Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
4.3 Pneumatologie
Nahlédneme-li do stěžejních materiálů „Otazníky života“ a „Jak to říci ostatním“, pak krom několika nuancí zde můžeme nalézt fundamentální a z hlediska popisu imanentní Trojice i ortodoxní trinitologii. Z hlediska pohledu trojiční ekonomie, zejména v kapitole „Jak můžeme být naplněni Duchem“ , se ovšem dostáváme na půdu charismatického hnutí, kde se setkáváme s přijetím daru „nového jazyka“ jako výsledku naplnění Duchem svatým, včetně podrobného návodu, jak tento dar obdržet a iniciovat. Taktéž i jiné aspekty, spojené zejména s doporučovanou studijní literaturou k jednotlivým lekcím, stojí za prozkoumání.
4.3.1 Konverze a modlitba k Duchu svatému
Jak již bylo předesláno, důraz na osobu a činnost Ducha svatého stojí jak v teoretických základech kurzu, tak v jeho praxi. Dokonce konverze ke křesťanství se zde nestává, jak je obvykle zvykem, skrze vyučování či kázání o osobě Krista, ale právě skrze modlitbu a prožití přítomnosti Ducha svatého. Jeho oslovení a jeho explicitní pozvání na kurz zde podle Gumbela vede k nadpřirozeným projevům, které jsou pokládány za doprovodný jev jeho přítomnosti a sestoupení na účastníky kurzu.
Ulonska si při svém popisu hnutí obnovy všímá, že modlitba k Duchu svatému je často direktivní vzhledem k třetí Božské osobě. Tato praxe má svůj původ u několika významných postav charismatického hnutí, jejichž knihy jsou právě na Kurzech Alfa předkládány jako studijní materiál k jednotlivým lekcím. Patří sem Benny Hinn a John Wimber.
Hinn je zároveň považován za otce Torontského požehnání a z jehož žehnajících rukou se rozhořelo probuzení v Argentině, odkud bylo zažehnuto ve Vinici Johna Wimbera a následně v letničním sboru v Pensacole. Ostatně i Sandy Millar se s projevy Torontského požehnání poprvé setkal v kontaktu s argentinskými misionáři.
4.3.1.1 Vliv Johna Wimbera
John Wimber věnoval ve své službě oslovení Ducha trvalé místo. Když Ducha svatého do jeho sboru pozval Lonnie Frisbee a jeho služba vedla extatickým manifestacím, Wimber nejprve váhal. Později však tuto modlitbu běžně řadil například do své služby uzdravování. Na mnohých jeho shromážděních se postavila skupina služebníků, která dostávala „slova poznání“ o chorobách, které se mezi přítomnými nalézají. Wimber poté zval Ducha svatého, aby sestoupil a dotýkal se nemocných. Jeho modlitba „Přijď, Duchu svatý“ nalezla i hudební zpracování. Wimber často používal modlitbu k Duchu svatému v imperativu. Modlil se tak v několika oblastech, a to obvykle za zmocnění služebníků ke službě – „Duchu svatý, služ svým služebníkům,“ za uzdravení nemocných – „Duchu svatý, přijď ve své uzdravující moci na tohoto člověka“, a za požehnání shromáždění – „Duchu svatý, přijď.“
4.3.1.2 Vliv Bennyho Hinna
Kapitola 2.2.2. dokumentuje, že stěžejní postavou v genezi Torontského požehnání je Benny Hinn, jehož kniha „Dobré ráno, Duchu svatý“ je i jednou ze dvou knih, které jsou doporučeny v lekci „Co dělá Duch svatý.“ Právě tato kniha, prostřednictvím Freidzona, roznítila probuzení v Argentině, odkud bylo přivezeno do Evropy a do Severní Ameriky. Hinn byl však pro svoji trinitologii obsaženou v knize kritizován a například prezident Christian Research Institute Hank Hanegraaff jej označil za triteistu.
Hinn v knize, podobně jako Wimber, vidí obrácení se na Ducha svatého jako nezastupitelnou modlitbu v životě křesťana, bez které nelze správně Krista následovat. Píše: „Kdo tedy chce poznat Ježíše, musí se obrátit na Ducha svatého. Ježíš sám to řekl a On věděl, o čem mluví.“ Tvrdí, že do určitých dimenzí duchovního života vůbec není možné vstoupit, aniž by se člověk obrátil přímo k třetí božské osobě.
4.3.1.3 Pozice letničního hnutí
Ačkoliv modlitba k Duchu svatému není v Písmu explicitně obsažena, křesťanská ortodoxie zná doxologii Ducha svatého, která je v trinitární formulaci často obsažena v eulogické modlitbě. Rovněž staré církevní kancionály znají oslavu Ducha, či modlitbu k němu. V Nicejsko-Cařihradském krédu se přímo vyznává: „Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.“
Stěží bychom ale našli nějakou zmínku, že by modlitba k Duchu svatému byla nějak kvalitativně odlišnou od modlitby k Synu, či k Otci a i v Písmu je to Otec, kdo dává Ducha svatého (L 11,13) a Syn, který Ducha svatého na den letnic na své učedníky seslal (Sk 2,33). Působení Ducha svatého v Písmu je tak v době církve spojeno s Kristem natolik, že Duch svatý je poslán namísto Krista jako „jiný přímluvce“ (J 14,16) a má za úkol Krista oslavovat (J 16,14) a připomínat Božímu lidu jeho slova (J 14,26).
Podobně se k této věci staví i letniční teologie, na kterou charismatické hnutí ve své pneumatologii původně navázalo a která ve svém důsledku vychází z christologie. Jak uvádí Dayton ve své analýze pentekostalismu, důraz na dílo Ducha svatého vychází u letničních z metodismu a vyznačuje se tzv. „plným evangeliem“, které v retrospektivě zahrnuje pět soteriologických akcentů Kristova díla: 1. spasení, 2. posvěcení, 3. uzdravení, 4. křest Duchem a 5. Kristův příchod. Ačkoliv se v prvních čtyřech bodech jedná o dílo Ducha svatého, v centru je Kristus jako: 1. Spasitel, 2. Posvětitel 3. Lékař, 4. Křtitel Duchem svatým a 5. Kristus přicházející Král. Duch svatý zde není tím, kdo se dostává sám do popředí, ale ze své podstaty a poslání vede ke Kristu, kterého vyvyšuje, ač sám je Bohem.
Konzervativní letniční teolog a exegeta Jakob Prasch ve své kritice pneumatologie Kurzů Alfa jinými slovy poukazuje na stejnou skutečnost, a to, že bez víry v Krista není možné zažít naplnění Duchem svatým:
„… může být někdo nespasený naplněn Duchem? Nemůže. Nicméně mnozí z těch, kteří se připojili k charismatikům, a kdo prohlašují, že se stali křesťany skrze věci, jako jsou Kurzy Alfa, tvrdí, že tomu je právě tak. Mnoho z těchto lidí ale nikdy nebylo spaseno a ukazuje se, že většina z nich, u kterých se předpokládá, že byli pravděpodobně zachráněni skrze Kurzy Alfa, nejsou pak schopni vysvětlit evangelium v pojmech jako je pokání a zástupná oběť. Raději se účastní programu Nickyho Gumbela, kterému říká »víkendový výjezd s Duchem svatým«, který je součástí Alfy a zároveň cestou, jak uvést lidi do Torontské zkušenosti. To je první historický a základní rozdíl mezi letničním a charismastickým hnutím. První letniční vždy zdůrazňovali »moc v krvi« a kázali jasné evangelium, zatímco charimastické hnutí kázalo »obnovu« něčeho, co velmi často nikdy před tím ani nezačalo.“
4.3.1.4 Pohled jiných konfesí
Samozřejmě ne všichni teologové vidí tuto věc tak vyostřeně jako Prasch. Záleží i na tradici, ze které člověk vychází a ze které své pohledy konfrontuje. Avšak kritika toho, že ke zkušenosti naplnění Duchem svatým jsou vedeni lidé, kteří zatím neprožili konverzi nebo – použijeme-li terminologii organizací, které Kurzy Alfa pořádají nebo zaštiťují – „neznovuzrodili se“, je společná teologům s nejrůznějším konfesním pozadím.
Radikálněji se k této otázce vyslovili vedoucí jednoho z českých sborů, hlásících se k reformované tradici v rámci evangelikálního hnutí, když prohlašují: „Účastníci Alfy také nemluví ani ne tak o pokání a víře v Ježíše Krista, jako spíše o změně, ke které dochází na základě nějakého duchovního zážitku.“
Jak bude uvedeno později, tuto výtku zařadila do svého oficiálního stanoviska ke Kurzům Alfa i Církev bratrská, zatímco paradoxně představitel české letniční církve Kurzy Alfa plně podporuje a doporučuje.
4.3.2 Osoba Ducha svatého
Úvodem popisu osoby Ducha svatého je nutné podotknout, že ontologie Ducha svatého je v Gumbelově knize v linii vyznání víry historické církve. Ovšem analýzou knih, které jsou doporučeny jako studijní literatura k jednotlivým lekcím, se opět můžeme podívat na knihu Bennyho Hinna, která se snaží o detailní rozbor trinitologie, resp. pneumatologie. Vzhledem k tomu, že Hinna je zároveň možné považovat za otce Torontského požehnání, jehož vliv lze zřetelně v učení i praxi Kurzů Alfa rozeznat, bude užitečné i Hinnovo pojetí osoby Ducha svatého prozkoumat.
Hinn je originální v tom, že se pokouší ospravedlnit trichotomismus Ducha svatého. Dříve například uvedl, že každá z osob Trojice má ducha, duši a tělo. Toto učení sice odvolal poté, co dospěl k závěru, že božských osob je devět, protože i každá z následujících osob Trojice má ducha, duši a tělo, nicméně dnes jinými slovy uvažuje v podobných intencích, když pokládá řečnickou otázku: „Co však Duch svatý? Má také mysl vůli a city? Má tělo? Jistěže má. Toto je téma, o němž se většina kazatelů bojí mluvit, ale já jsem se s Duchem svatým osobně setkal.“
Poučná je i současná Hinnova trinitologie: „Duch svatý je nejenom Bůh, On je také Otec Pána Ježíše Krista.“ „Někdy se od sebe liší dokonce i způsobem, jakým jednají a mluví.“ Podle Hinna Duch svatý „může zjevit sám sebe v podobě, jakou měl Ježíš, když chodil po zemi“ – a je také naprosto nezbytné se k tomuto Duchu modlit:
„Jsem si jist, že tvým největším přáním je milovat Boha celým svým duchem, duší a tělem. Avšak ať je tvá touha jakkoliv silná, je pro tebe naprosto nemožné dosáhnout tohoto cíle sám. Neobejdeš se bez prosby: »Duchu svatý, pomáhej mi«.“
Ohledně osoby Krista ve vztahu k Duchu svatému Hinn tvrdí, že lidská podstata Krista byla vytvořena Duchem svatým a vložena do těla Marie a navíc popírá i božskou podstatu inkarnovaného Syna:
„Duch svatý vytvořil to semínko a umístil ho do Mariina těla… Když Ježíš chodil po zemi, nebyl nic víc než dokonalý člověk. Neměl nadpřirozené poznání bez hlasu Ducha svatého… Kdyby byl nenabídl sám sebe skrze Ducha, nebyl by býval přijatelný pro Boha Otce… kdyby byl nenabídl sám sebe skrze Ducha svatého, jeho krev by nebyla zůstala čistá a bez poskvrny… A byl na Duchu závislý i v tom, aby Ho osvobodil ze spárů smrti…“
4.3.2.1 Srovnání se starocírkevní tradicí
Nyní se ve světle Písma prostřednictvím reflexe v teologii církevních otců, apologetů a ekumenických koncilů, podívejme na některá Hinnova tvrzení. Písmo obsahuje řadu míst, ze kterých byla vytvořena doktrína o svaté Trojici a kde zároveň vystupují Otec, Syn a svatý Duch. Namátkově Mt 3, 16–17; Ef 4,4–6; 1.K 12,4–6 ad, přičemž hned z prvního biblického odkazu je zřejmé, že Duch je odlišnou osobou od Otce, neboť vystupuje vedle něho a zároveň si můžeme z epištol povšimnout, že je zde naznačena určitá diferenciace úlohy jednotlivých osob v rámci církve, tedy v ekonomické trinitologii (srv. 1.K 12,4–6).
V historii staré církve lze první náznaky trojiční formulace nalézt již v díle církevních otců a apologetů jako je Tertullian. Jedné z prvních systematičtějších definic si můžeme povšimnout v díle Kappadockých otců, jejichž teologie se výrazně projevila na 2. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli.
Kappadočtí otcové zdůrazňovali homousii Otce, Syna i Ducha svatého, přičemž rozlišovali pojem „usia“ a „hypostasis.“ První termín označoval společnou přirozenost a druhý vyjadřoval relace jednotlivých osob v Trojici. Otec se vyznačoval otcovstvím, Syn synovstvím a zplozeností a Duch svatý se vyznačoval posvěcením či vycházením. Toto učení bylo brilantně vyjádřeno definicí tří osob v jedné podstatě. Jak uvádí Kučera:
„Přesnější rozlišení mezi pojmy… zavedl Řehoř Naziánský. To, co je společné Boží přirozenosti; totiž nezměřitelnost, nepochopitelnost, nestvořenost, neprostorovost, všudypřítomnost, mají společně všechny tři hypostáze. Rozlišení je dáno tím, co je pro jednotlivé hypostaze zvláštní. Pro první je to nestvořenost aotcovství, pro druhou zrozenost a že jest synem a pro Ducha svatého je vycházení z Otce. Tyto tři charakteristiky však nejsou rozdíly v Boží usia, nýbrž v poměru tří hypostazí vůči sobě.“
Jak je vidět, jednotlivé osoby Boží Trojice zde vystupují v jednotě a přesto v jejich individualitě. Ovšem spojovat Boží podstatu, projevující se u všech osob Trojice, s lidskou antropologií se jeví jako nevhodné. Pouze Syn na sebe vzal lidskou přirozenost, jak precizně definoval Chalcedonský koncil:
„My pak, následujíce svatých Otců všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, (který má) rozumovou duši a tělo… dokonalého v božství a dokonalého v lidství, ve dvou přirozenostech, nesmíšených a neproměněných, nerozdělených a neodlišných, které se setkávají v jedné osobě.“
Nelze tedy tvrdit, že Duch svatý má tělo, ostatně i Kristus řekl, že duch těla a krve nemá (L 24,39) a je troufalé tvrdit, že by se Duch svatý mohl zjevit v podobě pozemského Krista. Již Atanášovo vyznání víry před takovýmito spekulacemi varuje slovy:
„Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.“
Hinnovo učení je tak náznakem modalismu (když Hinn uznává možnost manifestace Ducha v podobě Syna a tvrzením, že Duch svatý je zároveň Otcem Krista) a zároveň náznakem adopcianismu (když Hinn tvrdí, že Kristus bez Ducha svatého byl jen dokonalý člověk). Byť Hinn na jiných místech zastává plné božství jednotlivých osob Trojice, jeho učení má tímto nádech monarchianismu.
Taktéž Hinnovo tvrzení, že do těla Marie bylo vloženo Duchem svatým „vytvořené“ semínko Krista neodpovídá ani Bibli ani ortodoxii. Atanášovo vyznání zde uvádí, že je nutné „abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky.“ Již v knize Genesis je prorokováno zaslíbení, že semeno ženy potře hadovi hlavu (Gn 3,15).
Jestliže je tedy Hinn duchovním otcem Torontského požehnání, které se projevilo v HTB a je formou materiálů zapracováno i do Kurzů Alfa a jeho kniha tvoří dokonce doporučenou literaturu ke studiu u jednotlivého kurzu, je tedy možné, nebo dokonce nezbytné – právě v souvislosti s Kurzy Alfa – konstatovat, že Hinn ve své knize zastává učení, která křesťanská ortodoxie rozpoznala jako herezi.
4.3.3 Naplnění Duchem svatým a křest Duchem svatým
Jelikož se současné konfese v tomto pohledu pneumatologie poněkud odlišují, neuškodí zde načrtnout alespoň základní směry, které nám mohou posloužit jako odrazový můstek v analýze tohoto aspektu uplatňovaného v Kurzech Alfa..
4.3.3.1 Cessationismus
Jako jeden ze základních typů můžeme citovat cessationismus, který tvrdí, že duchovní dary, jako je glosalálie a dar uzdravování, vymizely s apoštolskou církví. Tento směr vychází z kruhů amerického fundamentalismu, resp. z princetonské teologie. V České republice se k tomuto směru hlásily okruhy teologů v rámci Církve bratrské a Křesťanských sborů . Z tohoto pohledu je křest Duchem svatým jako následná zkušenost po konverzi a duchovní dary z něho vyplývající buď – v lepším případě – psychologickou záležitostí a nezdravým emocionalismem nebo – v horším případě – satanským padělkem.
4.3.3.2 Reformovaný pohled
Dalším pohledem, který dnes v církvích převládá, je uznání existence duchovních darů včetně glosolálie, ale nikoliv jako výsledku následné zkušenosti s Duchem svatým po konverzi, která je dokumentována ve Skutcích apoštolských jako letniční zkušenost, ale jako svrchované Boží dílo, které zmocňuje ke službě každého konvertitu podle vůle Ducha svatého. Dílo „iniciace“ druhé zkušenosti jako vstupní brány ke glosolálii tak odmítá například stanovisko Církve bratrské, která se přesto na Kurzech Alfa nemalou měrou podílí:
„Bylo by smutné, pokud bychom po jedné zkušenosti ustrnuli. Zároveň nechceme, aby se z určité zkušeností, dělala norma vyšší a nižší duchovnosti, protože »Duch vane jak chce«. Zároveň si nemyslíme, že texty v evangeliích a Skutcích dávají teologickou oporu k vytvoření normativního učení o dvojstupňové zkušenosti vedoucí k vytvoření vyšší a nižší kategorie křesťanů.“
Taktéž reformovaný teolog Boice odmítá zkušenost „křtu Duchem“ vidět odděleně od zkušenosti „nového narození“ z Ducha. Klasicky, na základě pohledu reformovaných evangelikálů, tak proti sobě klade letniční pojetí, které vychází z biblické knihy Skutků, kde byl v Jeruzalémě (Sk 2,4), v Samaří (Sk 8,17) a v Efezu (Sk 19,6) přijat „křest Duchem“ již věřícími jako pouhý narativní popis, oproti Pavlovu dopisu Korintským, kde Pavel píše o křtu Duchem jako o zkušenosti sdílené všemi (1K 12,13), což je chápáno jako vyučující místo. Někteří teologové proto uvádějí, že zatímco reformovaní vidí pneumatologii očima Pavla, letniční ji vidí očima Lukáše.
4.3.3.3 Wesleyánský pohled
Třetím pohledem je pohled wesleyánský a v užším slova smyslu právě letniční a potažmo charismatický, podle kterého existuje neopakovatelná zkušenost s Duchem svatým, která obvykle následuje po konverzi a která je – podle letničních – také vstupní branou ke glosolálii. Zde existují mezi letničními a charismatiky určité sémantické a obsahové nuance, které zde nelze z kapacitních důvodů rozebírat. Je ale zajímavé, že tradiční církve, jako například katolická nebo anglikánská, s tímto pohledem obvykle nemají problém.
Podle výkladu Ulonski je to možná způsobeno tím, že institut biřmování, resp. konfirmace, který je inscenován rovněž po konverzi a je chápán jako obdržení Ducha svatého, je rámcově totožný s „křtem v Duchu“, který je taktéž udílen již konvertitům. Rovněž současný metodismus chápe křest Duchem jako následnou zkušenost po obrácení. Podobné chápání zastávali někteří středověcí mystici nebo někteří američtí puritáni.
Již tento minimálně trojí pohled nám neumožňuje zaujetí „ekumenické“ pozice, jelikož první dva pohledy jsou kritické apriori a v důsledku toho neslučitelné a nedovolují kritické zkoumání bez zaujetí ryze konfesního stanoviska. Raději proto nahlédněme na problematiku z pohledu obecně sdílené pneumatologické ontologie a trinitární teologie a tam, kde to nebude možné, konfrontujme jednotlivé doktríny zastávané na Kurzech Alfa s pozicemi vůdčích teologických směrů současnosti.
4.3.3.4 Naplnění Duchem svatým prezentovaný na Kurzech Alfa
Gumbel při popisu naplnění Duchem svatým, které je doprovázeno glosolálií, nepřistupuje na termín „křest Duchem svatým“, který letniční právě pro iniciaci glosolálie používají. Gumbel vidí „křest Duchem“ jako synonymum „prvního naplnění“ Duchem, které přichází jako následující zkušenost po znovuzrození z Ducha svatého. Zůstává tak na širší, charismatické bázi, a výslovně uvádí, že mluvení jazyky „není znak podmiňující naplnění Duchem,“ čímž se zřejmě vymezuje klasickému učení některých letničních církví, které vidí dar jazyků právě jako evidenci křtu Duchem. Tím zaujal kompromisní stanovisko, které lze na první pohled ospravedlnit z obou pohledů, a to jak letničního, tak z reformovaného.
Tímto prohlášením se Gumbel zbavuje hrotu exklusivismu, který z vnějšku vyznívá jako „letniční šibbolet“, neboť podle Gumbelovy definice je každý křesťan, který zažil naplnění Duchem, zároveň Duchem pokřtěn. „Křest Duchem svatým“ je tímto v plném rozsahu synonymem pro „naplnění Duchem svatým“ a liší se od „křtu Duchem svatým“ pouze v kvantitě, nikoliv v kvalitě.
Celá kapitola o naplnění Duchem je tak sice zakotvena i v evangelikální, potažmo reformované poloze, ale tím, že Gumbel cituje respektované účastníky této zkušenosti, jako byli Martyn Lloyd Jones, se ovšem hlásí k exklusivnímu pojetí křtu Duchem svatým.
Gumbelovo kompromisní pojetí „křtu Duchem“ tak zároveň vyhovuje pojetí reformovanému, a je proto atraktivní pro reformované evangelikály, ale i wesleyánskému, které je zastáváno v rámci letničního a charismatického hnutí. Nemají s ním problémy ani tradiční církve jako katolíci nebo anglikáni, kteří sdílejí následnou zkušenost s Duchem prostřednictvím konfirmace, resp. biřmování. Nutno ovšem zdůraznit, že tato pojetí – reformované a wesleyánské – jsou ve skutečnosti v pohledu na křest Duchem svatým, jak bylo uvedeno v předcházející kapitole, ve vzájemné kontradikci.
Při četbě materiálů ke kurzům si ovšem můžeme zřetelně povšimnout reflexe Torontské zkušenosti, když Gumbel jako výsledek naplnění Duchem uvádí některé manifestace, které se vyskytují právě a téměř exkluzivně zde. Sem patří projevy, jako je propuknutí smíchu, padání naznak a „opilost Duchem.“ Někteří mezi tyto manifestace řadí i glosolálii, kterou ovšem mnozí evangelikálové, zejména letniční a charismatici, ale i katolíci, chápou jako biblickou, ať už podmíněnou nebo nepodmíněnou evidenci křtu v Duchu svatým, byť se mnozí z nich od Torontských manifestací důsledně distancují.
4.3.4 Duchovní dary
Spojitost mezi Wimberovým učením o divech a zázracích (evangelizace Boží mocí) byla již diskutována. Gumbel se ve svém názoru na existenci charismat nijak neodlišuje od většinového pojetí. Odmítá menšinový cessationismus a věří jak v existenci všech duchovních darů (hlavně 1.K 12), tak v existenci charismatických úřadů (Ef 4) pro dnešek. Podíváme-li se celkově na jeho teologii prismatem šířeji pojatého konfesionalismu, můžeme jeho učení ohledně pneumatologie shledat jako pravověrné.
Za povšimnutí ovšem stojí samotné používání duchovních darů. Gumbelova praxe je zde výjimečná a nezapře vliv Johna Wimbera, s jehož osobou byl HTB v 80. letech citelně spojen. Wimber často k službě uzdravování stavěl více služebníků, kteří skrze dar poznání měli označit neduhy lidí, kteří žádali o modlitbu. Porovnejme proto Wimberovu praxi s tím, jak se modlitba za uzdravení praktikuje na Kurzech Alfa v HTB. Gumbel píše:
„Začneme modlitbou uzdravení. Potom vysvětlíme, že Bůh nám občas dává slovo poznání (1. K 12,8) a ukáže nám, za koho se máme modlit – toto slovo také pomáhá naší víře v této oblasti. Zjistili jsme, že lidé přijímají slovo poznání různými způsoby. Někteří obdrží do své mysli obraz orgánu, který chce Bůh uzdravit. Jiní získají jen určitý pocit, zatímco jiní vidí nebo slyší slova. Zjistili jsme, že nejčastějším způsobem, kterým přijímáme slovo poznání v této oblasti je »sympatizující bolest«. Daný člověk cítí na svém těle bolest, o které ví, že ve skutečnosti není jeho.“
Wimber ve své knize Uzdravení uvádí:
„Jindy se pomazání Duchem projeví jako bolest v určité oblasti, která je nemocná u člověka, za něhož se modlím. Během modlitby bolest zmizí… při uzdravování Boží mocí míváme vidění. Někdy (duchovně) vidíme přesně to místo, které je nemocné. Jindy jakoby nemocné místo pokrýval tmavý stín. Někdy vidíme dravce, hady, krokodýly, uvnitř nebo na povrchu těla…“
Problematicky je přijímán i způsob, jak dar jazyků obdržet, neboť Gumbel zde uvádí zevrubný návod, přičemž tvrdí, že slovní zásoba při glosolálii narůstá. Rovněž bývá kriticky vnímáno, jak Gumbel samotné promluvení v jazycích iniciuje:
„Zjistil jsem, že největší překážka, když se modlíme za lidi, aby přijali dar jazyků, je psychologického rázu – a to vydání prvního zvuku. Jakmile člověk vydá první zvuk, další už plynou poměrně přirozeně. Abych pomohl lidem tuto překážku překonat, vysvětlím jim problém a začnu pomalu hovořit v jazycích, aby mě mohli následovat.“
Steigerová ovšem upozorňuje, že nic podobného nelze doložit v Novém zákoně. Pro jiné, zejména pro stoupence cessationismu, kteří se vyskytují především mezi americkými fundamentalisty, je současné provozování daru jazyka psychologickou patologií, případně démonickým působením.
4.3.5 Projevy Ducha svatého
Od duchovních darů je nutné oddělit projevy Ducha svatého, na které se právě ve sborech Torontského požehnání klade velký důraz. Krom glosolálie, která bývá chápána nejen jako projev, ale zároveň i trvalé charisma, se zde vyskytují i konkrétní fyzické projevy. Ty jsou obecně chápány jako tělesná reakce na přítomnost a působení Ducha svatého.
Gumbel zde výslovně zmiňuje neschopnost udržet se na nohou nebo propuknutí v smích, přičemž ve sborech Torontské obnovy dochází zpravidla k pádům naznak. Dále Gumbel uvádí „teplo, které lidé cítí v rukou nebo jiných částech těla“, „pocit pálení po celém těle“, „tekuté teplo“, „pálení v rukou, ačkoliv nebyly zahřáté.“ V dalších materiálech se popisují projevy jako „neschopnost se odlepit ze země“, „křik“, pocity a projevy podobné „opilosti“ a „nekontrolovatelný smích“ . Sekulární tisk pak referoval o zvucích zvířat jako „štěkání jako pes“ a „chrochtání jako prase“.
Ačkoliv byly projevy domácích zvířat běžné v Torontském hnutí obnovy, kde byly dokumentovány návštěvníky konferencí a obhajovány Johnem Wimberem jako relevantní, protagonisté Kurzů Alfa jak v Anglii, tak v České republice popírají, že by na Kurzech Alfa k podobným projevům docházelo. A to i přes skutečnost, že o nich referoval sekulární tisk.