůle naplní. Proto nás Kristus učil modlit se „buď vůle tvá“. Řekl také, že „je třeba se stále modlit a neochabovat“ (Lukáš 18,1). Mnozí se plaví v tak mělkých vodách víry, že jejich kýl dře o dno po celou cestu až ke slávě.“
Uzdravit člověka je tedy Boží vůlí vždy, ovšem případy, kdy i v Bibli k uzdravení nedošlo Bonnke nekomentuje.
Dar uzdravování
Kromě zázraků, které se mají odehrávat denně v životě každého věřícího, Bonnke ještě rozlišuje přímo dar uzdravování:
„Bůh dá někomu dar uzdravování tak, jak se svěřuje majetek správci. Takový člověk má pak na starosti přinést uzdravení nemocným, kteří se modlili. Ty se modlíš a Bůh jeho prostřednictvím pošle odpověď.“
Učení o církvi
Definice církve
Jak již bylo uvedeno výše, Bonnke učí, že církev je tím, kým byl Ježíš, když chodil po zemi a že „Duchem naplněná církev zastupuje Duchem naplněného Ježíše.“
„Ježíš byl nástrojem Ducha a Duch byl nástrojem Otcovým. Tento obraz Krista vedeného Duchem (Lukáš 4,1) představuje Boží ideál pro všechny, kdo jej milují. Zároveň vykresluje Boží plán pro církev, "církev která je jeho tělem“ (Efezským 1,22–23). Čím byl Kristus ve svém lidském těle, tím je nyní církev.“
Tímto tvrzením pak Bonnke v podstatě rozšiřuje řady charismatiků a římských katolíků, kteří obvykle rovněž ztotožňují Krista s církví.
Historie církve
První církev již během jedné generace ztratila podle Bonnkeho jak zkušenost s Duchem, tak i „biblické charismatické učení.“ Od té doby naopak pronásledovala skupiny, které kladly na Ducha svatého důraz, jako byli montanisté. Duch svatý pak po dvě tisíciletí působil pouze „ve stínu a utajení“ .
Zlom nastal až s příchodem letničního a charismatického hnutí, které přineslo probuzení nejprve do církví, obzvláště do římskokatolické, kde bylo velmi viditelné mezi katolickými vůdci. Dnes je již “celý křesťanský svět občerstvován“. Letniční probuzení pak vede ke změně způsobu evangelizace a následnému mohutnému celosvětovému probuzení, které trvá do dnešních dnů:
„Křest v Duchu dnes proměňuje evangelizaci a její metody a vidíme Boha zachraňovat v dosud nevídaném měřítku. Oheň Ducha padá, zapaluje vše, čeho se dotkne, a jako svatý požár se šíří napříč kontinenty.“
Tuto větu lze plně pochopit až v souvislosti s Bonnkeho masovým křtem Duchem pro statisícové zástupy.
Poslání církve
Bonnke zmiňuje, že by se církev měla shromažďovat kolem Ježíše a její „nejvyšší ambicí by mělo být vyvyšovat a oslavovat Ježíšovo jméno“. Asi nejpoužívanějším obrazem k popisu takovéto církve uvádí armádu, kterou nazývá jako „Hospodinova útočná armáda“.
„Jsme Boží úderné jednotky, jež byly vyslány k tomu, aby vysvobodily rukojmí z pekla. Jsme Hospodinovou útočnou armádou.“
Tato armáda se má „zajímat o jediné – válku se satanem a tažení na duše.“ Jak již bylo zmíněno, Bonnke věří, že Satan Ježíšovou smrtí na kříži ztratil dříve právoplatný nárok na zemi, a dnes ji drží protiprávně. Rovněž evangelizace je pak chápána jako boj s ďáblem:
„Toto evangelizace ve jménu Ježíše působí. Kdekoli je viditelná slizovitá hadí stopa, Boží lidé by měli s naostřenými meči hada vystopovat. Nedopřej mu žádného odpočinku … Nejlepší způsob obrany pravdy je její nekompromisní prohlašování … „Meč Ducha … je slovo Boží“ (Ef 6,17). … Kaž evangelium a ďábel bude poražen.“
Jelikož i dnes „v některých oblastech vládne ďábel, jehož nikdo nevyzval na souboj,“ věřící by se proto měli začít hlásit o svá práva a zabrat to, co jim náleží. Boj s branami pekel pak není defenzivní, ale naopak, brány pekla je třeba dobýt.
„Jsme jako ovce mezi vlky, ale ovce jsou v útoku. Máme moc šlapat na štíry, chodit po rozbouřených vlnách. … Záměrem budování církve nebyla nikdy obrana. Pekelné brány by měly být přepadeny. Nejlepší obranou je útok. Namísto čekání na odražení ďáblova útoku obrať směr bitvy a začni s invazí na ďáblovo území.“
Ďábel je zde chápan zřejmě jako někdo, kdo vládne peklu a z jehož moci je třeba lidi osvobodit. Ostatně jedním ze dvou známých hesel Bonnkeho, vedle „Afrika bude spasena“, je i heslo „vylidnit peklo a zalidnit nebe“. Ačkoliv jde o metaforu, je nutné zde zmínit, že žádného člověka, který již je uvržen do pekla, není možné z něho vysvobodit. Stejně tak peklo není místem, kde ďábel vládne, ale naopak je místem, které je připraveno jemu a jeho andělům.
Ekumenismus
Bonnke denominační uspořádání církve neodmítá, ovšem zdůrazňuje, že je nezbytné, aby jednotlivé denominace mezi sebou úzce spolupracovaly. Tuto svoji myšlenku demonstruje na příběhu o rozmnožení oleje z 2Kr 4,3–6:
„…olej nenaplnil pouze mísy, pánve, džbány a lahve, jež patřily té ženě, ale také nádoby jejích sousedů. Pán řekl: „Nemám břímě pro prázdné nádoby pouze ve tvém vlastním domě (tj. v mé denominaci), ale také pro prázdné nádoby v domech tvých sousedů!“
Výsledek dobré mezidenominační spolupráce je poté i předpokladem expanze Bonnkeho služby:
„Od té doby, kdy jsem poslechl hlas Ducha, jsme viděli hojnost. Já, „jsa poslán Duchem svatým“, jsem začal pracovat v harmonii s celým Kristovým tělem. Bylo to jako otevření propustě v přehradě. Všichni jsme se společně koupali v tekoucích a nekonečných vodách Boží řeky.“
Touto, zřejmě nijak neohraničenou jednotou, Bonnke patrně míní i spojenectví s Kennethem Copelandem nebo Bennym Hinnem. Podotýká, že pokud se denominace zdráhají spolupracovat, jde o sobectví, které má za následek ukončení Božího díla v dotyčných denominacích.
„Když však jednou začneme kalkulovat a ochraňovat náš malý záhonek, řeka se stočí jinam. Nesnášenliví lidé se stanou osamělými!“
Spory v církvi
Bonnke si je vědom toho, že se v církvi vyskytují „extremisté“. Ačkoli je nedává za příklad, varuje před tím, aby je církev omezovala. „Extremisté jsou vždy mezi námi, když je však vystrkujeme ze dveří, vpouštíme dovnitř plíživou duchovní ochromenost.“ Také upozorňuje, že probuzení v církvi s sebou přináší konflikt mezi těmi, kteří ho přijali, a kteří ho odmítají – „bitvu pomazaných proti antipomazaným“.
„Největší vylití, největší pomazání Boží mocí, které kdy bylo, na nás právě přichází. Minulá probuzení se budou zdát ničím v porovnání se dnem, kdy do celé církve proniknou letnice. Již toho vidíme záblesky – bitva pomazaných proti antipomazaným.“
Odpor těch, kteří probuzení nepřijali, musí být přemožen, aby církev mohla zakoušet plné pomazání:
„Antipomazání je podivný oheň zkázy a smrti. Plamen Pánovy přítomnosti však tento oheň pohltí, stejně jako pohltil cizí oheň Nádaba a Abíhúa (Lv 10,1–2). Poté na církev poplyne sladké pomazání pokoje až k jejím nohám a lemu jejího roucha.“
Zůstává otázkou, zda jsou tato slova výstrahou případným kritikům, kteří by se mohli stavět proti současné praxi nebo jejím věroučným neobvyklostem, které jsou často téměř navlas stejné, jako některé nauky nezávislého charismatického hnutí. Tato bitva mezi „pomazanými“ a „antipomazanými“ velmi připomíná učení hnutí Kansaských proroků o tom, že na sklonku časů povstane mohutná Jóelova armáda, která přemůže a podrobí si své kritiky, kteří jsou pomazáni samotným satanem.