Podobnost čistě náhodná?
Identita
Pokusili jsme se dokázat, že mimořádně krutá šelma, kterou viděl Daniel a Jan, je antikrist, který se ke konci časů bude za pomoci římské církve, jednotícího prvku své politické moci, snažit sjednotit, či obnovit zaniklou a rozdrobenou „Svatou říši Římskou“. Jaká je však duchovní podstata Babylonu, proč se nejedná o Kristovo evangelium? Existuje mnoho dobrých knih a studií, které se tím zabývají. Některé byly sepsány za reformace, jiné spatřily světlo světa až nyní. Protože není účelem této studie se tímto zabývat, zmiňme jen na okraj některá fakta. Biblický Babylón, jehož nápis – což je, věříme, myšleno duchovně – nese nevěstka na čele, je již od dob Nimroda symbolem vzpoury vůči Bohu a následného soudu a zmatku.
„Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“ (Gn 11, 1–9)
Vzpoura člověka obvykle vedla ke sjednocování: „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho“(Ž 2,2). Padlý člověk touží něco velkého vykonat ve svém jménu, vystavět si pomník, vytěsnit ze své mysli závislost na Všemohoucím Bohu, před kterým by se cítil malý a nepatrný a musel by si spolu s přiznáním jeho existence uvědomit i jeho morální nárok, kterému se padlá přirozenost člověka zdráhá podřídit. Lidé se vždy, aby překřičeli hlas svého svědomí, obklopovali lidmi stejně smýšlejícími, stejně pyšnými a nespoutanými. Člověk buduje velkoměsta, avšak cítí se v nich ještě více ztracen. Tato města se stávají budoucími baštami modlářství a stejně tak v posledku baštami atheismu. Ve druhé kapitole knihy Daniel vidíme nádhernou slávu a lesk kovů, které představují jednotlivé „nadnárodní“ říše, alespoň tak to viděl nevěřící Babylonský král ve svém snu, a proto nechal vystavět sochu, která zobrazovala jeho moc, aby se jí lidé klaněli. Podobně bude jednat antikrist (Zj 13,15).
Daniel však tyto říše vidí jako šelmy. Z Božího pohledu se však jedná o služebná zvířata, která naplňují jeho vůli. Z tohoto trojího pohledu se musíme na dějiny dívat i my. To co svět oslňuje svojí okázalostí, to ohrožuje křesťany svojí dravostí, ale to samé slouží k uskutečňování Boží vůle. Když jsme oslněni budováním různých soudobých říší, pamatujme, že jsou to šelmy, které se jednou postaví proti nám, avšak uvědomme si, že jsou, ať chtějí, či ne, zapraženy do božích popruhů, aby vykonaly jeho dílo, mnohdy dílo soudu. Boží vůle pro lidská pokolení je však jiná. On ví, že člověk potřebuje pevné hranice, omezení, která jsou pro něho bezpečím. Všude, kde jsou pevné zdi a mantinely, tam je z jedné strany omezení, bránící člověku konat zlo, a z druhé strany je těmito zdmi člověk chráněn. Bůh vystihl zvrácenost lidského srdce, toužícího po jednotě, když pravil: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést“(Gn 11,6). Nikdy v historii tyto snahy o nadnárodní jednotu k ničemu dobrému nevedly. Boží řešení na uspořádání lidské společnosti je tedy zcela opačné. Vystihl jej apoštol Pavel na Athénském areopágu, když pravil:
On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,26–27)
Tato slova jednou provždy určila směr konzervativní politiky: Suverenita v rámci ohraničeného celku vede člověka k Bohu. Dnes jsme všude svědky snahy opačné: ztráta suverenity v rámci sjednocení. Bůh však předkládá člověku omezení, hranice, Babylon zdi a hranice boří a krade člověku identitu.
Zdi a omezení dávají padlému člověku tři jistoty:
1. zamezují mu konat zlo,
2. chrání ho před zlem druhých,
3. dávají mu v rámci jeho omezení suverenitu nad jeho podílem,
4. jednotlivé subjekty se vzájemně drží v rovnováze.
Boření zdí činí pravý opak:
1. dovoluje člověku škodit,
2. dovoluje člověku být poškozen,
3. bere člověku suverenitu a soukromí,
4. chybí zde rovnováha před nekontrolovatelným šířením zla.
Babylon měl však i své vlastní doktríny. Je historicky dokázáno, že babylonská věž byla ve skutečnosti svatyní boha Bála. Nechal ji vystavět Nimrod se svou manželkou Semiramis. Nimrod sám se považoval za božího syna, který nikdy nezemře. Možná nám to připomíná: „nikoliv nezemřete… ale budete jako bohové“ (Gn 3,5). Byl však jen smrtelným člověkem. Jeho těhotná žena po Nimrodově smrti proto prohlásila, že se Nimrod převtělil do jejího dítěte a že tak porodí božího syna. Nechala se dokonce uctívat jako bohorodička a později bohyně. Často byla zobrazována jako matka s dítětem v náručí. Tyto fresky byly objeveny v Babylóně na kamenech svatyní. Do Babylónského kultu se člověk již rodil a znamením mu bylo, že již jako novorozenec, byl pokropen slanou vodou.
Dalším aspektem, který Bůh Izraeli nikdy nedovolil, a který se v Babylóně ujal, bylo soustředění politické a duchovní moci do rukou jediného člověka. Když chtěl král Uzijáš obětovat v chrámu, což byl úkol velekněze, byl raněn malomocenstvím. Také Ježíš, až byl skutečným Božím synem, odmítl světskou vládu, jež se mu nabízela. Byl to však satan, který mu tento starý trik, na který Nimrod ochotně přistoupil, nabídl. Pro duchovního člověka je velmi lákavé sáhnout po světské moci, stejně tak, jako je pro politika nanejvýš lákavé zavádět duchovno do politiky. Obojího jsme v poslední době hojně svědky. Nimrodův kult tedy soustřeďoval kultovní i světskou moc do jedněch rukou. Zde je ovšem nutné zdůraznit, že věřící člověk může být politikem (Josef a Daniel), to je rozdíl. Zde jde o směšování moci světské a církevní.
Když byli lidé rozehnáni, tento kult zavlekli do Říma ještě před tím, než se jej zmocnili papežové a většinu babylonských principů pak můžeme vidět v papežství a v katolické církvi. V současné době jsme dokonce svědky toho, že křesťané volají po sjednocování národů, po globalizaci, modlí se, aby se politici zmocňovali duchovních pravomocí a naopak, aby duchovní vstupovali do politiky. Římský katolicismus je shledáván jako vhodné a sjednocující náboženství národů. Jednota je slavena nadevše.
Stojíme na prahu nového Babylóna? Je však jen hrstka těch, kteří jsou ochotni slyšet. Starodávná proroctví přímo ožívají přes našima očima a křesťané nejenže nevidí, ale dokonce, jako kdysi římská církev, se na budování Babylóna aktivně podílí.