Katechismus o učeních rozdílu církve evangelické a římsko-katolické
Část IV.
O ospravedlnění, víře a dobrých skutcích.
41. Co učí obě církve o ospravedlnění?
Poznávají, že potřeba vykoupení jen v Kristu bývá upokojena, že v něm se smiřuje svět, a mimo něho není spasení; dále že i jedenkaždý pro sebe má v sobě přijmouti spasení toho, k odpuštění hříchův a k novému životu svatému.
42. Co učí církev katolická o tom?
1. Bůh vlévá křesťanu, odpustiv jemu pokuty věčné, spravedlnost, a daruje jemu tímto také způsobilost a sílu, aby mohl vykonati skutky dobré a záslužné, čemuž říká ospravedlnění.
2. Proti tomu ale má týž po obdrženém ospravedlněni učiněné přestupky přikázaní Božích zadostiučiněním a pokáním opět zlepšiti a jich se káli, jakž jemu se od kněze ukládají; a
3. Může sobě zasloužiti vyšší stupně blahoslavenství aneb spasení skutky dobrými přispěním milosti.
43. Kterak učí naproti tomu církev evangelická?
1. Spasitel náš, Ježíš Kristus, trpěl svým dokonalým poslušenstvím, svým nevinným přehořkým umučením, svou smrtí za všecky bříchy a pokuty světa hříšného, tímto zadost učinil věčně, a nám vydobyl dokonalé spravedlnosti;
2. Tohoto Kristem vydobytého vykoupení a spravedlnosti jen ten jest účastný, kdož věří v něho srdcem celým, ješto jemu víra v zásluhy Kristovy počtena bývá za spravedlnost; to jest ospravedlnění naše před Bohem;
3. Toto připočtení děje se z pouhé milosti, jediné vírou, bez skutků, pro Krista;
4. ospravedlněním ale tímto nabýváme úplné důvěry a jistoty vykoupeni našeho, ješto Duch svatý dává svědectví srdcím věřících a sílu propůjčuje k posvěcení. Skutc. ap. 16, 30. 31. Co já mám činiti, abych spasen byl? A oni řekli: Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj. Izai. 53, 4—5. Ještotě on nemoci naše na sebe vzal, a bolesti naše vlastní on nesl; my však domnívali jsme se, že jest raněn a ubit od Boha i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vložena a z synalostí jeho lékařství nám způsobeno.
1. Mojž. 15, 6. Abraham uvěřil v Hospodina: a počteno mu to za spravedlnost. Řím. 3, 21—24. 26 a 28. Ale nyní bez zákona spravedlnost Boži zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem o na všecky věřící. Neboť není rozdílu; všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží. Spravedliví pak učiněni bývají darmo milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši; —k dokázaní spravedlnosti své v nynějším času, k tomu, aby on spravedlivým byl, a ospravedlňujícím toho, kterýž jest z víry Ježíšovy. Protož za to máme, že člověk bývá spravedliv učiněn vírou bez skutků zákona.
Řím. 4, 4—8. Kdožť skutky činí, tomuť odplata nebývá počtena podlé milosti, ale podlé dluhu; tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost. Jakož i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh přivlastňuje spravedlnost bez skutků, řka: Blahoslaveni, jichž odpuštěny jsou nepravosti, a jejichž přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu.
Efez. 2, 8—9. Milostí spaseni jste skrze víru; a to ne sami z sebe, darť jest to Boží; ne z skutků, aby se někdo nechlubil.
Řím. 11, 6. A poněvadž z milosti, tedy ne z skutků, sic jinak milost jižby nebyla milost; Pakli z skutků, již není milost; jinak skutek nebyl by skutek.
Řím. 5, 1—2. srov. otázku 31.
Řím. 8, 16. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.
44. Čím se zmenšuje moc a síla zásluhy Kristovy v církvi katolické?
Tím, že kromě zásluhy Kristovy pokládá ještě skutky lidské za záslužné k zadostučinění a za nutné k dosažení spasení.
45. Proč nemohou však naší dobří skutkové býti spravedlností před Bohem aneb částkou jich?
Proto, že má býti spravedlnost, má-li ostáli před soudem Božím, docela úplná a přiměřená zákonu Božímu, než ale nejlepší skutkové naší v životě tomto všecky jsou nedokonalí a hříchami poskvrněni.
Izai. 64, 6. Jsme jako nečistý my všickni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše.
Jak. 2, 10. Kdožkoli by celého zákona ostříhal, přestoupil by pak jediné, proti všechněm zavinil.
46. Proč pravíme, že křesťan jen vírou spasen bývá?
Poněvadž učí písmo, že nám připočtena bývá spravedlnost skrze víru bez skutků; z čehož zřejmo, že se to jen vírou děje.
47. Co máme mysliti o slovech apoštola sv. Jakuba 2, 24: Vidíteliž tedy, že z skutků ospravedlněn bývá člověk, a ne z víry toliko?
Apoštol sv. Jakub mluví zde proti víře mrtvé, jenž učení Kristovo sice zevnitř pokládá za pravé, však ale nezjevuje, že jest v dobrých skutcích hojná. Takováto víra není podlé Evangelium vírou živou, spasení působící.
48. Co vyrozumívají katolíci v pravidle pod vírou?
Za pravdu držení dějův a učení Ježíše a jeho apoštolův podlé vysvětlení církevního.
49. Co rozumí Evangelíci pod vírou?
Víra není jen za pravdu držení dějů a učení Ježíšovo, nýbrž spolu i mnohem více důvěra srdečná, kteráž si přivlastňuje milost Boži, a působí Duchem svatým a tudíž jest živá moc Boží, kteráž se osvědčuje pravou láskou k Bohu a k bližnímu.
Žid 11, 1. Víra jest nadějných věci podstata, a důvod neviditelných.
Gal. 2, 20. Živť jsem již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře v Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne.
50. Co učí obě církve z ohledu skutku dobrých?
Ze z obnoveného smyšlení povstávati má nový život, v dobrých skutcích hojný.
51. Co učí krom toho je stě církev římsko-katolická?
Vyrozumívá pod dobrými skutky netoliko jednání ze smýšlení svatého pocházející, nýbrž jmenovitě ustanovená, od církve nařízená a poručená jednání, jimiž si můžeme vydobýti u Boha zásluhy a hříchův odpuštění, jako jsou: dávání almužen, posty, modlení růžence, pouty, sliby a život klášterní a jiných více.
52. Co máme smýšleti o dávání almužen?
Že se to má stávati v pravé ku Kristu lásce z milosrdenství k nuzným; nikoli ale abychom si tímto něčeho u Boha zasloužili.
Mat. 6, l—4. Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi, proto, abyste vidíni byli od nich; jinak nebudete míti odplaty u Otce svého, kterýž jest v nebesích. Protož, když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí v školách a na ryncích, aby chváleni byli od lidí; omen pravím vám, majíť odplatu svou. Ale ty, když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá; aby almužna tvá byla v skrytě; Otec pak tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně.
53. Co máme držeti o postech církve římské?
1. Zdržování se od jistých masitých pokrmů, jenž v církvi římské i půst slově, nemá se ani postem jmenovati.
2. Vůbec se zavrhuje rozdíl zákonitý jídel v písmě nového zákona pro křesťany, co lidské ustanovení.
3. Obyčejné a přikázané posty nedávají žádného užitku, jsouť, jak ze zkušenosti víme, snadno původem k jiným nestřídmostem.
4. Nemáme nikdá se postiti, abychom si tudy milosti u Boha zasloužili.
5. Jelikož ale církev naše předpisuje stalé střídmosti, uznává spolu, že i někdy může býti pro nás velice spasitelné dobrovolné zdržování od některého požívání dovoleného.
l. Tim. 4, l—3. (Srov. otázku 33.)
Kol. 2, 16; 20—23. Protož žádný vás nesuď pro pokrm aneb pro nápoj, aneb z strany svátku, neb novoměsíce, aneb sobot. — Jestliže zemřeli jste s Kristem živlům světa, proč, jako byste živi byli světu, těmi ceremoniemi dáte se obtěžovati? Když se říká: Nedotýkej se, ani okoušej, aniž se s tím obírej. Kteréžto všecky věci samým užíváním jich kazí se; podlé přikázaní a učení lidských; kteréžto věci mají sic tvářnost moudrosti, v způsobu té nábožnosti a v pokoře pošmourné, i v neodpouštění tělu; a však nejsou v žádné platnosti, než toliko k nasycení těla.
Řím. 14, 17. Království Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.
1. Kor. 8, 8. Nečinit' nás pokrm vzácných Bohu; nebo budeme-li jísti, nic tím lepší nebudeme, a nebudemeli jísti, nic horší nebudeme.
1. Kor. 6, 12. Všecko mi sluší, ale ne všecko prospívá; všecko mi sluší, ale jáť zádně z těch věci v moc nebudu podmaněn.
Mat. 6, 16—18. Když byste se pak postili, nebývejtež jako pokrytci zasmušilí; nebo pošmuřují tváří svých aby vědomé bylo lidem, že se postí; amen pravím vám, vzaliť jsou odplatu svou. Ty pak, když se postíš, pomaž hlavy své a tvář svou uměj; aby nebylo zjevné lidem, že se postíš; ale Otci tvému, kterýž jest v skrytě; a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytosti, odplatí tobě zjevně.
54. Co máme držeti o modlení růžence?
Že často opakované odříkávání modliteb umrtvuje modlitbu v duchu a pravdě, a že se nemáme modliti, abychom si tudy něčeho u Boha zasloužili.
Mat. 6. 5 — 8. Kdybys se modlil, nebývej jako pokrytci; obyčej zajisté mají, v školách a na uhlech ulic stojíce, modliti se, aby byli vidíni od lidí; amen pravím vám, zeť mají odplatu svou. Ale ty, kdybys se modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dvéře své, modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě; a Olec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odolali tobě zjevně. Modléce se pak, nebuď též marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že protu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou. Nepřirovnávejtež se tedy jim; neboť ví Otec váš, čeho jest vám potřebí, prvé než byste vy ho prosili.
Jan. 4, 23–24. Jdeť hodina, a nyníť jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě; neboť takových Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh duch jest, a ti, kteříž se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.
55. Co máme držeti o poutech?
1. Že žádné místo na zemi nedává modlitbě zvláštní moc a sílu aneb zvláštní zásluhu;
2. že obrázky Mariánské a pozůstatky svatých nejsou hodné úcty nábožné, a že ani nemohou činiti zázraků;
3. že chodění s bosýma nohama aneb hlavou odkrytou, aneb plazení či na před lezení po kolenách okolo kostelů, altáru, schodu nu horu a jiné podobné věci jsou bludné samo-mučení a trýznění těla, čímž vším nikdá nelze dosáhnouti milosti Boží; posléz
4. že zvláště daleké pouty poskytují mnohé příležitosti k hříchu a nemravnosti.
56. Co máme mysliti o slibech klášterních a životě klášterním?
Neodvolatelné sliby klášterní po celý čas života nemají se ani činiti, ani přijímali. Neboť nelze vystříhali se světa pro svou žádost zlou v srdci prostředky zevnitřními; mnohemť více jest věrná svého povolání práce s mysli spojenou a modlitbou pod milostí Boží nejlepším lékem proti zlým náklonnostem a náruživostem srdce lidského.
57. Co soudí církev evangelická o skutcích tak řečených dobrých církve katolické?
1. Jsouť ustanovení, odvádějící lidi od jediné pravé cesty k spasení. Rozmnožují totiž mrtvou skutků spravedlnost, zatemňují a zapírají milost a učení o víře, a překáží pravému poznání sebe samého a hříchův, jakož i toužení skutečnému po vnitřním posvěcování srdce svého způsobem smutným.
2. Tato ustanovení zatemňuji též pravá Boží přikázáni, ješto tato ustanovení snadno pokládáme za vyšší, dokonalejší a důležitější nad povinnosti řádného povolání občanského a domu svého.
3. Křesťanu se jimi ukládá jho nepřiměřené, a zvláště se jimi nad míru obtěžuje svědomí útlé.
Porovnej Augsb. konfessí článek 26. Skutc. ap. 15.
58. Učejí-li pak Evangelíci, že není zapotřebí, abychom konali dobré skutky?
Nikterak. Učejí sice, že člověk si nemůže zasloužiti něčeho u Boha skutky dobrými, proto, že i naše skutky nejlepší v tomto životě jsou všecky nedokonalé a hříchy poskvrněné; než učejí též co nejzjevněji, že víra bez skutků jest mrtvá a není pravou vírou; neboť nemožná, aby ti, jenž jsou vštípeni pravou vírou v Krista, nepřinášeli ovoce vděčnosti, tak že žádny smilník, modlář, cizoložník, zloděj, lakomec, opilec, rouhač, dráč a jiní jim nápodobní nemohou dojíti království Božího. Srov. Augsb. konf. článek 20.
59. Kteréž to jsou pravě skutky dobré?
Jedině ty skutky z pravé víry dle zákona Božího Jemu ke cti vykonané, a nikoliv na našem dobrém zdání aneb ustanoveních lidských založené.