Křesťanská akademie mladých: historie a věrouka
5. VĚROUČNÉ PRINCIPY
5. 1 Krédo
Vyznání víry KAMu vychází z evangelikálního zaměření a reflektuje „Lausánské vyznání víry“ a „vyznání víry Světového evangelikálního společenství.“ KAM proto věří v bezchybnou inspiraci Písem Starého a Nového zákona, Boží trojjedinost, pád člověka do hříchu skrze Adama, Kristovo božství, narození z panny, spasení z milosti, věčný život a věčné zatracení. Za zmínku však stojí poslední věta kréda KAMu, která musí být nahlížena z úhlu jeho praxe učednictví. Tato věta zní: „Věříme, že Kristus přikázal církvi vychovávat učedníky ze všech národů tím, že půjde do celého světa, bude je křtít ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého a vyučovat je, aby zachovávali všechno, co Kristus přikázal.“ Tento bod kréda je pro specifiku práce KAMu nejpodstatnější a je třeba jej pochopit na pozadí jeho celkové profilace a strategie.
5. 2 Sekulární zdroje
V manuálech CCC, Sonlife a tedy i Josiah Venture a KAMu si můžeme všimnout mnoha slov, se kterými se nesetkáváme v Bibli, ale spíše v moderních učebnicích byznysu resp. marketingu. Patří sem multiplikace, koučing, mentoring apod. Jakkoliv tyto pojmy znějí exoticky, nejedná se, zejména na paracírkevním poli, o nic převratného. Na stejném principu jen za použití jiných slov, pracuje Pastýřské nebo Skupinkové hnutí. Tyto principy však byly v 80. a 90. letech rozpracovány v sekulárním byznysu za účelem zvýšení zisku velkých průmyslových společností, a proto nebude od věci poučit se přímo od pramene. Chceme-li tyto pojmy pochopit v souvislosti s Učednickým hnutím, je třeba si uvědomit, že od konce 60. let minulého století došlo i k řadě modifikací, které se ovšem nijak nedotýkají podstaty hnutí.
5. 3 Koučing
Pojem koučing vychází ze sportu a jeho cílem je zvýšit výkonnost sportovce v jednotlivém sportovním odvětví a pomoci mu rozvinout jeho schopnosti. Zároveň si koučovaný upevňuje kompetentnost, sebevědomí a pozitivní myšlení v soukromí i v práci. Podle „Human resources web“ je cílem koučingu zejména: rozvoj lidského potenciálu formou interaktivního poradenského procesu, který zahrnuje pracovní i soukromé otázky, provází klienta a dává mu podněty a řešení. Je založen na vzájemné akceptaci a důvěře. Základem je dobrovolnost, respekt a neutralita.
Cílovou skupinou jsou manažeři na všech úrovních vedení. Dále se koučing používá při výchově špičkových manažerů na strategicky významných postech společností. Podle Gunthera Königa existují tři druhy koučingu: 1) individuální koučing, 2) skupinový koučing a 3) vzdělávání v koučingu. Kouč bývá obvykle k výkonu své činnosti certifikován. Nejznámějším ústavem na výchovu koučů je „Couching University“ v USA, jejímž absolutoriem je možné získat řadu certifikátů, jako jsou Associate Certified Coach (ACC), Professional Certified Coach (PCC) nebo Master Certified Coach (MCC).
Postupem času byl tento termín a princip přejat nejenom do oblasti byznysu a podnikání, ale i do náboženství. Největší internetový knižní prodejce, firma Amazon, mluví dokonce o „křesťanské koučové vlně.“ Specialistou na „Christian Coaching“ je například Dr. Gary Collins, který koncem osmdesátých let vydal řadu titulů zabývajících se koučingem. Mezi současné nejznámější autory patří Tony Stoltzfus a jeho manuál ‚Leadership Coaching : The Disciplines, Skills, and Heart of a Coach‘ a John Whitmore a jeho kniha ‚Coaching for Performance: Growing People, Performance and Purpose‘. Křesťanský koučing, podobně jako sekulární, se rozděluje na: 1) individuální, 2) skupinkový a 3) vyučovací.
5. 4 Multiplikace
Multiplikace je čistě ze sémantického hlediska pojem pro znásobení, rozmnožení, či rozhojnění. Z matematického pohledu se jedná o operaci násobení. Výsledkem multiplikace je „multiplikant“, který lze charakterizovat jako jeden z několika exemplářů téhož předmětu. V biologii je takovouto multiplikací například tvorba imbredních kmenů nebo klonů, kdy každý následný jedinec nese shodné vlastnosti původce. V přeneseném slova smyslu, pokud bychom chtěli pojmu multiplikace využít ve výukovém systému, by například každý učedník byl věrnou kopií svého mistra.
Principy multiplikace se začaly používat i ve strategii moderního managementu. Tyto techniky umožňovaly velkým firmám rozvíjet a rozmnožovat znalosti a dovednosti napříč organizačními substrukturami podnikových sítí. Vycházely z lidského potenciálu a snažily se jej rozvinout a rozmnožit za použití minimálních nákladů, kdy se lidé na stejné úrovni vzájemně podřizovali za účelem sdílení znalostí a dovedností.
V učednických hnutích se pojmu „multiplikace“ používá při procesu vytváření učedníků („učedníkování“). Jak to kdysi – v dobách, kdy ještě slovo multiplikace nebylo populární – činil jeden z vůdčích osobností Učednického hnutí v USA, který po vzoru Krista a jeho učedníků začal sám sebe „investovat do druhých“, aby se učili z jeho slov a skutků. Otcem této metody na církevní resp. paracírkevní půdě je Bill Bright a v rámci charismatického hnutí jej prvky pozitivního myšlení obohatil korejský pastor Yonggi Cho. Nicméně obdobných učednických principů a hierarchického mentorství bylo využito ve středověku, ať například ve volnějším pojetí v Dominikánském řádu nebo disciplinovaném pojetí u jezuitů.
U jezuitů měl každý novic přiděleného studenta či učitele, kterému byl plně vykazatelný. Každý student a učitel byl zároveň podřízen duchovním pomocníkům. Duchovní pomocník byl podřízen profesorům a ti pak byli podřízení přímo generálovi jezuitského řádu. Římskokatolická pyramidální hierarchie, kde měl každý člen svého mentora resp. konzultanta či – jak bychom dnes řekli – „trenéra“, pak byla podle Vizanta vzorem pro mnohá další učednická hnutí a řády.
Koučing ve spojení s multiplikací tedy vede k tomu, že vyškolený vůdce vychovává podle učednického vzoru další adepty a stává se jim koučem, až z nich vychová nové vůdce, případně kouče. Zde je nutné si uvědomit, že se KAM v této své činnosti soustřeďuje pouze na vůdce, a to buď mládeže nebo sboru, a proto jeho školicí akce produkují křesťanské, zejména mladé vedoucí.
David Patty v souladu s tímto ve svém článku mluví o tom, že především na mladé lidi je možné takto působit: „Proto je tak důležité investovat do další generace, dokud je ještě mladá a tvárná. To je důvod, proč je tak zásadní investovat do mladých vedoucích, kteří na ně mají rozhodující vliv, poskytovat jim ty nejlepší možné nástroje a motivaci tak, aby mohli zasáhnout svou generaci evangeliem.“
5. 5 Management
Koučingu ve spojení s multiplikací se dnes věnuje nesčetně křesťanských školicích organizací, které vydávají „self-made“ manuály k ozdravění a růstu církve. V některých zemích dokonce existuje internetová síť pro koučing a multiplikaci „Church Multiplication Coaching Networks“
Ačkoliv koučing a multiplikace jsou dvěma základními pilíři manažerského hnutí v církvi, existuje celý komplex manažerských technik, které jsou společné jak pro sekulární, tak religiózní sféru. Jedním z typických křesťanských představitelů, který se věnuje jak byznysu, tak křesťanství je i v České republice populární autor John C. Maxwell, který se již léta angažuje v „rozvoji vůdčích schopností.“
Například nedávno proběhla v ČR konference Maxwellovy organizace EQUIP, které právě KAM poskytl své prostory a která si klade za cíl rozvinout 1 000 000 vůdců do roku 2008 (Million Leaders Mandate). I když teoretická východiska této akce mají vycházet z Bible, dokonce Česká evangelikální aliance, která nad celou akcí přejala záštitu, kladně vyzdvihuje obojakost Maxwellova učení. „Maxwellovy publikace byly v posledních letech psány tak, aby byly přijatelné a užitečné také pro sekulární čtenáře…“ I tyto principy obsahují koučing a multiplikaci a vyškolený vedoucí, stejně jako je tomu v sekulární sféře, obdrží vůdcovský certifikát. Účastník se má dokonce písemně zavázat k tomu, že toto vyučování předá dalším 25 lidem, tedy k multiplikaci.
6. VĚROUČNÁ ANALÝZA
6.1 Podstata hnutí
Než se blíže podíváme na teologii hnutí, zkusme se nejprve zamyslet, proč bychom se vůbec měli zabývat věroukou KAMu a proč o něm psát analytickou studii. Abychom si na tuto otázku mohli odpovědět, shrňme stručně to, co bylo podrobněji dokumentováno v popisné části této studie. Celkem můžeme najít asi sedm charakteristik, které jsou pro KAM a jeho práci charakteristické:
1. Obnova: KAM usiluje o obnovu místní církve a vyzbrojení mládežnického hnutí v jednotlivých zemích východní Evropy. Místní církev chápe jako nevěstu Kristovu, kterou chce vyzbrojit a vystrojit pro nebeského Ženicha.
2. Učednictví: podstatou obnovy je Učednické hnutí vycházející z nauky učednické mládežnické organizace Josiah Venture, která přejala učení a materiály další mezinárodní učednické organizace Sonlife Ministry. Ta má kořeny v hnutí, jehož zakladatelem je Bill Bright resp. CCC. Jako inspirace posloužilo i hnutí Willow Creek. CCC i Willow Creek jsou ekumenickými paracírkevními organizacemi se silným mezinárodním vlivem, usilujícím o evangelizaci světa a jejichž představitelé jsou stoupenci ekumenického hnutí s velmi citelným úsilím o jednotu evangelikálů s římskokatolickou církví.
3. Globalizace: KAM není církví, ale v rámci Josiah Venture nadnárodní paracírkví. Přesto její misionáři usilují o naplnění Velkého poslání odevzdaného Kristem církvi prostřednictvím jeho apoštolů. KAM chce proto sloužit jako servisní organizace vedoucím českých mládeží a dnes i vedoucím českých církví. Má propracovanou strategii, jak získávat vůdce prakticky všech církví nejen v ČR, ale de facto z celé postkomunistické Evropy.
4. Identita: KAM ve svých materiálech mluví o hnutí mládeže v ČR a místní (národní) církvi, které se cítí povolán sloužit a prakticky přitom nerozlišuje konfesionalitu jednotlivých mládežníků ani vedoucích představitelů. Tyto pak zve ke spolupráci. Pracovníci KAMu pak mají vytvořit smluvní „identitu“ a zachovat veškeré adaptované učení mládežnické organizace Josiah Venture a potažmo Sonlife Ministry s pozadím Wagnerova hnutí církevního růstu.
5. Vůdcovství: Místopředseda KAM intenzivně usiluje o navázání vztahu s vedoucími církví v ČR, kterým se chce stát trenérem, získávat je pro vizi KAMu a vést je podle propracovaných zahraničních technologií vypracovaných pro získávání, školení a vysílání dalších pracovníků. Přetrváváním těchto vztahů a za využití multiplikace vzniká v podstatě učednický vertikální řetězec, jehož vrchol tvoří pracovník, speciálně k této službě uvolněný a komunikující s dalšími partnery (učedníky Sonlife, potažmo CCC strategie).
6. Centralizace: KAM pod sebe rovněž soustřeďuje jednotlivé národní mládežnické, původně nezávislé organizace, které zastřešuje a ty se prostřednictvím exkluzivního postavení KAMu ve vztahu s Josiah Venture stávají partnerem učednické nadnárodní organizace.
7. Manažerství: KAM používá sekulární manažerské techniky, jako jsou „koučing“ a „multiplikace“, které obsahují sekulární zdroje.
Má-li nějaká organizace takovéto ambice, je naprosto přirozené, ne-li nezbytné, podrobit ji zevrubné nejen historické, ale i věroučné analýze. Nyní se proto z hlediska protestantské, reformační a v širší souvislosti konzervativní evangelikální teologie zamysleme nad jednotlivými body, které vznikly pouhou kompilací skutečností, které KAM otevřeně přiznává a prezentuje.
6.2 Komu je svěřeno Velké poslání?
Apologetická služba Biblical Discernment Ministry (BDM), když komentuje službu Billa Brighta a CCC, poukazuje na skutečnost, že paracírkevní organizace nemá „žádný biblický mandát.“ Z tohoto úhlu, jak poukazují mnozí kritikové, je třeba vskutku nahlédnout i na tzv. Velké poslání a Velké pověření. Neuškodí si proto obě biblická místa pročíst v jejich původním kontextu:
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,19–20)
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je." (Mk 16,15–17)
Všimněme si, že Ježíš tato slova neadresuje širšímu okruhu učedníků, jako v případě klíčů Božího království a odpouštění hříchů, ale adresuje je zcela konkrétnímu okruhu lidí, který je tvořen jeho dvanácti, resp. v té době jedenácti apoštoly (Mk 16,14 a Mt 28,16). Podíváme-li se na toto pověření v kontextu celého Písma, pak těchto neopakovatelných dvanáct apoštolů tvoří věroučnou podstatu církve neboť učedníci zůstávali v jejich učení (Sk 2,42). Dále jsou tito apoštolé spolu s proroky jmenováni jako základ církve (Ef 2,20) a obrazně tvoří i základy Nového Jeruzaléma, který apoštol Jan s církví ztotožňuje (Zj 21,14).
Činění učedníků, „matheteo“, které Patty správně překládá, i když vzhledem k češtině poněkud neorganicky, jako „učedníkování“, je pak – prostřednictvím těchto apoštolů – svěřeno církvi jako celku.
Slova „získávejte mi učedníky“ jsou zde tvořena jediným imperativem: „matheteo“. Tento aspekt mnohem lépe vystihuje kralický překlad, který zde uvádí nedokonavý způsob „učte“. Nejedná se tedy o jednorázový akt „získání“, jak by se na první pohled, pod vlivem ekumenického překladu, mohlo zdát. Ježíš zde své učedníky vede k vytrvalé a cílevědomé činnosti. Nejprve dává pokyn, aby apoštolové národy učili: „učte všecky národy“ (19 verš), a poté jim dává příkaz, co je mají učit: „učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám.“ (20 verš).
V praxi to pak znamenalo, že učedníci se 1) společně scházeli, 2) lámali chléb, 3) zůstávali v učení apoštolů a 4) společně se modlili (Sk 2,42). Všimněme si tedy, že součástí učednictví je i svátostný život, který se projevuje v přijímání společné památky Večeře Páně. Podíváme-li se tedy z tohoto úhlu na učednictví, pak zde jsou minimálně tři aspekty, které paracírkevní organizace může obtížně suplovat, a to je:
Křest: Ten je podle slov Krista vstupní branou k učednictví a bývá vysluhován v církvi. Vzhledem k tomu, že činění učedníků je spojeno s křtem, a tato nařízení jsou součástí společného příkazu, je zřejmé, že křtít není povolána paracírkevní organizace, nýbrž církev Kristova.
Večeře Páně: Lámání chleba je jednou ze čtyř věcí, která charakterizovala učedníky apoštolské církve. Vždyť chléb je účastí na těle Kristově, reprezentovaném církví (1 K 10,16 vs. 1 K 12,12). Proto ani tuto, neopominutelnou a základní součást Kristova učednictví, není primárně povolána vysluhovat paracírkevní organizace a v tomto bodě ztrácí mandát k činění učedníků.
Apoštolské učení: Ačkoliv apoštolské učení bylo jednou provždy odevzdané církvi prostřednictvím kánonu, církev má své úřady, které jsou k jeho aplikaci a odpovědnosti za jeho zachování povolány. Jsou to zejména vůdcovské úřady, o kterých mluví Ef 4 kapitola a 1 K 12 kapitola. Povšimněme si, že tyto úřady jsou opět svěřeny církvi a jsou dány k jednotě Kristova Těla. Tyto služebnosti jsou dány jako Kristův dar církvi po jeho nanebevstoupení.
Reinhold Ulonska k tomu říká: „Místo v epištole Korintským ozřejmuje, že úřady jsou stanoveny nejen pro církev, ale i do církve. ´Postavil Bůh do církve…´ Není tomu tak, že by existovaly jisté služby, za které by nikdo nemusel převzít zodpovědnost… Máme dnes mnoho toho, co vědomě vystupuje jako ´nadsborové´ nebo ´nadcírkevní´, ale ve skutečnosti je to ´necírkevní´, neboť přináležet k církvi, být s ní pevně spojen a nad rámec vlastního sboru nebo církve mít mezi sebou společenství. Práce těchto ´necírkevních´ působí velmi často proticírkevně.“
Dnes se pro necírkevní služby ujal název „paracírkevní“ a i když v těchto „paracírkevních“ resp. „necírkevních“ službách mohou stát křesťané pevně vázaní v místních denominacích, stěží mohou tvořit „jednu identitu“ a stejné učení, navíc smluvně vázané, s paracírkví. Je to církev, která má mandát, a to jak skrze svátosti, tak skrze úřady, činit učedníky, kteří by dorůstali do dospělosti.
„A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.“ (Ef 4,11–14)
Podle mnoha teologů jsou právě svátosti křtu a Večeře Páně vnějšími znaky církve. Je proto dobré si uvědomit, že základní atributy učednictví, jako je křest, Večeře Páně a zachovávání apoštolského učení, jsou primárně možné jen uvnitř církve a samotné vyučování učedníků je Kristem přikázáno skrze apoštoly církvi. Bez těchto atributů lze k biblickému učednictví stěží přistupovat a je třeba v tomto úhlu proměřovat i obdržená zjevení klíčových pracovníků paracírkevních hnutí, která by k „učedníkování“ volala paracírkev. Je proto možné přitakat BDM, která legalitu Kristova mandátu paracírkvi pro uskutečňování Velkého poslání problematizuje.
Viktor Hojka však, když byl v Internetové diskusi na podstatu těchto argumentů upozorněn, vidí věc opačně: „…existují různé církve a my jako KAM je nechceme znepokojovat a přinášet z jejich pohledu antidůrazy. My věříme, že Kristovo velké poslání v Mt 28 bylo řečeno 11 učedníkům, tím i nám, takže na sebe plně vztahujeme Jeho slova, která vidíme potvrzena i dalším Božím slovem např. všeobecné kněžství – věrní ať učí, užitek obilí a fíkovníku apod.“
6.3 Co je to biblické učednictví?
Nyní se podívejme na podstatu samotného učednictví. Například profesor Dusing ze Southestern College Assemblies of God vidí učednictví jako jednu z biblických výzev církve. Píše: „Výraz „učedníci“ (mathétai) znamená také „žáci“ nebo „studenti“. Být v takových dobách žákem nebo studentem obnášelo více než poslouchat a rozumově vstřebávat informace předávané učitelem. Vyjadřovalo to rovněž, že učedník bude napodobovat charakter a chování učitele.“
Přesně o tuto věc se snaží i Učednické hnutí, ovšem s tím rozdílem, že učitelem je zde člověk, kouč, který má s daným učedníkem navázat „učednický vztah“. Dusing však pokračuje: „Boží lid je skutečně povolán být takovými učedníky svého Mistra, Krista“ a tím potvrzuje, že učednický vztah nelze navázat s člověkem – jeden je mistr – ale výhradně a exkluzivně s Kristem.
Nahlédneme-li do Starého Zákona, můžeme si zde povšimnout, že v této době muži, kteří byli Bohem povoláni k nositelství jeho prorockých úřadů, jako například Eliáš a Jan Křtitel, si vytvářeli své učedníky. Tito proroci pak do určité míry zprostředkovávali, stejně jako svého času Mojžíš, Boží vůli shromáždění vyvolených. Jelikož jak Mojžíš tak Eliáš, ale i Jan Křtitel, byli v jistém smyslu předchůdci Krista, měli k tomu byť dočasný, avšak legitimní mandát. Nicméně i ve Starém Zákoně můžeme nahlédnout do prorockých promesiášských výpovědí, kde je předzvěděno, že jednou bude učednictví svěřeno Božímu Pomazanému (Iz 8,16).
Podíváme-li se do Nového Zákona, můžeme si povšimnout, že starozákonní model, kdy si pomazaný vytvářel učedníky, byl překonán. Proto prorok Jan Křtitel souhlasil s tím, když jej jeho učedníci opouštěli a stávali se učedníky Pána Ježíše Krista (J 3,30). Není proto divu, že Kristova služba začíná vyvolením a povoláním učedníků.
Co je však nutné zdůraznit, že toto Kristovo povolání je zde vázáno na jeho úřad (Sk 3,22). Při podrobnějším zkoumání Kristova poslání můžeme uvidět hned několik úřadů soustřeďujících se v jeho osobě. Byl apoštolem (Žd 3,1–2), prorokem (Sk 3,22), pastýřem (J 10,16), učitelem (Mt 23,10) a evangelistou (L 4,18). To ovšem nikterak nesnižuje plnost Božství přebývající v jeho osobě (Ko 2,9). Tyto úřady se vztahují k jeho lidství resp. mesiášskému poslání. Dnes jsou tyto úřady rozděleny mezi více osob v rámci církve (Ef 4 a 1K 12) a Kristus není zastupován jedinci, ale delegoval církev.
V samotném povolání, vedení a výchově Kristových učedníků, nám může být dobře nápomocná Harmonie evangelií, kterou KAM za tímto účelem používá , dále Colemanova knížka a do určité míry i učednické manuály používané KAMem, neboť vskutku podrobně a detailně popisují „strategii Kristovy služby“. Co však již v Písmu nikde nenajdeme, je multiplikace. Žádný z Dvanácti si nevytvořil malou učednickou skupinku, kde by si vychovával své učedníky, a to ani po Letnicích. Pokud ovšem Pavlovo duchovní otcovství vůči jeho synu ve víře Timoteovi nebudeme vidět prismatem multiplikace. I učedníci Jana Křtitele „zběhli“ ke Kristu a Pavel ještě po létech tyto učedníky křtil v Efezu ve jméno jednoho Mistra, a to Pána Ježíše Krista (Sk 19,1–5).
Dvanáct učedníků se proto učilo nejen ze slov, ale i ze skutků Krista. Pro dokreslení je proto zajímavé, že v Božském zjeveném pozitivním právu (Ius divinum positivum) jsou jako pramen skutky Kristovy ceněny více než slova Kristova. Ať na hierarchizaci zdrojů Božského práva máme jakýkoliv náhled, jedno je jisté. Ježíše je třeba následovat i ve skutcích. Učení, které by bylo oddělené od života, není pravým učednictvím. V tomto bodě proto můžeme zcela souhlasit s Učednickým hnutím. S čím však již souhlasit nemůžeme, je doktrína, že by si i křesťanští vůdci po vzoru Krista měli činit učedníky (multiplikace). Historie protestantismu nás učí, že tímto často docházelo k výrobě generické kopie, k manipulaci, drilům a technikám spíše než ke Kristovu učednictví. Sám Pán Ježíš před takovýmto postupem své učedníky varuje.
„Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“ (Mt 23,8)
Srovnejme proto jeho slova se slovy z učednického manuálu KAMu:
„Vidíme, že Ježíš od začátku zaměřoval svou pozornost na jednotlivce, které k němu Bůh zjevně přitahoval. Je důležité, abyste také poznali, koho vám Bůh postavil do cesty – potenciální učedníky, jež vám svěřuje. Budou to lidé, kteří mají touhu duchovně růst a mají zájem být s vámi. Než půjdeme dál, napište si jejich jména. Jednotlivci, které mi Bůh svěřil:“ … „Musíš následovat Ježíšův příklad a vychovávat svůj tým služebníků tím, že je zapojíš do evangelizace a do výchovy učedníků.“
V této citaci se nejen připouští, že si jedinec má tvořit v podstatě „své“ učedníky Krista, ale ještě je přičítáno Bohu, že člověku, navíc mladému jedinci, tuto pravomoc svěřuje. Dietrich Bonhoeffer, existenciální teolog, který se některými názory velmi blížil „nenáboženskému“ křesťanství a pravému následovnictví a který dbal na učednický důraz, žádného kouče nenásledoval a jako svého mistra vždy viděl výlučně Krista.
Na místě Krista, nebeského Mistra, proto dnes nestojí malý lidský „mistr“, který by formoval malou učednickou skupinku. Pravé učednictví dodnes spočívá v následování osoby vzkříšeného Ježíše Krista, který je stejný včera, dnes i navěky. Pakliže má někdo dnes mandát jej ve výchově učedníků zastupovat, pak je to Církev, jeho tělo. Právě z tohoto důvodu jsou vůdcovské úřady, které můžeme nacházet roztroušeně ve Starém Zákoně a které dávaly dočasný a omezený mandát jejich nositelům k formování Jeho učedníků, uděleny církvi. Zde máme apoštoly, proroky, učitele, pastýře a evangelisty.
Nárokování si následování osob však není i v novosmluvní době ničím novým. Již helénští židé, kteří neměli mandát apoštolské církve, přijížděli do sborů v Malé Asii činit si učedníky. Nejvíce úspěchu, stejně jako dnes, měli mezi Korintskými charismatiky. Není proto divu, že se Pavel vůči těmto samozvaným apoštolům a jejich učení vymezoval právě v dopisech korintským křesťanům. “Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli?“ (1K 12,29) Zde také, formou metafory, nalezneme jeden z nejrealističtějších a nejnázornějších popisů učednictví, činěný skrze komplex církevních úřadů.
Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví.“ (1K 3,6–10)
Konceptu jednomužného učednictví člověka, který si vytváří učedníky a vede k tomu další, Písmo slovy Krista a apoštola Pavla odporuje.
6.4 Učednické kontroverze
Světový přehled
Na základě uvedeného se nelze divit, že mimocírkevně resp. paracírkevně či ještě lépe „mezidenominačně“ pojaté učednictví je již od svého počátku provázeno značnými kontroverzemi. Omezený rozsah této studie nám neumožňuje detailní rozbor dané problematiky, nicméně můžeme zmínit alespoň výčtově a v náznacích osudy některých proudů učednických hnutí. Americký teolog Vizant ve své studii uvádí celkem tři zdroje moderního učednického hnutí, a to 1) římský katolicismus, 2) pietismus, 3) hnutí W. Nee Církev v místě. Na základě těchto modelů, aniž by jednotlivé proudy samy učednické hnutí nutně představovaly, pak podle něho dochází k zformování charismatického Pastýřského hnutí a dalších odrůd, jako jsou International Church of Christ (ICC) apod.
Podobně bristská apologetka Tricia Tillin ve své kompilační práci „The Transforming Church“ popisuje alternativní eklesiologii několika novodobých učednických hnutí. Například hnutí církevního růstu (marketingové strategie), skupinkové církve (metodismus, čínské domácí církve, Jesus Movement ad.), domácí církve (Gene Edward, Frank Viola ad.), Megacírkve (Carl George, Ralph Neighbour), Purpose Driven Churches (Bill Hybels, Rick Warren, Yonggi Cho), Dvanáctkové skupinky (G12, Jethro systém) ad. V závěrečné kapitole pak autorka sumarizuje nebezpečí těchto modelů, jako je riziko manipulace, závislost na autoritě, sjednocování na nezdravém učení ad.
Čistě popisně a formálně se učednickým hnutím z 19. století krátce zabýval profesor Filipi v knize Křesťanstvo. Všiml si zde několika společných charakteristik, které učednická hnutí charakterizují, a to důrazu na jednotu Církve, odmítání věroučných dokumentů, jednoduchost bohoslužby, důraz na samostatnost místního sboru ad. Někteří učedníci totiž existenci denominací považují „za dílo ďáblovo“. Podle Filipiho „jednota křesťanů a úsilí o sjednocení je pro ně věcí věrnosti a poslušnosti vůči Kristu… Je proto logické, že se učedníci velmi aktivně podíleli na světovém i misijním ekumenickém hnutí“ Tyto důrazy, jak je vidíme z popisu Filipiho, později vstřebalo i charismatické hnutí.
Z kritických prací na českém poli se některým heterodoxním proudům věnoval časopis Dingir z pera Zdeňka Vojtíška, který se soustředil na obecné principy učednictví a zejména na českou modifikaci Mezinárodní církve Kristovy resp. Pražského společenství Kristova. Vojtíšek zde, i když v religionisticky obšírněji pojatých statích, v podstatě potvrzuje stejné jevy, ke kterým došel Filipi.
Charismatická učednická hnutí v ČR
Území ČR bylo od osmdesátých let ovlivněno několika proudy. Například skrze učení původně britského filozofa Dereka Prince, představitele Pastýřského charismatického hnutí, jehož učení praktikuje Křesťanská misijní společnost, což se snaží zdokumentovat studie „Charismatická církev sjednocení.“ Tento naddenominační princip uplatňování apoštolské autority se pak plně projevil ve schizmatu Jednoty bratrské v roce 1998. Zahraniční originál hnutí se pak v kontroverzích, po ostré kritice pro zneužívání autority, v 80. letech v USA rozpadl.
Charismatické mezidenominační hnutí Promise Keepers v jeho české variantě „Věrní“ pak zaniklo dříve, než se stačilo rozvinout. Z charismatických hnutí se však v ČR široce rozvinuly Kurzy Alfa, nicméně i jedna evangelikální církev se v celkově kladně znějícím hodnocení v některých bodech velmi umírněně přidala ke kritickým hlasům. To ovšem velmi kontrastuje s chválou mnohých církevních představitelů, které byly a jsou hnutím Alfa sborů prezentovány.
Další penetrací v ČR je hnutí církevního růstu Petra Wagnera, kterému se ve spojení s křesťanským managementem Johna Maxwella dostalo sluchu v Církvi bez hranic resp. v jejich časopisu Překročit hranice, který svého času vycházel jako pevná příloha měsíčníku Apoštolské církve Život v Kristu. Evangelikální aliance svého času chtěla podporovat principy naddenominačního manažersko-učednického hnutí Willow Creek spojujícího protestanty a katolíky, ale toto zatím do ČR neproniklo. Nicméně hnutí zaujalo a motivovalo prezidenta Josiah Venture Davida Pattyho, vedoucí osobnost KAMu.
Samostatnou kapitolu tvořily konference KMS „Vystrojení svatých“ a knihy R. Neighboura a jeho generika vytvářená bývalou misionářkou Suzane Kutruff z Curyšského megasboru Wernera Kniessela, který velmi silně ovlivňuje a restrukturalizuje letniční hnutí v Evropě. Princip hnutí je popsán ve studii autora této práce „Skupinkový megasbor“.
Necharismatická učednická hnutí v ČR
Zde je dobré zmínit průnik autoritativního učednického pojetí čínského křesťana Watchmana Nee, jehož kniha „Duchovní autorita“, která vznikla jako kompilát z jeho kázání, vedla k posílení pojetí autority v českém letničním hnutí a de facto vedla k novodobé apologetice monarchického episkopátu. Učení Watchmana Nee „Církev v místě“ bylo také velmi dobře přijímáno v osmdesátých letech charismatiky soustředěnými okolo knížek Dereka Prince, neboť mělo silně protidenominační náboj a vyzývalo k překonání konfesionalismu. Paradoxem je, že se Nee ve svém životě od letničního hnutí a učení o křtu v Duchu svatém jasně distancoval, nicméně právě on je v letničních a ještě více v charismatických kruzích velmi dobře přijímán pro mystický a mnohdy antiintelektuální charakter své teologie.
Déle zde mezi studenty působí CCC jako Studentský hlas pro Krista a Studenti pro Krista , které svého času vyvolaly kritiku pro vytěžování členů církví z řad hnutí a jejich pouhé formální začleňování do církve. Členové SPK, kteří se obrátili mimo církev, zejména z řad vysokoškolských studentů, byli sice formálně vedeni do některých evangelikálních církví, nicméně byli plně vytíženi službou v daném hnutí. Posléze i na půdě tohoto hnutí vznikla církev „Evangelikální společenství,“ která je členem ČEA. Do rodiny CCC patří i společnost „Nový život“ , která patří ke Studentskému hlasu pro Krista a která v roce 2004 pořádala promítání filmu Ježíš s následnou evangelizací skrze Kurzy Alfa.
6.5 Management a konzervativní evangelikálové
Integrální součástí moderního Učednického hnutí je i manažerství. Zatímco manažerské způsoby vedení církve a školení jejích pracovníků bývají jedněmi vítány, nezřídka se pozvedají i varovné hlasy. Moderní neoevangelikalismus představován zejména Evangelikálními aliancemi a teonomisty tyto metody vítá, rozvíjí a zastřešuje, zatímco konzervativní evangelikalismus představován například „old line“ letničními na jedné straně a reformovanými evangelikály na druhé straně se od těchto metod často distancuje.
Kritika z řad konzervativních evangelikálů
Pronikání sekulárních prodejních strategií vedlo v roce 1996 „Sdružení konfesních evangelikálů“ k vydání tzv. „Cambridgeské deklarace“ , která volá evangelikální hnutí k pokání z církevního humanismu a k obnovení historické křesťanské víry. Prohlášení opakuje staré reformační zásady a volá evangelikály ke změně kurzu:
„Evangelikální sbory jsou v dnešní době stále více ovládány duchem tohoto věku než Duchem Krista. My, evangelikálové, vyzýváme sami sebe k pokání z tohoto hříchu a k obnovení křesťanské víry… V praxi je církev stále častěji ovlivňována vzdělaností současné společnosti. Terapeutické techniky, marketingové strategie a agresivita světa zábavy mají ve sborech větší váhu než Boží slovo v otázce, co říci k tomu, jak církev žije, co potřebuje a či nabízí… „
Jako jednu z příčin tristního stavu církve vidí signatáři prohlášení postupnou sekularizaci skrze penetraci manažerských technik.
„Marketingová orientace v mnoha církvích vede tento vývoj ještě dál a smazává rozdíly mezi biblickým Slovem a světem. Tím olupuje Kristův kříž o jeho obviňující moc, redukuje křesťanskou víru na principy a metody, které přinášejí úspěch světským společenstvím… Kajeme se z naší osobní a církevní světskosti. Jsme ovlivňováni různými směry „evangelia“ světských trendů a metod, jež nejsou evangeliem Božím.“
Cambridgeská deklarace se tak stala vyhlášením války manažerskému hnutí a hnutí církevního růstu, která jsou na těchto principech založena. Za povšimnutí ovšem stojí, že tato kritika zní ze strany kalvinistů, kteří jsou obvykle k masovým projevům evangelizace z principu víry v predestinaci nedůvěřiví. Kritika se však ozývá i z míst zcela opačného pólu spektra, a to od letničních a tradičních evangelíků.
Kritika z řad letničních
Narozdíl od charismatiků byli tradiční letniční k církevnímu novátorství (krom jejich vlastního) vždy velmi nedůvěřiví a prosluli svojí odtažitostí od ekumenismu i nových hnutí 60.-80. let. Není divu, že klasičtí letniční nenalezli v aplikovaném managementu zálibu. Za ocitování zde stojí názor psychiatra, doktora Faldyny, který uveřejnil právě v manažerském letničním časopise Překročit hranice kritický článek. Doktor Faldyna, člen Apoštolské církve, zde uvádí několik zásadních námitek, které stojí za to ocitovat:
„…mám zato, že vyučování Johna Maxwella má nebiblické základy a svádí na scestí. Vede stejným směrem jako „pozitivní myšlení“ Dale Carnegie nebo zákony prosperity Napoleona Hilla. Vede stejným směrem jako New Age.“
Doktor Faldyna pak podrobně rozebírá důvody, které ho k jeho závěrům vedly a vykresluje podstatu církevního manažerství:
„Články Johna Maxwella jsou směřovány k pastýřům a oslovují je jako manažery organizací… Školí je v dovednostech manažera – umění lidi vyslechnout, vzbudit důvěru, získat je pro svou vizi, podpořit a využít jejich schopnosti. Nabízí jim zákonitosti, které povedou k efektivitě a umožní jim dosáhnout maximálního úspěchu. Vše je ilustrováno příběhy podnikatelů a politiků, kteří byli a jsou úspěšní. Vedoucího definuje jako toho, “kdo má vliv“. Mluvíme stále ještě o církvi?“
Autor poté biblicky zdůvodňuje, v čem vidí hlavní problém této tržní strategie na církevním poli.
„Kde je tedy Bůh a k čemu je potřeba Ducha svatého? Vždyť by stačilo jen správně rozvinout náš lidský potenciál a církev (jako jakákoliv organizace) poroste. Jakoby církev byla společností zaměřenou na získávání členů s křesťanskými názory a za tím účelem používala marketingové strategie. Myslím, že těm z nás, kteří se blíže seznámili se společností svědků Jehovových to něco připomíná.“
Faldyna pak uvádí biblické výhrady proti tomuto modelu:
„Poznali jsme Pána Ježíše Krista a ten se nás ujal. Nepřišel nás polepšit, vždyť to, co je v lidské přirozenosti je nepolepšitelné. Člověk nikdy ze své síly nedokáže konat dobro a pokud ano, stejně tomu nechybí příměs sobeckých motivů… Ježíš nás nepřichází polepšit, přichází nám dát nový život, svobodný od naší přirozenosti. Přišel nás použít a oslavit se v naši slabosti… Proto si myslím, že nauky Johna Maxwella (a jim podobné jsou nebezpečné). Obávám se, aby se z růstu církve a „probuzení“ nestala další modla, která by odváděla od „upřímného slyšení, neporušené víry podepřené dobrými skutky“.“
Autor na samý závěr připojuje varování:
„V posledních letech se často stává, že různí služebníci jsou přijímáni proto, že slouží „dynamicky rostoucím sborům, kde mají x-tisíc členů, vydali y-desítek knih a podobně. Lehce naproti tomu přehlížíme, že překrucují slovo Písma nebo jednají manipulativně či nemorálně. Je dobré být pohotový ke službě pro Pána a k evangelizaci, ale jde v prvé řadě o Boží dílo, které se děje v pravdě. Koneckonců nejmasovější „evangelizace“ byla dílem ďáblovým: „Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ (Matouš 4,8–9)
Kritika z řad tradičních evangelíků
Zatímco dříve se kritické hlasy ozývaly zejména z řad evangelikálů, kteří byli s výzvou managementu často konfrontováni, dnes se začínají ozývat hlasy i z tradičních evangelických církví. Jaroslav Mervart se svojí ženou, sami luteráni, ve své studii, která reaguje na pronikání manažerských technik ovlivněných Willow Creek, kriticky porovnává sekulární management s křesťanskými principy. Autor nejprve analyzuje principy sekulárního managemntu, posléze pak varuje před jejich zneužíváním v církvi:
„Tu je potrebné jasne zdôrazniť, že sa tu jedná o tendenciu osvojiť si nástroje na ovládanie iných ľudí, pričom skôr by sme sa mali sústrediť na zmenu seba samého (v kresťanstve na obraz Boží) v zmysle hodnôt, ktoré vyznávame. Božie slovo v tomto prípade hovorí úplne jasne, kde jeho cieľom je záchrana hriešneho človeka. Ak sa však človek nezakorenený vo viere pokúša o využitie týchto svetských metód, sám sa úmyselne vystavuje pokušeniu, ktoré pri obhajobe používania týchto metód vedie ku kompromisom na strane výkladu Slova Božieho. V snahe o rýchle dosiahnutie cieľa sa dôraz presúva z cieľov večných na časné, adekvátne sa používa čoraz viac metód zo sveta (hoci aj nečistých, či už z hľadiska etiky alebo Biblie), s už iba okrajovým dôrazom na Slovo Božie (ktoré slúži akurát na odôvodnenie údajnej „vhodnosti“ používaných svetských metód v cirkvi). Tu snáď ani netreba hovoriť o tom, že to je cesta, ktorá do Božieho kráľovstva určite nevedie.“
V pohledu na manažerské postupy zde autor zdůrazňuje především jejich otevřené sekulární prameny, které jsou v těchto hnutích přiznávány a ospravedlňovány.
„Ak posudzujeme psychológiu či už priamo alebo cez jej aplikácie (manažérske metódy, marketing, atď.) z hľadiska veriaceho človeka, musíme konštatovať, že sa jedná o typickú svetskú náuku – o ľuďoch a pre ľudí. Dáta sú zozbierané formou prieskumov, vyhodnotené štatistickými metódami, a teda poukazujú a reagujú (často nie práve vybranými metódami, viď. niektoré reklamy) na typické ľudské správanie.“
Mervart pak dává manažerské přístupy do kontrastu s jádrem biblické zvěsti:
„Kresťanské náboženstvo môžeme nazvať náukou o Bohu pre ľudí, kde to veľmi jasne vyjadrujú slová nášho Pána Ježiša Krista z Jána 14,6 „Ja som cesta i pravda i život. Nik neprichádza k Otcovi, ak len nie skrze mňa.“ V Biblii nájdeme veľa jasných varovaní aby sme nežili podľa toho sveta, resp. sa nepridŕžali akýchkoľvek svetských náuk. Ešte horšie môže vyznieť snaha spojiť Božie slovo so svetskými náukami, čo je však bohužiaľ prípad mnohých štúdií a hnutí, ktorých autori resp. predstavitelia sa takto chcú „priblížiť ľuďom zo sveta“. Výsledok je zvyčajne opačný: zriedené (neúčinné) evanjelium, a priblíženie sa cirkvi svetu.“
Autor rovněž kritizuje i přirovnávání obchodní firmy k církevnímu sboru.
„Firma pracuje na komerčnom princípe, jej hlavným cieľom je vytvoriť zisk, a za týmto cieľom sú vo firme definované zdroje a metódy (výrobné a administratívne procesy), ktoré slúžia na dosiahnutie týchto cieľov. Jedná sa o zdroje finančné (napr. peniaze), materiálne (napr. stroje), a tiež o zdroje ľudské. Vzťah zamestnanec-zamestnávateľ je na báze vzájomnej výhodnosti na komerčnom princípe. Už len využitie tejto – vo firme bežnej – terminológie je však v zbore nemysliteľné.“
Na samotný závěr je učiněn souhrn, kde jsou článkem nastíněná nebezpečí sumarizována:
„Výsledok neuváženého využívania svetských metód v cirkvi nemôže priniesť nič iné ako:
- „zmenu spoločenstva veriacich na všeobecné spoločenstvo ľudí založené na vzťahoch a tímovej práci (uspokojenie sa zo seba samého a z príslušnosti k skupine ľudí – postačuje vylúčenie osamelosti),
- uprednostnenie vzťahov pred pravdou Božieho slova (forma ovplyvňuje obsah),
- kazateľ (alebo skôr manažér resp. facilitátor) sa pri budovaní zboru (tímu) bude viac spoliehať na instantné a rýchle (hoci povrchné) výsledky svetských metód ako Slova Božieho,
- bude sa propagovať falošná a povrchná sebaúcta namiesto úprimného pokánia a odovzdania svojho života Pánovi Ježišovi Kristovi,
- pôsobenie a dary Ducha Svätého, ktorý ako jediný môže spôsobiť skutočnú zmenu človeka na obraz Boží (zmena celého človeka zvnútra), budú nahradené zavedením a školením štandardných noriem správania podľa tohto sveta (povrchná zmena zvonku),
- členovia zboru budú viac závislí na vodcovi a zábavnej forme ako na Bohu a jeho Slove,
- budú hovoriť o viere a o Bohu, ale bude to iný boh než akého poznáme z Biblie – boh podľa predstáv týchto ľudí“.
Současný trend
Citovali jsme zde zlomek kritických prací z řad protestantských, resp. evangelických, evangelikálních a pentekostálních církví. Je ovšem třeba otevřeně přiznat, že trendy těchto církví jsou zcela opačné. Například Evangelikální aliance manažerství v církvi nejen vítá, ale i doporučuje nebo dokonce pořádá. Charismatické hnutí po celém světě je pak tradičně novým věcem otevřeno a poctivě manažerské techniky aplikuje.
6.6 Osobní dodatek autora studie
Po zevrubné biblické analýze daného problému nebude na škodu se velmi stručně zamyslet nad dopady moderního managementu v průmyslové sféře, odkud byly do církve tyto principy inkorporovány. I zde lze tedy hledat poučení.
Jako dlouholetý pracovník v oblasti průmyslového výzkumu pozoruji, že strategie moderního managementu velice oslabily samotné firmy, které cestu módního řízení nastoupily. Tato cesta si ve skutečnosti vyžádala velmi mnoho nákladů, produkovala mladé a agresivní generické vůdce a krom zvládnutí základních technik nastudovaných formou manuálů a drahých zahraničních školení přinesla často pouze krach společností, které tuto cestu nastoupily. Mladý ambiciózní vůdce je sice produktivní, má „tah na branku“, ovšem „sterilně získané vědomosti“ nedovede nejen sám aplikovat, natož pak předat.
Málokdy byl někdo z mladých sebevědomých vůdců ochoten učit se od starých praktiků, kteří „know how“ měli náležitě zažité. Ti ale mnohdy nezvládali moderní komunikační technologie, neovládali angličtinu na profesionální úrovni a často byli pro svůj věk propuštěni. Mladým manažerům se totiž zdáli být neproduktivní a zkostnatělí. Mladí manažeři pak nahradili praxí nabyté znalosti za instantní brožurkové studie a z vysokých pozic doslova zlikvidovali nejednu prosperující firmu. Firmám pak nezbylo, než stát se generickými firmami, které kopírovaly zahraniční „know how“ nebo nakupovaly drahé licence.