Katechismus o učeních rozdílu církve evangelické a římsko-katolické
Část V.
O svátostech.
1. Úvod.
60. Kteréž jest jednostejné učení obou církví o svátostech?
Obě dvě uznávají, že mimo slovo Boží také křest svatý a večeře Páně, co svatá od Krista samého ustanovená jednání jsou božskými prostředky milostivými.
61. V čem se rozděluje církev katolická od evangelické?
1. Církev katolická klade do zadu slovo Boží, ježto svátosti jen vysvětlovati a k požívání jich má připravovati, a činí všecko spasení podstatně od užívání svátostí odvislé, kteréž má kněz udělovati.
2. Ona učí, že mají svátosti již svým vykonáváním církevním a jich užíváním požehnání plné účinky, pakli kněz udělující má přiměřeného úmyslu, a přijímatel v mysli své nechová smýšlení odporného.
3. Ona uvádí kromě dvou zmíněných, ještě pět jiných svatých jednání co svátosti, totiž: biřmování, pokání neb odpuštění hříchů (absoluci), poslední pomazání, svěcení kněžstva, manželství.
62. Od které doby jest v církvi římské sedm svátostí?
Jest teprva sedm svátosti od 12. století, jmenovitě od platnosti veřejné knihy naučné Petra Lombarda (umřel 1146) veřejně a trvanlivě v církvi římské uznáno, když o nich ve všech stoletích předešlých byla panovala největší rozdílnost smýšlení.
63. Proč zavrhuje církev evangelická, vyjmouc křest svatý a večeři Páně, ostatních pět svátostí katolických?
Protože za svátosti jen takové jednání svaté pokládá, ježto Kristus ustanovil, a jimžto přidány jsou zevnitřní znamení k zaslíbení jeho milosti.
64. Co učí naproti tomu církev evangelická?
Že Kristus zaslíbil, že jednáním od něho ustanoveným a jeho slovem doprovozeným všecky účastníky požehná, avšak že jen podlé míry víry naší lze nám dosáhnouti požehnání.
2. O pokání čili odpuštění hříchů.
65. Co u čí církev katolická o pokání čili odpuštění hříchů (absolucí)?
1. Pokání skrze hříchy po křtu svatém učiněné záleží v třech částích: v lítosti, ve vyznání hříchů jednotlivých před knězem (v zpovědi ušní) a v zadostučinění neb trestech, ježto kněz ukládá, na přiklad modlení růžence, pouty, dávání almužny, posty atd.
2. Kdo tyto tři části zachovává, nad tímž vysloví kněz mocí svého posvěcení odpuštění hříchů (absolucí).
3. Toto odpuštění knězovo jest soudní rozhodnutí. Bez něhož není žádného hříchů odpuštění.
66. Jak se vyjadřuje o tom církev evangelická?
1. Pravé pokání jest proměnění mysli své a božské obrácení hříšníka; záleží v zármutku, kterýž jest podlé Boha nad hříchem, jejž slovo Boží působí, v pokorném vyznání jeho před Hospodinem a v pravé živé víře v odpouštějící milost Boha svatého.
2. Každý věřící má smělý přístup skrze Krista k Otci, a muže míti odpuštění hříchu od Pána samého, pak-li za to prosí upřímně. Nepotřebuje k tomu žádného prostředkování kněžského.
3. Závazek, aby se hříchové jednotlivě a jmenovitě před knězem v zpovědi ušní vyznávali, jest ustanovení uvažitelné a osobující. Nebo svědomí útlá mohou býti tudy způsobem strašným obtížena; a lidé lehkomyslní zvykají při zpovědnici (stolici zpovědní) patřiti jen na hříchy jednotlivé, ježto na sobě pozorují, není proti přikázání církevnímu patřiti, jakoby tito jedině byli hříchové, a opomíjejí dbáti přitom na těžší přikázaní Boží; a posléz jest i blíže nebezpečenství, že na hrůzu hříchů zapomínají, jelikož se opět napraviti dají zpovědí a přejmutím některých skutků pokání.
4. Toto veškeré zřízení dává knězi katolickému písmu odpornou a velice uvažitelnou moc nad údy církve jeho.
67. Máme-li kdy vyznávati svých hříchů před lidmi?
Ovšem. V mnohých pádech jest radno a spasitelno, abychom příteli křesťanskému aneb správci duchovnímu hříchů svých vyznávali. V jednotlivých pádech může to i povinností býti.
Jak. 5, 16. Vyznávejtež se jedni druhým z hříchů.
68. Můželi křesťan dle učení římského více činiti, nežli jest povinen před Bohem?
Ano, může i více konali skutků dobrých, a více odříkávali modliteb a vytrpěli trápení tělesného, nežli má zapotřebí k svému zadostučinění za své vlastní hříchy. Ti, jenž netoliko přikázaní Boží, nýbrž i rady evangelické plní, slovou Svatí.
Luk. 17, 10. Tak i vy, když učiníte všecko, což vám přikázáno, rcete: Služebníci neužiteční jsme; což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme.
Gal. 2, 16. Vědouce, že nebývá člověk ospravedlněn z skutků zákona, ale skrze víru v Jezukrista, i my v Krista uvěřili jsme, abychom ospravedlněni byli z víry Kristovy a ne z skutků zákona; protože neb udě ospravedlněn i skutků zákona žádný člověk.
Filip. 3, 12. Ne žebych již dosáhl, aneb již dokonalým byl; ale snažně běžím, zdaliž bych i uchvátiti mohl to, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše.
69. Co rozumí církev římská pod radami evangelickými?
Zvláště tyto tři skutky dobré: dobrovolnou chudobu, bez manželskou čistotu a dobrovolné a úplné poslušenství.
70. Co máme o těchto tak zvaných evagelických radách církve římské držeti?
Jsouť důležitá a dobrá cvičení duchovní, pakli jsou ovoce ducha a lásky, a nepocházejí-li od samo zvoleného duchovenstva aneb falešné pokory. Nemohouť ale nikterak propůjčiti zvláštního a většího posvěcení, aniž založiti zásluhu před Bohem, aneb dáti zadostučinění za své neb cizí hříchy. Nepřekonávají též nikterak skutky lásky obecné, dobro největší a naplnění zákona, a ježto lze nám prokazovali ve všech stavech a způsobech života.
Gal. 5, 1. Protož v svodobě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte, a nezaplétejte se zase v jho služebnosti.
Gal. 5, 13 —14. Nebo vy v svobodu povoláni jste, bratří: toliko abyste pod zámyslem té svobody nepovolovali tělu; ale skrze lásku posluhujte sobě vespolek.
1. Kor. 13, 3. A kdybych vynaložil na pokrmy chudých všecken statek svůj, a abych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá. Kol. 2, 18—19. Gal. 3, 1—7.
71. Co dokazovali svého času mnozí slovutní učitelové církve římské a sami papežové stran přezpočetných dobrých skutků svatých?
Že papež Římský má spravovati týž poklad skutků dobrých, zásluhami Krista a apoštolů nad míru veliký, a že může hříšníku, požadavky lítosti a zpovědi vyplňují čímu, dle libosti z tohoto pokladu rozdávati a přidělovati.
72. Jak se jmenuje to učení?
Učení o odpustcích.
73. Proč zavrhuje církev evangelická učení to o odpustcích?
Poněvadž jest písmu svatému docela na odpor, neboť žádný list odpustkový, a žádné darované a prodané odpuštění trestu církevních neotvírá bran nebeských; rušit' taká pravý po řádek spaseni a může člověka zavésti k mnohým nepravostem.
Skutc. ap. 8, 20—22. Řekl jemu Petr: Peníze tvé buďte?, s tebou na zatracení, proto že si se domníval, žehy dar Boží mohl býti zjednán za peníze. Nemáš dílu ani losu v této věci; nebo srdce tvé není upřímné před Bohem.
Žalm 49, 8–9. Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení; nebť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich. Protož nedovědět' toho na věky.
Mat. 16,26. Nebo co jest plátno člověku, by všechen svět získal, své pak duši by uškodil? Aneb, kterou dá člověk odměnu za duši svou?
74. Co věří církev evangelická o pokání, čili odpuštění hříchu?
Že všickni, pravou lítost a žalost nad hříchy svými mající, těchže v pokoře upřímné Bohu vyznávající, a v Evangelium věřící, nalézají odpuštění svých hříchů, a že duchovní mohou vysloviti, že se jim ve jménu Boha odpouštějí, aby se potěšovala srdce kajících. Žalm 32, 5. Protož hřích svůj oznámil jsem tobě, a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá, a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého.
3. O večeři Páně.
75. Co učí církev římsko – katolická o svaté večeři Páně čili o mši?
1. Že chléb a víno ve večeři není více chlebem a vínem, ačkoli zevnitř tak vypadá, nýbrž že se proměňuje v tělo a krev Kristovu a pročež má býti ctěn, co pravý Syn Boží.
2. Že Kristus sám v mši se obětuje znovu knězem Olei nebeskému, rovně jako lehdáž na kříži, a tato obět nekrvavá obětovaná za živé a mrtvé, moc k hříchův odpuštění jako ona mívá, a že všeliká jiná žehnání tělesná a duchovní přinašívá těm, kdož se jí účastni stávají.
3. Že každý katolík aspoň jednou v roce má jí užívati, při čemž se ale má spokojiti toliko chlebem, ješto tělo již v sobě obsahuje krev Kristovu, protože jen knězi přísluší, z kalicha přijímali.
76. Co učí naproti tomu církev evangelická o svaté večeři Páně?
1. Kristus jednou na kříži umřela jen jednu obět přinesl za hříchy světa, a ta jedna obět má celé platnosti pro všecky věky.
2. Jest zapotřebí víry živé, abychom mohli přijímati zaslíbené požehnání Boží v svaté večeři Páně.
3. Jest to zjevně proti ustanovení Kristovu, že se lidu nepodává kalicha, poněvadž pravil zřetedlně: Píte z toho všickni.
77. Co učí církev evangelická o přítomnosti Kristově v svaté večeři?
Že v svaté večeři jest přítomno tělo a krev Krista k odpuštění hříchů a se přivlastňuje, a ne pouze společenství věřících s Kristem vyobrazuje, alebrž i skutečně se vykonává; ale že chléb a víno ve večeři zůstávají chlebem a vínem, a proměňování se tím méně děje jako s vodou křestní.
Žid. 10, 10—14. V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou. A kazily zajisté kněz stojí na každý den u oltáře službu konaje, a jednostejné často obětuje oběti, kteréž nikdy nemohou odjíti hříchů; ale tento, jednu obět obětovav za hříchy, vždycky trvající, sedí na pravici Boží. Již dále očekávaje, ažby položeni byli nepřátelé jeho za podnože noli jeho. Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají.
Žid. 7,26—27. Takovéhoť zajisté nám slušelo míti biskupa, svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků, a kterýžby vyšší nad nebesa učiněn byl; klerýžby nepotřeboval na každý den, jako onino knězi, nejprv za své vlastní hříchy oběti obětovali, potom za lid; nebo učinil to jednou, samého sebe obětovav.
Žid. 9, 12. Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev vsel jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.
Žid. 9, 25—28. Ne aby častokrát obě oval sebe samého, jako biskup Vcházel do svatyně každý rok se krví cizí; sic jinak bylby musil častokrát trpěti od počátku světa, ale nyní jednou při skonání věků na zhlazení břicha skrze obětování sebe samého, zjeven jest. A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potům bude sond; tak i Kristus jednou jest obětován, k zhlazení mnohých lidí hříchů: po druhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení.
Mat. 26, 27. A vzav kalich a díky činiv, dal jim řka. Píte z toho všickni.
Mark. 14, 23. A vzav kalich, a díky učiniv, dal jim; a pili z něho všickni.
1. Kor. 11, 27—29. A protož, kdokoli by jedl chléb tento, a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně.
78. Od kterého času vloudilo se nadužívání při svaté večeři Páně v církvi římské?
Ačkoliv papež Leo veliký se vyjádřil, že se má každý laik (nekněz), nechtěje účastným býti kalicha vyobcovali z církve, předce bylo v odporu s nejslovutnějšími učiteli církevními v 13. století odejmutí kalicha obyčejné, tento pak sice křesťanům českým na nějaký čas byl připuštěn, však ale odejmutí kalicha teprva v 16. století na sněmu Tridentském stalo se zákonné. Učení o proměnění chleba bylo od papeže Innocence III. r. 1215. za článek víry učiněno, a něco později tyl uveden svátek těla Božího.
79. Co máme držeti o římské slavnosti mše?
Že jest nejen docela nepřiměřené užívání jazyka latinského, nýbrž i mnohé obřady (ceremonie) svádějí bohužel často lid k veliké škodě duší k tomu, aby hledali křesťanství v obyčejích zevnitřních na místě v bytnosti vnitřní, totiž ve víře a lásce.
80. Co učí církev evangelická o moci a požehnání večeře Páně?
Že dle slov Páně: „Za vás se vydává a vylévá na odpuštění hříchův", každý, kdož u víře chléb a víno v sv. večeři požívá, mívá hříchův odpuštění, život a spasení.
Mat. 26, 26—28. A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal a dal učedlníkům, a řekl: Vezměte, jezte; to jest tělo mé. A vzav kalich a díky činiv, dal jim řka: Píte z toho všickni; nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.
81. Co učí církev římská o tichých mšech a mšech zádušních?
Že lze knězi též za jiné, nepřítomné lidi mši čítati, tak že i tato jim prospěje; ano, že i za mrtvé může mši držeti, aby tito tím spíše byli osvobozeni od trápení v očistci.
82. Proč se zavrhuje to učení?
Předně, že není žádného očistce, za druhé, že žádný člověk svými skutky jiného nemůže přivésti do nebe, za třetí, že jen víra v Jezu Krista ospravedlňuje a spasena činí.
4. O posledním pomazání.
83. Co učí církev římsko-katolická o v posledním pomazání?
Že poslední pomazání poskytuje nemocným z ohledu na jich pravdě podobné brzské vykročení z tohoto světa, netoliko vůbec svou mocí svátostní ulehčení jich stavu duchovního a tělesného, nýbrž že jest zvláště dokonání milosti kajícné a celého života křesťanského.
84. Co proti tomu učí církev evangelická?
Že pomazání olejem býval předešlým obyčejem církevním, odvislým od daru divučinění v první křesťanské církvi, dále že není svátostí spojenou se zvláštním zaslíbením Božím, ale že mnohem více; všecko, co nemocným a umírajícím na požehnání svátostném se přáli a poskytovati má, požehnání křtu sv. a večeře Páně již v sobě obsahuje.
85. Na kteréž místo písma svatého zakládá církev římská učení své o posledním pomazání?
Na to místo u sv. Jakuba 5, 14—16: Stůně-li kdo z vás, zavolej starších zboru, ať se modli za něho, mažíce jej olejem ve jménu Páně. A modlitba víry uzdraví neduživého, a pozdvihne ho Pán; a jestli že jest, co prohřešil, budeť jemu odpuštěno. Vyznávejtež se pak jedni druhým z hříchu a módíte se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli; mnohot' může modlitba spravedlivého opravdová.
86. Proč se výpovědí touto nemů že dokázat i poslední pomazání?
1. Protože nelze dokázati, že starší sboru byli od biskupa knězi posvěcení, a obyčej apoštolský od darů divů činění závisel, nyní přestávších.
2. Protože žádným slovem se o tom nemluví, že by se mazání olejem jen na smrt stonajícím udělovati mělo.
3. Protože žádným slovem není praveno, že ono pomazání olejem jest ustanovení Kristovo a svátost dokonání našeho pokání a veškerého života křesťanského. Bez těchto tří částí však není poslední pomazání církve římské ničím. Byloť také teprva v 12. století v tom způsobě co svátost v církvi přijalo.
87. Kterak plní církev evangelická toto přikázaní sv. apošt. Jakuba?
Tak, když kazatel slova Božího nemocných navštěvuje, nad nimi a s nimi se modlí, a Pána prosí o spasení těla i duše jejich.